Datum vydání: 7. listopad 2025
Label: Invictus Productions
Žánr: symphonic death / black metal
Čas: 50:18

Již krátce po vydání sklízela nová deska Qrixkuor ty nejpochvalnější komentáře. Mnozí, včetně mne, v ní viděli žhavého kandidáta na pamětihodnou desku roku 2025, pokud ne přímo desku nejlepší. O měsíc později červené koberce rolujeme zpět, bedny pro vítěze sklízíme a vavřínové věnce vracíme mámě zpátky do šuplíku na polévku. Zkrátka: triumf se nekoná.

Recenzní prostor tu již Qrixkuor měli dvakrát a vychvalovali jsme je v Poison Palinopsia a Zoetrope, proto budu stručný.

Qrixkuor nahráli svou teprve druhou dlouhohrající desku, více než 50 minut nesmírně ambiciozní fúze black metalu s „klasickou“ hudbou a nahranou The Orchestra of the Silent Stars. Teď budu kráčet po tenkém chodníčku, protože přesně vyjádřit, oč Qrixkuor usilují, je dost možná nADD mé síly. Orchestrace metalové hudby pro klasické nástroje dopadá málokdy dobře, někdy zajímavě, ale velmi často směšně. Qrixkuor naštěstí nejsou směšní, určitě jsou zajímaví, ale také jsou docela problematičtí. Zkusím nastínit, co by pro vás mohli Qrixkuor znamenat.

Pro metalistu – primitiva (já) je v hudbě strašně málo kytar, není riffů, kterých bych se chytil. Propracovaný je materiál velmi dobře, dlouhé skladby (nejkratší And You Shall Know Perdition as Your Shrine má 8,5 minuty a je s přehledem nejlepší, zpěv Melissy z Adorior mu dodává potřebný šmrnc) se zbytečně neuzlují a jejich průběh je zajímavý. Sledovat jejich gradace je jedno velké dobrodružství. Jenže mít čtyři takové náročné celky za sebou, je prostě na jednoho metalistu moc. To, co tak skvěle fungovalo na Zoetrope, dvounásobnou stopáž neunese.

Desku Qrixkuor je samozřejmě možné poslouchat pozvolna, takříkajíc rozporcovaně. A nejen to, dá se poslouchat opakovaně, a dá se poslouchat velmi dobře. Ale výjimečnost z ní obrovské nároky na posluchačskou pozornost vysávají. Je to totiž pro obyčejného posluchače především deska únavná, ke které se vracet tolikrát, aby do sebe vše zapadlo, nejspíš nebude chtít. Virbl je tlumený, činely trochu sklovité a kopák mírně zbahněný.

Pro metalistu – symfonika, který uctívá Opeth a spol., bude Qrixkuor velmi nepříjemným až obtěžujícím zážitkem. Elitářství tu totiž není krycím jménem pro povrchní naleštěné pozlátko dimmu/cradle feelingů. Tohle je tvrdě odmakaná snobárna, která nenechá prostor pro headbanging, sóla jsou bolestně propletená s celkovými kompozicemi a airguitar tak naprázdno mlčí. Bicí znějí příliš rozmazaně, snare je utlumený, kotel je při rychlých pasážích trochu bahnitý.

Pro avantgardního metalistu, milovníka překračování metalu do všech možných žánrů bude asi Qrixkuor o hodně zajímavější. Není to sice Stravinskij ani Penderecki, ale ouška umí potýrat kvalitně. Děloha světa je na mnohem vyšší úrovni skladatelské komplexicity než předchozí tvorba Qrixkuor – umí posluchači sugerovat zneklidňující pocit nesamozřejmosti bytí. A to přesto, že cymbaly působí možná zbytečně křehce, až trochu skleněně.

Pro avan-turistu, alias náročného posluchače – univerzála, toho, kdo z mnoha žánrů vybírá pouze vystupující pěnu, je Qrixkuor přesně to pravé. Není to nejspíš dílo mistrovské, ale dozajista je kontroverzní. A to mám rád. Už jen proto přidám jeden bod nad emocemi doporučených 7 spolu s poznámkou, že méně ostrý zvuk bass drumu může leckomu vadit.

Od cavernous death metalu na Incantations from the Abyss, přes psychedelii Poison Palinopsia, nádechu u abstraktně symfonického metalu na Zoetrope se Qrixkuor pustili do obrovského sousta velkolepé metalové symfonie, které ne tak docela požvýkali. V každém případě, dobrodružství Qrixkuor nekončí.