Kdy: středa 17. až sobota 20. června 2026
Kde: Rakousko, Abtenau, Neudegg Alm

Rakouský festival House of the Holy, dříve známý jako Funkenflug, nejeden metalista považuje za nejlepší festival na světě. Ještě aby ne, když se koná v unikátním prostředí v horách kousek pod Salzburgem, jeho součástí je velký ohnivý rituál a většinou zde hrají i poměrně zajímavé kapely.

Sám jsem se festivalu v minulosti už třikrát zúčastnil a pokaždé z něj odjížděl naprosto nadšený. Pravda, nejedná se zrovna o levnou záležitost, takže ani já sem na rozdíl od jiných akcí nejezdím rok co rok. Když se ale mezi oznámenými kapelami objevilo aspoň pár dostatečně velkých lákadel, lístek za více než 250 € jsem si přeci jen pořídil a rád se sem vrátil.

Prvně mě sem před jedenácti lety donutila jet kombinace jmen jako Dragged Into Sunlight, Urfaust, Ascension, Dark Buddha Rising a Phurpa. Hned rok poté jsem se sem vrátil kvůli A Forest of Stars, Aluk Todolo, Sortilegia, Svartidauði a Vemod. No a předloni mě sem zase vytáhli primárně Beherit, Hell Militia, Pale Spektre, Hexvessel, Darvaza a Misþyrming.

Letos bylo rozhodování jednoduché. Stačilo oznámit jediné jméno, které jsem na tomto festivalu vyhlížel od své první návštěvy. Řeč je samozřejmě o norských Mare, pro které byl House of the Holy jediným letošním koncertem. Dalším obrovským lákadlem byla pochopitelně rovněž účast Demoncy. No a lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem se netěšil také na Blasphemy, Secrets of the Moon, Doombringer a další.

V době, kdy jsme si kupovali lístky, jsme však ještě netušili, že letošní ročník bude výjimečný i z jiných důvodů. Necelé dva měsíce před festivalem totiž přišla zpráva, že hlavní pořadatel festivalu Barth měl smrtelnou autonehodu. V danou chvíli ještě nebylo jisté, zda se festival vůbec bude konat. Ale jelikož by pokračování jistě bylo Barthovým přáním a festival byl z velké části, a to nejspíše i včetně velkých finančních investic, již naplánovaný, kruh spolupořadatelů se postaral o to, aby minimálně letošní ročník ještě proběhl ve veškeré parádě a všichni známí se zde mohli s Barthem rozloučit.

Zda bude House of the Holy pokračovat i v budoucnu, momentálně nikdo neví. Přeci jen se konal na pozemku patřícím Barthovi a jeho rodině. A jelikož je i možné, že byl letošní ročník úplně poslední, rozhodli jsme se jej užít se vším všudy hned od středeční warm-up party. Na rozdíl od předloňského ročníku jsme v Rakousku neměli předem naplánované žádné velké výlety. Ve středu jsme pouze sedli do auta a jeli rovnou do Abtenau, kde jsme se ubytovali hned vedle náměstí a čekali, než to celé vypukne.

středa 17. června 2026

Na malém dřevěném pódiu před zdejším kostelem hrály dvě kapely. Ještě před prvním koncertem zde ale proběhla veřejná rozlučka s Barthem. Zpěvák z Tabula Rasa zde přečetl krátkou řeč, po které pokračoval mnohem delší Barthův projev puštěný z nahrávky. Na místním pódiu nechyběl velký obraz s jeho fotkou, který pak zdobil i pódium v horách a asi nikoho nepřekvapí, že na něj i velká část kapel během svých koncertů vzpomínala.

Poté už ale přichází řada na CARONTE. Tento italský stoner doom jsem již párkrát viděl, a to dokonce na mém prvním Funkenflugu. A byť své kouzlo kapela rozhodně má a vlastně její oblibu díky labelu a okultní tématice chápu, na mě osobně vždycky působila jako takový slabší stonerový odvar pro blackaře.

To, že neměli nějak extra hutný zvuk, šlo ještě v těchto limitujících podmínkách uprostřed města chápat. Absence pořádných riffů je už horší. Mnohem více kapelu táhne charisma zpěváka Doriana Bonese a některé šlapající party.

Když hráli staré hitovky jako Ode to Lucifer, bavili mě Italové dost. Hostující zpěvák, který se během koncertu mihl, taky zpíval dobře. Celkově bych ale řekl, že na to, co hrají, to bylo až zbytečně dlouhé a nejvíce mě na jejich koncertu bavilo to, jak na ně rakouské důchodkyně hrozily pěstmi z balkonu místního hotelu.

To druhá středeční kapela mě zajímala i bavila o poznání více. Řeč je o SCORPION MILK, za kterými nestojí nikdo jiný než Mat McNerney aka Kvohst. Tušíte podobnost s dnes již neexistujícími Beastmilk? Tušíte správně! Návaznost na tuto výbornou kapelou zde není pouze v názvu, ale i hudebně.

I tentokrát se jednalo primárně o hitový a lehce taneční post-punk/deathrock. A byť sice s čistým svědomím nemohu říct, že by materiál z jejich loňské desky Slime of the Times jakkoliv dosahoval kvalit Climaxu, vlastně se mi také líbí. Není to až tak nakoplé ani chytlavé, ale zábavné to je furt.

Vzhledem k tomu, že se údajně jednalo o teprve druhý koncert kapely, kde dokonce hráli jiní lidé, než kteří ji nahráli, dalo se očekávat, že to, co se sehraností týče, nebude úplně tip top. Kvohst zde nejen zpíval, ale stejně jako v Hexvessel i hrál na kytaru. Na bicí zde hrál Jukka, kterého můžete rovněž znát z Hexvessel a třeba také Dark Buddha Rising. Další spoluhráči byli rovněž Finové, mně osobně však neznámí.

Naživo jinak podobně jako na albu nejvíce fungovaly ty nejhitovější songy. She Wolf Of London to jasně vyhrála, ale dobře se mi do paměti zažrala také Another Day, Another Abyss. Kvohst místy až překvapivě zařval. Nepřekvapivě pak došlo i na pár skladeb od Beastmilk.

Za možnost si po sto letech opět poslechnout Nuclear Winter a The Wind Blows Through Their Skulls jsem velmi rád. Jen vzhledem k tomu, že během posledního zmíněného songu přišla z ničeho nic bouřka a vítr kompletně odpálil proud na pódiu, Scorpion Milk svůj koncert až do konce nedohráli. Ten pohled na to, jak Kvohst tančí v dešti a zpívá spolu s davem, byl však k nezaplacení. Mimochodem, něco podobného jsem nezažil poprvé. Pamatujete si na přerušený koncert Grave Pleasures na Brutal Assaultu v Octagonu, kde kvůli výpadku proudu musel dav s Mattem dozpívat Death Reflects Us? Nejspíše jsou ty skladby Beastmilk prokleté :)

Po koncertě nějaká velká afterparty neprobíhá, protože hodně zmoklých lidí brzo mizí. Já se aspoň na chvíli zakecám s Jukkou, dáme ještě pár piv a vzpomínáme na to, jak jsme se v Rakousku seznámili před jedenácti lety. Jó, to byly časy. Pak ale brzo spát, protože ve čtvrtek mě kolem poledne opět čekalo řízení.

čtvrtek 18. června 2026

Po menším nákupu a obědě v Abtenau sedáme do auta a přesouváme se na již známé místo konání. Jelikož chceme zabrat dobrý flek pro auto a stan, přijíždíme krátce po jedné. Tou dobou zde téměř nikdo není, ale ani s přibývajícím časem nemohu říct, že by byl kemp jakkoliv plný. Místo toho, aby návštěvníci spali na místě, evidentně čím dál více lidí raději dojíždí z okolních hotelů. My i přes jistý diskomfort raději zvolili stan. A ani ne kvůli tomu, abychom něco ušetřili, ale přeci jen probouzet se s těmi horskými výhledy má něco do sebe. A jasně, v autě jsme s sebou taky jisté zásoby, ať nemusíme tolik utrácet za festivalové pivo, měli.

Co se areálu týče, oproti předloňskému ročníku se toho moc nezměnilo. Rozložení budov včetně veškerých možností zůstalo prakticky stejné od merche, přes jídlo až po hajzly s legendární hajzlbábou. Jedinou větší změnou bylo prohloubení placu před pódiem. V minulosti jsme vždycky stáli cca ve stejné úrovni jako kapely. Teď zde byla nově vykopaná díra, takže fanoušci v předních řadách měli najednou pocit vyvýšeného pódia, byť to ve skutečnosti byli oni, kdo se posunul níž.

Reálně asi fajn tah, zvlášť vzhledem k tomu, že oproti ročníkům 2015 a 2016 festival celkem vyrostl. Ne, že by zde bylo přelidněno, to ani náhodou, areál zvládal počet lidí furt bez problému. Ale když někdo menší chtěl koukat na kapelu ze zadních řad, tak najednou mnohem lépe viděl bez nutnosti se cpát dopředu nebo lézt do kopce. A fanoušci v prvních řadách o možnost si na kapelu téměř sáhnout rovněž nepřišli. Zvuk zde byl také na většinu kapel výborný.

A hned první čtvrteční kapela to odpálila snad nejlépe, jak jen mohla. Řeč je o rakouských BRÅND. No, “rakouských”. Reálně poslední Rakušan hrající v současné sestavě je zpěvák a hlavní mozek projektu Jannis. Dále zde je za bicími Maťo z Krolok a Goatcraft, kytarista Eoin z Dread Sovereign či živé sestavy Erbeet Azhak a nově i baskytarista Dominik z Parasite Dreams. Speciálně na House of the Holy se ale k Brånd přidal také Bastian z Hagzissy a Kringy, který během pár skladeb hrál na bonga a taky trochu zpíval.

A byť tou dobou před pódium pařilo slunce a bylo docela slušné vedro, Brånd zde rozjeli party jako prase. Letos vydali svou novou desku Tåg & Nåcht, ze které stejně jako na nedávném koncertě v Praze hráli především. A byť mě už v dejvické Klubovně nebo i pár let zpátky v Lipsku přesvědčili o tom, že jejich živá podoba je několikrát lepší než ta studiová, v Rakousku to bylo fakt ještě o level lepší.

Na black metal u nich dnes již můžete zapomenout, prim tu hraje totálně nakopnutý post-punk a totálně švihnutá show. Se správně ujetou image s barevnými košilemi a slunečními brýlemi předvedli dobře nezřízenou party. Perfektně chytlavé songy s hezky promyšlenými kytarami, tanečním tempem a totálně švihnutým zpěvem.

Stejně jako během koncertů Kringy, i zde Jannis předvádí šílenosti typu řev s mikrofonem zaraženým v krdle, válení se po zemi, místy hrál na synťáky, ale dokonce vyváděl i s různými rekvizitami ze stage. Kvůli vedru z nás sice tečou litry potu, ale stejně na to musíme trsat jak šílení. Opravdu nejlepší možný začátek festivalu a já se těším, až budu moct v blízké době zapařit s Brånd znova.

Dále měli pokračovat ArsGoatia, Barthova kapela, ve které hrál na basu a řval. V programu zůstali napsáni, jen podstatně světlejší barvou než zbytek jmen. Přemýšleli jsme tedy, zda koncert proběhne například s různými hosty. Nakonec zde ale žádná kapela nehrála, pouze byla ve středu pódia opět vystavena Barthova fotka a z beden zněly pravděpodobně jeho oblíbené songy. Nevadí, volného času jsme využili k odpočinku, prohlídce areálu a pokecu s kamarády.

Následovali němečtí CHAOS INVOCATION. S těmi jsem se v minulosti už párkrát viděl a byť jejich tvorbu, především desku Devil, Stone & Man, mám docela rád a jde o nich říct, že to jsou profi hudebníci, nikdy jsem z jejich koncertu neodcházel vyloženě nadšený. A vlastně podobné dojmy jsem si odnesl i tentokrát.

Určitě mohu říct, že byli výrazně lepší než naposled na warm-up party na Chaos Descends. Zvuk zde měli fakt dobrý a poměrně to makalo. Mladý bubeník, který nahradil asi příliš vytíženého Omegu, sypal dost slušně. Síla songwritingu to ale občas táhla dolů.

Některé songy byly poměrně dobré, This World Wants Us Dead se určitě zapsal do paměti, některé zase slabší. S přibývajícím časem jejich set chtě nechtě začal znít tuctově a reálně všichni čekali jen na to, až zazní jejich nejlepší flák A Stranger's Pale Hand. Ve výsledku tedy dobré, ale opět ne výjimečné.

Jako třetí ve čtvrtek hráli SPITER. Ty jsme měli možnost vidět na loňském Prague Death Mass, kde však jejich načernalý metalpunk příliš nefungoval. Proto jsem ani tentokrát nečekal nějaký zázrak, ale ve výsledku nám v Rakousku naložili dost slušně. O jejich hudbě se dá sice říct, že to je speed black punk konina a derivát z Midnight, ale s dobře ostrým zvukem to fakt šlapalo.

Díky vtipně vyjeté image a vtipným hláškám byl jejich koncert i dost solidní prdel. Uječený vokál s energicky nakopnutým setem se postarali o dobře zběsilou party. Když člověk slyšel pár songů, tak klidně mohl říct, že viděl skoro celý koncert. Ani já jej nevydržel úplně celý a šel pořešit pívo s dalšími povinnostmi, ale rozhodně mě tentokrát Spiter bavili více než ve velké hale.

S kapelou, se kterou jsem se na nějakém festivale setkal již potřetí, ale vždy šel její koncert mimo mě, byli následující MIDNIGHT ODYSSEY. Prvně jsem tento australský projekt viděl v Londýně na Cosmic Voidu, kde však jejich první gig ever měl tak strašný zvuk, že jsem z nich odešel. Nedávno na Fortress festivalu v Anglii jsem na ně kvůli přecpané menší stage, kde bylo navíc vedro jak prase, raději ani nešel. Tady jsem jim ale už konečně věnoval více pozornosti.

Jejich rakouský koncert rozhodně nebyl špatný. Sice asi nic, čím by se trefili do mého vkusu, ale chápu, proč mají úspěch. Je to hodně sladký, primárně atmosférický black. Prim zde hrají samplované klávesy, ale objevily se i nějaké riffy a sóla. Chápu, že bicí, které jely rovněž ze samplu, jsou asi trademarkem kapely. Na rozdíl ale od Darkspace, u kterých ten automat má fakt přidanou hodnotu, bych si zde klidně živého bubeníka dovedl představit.

Jinak to je celkem hezká hudba pro holky. Velkým plusem během setu Moonlight Odyssey byla fakt parádní světla, která mi snad přišla ze všech kapel festivalu nejhezčí. Click, který měli údajně puštěný celý set na Fortressu, tentokrát slyšet nebyl. Kamarádka si stěžovala na slabší zpěvy, ale ty, jako někdo, kdo nemá materiál kapely najetý, nemohu úplně posoudit. Ve výsledku tedy asi ok, byť nic úplně pro mě.

Čtvrtečním headlinerem a kapelou, na kterou se mnoho návštěvníků hodně těšilo, byli pak Brazilci SARCÓFAGO. Abych byl korektní, tak přesně to byl Gerard “Incubus” Minelli & The Laws w/ special guest Armando “Leprous” Sampaio, protože bez Wagnera Antichrista to asi pravé Sarcófago nikdy být nemůže. Ale co, dva staří členové jsou lepší než nic a asi to je nejbližší možná live podoba kapely, kterou dnes můžeme dostat.

Upřímně, nějaká přehnaná očekávání jsem neměl, ale na to, že uslyším několik pecek z I.N.R.I., jsem se docela těšil. Nojo, jenže on ten jejich set nebyl až tak úplně oldschool Sarcófago worship, jak bylo původně slibováno. Místo Armanda začali hrát s jiným bubeníkem a minimálně polovina koncertu byla poskládaná z novějších skladeb, hlavně z The Laws of Scourge. K tomu mi přišlo, že jejich zpěvák byl docela slabý, sem tam hrál dost zbytečně na klávesy atd.

Nebudu vám lhát, nebyla to žádná sláva. Z dálky na to sice koukám, ale že bych měl nějakou potřebu to rozpařit, se říct nedá. Jistý pravěký metal feeling to sice mělo, ale zároveň to bylo totálně naivní. Ve chvíli, kdy prvního bubeníka v druhé půlce setu ale konečně vystřídal Armando Leprous, šla kriploidní retardovanost hudby ještě o level dál, ale jak se začaly hrát songy z I.N.R.I., najednou to konečně seplo.

Co na tom, že je jako bubeník totálně křivej, aspoň do toho pořádně mlátil a bylo to krásně animální. “Fuck you, fuck you, fuck you Jesus Christ!” Yes, na tohle jsem čekal. Když to samé sice hráli loni na Chaosu Impurity, užil jsem si to asi ještě o kus více, ale i tak mě to spolu s dalšími songy jako Satanas potěšilo. Na nějaký zapamatovatelný zážitek to sice nebylo, ale viděl jsem to rád. Plus nesmím opomenout, že největší prdel byla během Sarcófago pozorovat v kotli řvoucího Suda, který to tam vyhrozil více než zbytek festivalu.

Na úplný konec dne nás pak ještě čekala německá kapela GRAVEN. Ta rozjela docela zábavné tupa tupa. Na sobě samé kápě, painty, no vypadali samozřejmě über zle. Bylo to chytlavé, zároveň docela syrové. Riffy tam nechyběly, zábava to rovněž byla, ale v danou chvíli asi ne až tak dobrá, abych na ni vydržel stát někdy do noci. Po pár skladbách tedy vyhrává únava a my s myšlenkou na to, že nejlepší čtvrteční kapelou byli beztak Brånd, se pomalu jdeme přesunout do stanu.

pátek 19. června 2026

V pátek ráno nás však celkem brzo vyhání ze stanu slunce a vedro. Abych byl upřímný, takhle slunečno a teplo jsem na tomhle festivalu fakt ještě nikdy nezažil. Reálně zde kromě té krátké středeční přeháňky za celý festival ani nekáplo. Jasně, asi lepší, než kdyby všechny tři dny pouze nonstop chcalo, ale když se před sluncem a vedrem reálně nemáš kam schovat, taky to není ideální. Po snídani v místním pivovaru se tedy rozhodneme sednout do auta a vydat se na výlet.

Jelikož okolí včetně různých soutěsek, jezer, kopců i Hallstattu máme už docela dobře projeté, volba tentokrát padla na Eisriesenwelt. Necelou hodinu autem vzdálenou ledovou jeskyni, která je údajně největší na světě. Plán zněl skvěle, trochu se zde zchladit a podívat se na něco pěkného. Nojo, ještě než jsme se do jeskyně dostali, čekalo nás od parkoviště čtyřicetiminutové stoupání do kopce, během kterého jsme se solidně zapotili. Naštěstí je v půlce cesty ještě lanovka, kde si lehce odpočinete, ale jinak nic pro úplné chcípáky.

Příchodem k jeskyni však náročnost túry neskončila. Uvnitř je totiž dalších 1400 schodů (700 nahoru a 700 dolů), naštěstí už v chládku. Je to jinak ledovcová jeskyně, takže zde logicky mrzne, žejo. Chce to tedy i na konci června pořádné oblečení. Uvnitř strávíme nějakých osmdesát minut, vidíme hromadu super ledových útvarů no a pak zase ven do toho vedra. Od jeskyně jsou také super výhledy na okolní hory a údolí. Jen když z mrazu vylezete opět do 30+ stupňů, je to docela šok, plus vás zase čeká cesta zpátky k autu, naštěstí už z kopce.

Krátce před čtvrtou jsme ale už zpátky v areálu, rychle do sebe klopíme první piva se slivkou a valíme na první páteční kapelu. Tou byli rakouští LUDGAR. Papírově především black metal, asi i s thrashovějšími prvky, ale také se silně nakopnutou punkovou energií. Podobně jako první den, i tentokrát se začínalo slušnou party, což byl asi jediný způsob, jak sluncem grilované lidi přinutit k pařbě.

Tupa tupa tempo tu jelo nonstop, k tomu kapelu táhl i dobrý kníratý frontman Lukas. Koule to bez debat mělo, originalitu na rozdíl od Brånd až tak ne, ale nevadí. Hlavní, že to makalo. Osobně jsem v hudbě Ludgar určitě našel prvky podobné těm, se kterými pracuje například Kringa. Dalo by se tam ale slyšet aji Bahratal. Jo, opět dobrý start dne.

Druzí CROMLECH následně boj se sluncem celkem prohrávají. Po prvních Ludgar jsou podstatně méně nakoplí, takže na jejich black metal před pódiem nepostává prakticky nikdo. Je to poměrně okay zahraný panda metal z Německa, riffy kapela rozhodně má, dokonce i živé klávesy. Ale sorry, tohle fakt není hudba, která by mě donutila stát na pařícím slunci. Dáváme tedy pouze kus setu a pak mizíme na další vychlazené piví.

Vracíme se v průběhu setu britských ADORIOR. Ty jsem s jejich splašeným black/death/thrashem viděl už před třemi lety na Chaos Descends v Německu. Tam mě sice docela bavili, ale úplně neodpálili. Od té doby ale vydali velmi pozitivně hodnocenou desku Bleed on My Teeth, tak jsem doufal, že tentokrát vše srovnají se zemí ještě více.

A musím tedy uznat, že technicky byla kapela nadrcená fakt fest. Tady šlo poznat, že hráči opravdu umí, zvlášť kytarista z Qrixkuor drhl riffy přísně. Zpěvačka Melissa taky ječela docela fajn. Jen je škoda, že jejich skladby nemají více zajímavých nápadů. Takhle to fungovalo primárně jako proto-metal, který však nebyl až tak vyhrocený, aby přítomné naprosto strhl.

Koncert tedy Adorior odehráli dobrý, pocitově z nich šla primárně thrash agrese než cokoliv zlého. Ani podruhé na mě však nějak více zapamatováníhodný dojem neudělali. Ke konci setu si jdu tedy raději lehnout na kopec a koukám na to, jak nad vzdálenými kopci vzniká hezká duha.

Kdo mě však naopak naživo dostal mnohem více, než bych čekal, to byli litevští LUCTUS. Ty jsem viděl kdysi dávno, už ani nevím kde, a následně ještě v Estonsku na Howls of Winter, a dodnes si pamatuji, že vždy předvedli solidně nasraný gig. A byť možná nehráli takový sypec jako předchozí Adorior, byl to o to přísnější námrd. I s pomalejšími skladbami měli díky fakt hutnému zvuku pořádné koule a nakládali jak zmrd.

Bez debat jedna z nejlepších kapel, ze kterých pouze sálala špína a smrad. Sice to nebylo nic nového pod hořícím pentagramem, ale když umíš, stačí to k úspěchu. Luctus vlastně používají podobný model jako Hell Militia, jejichž koncerty také pokaždé vládnou. Nedá se nic dělat, Litevce budu muset trochu víc aktivně naposlouchat a budu se těšit na další naše setkání. Snad na něj nebudu čekat dalších několik let. 

S pokračující hodinou a blížícími se headlinery je třeba trochu pohnout v přípravách. Se zbytkem českého kolektivu do nás piva se slivkou akorát padají, no klasický holokaust. Následně přichází norská GEHENNA. Tuhle bandu jsem taky viděl více než deset let zpátky na Brutal Assaultu, ale reálně si z nich vybavuji akorát špatný zvuk, a že jsem na nich moc dlouho nevydržel.

Na House of the Holy jim věnuji rozhodně více pozornosti. A byť je jejich hudba z dnešního pohledu samozřejmě naprosto naivní melodický kýč, těm skladbám ze Seen Through the Veils of Darkness a dalším starým vykopávkám určitý kvltovní status nelze upřít.

Klávesy na pódiu byly? Byly! Kytary hrály přehnaně melodické linky? Hrály! K tomu tři vokály od všech kytaristů. A asi bych lhal, kdybych tvrdil, že úplný konec koncertu nebyl pěkně roztomilý, ale zároveň ne debilní. Šlapalo to určitě lépe, než dnešní podoba mainstreamových kapel typu Dimmu Borgir.

Mnohem více jsem se ale osobně těšil na SECRETS OF THE MOON. Ty jsem letos se svým výročním Antithesis setem viděl už jednou v Mnichově na Dark Easter Metal Meetingu, kde byli hodně super. Pevně jsem tedy věřil v to, že zde podobně dobrý koncert odehrají taky. Osobně mám tohle dvacet let staré album fakt rád a považuji jej za vrchol jejich blackmetalové tvorby, takže se zbytkem naší party zabíráme místa pod pódiem v předních řadách a jsme ready na to, co Němci předvedou.

A je pochopitelné, že v Rakousku neměli svými proprietami načančané pódium jako v Německu, kde hráli s různými plachtami se svými vizuály. Na House of the Holy si na stage nedonesli reálně nic, což vlastně mezi všemi těmi zvířecími lebkami atd. ani není třeba. Dostalo mě však, že přes to, na jakém fleku jsme stáli, zde měli Secrets of the Moon od samého začátku naprosto výborný zvuk.

Jestli jsem po koncertu v Mnichově psal, že mě odpálily především ty poslední tři nejsilnější skladby, tady to naprosto makalo hned od prvního songu. Možná ten koncert byl fakt tak skvělý, možná za to může i to, že tuhle desku za ty roky znám už od začátku až do konce, ale fakt si nepamatuji, kdy naposledy jsem si takhle užil koncertní přehrání nějakého alba od začátku do konce. Snad během prvních Emperor s Anthems na Brutale?

Tohle je samozřejmě trochu jiná liga a Secrets of the Moon se Císaři rovnat nemohou. Ale hned od úvodního fláku Versus, přes Ordinance až po finální šlehy Seraphim is Dead a Lucifer Speaks to prostě zní celou dobu geniálně a mně nezbývá nic jiného než to totálně propařit. Lucifera tentokrát dali bez jakéhokoliv hosta, ale vzhledem k tomu, že se do řvaní zapojili všichni kytaristé, vlastně zde nikdo další ani nebyl potřeba. Nemám co dodat, odcházím nekriticky nadšený a byť je mi jasné, že mnoho návštěvníků zde bylo kvůli jiným kapelám, brblám si pro sebe něco o nejlepší kapele festivalu.

To, co přišlo poté, jsem ale ani náhodou nečekal. Jasně, nebudu lhát, před BLASPHEMY jsme měli jasně daný cíl, okamžitě se maximálně nakalit a zapařit, jak jen to jde. Prvních pár songů tedy dáváme zatím od zvukaře, protože očekávám, že na headlinera bude totálně narváno. A byť i při pohledu shora jde okamžitě poznat, jak Blasphemy nakládají asi tisickrát víc než čtvrteční Sarcófago, nejdříve si říkám, že k absolutní destrukci zde ještě něco málo chybí.

Vzpomínám na svůj druhý Berlín, kde na Never Surrender festivalu byli sice absurdně přeřvaní, ale v tom sonickém tlaku to rozbíjelo na atomy. Když se ale přenesu přes to, že hlasitost není všechno, rychle mi dochází, jak dobrý zvuk vlastně Blasphemy mají a že to zde vraždí ještě o level víc.

Rychle tedy lezu do kotle, ve kterém to i přes omezený prostor solidně vře a okamžitě lokty jen lítají a vlastně i ta hlasitost roste. Khuuurvaaaafixdopíííčeee, to je fakt šílený hrot. Když narážím do Suda, okamžitě se shodneme na tom, že tohle byl bez debat ten nejlepší koncert Blasphemy, kterej jsme kdy viděli, a že jsme jich už oba viděli několik.

Třeba jejich set na Prague Death Mass vlastně nebyl vůbec marný, osobně jsem si Blasphemy v Praze užil dost, ale oproti tomuhle se jednalo fakt jen o ukolébavky pro děti. Kapela nadrcená úplně absurdně, Black Winds vyšňupaně posedlý a na Ritual se k němu ještě přidali zpěváci z Thorybos a Shaarimoth. A jestli mi nevěříte, že Blasphemy byli opravdu tak dobří, tak jejich gig na House of the Holy se fakt líbil i Janě, která jinak war metal prakticky neposlouchá a o kapele si doteď myslela, že to je blbost, ale tady udělali dojem i na ni.

Na úplný závěr dne mělo původně hrát německé duo Isla Ola, které ale na poslední chvíli odpadlo. Místo něj vystoupil DEATHADELIC. Pro mnoho lidí známý belgický jedinec zpívající do puštěných samplů. Docela rád bych se rozepsal, zda to bylo super nebo nudné. Realita byla ale taková, že jsem se během začátku setu natáhl na zem, nalil do sebe další pivo a velmi rychle usínám na mikině, na které chrápu až do úplného konce. Poté mě Jáně probouzí, nabízí mi další pivíčko a opět se přesouváme do stanu. Páteční den nám za mě každopádně nabídl mnohem více silných koncertů než čtvrtek, hlavně sety Blasphemy, Secrets of the Moon a Luctus byly fakt výborné.

sobota 20. června 2026

Stejně jako v pátek, i v sobotu nám ten žlutý šmejd na obloze kolem desáté rozehřál stan do teploty, v které se už nedalo vydržet. Něco posnídáme, tekutý chléb included. A jelikož sám po páteční pařbě ani náhodou nejsem schopen řídit, na nějaký větší výlet se samozřejmě nevydáme. Naštěstí nás kamarád Filip vezme aspoň na oběd do Abtenau, kde si uděláme nějaký základ na zbytek dne, nevynecháme ani zmrzlinu a valíme zpátky na festival. Projdeme také místní výstavu umělců, kde je satanužel ještě větší vedro než venku a jdeme na první kapely.

Hudební program otvírali italští PATRISTIC. Vedlejší projekt Enrica z Hideous Divinity, který udělal celkem slušné haló na extrémní metalové scéně svým loňským debutem Catechesis. Jedná se o black death silně inspirovaný francouzskou školou à la Aosoth a další, pouze hraný technickými deathmetalisty.

O hráčskou preciznost v jejich případě rozhodně nebyla nouze. Bubeník byl nadrcený a sypal fest, i disonancemi propletené kytary byly fakt dobře zvládnuté. Problémem budiž, že se jednalo reálně o jediný moderněji znějící metal na jinak více oldschoolovém festivalu. Po hromadě ryze znějících kapel najednou přišla jedna s triggery a šlo trochu poznat, že najednou zvukař moc neví, co s nimi dělat.

Na začátku koncertu zbytek nástrojů tedy překrývala salva kopáků. V druhé půlce setu se to rozhodně zlepšilo, ale jelikož Patristic nerozjeli takovou party jako čtvrteční či páteční punkáči, přímo před pódiem po celý jejich set nevydržím. Schováváme se tedy na kopci ve stínu a pozorujeme kapelu z dálky. I zde šlo slyšet, že tyhle tech metly mají svůj materiál v malíku, ale myslím, že někdy v klubu si je užiju ještě víc.

Po nákupu merche se vracíme zpátky ke stanu s autem, tedy zároveň pro pivíčko a naplněnou placatku. Osobně ale také vlezu do sprchy, která tou dobou byla konečně prázdná a také nádherně ledová. Reálně se po totálně propoceném pátku jednalo o naprosto nejlepší věc, která se mi za celý festival stala. Škoda jen, že chvíli po ní ze mě opět začalo slušně téct. Druhou sobotní kapelu Calvarii tedy nestíhám, ale snad o ní napíše něco málo kolega vihkav.

Po nejlepší sprše ale přichází čas na něco ještě o chlup lepšího. Stejně jako předloni, i tentokrát se nám podařilo hezky trefit čas, kdy pořadatelé sundali z ohně grilovaná selátka a která akorát začali porcovat. Všichni přítomní si rovnou stoupáme do fronty před tím, než naroste do nekončících rozměrů a všichni si pro sebe bereme svou porci. Jedna vyšla za 12 €, ale to masíčko s hromadou zelí a samozřejmě dalšími drobnostmi bylo takový mls, že bych si nejraději dal rovnou porce dvě.

S plným břichem se pak přikutálíme před pódium, kde akorát začali sypat BLOODY VENGEANCE. Tuhle trojici jsem viděl naživo už několikrát a vím moc dobře, čeho jsou tito členové live sestavy Death Worship schopni. Například loni na Cursed Cortex v Jeně mě fakt dostali. Ale tyvole, ten diktát, co do nás vpálili v Rakousku, to byla teprve síla.

Tady si fakt říkám, že to je ještě větší rubanice než páteční Blasphemy. Jen samozřejmě s pouhou jednou kytarou nemají až takový tlak. Ale typičo, totální náser to je tak jako tak. V setu nechyběly ani nové songy z EPčka Stuka Deathstrike, které včetně všech sirén vládly nejvíc. Skoro hodinu dlouhý set byl pro tenhle diktát možná až moc a do úplného konce to nedávám, ale stejně si zaslouží těžký respekt.

Pokračovali polští DOOMBRINGER. S těmi se poslední dobou vídám celkem často a pokaždé odehráli naprosto výborný koncert. Například loni na Hosts of all Fevers v Rakousku nebo na A Sinister Purpose v Německu byli vždy jednou z nejlepších kapel. A rozhodně i tentokrát musím říct, že jeli slušná pekla. Kostmi ověšený děda za mikrofonem je čím dál posedlejší a i zbytek kapely valí přepychový black/death.

Vlastně jediné, co mohu koncertu Doombringer vytknout, je fakt, že jsem je viděl, resp. slyšel už v lepších podmínkách. Na dřívějších festivalech měli téměř vždy zvuk, kterému reálně nešlo co vytknout. Tentokrát mi přišlo, že měli až moc vytažené kopáky. Žádná hrůza, ale výše zmíněné akce holt zněly ještě lépe. Díky tomu, že chytám skvělý flek k sezení kousek od zvukaře, na zbytek setu koukám hezky z vrchu a užívám si jejich bez debat nadstandardní show. Ale hrály zde zkrátka aj kapely, které jsem si užil ještě víc.

Jestli bych ale měl zmínit jen jednu kapelu, která totálně předčila naše očekávání, přestože byla hodně vysoká, byli to DEMONCY. Kvůli těm jsem letos jel už na klubový koncert do Bratislavy, kde v Pink Whale rovněž odehráli naprosto skvělý koncert. Ale to, co předvedli na House of the Holy, byla naprosto pekelná posedlost.

Bez ohledu na historii kapely třeba říct, že nejzásadnějším členem současné sestavy je kytarista VJS, kterého můžete znát také z Nightbringer, Adaestuo nebo Sargeist. Ten pouze s očima převrácenými na bělmo nonstop drhl krutopřísné riffy, které přes svůj pedál posílal do stereo linek. No a jelikož hráli snad úplně celé album Joined in Darkness, které je základním kamenem pro nekromantický black metal, o mocné riffy zde fakt nebyla nouze.

Současný bubeník z 13th Moon rovněž do kapely zapadl jako prdel do gatí. No a zakladatel a hlavní mozek kapely Ixithra, který naživo rovněž hraje na baskytaru a hlavně zpívá, své démony rozhodně taky neskrývá. Úplně nejzlejší byl však během dvojice skladeb, kdy mu odešla baskytara, kterou v danou chvíli odložil a pouze řval. To byl opravdu top strop.

Jak jsem již zmínil, i v Bratislavě byli letos Demoncy výborní. Řekl bych ale, že tam to byla více atmosférická temnota. V Rakousku to byla mnohem více posedlost, zlo, metal a Satan. Nejlepší kapela festivalu? Pro Janu určitě a aji pro mě minimálně jedna z top 3 určitě taky. A pokud jste Demoncy během letošního evropského turné ještě neviděli, měli byste udělat maximum pro to, abyste to co nejdříve napravili. Hail Satan a hail Demoncy, kurva!

V tuhle chvíli jsme se už konečně blížili ke konci festivalu a k tomu nejdůležitějšímu, na co jsme všichni čekali. Ještě před hlavním vyvrcholením ale přišel čas na dalšího z headlinerů, Maďary TORMENTOR. O těch jsem například po loňském Prague Death Mass psal, že byť jejich reunionové koncerty byly naprosto parádní, v současnosti to jen s jednou kytarou není úplně ono. A byť to minimálně díky zvuku bylo asi stokrát lepší než posledně v Praze, stejně zde šly slyšet jisté limity.

Sorry not sorry, ta druhá kytara například na Chaos Descends nebo na Brutale fakt držela Tormentor nad vodou. Teď zde nejen něco chybí, ale místy jde i slyšet, že je ten kytarista celkem křivý. Naštěstí je v kapele stále Attila Csihar, který je samozřejmě naprostá extratřída a už jen kvůli němu se vyplatí jejich gig sledovat.

Ono by ale asi stačilo, kdyby byl na pódiu jen samotný Attila. Když ho vidíš, jak si totálně užívá svobodu pro své vokální kreace mezi skladbami, kde střídá hrdelní zpěvy, jekoty a netopýří sípání, musíš prostě smeknout. Jinak by mi ze všech skladeb stačilo slyšet Tormentor I, Elisabeth Bathory a Anno Domini.

Jak se ale blížil konec setu Maďarů, pomalu se přesouváme nahoru na kopec, abychom si poprvé hezky z vrchu vychutnali pohled na ohnivý průvod, který následně zapálil velkou hranici. Již třikrát jsem si vychutnal pochod do kopce se zapálenými loučemi přímo od pódia. Tentokrát jsme nahoru vylezli s předstihem a musím říct, že i z tohoto úhlu má tento rituál něco do sebe.

A byť osobně nemohu říct, že bych Bartha na rozdíl od hromady dalších lidí znal nějak osobně a že bych byl nějaký cíťa, ale když jsem viděl jeho tátu na hranici, jak se stará o její vzplanutí, musím říct, že to se mnou celkem hnulo. Stejně silná byla rovněž hra hráčů na lesní rohy, kteří tentokrát nedostali jakkoliv viditelný prostor za světla, ale hráli téměř kompletně skrytí ve tmě. No a o hromadných pokřicích lidí shromážděných kolem ohnivé vatry při pohledu na další ohně v okolních kopcích lze říct pouze to samé.

Nejraději bychom nahoře u ohně strávili ještě mnohem více času, ale kolem půlnoci se musíme opět přesunout dolů, abychom viděli tu nejdůležitější kapelu, kvůli které jsme sem hlavně přijeli. Řeč je samozřejmě o nejlepší blackmetalové kapele ever. Jak jsem už naznačil v úvodu, na to, až zde MARE zahrají, jsem vyloženě čekal jedenáct let, protože mi bylo jasné, že jejich koncert v horách musí být něco naprosto speciálního. Což samozřejmě i byl.

Zrovna u tohoto koncertu, který celý letošní House of the Holy uzavřel, se nemá moc smysl bavit o nějakých technických drobnostech. Ano, i zde mi, pravděpodobně i kvůli místu, kde jsme stáli, přišlo, že měli trochu více nahulené kopáky, než bych si přál. Ale stejně tato trondheimská čtveřice čarovala opravdu silně.

Velkým plusem z mého pohledu budiž fakt, že po sedmi koncertech, co jsem viděl v letech 2024 a 2025 tentokrát, hráli obměněný setlist. A úplně nejsilnějším momentem z celého koncertu pro mě osobně byl hned jeho začátek, kdy samotný Eskil odzpíval Spheres Like Death. Při pasáži “Look into my eyes! A labyrinth of dying stars” jsem vyloženě stál jako zmražený. Jasně, bylo to “jen intro”, ale se současnou silou Azazilova hlasu to bylo opravdu něco speciálního.

Strašně rád jsem rovněž za to, že tentokrát zahráli opět Flaming Black Zenith, který jsem naposled slyšet v roce 2014 v Krakově ještě předtím, než Mare vydali svou výbornou řadovku Ebony Tower. Na té funguje jako skvělý otvírák, na koncertě jej ale zařadili cca doprostřed setu. A naživo jej dali hezky pěkně i s intrem, které rovněž zazpíval Eskil. Za tohle fakt velký plus, kdejaká kapela by to jen pustila ze samplu, ale Blix i těmto drobnostem dává na koncertech přidanou hodnotu. A o pasážích jako “From infernal depths we rise. To behold the greatest heights.” nebo “We have chained the sun! We have fixed the stars!” se ani netřeba bavit.

Dále si myslím, že zazněl i jeden úplně nový song. Je samozřejmě taky možnost, že se jednalo o nějakou přes dvacet let starou skladbu z prvních dem, kterou na rozdíl od zbytku materiálu neznám úplně nazpaměť, ale přikláním se spíše k té první variantě. Skladba sice měla poměrně archaického ducha, ale nechyběla jí ani novodobá Mare elegantnost. Doufám tedy, že to pouze značí, že se konečně dočkáme slibované nové nahrávky.

Zbytek setu měl jinak velmi podobnou strukturu jako před dvěma, resp. třemi lety. Bylo to asi v lehce proházeném pořadí, ale zazněla jinak většina těch zásadních věcí z kvltovních EPček, jedním z vrcholů setu byla tradičně blackmetalová hymna Sort Messe a končilo se opět s These Fountains of Darkness. Blood Across the Firmament ani nic dalšího z Ebony Tower kromě již zmíněných songů tentokrát Mare nehráli. Mám dojem, že chyběl aji Nidrosian Moon Sabbat, ale s odstupem času bych za to ruku do ohně už nedal.

Hodinový set každopádně utekl jako pouhých patnáct minut a já jsem opět nadšený. Nemohu sice říct, že by se jednalo o úplně nejlepší koncert Mare, na kterém jsem kdy byl. Pardon, ale ta temnota na A Sinister Purpose v Lipsku zůstala ani zčásti nepřekonána. To však neznamená, že by se, zvlášť s ohledem na místo a čas konání nejednalo o silný zážitek. Stačilo si cestou domů pustit Mare v autě a okamžitě mi při vzpomínkách na čerstvě prožitý koncert naskakovala solidní husí kůže. A jestli vám mé pouhé tvrzení k potvrzení magičnosti koncertu nestačí, věřte, že i Sud, který jinak s paroháčem nad hlavou krutopřísně vyřvával na všechny předchozí kapely, během Mare držel hubu a stál nehybně se zavřenýma očima.

House of the Holy 2026 byl tímto každopádně u konce, nám zbývalo ještě pokecat s přáteli, dát si poslední pivíčko a vrátit se k ohni, z kterého toho vzhledem k letošnímu suchu za nějaké dvě hodiny už moc nezbylo. Cestou ke stanu pak hypnoticky pozoruji hvězdy, které zde byly letos snad nejlépe viditelné ze všech mých návštěv. Před ulehnutím do stanu ještě ležím několik minut na trávě a jen čumím na ten hvězdný labyrint nad sebou.

Nedělní balení stanu bylo pochopitelně nepříjemné, stejně tak jako dlouhá cesta domů. Cestou se ale ještě zastavíme na vysokohorské plošině Postalm, kde kromě pohledu na stádo krav a koní pozorujeme i krásné okolní hory. Průjezd zdejší cestou stál sice 14 €, ale myslím, že stál za to. Stejně tak jako celý tento festival.

Jako někdo, kdo byl na festivalu vůbec poprvé, jsem se rozhodl taky připsat pár slov. A aby to nebylo nečitelně dlouhé, přidám jen stručně pár věcí, které kolega nezmínil a zároveň nabídnu opačný názor na některé kapely - předpokládejme tedy, že u těch, které nekomentuju, s mIZZYm víceméně souhlasím.

Už od začátku jsem slyšel názor, že místo konání (zároveň pozemek Bartha a jeho rodiny) je reálně nejlepší místo na festival. Jakmile jsem dorazil, pochopil jsem, a to hned z několika důvodů, že na tom něco bude. Zaprvé si hned vedle stage můžete užít výhled na alpské Tennengebirge, což platí i pro kopec nad jevištěm či samotné stanové městečko. Viditelnost hvězd v noci je zde navíc naprosto unikátní.

Druhý důvod - přestože je festival vyprodaný, dostanete se na svou oblíbenou kapelu kamkoliv i uprostřed setu, což není skoro nikde samozřejmostí. Organizátoři si tedy počet lidí plánovaně hlídají. O to je to možná trochu dražší, ale za každé euro to stojí. Většina kapel měla navíc dobrý až výborný zvuk, což jsem zaslechl i o minulých ročnících.

Také stojí za zmínku, že větší pocit komunity na festivalu mít nikde nebudete. Obecně je docela těžké tam narazit na idiota, ale jak se k sobě lidi chovali především při rituálu s ohněm, bylo fakt pěkné pozorovat. Trochu se tomu blížil festival Kilkim Žaibu v Litvě, který je taky skvělý a mj. se tam také pálí hranice na slunovrat, ale díky místu a blízké komunitě dělá Funkenflug přeci jen trochu jiný dojem.

Na hned první CARONTE jsem chybět nemohl. Mám o kapele samotné trochu pozitivnější dojem, ale že ji táhne hlavně frontman, na tom žádná lež není. Umí totiž fakt dobře zpívat, což už mi naživo dokázal vícekrát. Stylově je to tak trochu stoner, který není úplně originální hudebně, ale svou okultní tématikou ve svém žánru ano.

Tentokrát jsem je viděl potřetí a přestože to bylo nakonec zábavné, byl to pro mě zatím jejich nejméně záživný koncert. Na zvuk na náměstí bylo třeba si trochu zvyknout, chyběly tomu správné výšky a možná i výběr skladeb byl v druhé polovině lepší. I tak jsem rád, že jsem je po dlouhých letech mohl znovu vidět.

První ofiko den vlastně podepisuju vše zmíněné s tím, že byl určitě hudebně nejslabší. Beztak to vyhráli první BRÅND, což jsem vlastně i docela čekal. O to větší prdel, když nový basák je k mému překvapení můj bývalý spolužák, který mimo jiné drhne i v kapelách Parasite Dreams či Ara. Rakouský bordel netrumfli ani The Laws performing SARCÓFAGO, od kterých jsem přeci jen čekal trochu zajímavější koncert či nasazení.

V pátek mě zaujali hned britští ADORIOR, kteří už existují od devadesátek, já se o nich ale dozvídám jen díky festivalu. A hned mě překvapuje, jak zábavný tenhle žánr vlastně může být naživo. Narozdíl od jiných tam teda moc blacku neslyším, spíš takový thrash death, což je něco, co by mě normálně vůbec nebavilo. Jenže nasazení, přesnost, sypání, sólíčka a dobrá i vtipná frontmanka, to byla kombinace, co mi celkem vytřela zrak. Nesouhlasím, že by to bylo třeba oživovat dalšími nápady, v daném stylu do sebe vše zapadalo. Občas je taková mimožánrovka potřeba.

LUCTUS jsem viděl již potřetí a byť tohle jejich nejlepší koncert nebyl (velká stage s ohněm na Kilkim Žaibu stále vede), síla jejich vystoupení rozhodně neustupuje. Jsem rád, že se kapela ve střední Evropě teď docela vyskytuje. GEHENNA byla taky skvělá, ačkoliv klávesy, který ten celý kult táhnou, mohly být víc nahlas. Slyšel jsem ode všech, že kapela bývala naživo dost nudná, takže jsem rád, že už aspoň zapojila klávesy. O kýč možná jde, ale osobně se v téhle jeho podobě docela vyžívám. Staré pecky z First Spell naživo fungují!

Celou sobotu ovšem vyhráli BLASPHEMY, o tom se vůbec hádat nejdu. Kotel, nepříčetnost, dočasné snížení IQ minimálně o 100 a nečekaně skvělý zvuk. Že je po PDM uvidím tak brzo a ještě v takové kvalitě, to se mi fakt nesnilo. Po tomhle příště určitě šanci dostanou. Na DEATHADELIC jsem byl pořád při smyslech a vlastně to nebylo špatné. Takový pomalejší darkwave se zpěvem, sice celkem bez energie, ale unylá hudba s texty o beznaději a pohlcení temnotou byla v jednu ráno jako ukolébavka dost příhodná.

Poslední den velmi stojí za zmínku CAVALERIE. Po předposlechu jsem se na ně těšil opravdu hodně a až na jeden detail, že hráli jen 20 minut, jsem byl nadmíru spokojený a ohromený tou nenávistí, která se linula nejen z nástrojů, ale i frontmanova projevu. Nechutný monstrózní řev, rozbíjení hlavy o mikrofon, silný řezavý crustový zvuk kytar - přesně takhle jsem si jejich koncert představoval.

Co by na tomhle festivalu dělal hardcore, ptá se mě mIZZY? Asi bych se taky bez prubnutí jejich desek divil, ale musím říct, že to sem hodně sedlo, protože ani takový neobyčejný HC/crust vycházející opravdu z čiré nenávisti se hned vedle kapel jako Blasphemy a Bloody Vengeance prostě neztratil. Vlastně od war metalu až tak daleko neměl.

Vzhledem k délce jejich skladeb jsem od nich čtyřicetiminutový set ani nečekal, ale kámo, mohli jste to aspoň trochu protáhnout. Je možné, že to je prostě jejich klasický postup ve stylu krátký ultranámrd a jdem dopiče, ale táhnout se tam z Francie kvůli dvaceti minutám, to bych čekal možná na Obscenu. Stěžovat si ale moc nechci, protože to byla jedna z nejlepších kapel festivalu a určitě bych to chtěl vidět zase. Škoda, že neměli moc merche.

Krátce zmíním DEMONCY, od kterých jsem možná čekal víc šeptavý vokál ve stylu nového materiálu, ale i tak jsem jim tu posedlost s výborným zvukem věřil. TORMENTOR nenudili vůbec a ačkoliv mohla být kytara víc slyšet, všechno nahrazoval Attila svým šíleným projevem, pálením svých rukou v ohni apod.

MARE mě docela překvapili úplnou absencí mlhostroje, což dělalo obří kontrast s jejich koncertem v Lipsku, kde jsem taky měl tu čest. Tady jste naopak na všechny členy kapely viděli úplně s přehledem. Možná jsem měl dojem, že takový rituál v mlze dělají pokaždé. Nevadí - z očí do očí zažít tuhle kapelu je zase úplně jiná zkušenost a je třeba si říct, že výkonu ani zvuku tady fakt nic vytknout nešlo. Zlo bylo také díky viditelnosti cítit konkrétněji a blíž. Dostal jsem něco jiného, než jsem tušil, ale odcházel jsem opět s dobrými dojmy.

Narovinu doufám, že tenhle festival bude pokračovat. Byla by obrovská škoda nevyužívat potenciálu místa, ačkoliv důvody k přerušení bych naprosto chápal. Pokud by byla soupiska aspoň trochu tak dobrá, jako byla letos, určitě bych akci podpořil znovu. V případě věčného spánku mám velkou radost, že jsem se sem stihl podívat. Stojí to za to už jen kvůli prostoru, ale z top kapel by to letos byly Blasphemy, Brånd, Cavalerie, Mare, Demoncy, Gehenna, Luctus, Adorior či Scorpion Milk.