Kdy: 9. srpen 2025
Kde: pevnost Josefov
Report: úvodní dojmy / úterý / středa / čtvrtek / pátek / sobota / afterparty
Fotky: úterý / středa / čtvrtek / pátek / SOBOTA

mrkvivit: Jelikož letos vynechávám křepčení na tekknoparties v KALu, daří se mi být v areálu už na dnešní zahájení. Od prvních okamžiků je jasné, že slovenská postblacková Besna si jde pro životní zážitek.

Chalani si dávají záležet na živelném projevu. Mají tady docela početný kotlík příznivců (je vidět dost kapelních triček). Vokalista Samo už při druhém válu pluje nad hlavami fans. O chvíli později zpívá přímo v pitu (sem se vypraví i jeden z kytaristů; chvála bezdrátovým technologiím!), pak ho můžeme vidět na VIP tribuně nad kabinou zvukařů a finále odzpívá z pódiové konstrukce téměř pod střechou. Potud vše v pořádku, na tuhle show nezapomenou ani muzikanti, ani diváci.

Problém nevidím ani v tom, že kapela jde ostře proti blackovým klišé, kluci se neustále usmívají, nevzývají satana ani nihilismus, nýbrž horují za pravdu, lásku a přírodu. To je mi osobně naopak velmi sympatické. Tak kde je zakopaný pes? V hudbě samotné. Ta mi prosviští ušima, aniž by zanechala jakoukoli vzpomínku - prostě úplně sterilní dojem. Chybí mi tady aspoň nějaký háček, který by mě přiměl se pídit po nahrávkách.

vihkav: I já si poprvé přivstal na samotný začátek, až jsem tím sám sebe překvapil. A Besna mi okamžitě začala dokazovat, že jsem udělal správně. Melancholický post-black válcoval posluchače téměř bez odpočinku, což doprovázelo zmíněné zpěvákovo cestování. O sílu vystoupení bylo postaráno i masivním zvukem, který ideálně vykresloval krásné melodie. Hudbu samotnou za sebe hodnotím na jedničku - lehce se vryje do paměti i smyslů a pocítit její emoce je pro mě tak nějak přirozeně snadné. Z předposlechu jsem si snad lepší pódiovou prezentaci představit nemohl a je mi jasné, že kapelu budu sledovat dál.

Holčičí brazilské kvarteto Crypta vidím už poněkolikáté, vždycky mě zabaví jejich non-stop energie a divoký projev. Je to jedna z těch kapel, která vás sice (pokud ji znáte) už nepřekvapí, ale zato víte, že můžete očekávat vysokou úroveň. Tady to tedy bylo opět stejně fajn, až na jeden detail - měl jsem pocit, že jednu z kytar celou dobu ani omylem neslyším, což celkem ubíralo na hutnosti zvuku. Nevím, v čem byl problém, ale dravost vystoupení krev rozproudila i tak.

mrkvivit: Následující australští stoner/psychedelici Khan, kteří narychlo zaskakují za odpadlé HC/metalisty Born From Pain, hrají letos v ČR v krátké době už podruhé. Jsem zvědavý, jak jim bude slušet velké pódium ve srovnání s intimním prostředím pražského SubZera.

Ještě než trio nastoupí na stage, rozlije se předními řadami sladká vůně zeleného listu. Je jasné, že mnozí už vědí. Tak tady si naopak užijeme umírněného pódiového vystupování. Tři muzikanti vypadají bez jakýchkoli promo bannerů na stagi trochu ztracení, ale zato se plně soustředí na hudbu.

Zpívající kytarista i nezpívající basák mají práce plné nejen ruce, ale i nohy - zvuk kapely je založený na široké paletě pedálových efektů, které se prolínají a vrství. Hudba košatí, skladby gradují. Věřím, že huliči si musejí velice užívat parádního zvuku prošpikovaného ozvěnami. Khan ale umí i stonerově riffovat, nejde tedy jen o manifestaci pedalboardů. Zkrátka řečeno, i s málo muzikanty je tu hodně muziky. Malý klub ale sluší kapele víc.

vihkav: Chvíli jsem byl na Khan skeptický - měli dost pomalý rozjezd - ale v druhé polovině ukázali, že jim ty riffy za doprovodu svérázných atmosfér fakt jdou. Na dopolko ideál.

onDRajs: Poslední festivalový den jsem do pevnosti vydal brzké odpoledne, abych viděl death/grindové Frantíky Benighted. Tihle borci mají na kontě neuvěřitelných deset desek, ale současná produkce kapely má s její minulostí společného málo.

Trochu mi to připomíná osud Aborted, i tady z původní sestavy zůstal jenom frontman a vokalista Julien Truchan, který drží kormidlo a směr. Zbytek aktuální strunné sestavy je přes deset let stejný, odešel jen bicmen Kévin Paradis, nahradil ho (zřejmě) nájemný mladý belgický sypač Siebe Hermans z Coffin Fieder. A v pevnosti to Benighted šlapalo.

Hraje se dost z poslední fošny Ekbom, která mi po předchozím majstrštyku Obscene Repressed přijde trochu slabší, ale lidi paří jak o život, zvukově to taky bylo OK, takže na rozjezd dne ideální.

A jde se hned doprava na thrashové veterány Exhorder. Ti minule v pevnosti provětrávali archivy, až to hezké nebylo - spousta věcí ze Slaughter in the Vatican, přičemž se zapomínalo na to, kde se kapela hudebně nachází nyní.

Teď už byl setlist mnohem reprezentativnější a zahrnul všechny čtyři desky. Popravdě, když banda začala hrát, stál jsem až moc vzadu a tam to zvukově nebylo vůbec ideální. Dřevní bigbeat? Hergot, tohle má být thrash! Publikum taky dost prořídlo, takže nebyl problém se dostat hodně dopředu a tam to bylo jiné kafe.

Skupina sice začíná nakopávací tupačkou My Time, ale pak spíš zvolňuje tempo. Přes povinnou Desecrator z debutu a nějakou věcí z The Law zazněly taky skladby z loňské desky Defectum Omnium, která skupinu ukazuje jako multižánrovou a experimentující entitu. V tomhle ohledu mě potěšila bluesem načichlá, stonerová The Tale of Unsound Minds, kde se Kyle Thomas mohl předvést jako pan zpěvák. Pat O’Brien do sestavy taky krásně zapadl a adekvátně nahradil vousáče Vinnieho LaBellu. Jen mě mrzí ta vlažná odezva publika… Nemusí se pořád jen sypat, aby byl circle pit.

mIZZY: Sobotní ráno se neslo v podobném duchu jako to páteční. Dávám tedy opět okruh Rampušák, Čobolis a do areálu mířím akorát na Hideous Divinity. Na to, jak je z alba zrovna neposlouchám, musím kvitovat, že naživo drtí fakt poctivě. Vlastně z těch brutal kapel, co jsem na BA letos viděl, mi přišli snad jako náklep největší. Škoda toho, že hráli fakt na pražícím slunci, kde se stát nedalo, takže jsem se celou dobu schovával u zdi pevnosti. Další žízeň na pivíčko jsem si ale udělal, takže hurá po koncertě do konírny.

onDRajs: Já Italy Hideous Divinity zkouším doma docela pravidelně a i přes určité námitky ke konstrukci jejich songů jsem na ně byl zvědavý. Minule hráli na BA na hlavním pódiu taky brzo a při výpeku, holt za to asi může slunná Itálie, leč tentokrát mi to nepřišlo ono. Těžko říct, čím to bylo, možná zvukem, chyběl mi taky Giulio Galati za bicími (nabubnoval poslední Heaving Earth), nějak to prostě z repráků nelezlo.

Vzhledem k tomu, že jsem chtěl na Meet & Greet odchytit na pokec Gadget, tak mizím dozadu. Leč zjišťuju, že tam nikdo není… Securiťák mi pak vysvětloval, že za kapelou přišli jenom tři lidi, takže to Švédové zapíchli. Ou, škoda.

Japonské teenky Hanabie. už nestíhám vepředu, tak se zastavím u žrádelní uličky, kde je velká projekce i s reprákem, a ladím dojmy, co si o této ptákovině mám myslet. Viděl jsem jen kousek, ale z avizované tradiční lidové hudby tu neslyším nic, a to ani popové popěvky. Zachytil jsem jen nicneříkající metalcore. Tak nevím, jako zpestření asi v pohodě, stejně na to všichni přišli z jinýho důvodu, přiznejte se, chlíváci…

vihkav: Já s Hanabie. hudebně ani v ničem jiném problém nemám - na minulé afterparty holky dokázaly, že hrát i udělat pořádnou show dokážou. Tady jim ale pořád vypadávaly samply (které jsou na jejich speciálně ozvláštněném metalcoru po japonsku nedílnou součástí), což vystoupení zdržovalo a tím pádem stihlo zaznít jen pár songů. Technické problémy jejich hrací čas úplně ovládly a mně bylo úplně líto je sledovat v ustrnutí, zatímco se někdo za oponou snaží problém spravit. No, příště to asi zase zkusím :)

onDRajs: A pak povinně Brujeria. Jaké bylo moje zklamání! Na proklamovaný grindcore zapomeňte, tahle banda sypala ještě před dvěma lety na Obscenu, ale teď to byl spíš jen hrubší nu-metal. OK, zazněla Colas de Rata, ale přišlo mi to unavené, bez šťávy.

Kapelu loni postihla dvojnásobná tragédie, kdy jí zemřeli hned dva zpěváci, jede se dál. Vokalista mluví do davu bez skrupulí španělsky, chce trávu, tu taky dostane, aspoň je sranda. Zazněla hitovka s Pitem Wilsonem, tak aspoň něco.

vihkav: Brujeria - konečně jsem ji poprvé uzřel, ačkoliv trochu s křížkem. Starého zpěváka jsem nezažil, ale tomu novému to jde s přehledem a zapadá do kolektivu, jakoby byl minimálně jejich dlouholetý kámoš. Parádní zvuk, vtipný přednes i texty, tohle si rád někdy zopakuju. Navíc mi přišlo, že oproti některým sušším nahrávkám byl minimálně tenhle živák velkým upgradem. Velká spokojenost. Marihuana? Síííí!

mIZZY: Hudbu King Woman popravdě vůbec neznám, ale jdu se na ni pro doporučení pár známých a vlastně i kvůli jménu podívat. Inspirace názvem King Dude asi zřejmá, hudebně však skoro vůbec.

Primárně jde o post-doom metal/sludge, pochopitelně s ženským zpěvem. Automaticky si vzpomínám na hutnější polohy Chelsea Wolfe kolem nahrávky Abyss. Až tak procítěné, ani zpěvově kvalitní to sice není, ale opět příjemné zpestření s několika vydatnými screamy baskytaristky.

onDRajs: Ze zvědavosti se vydávám na švédské matadory Unleashed a kroutím hlavou, co to jako má být. Vidím unavené staříky snažící se o death metal skandinávského střihu, kterého kdysi byli hvězdnými protagonisty. Až mi jich bylo líto. Něco jiného jsou studiová alba, kde se dá kouzlit s produkčními fintami, a něco jiného je živá prezentace. Hlavně bicmen Anders Schultz se při hře vysloveně trápil. Rychle pryč.

vihkav: Na Unleashed jsem se dost těšil, ale pohřbil to příšerný zvuk a i Johnny ty vokály tlačil jak chcíplý pes. Nevydržel jsem to dlouho.

mIZZY: V případě Gadget, jako jedné z mála grindcore kapel, dost zamrzí absence kytary. První songy nešla slyšet vůbec, následně málo. Potěšil naopak solidní řev roztomilé zpěvačky, kterou doplňoval hlubším growlem ještě kytarista. Sypalo to velmi poctivě, škoda toho nevydařeného zvuku.

onDRajs: Přiznám se, že Gadget byli pro mě jedni z tahounů celé soboty. Na Obscenu byli nedávno skoro za hvězdy, tady jim příslušela role undergroundového supportu. mIZZY zmiňoval absenci kytary, což je paradox, protože od té doby, co Gadget hrají v pěti, mají hned dvě. Podezřívám je z toho, že jsou to punkáči, kteří na piplání se se zvukem dlabou, protože tohle by měli zvládnout (jeden z členů pracuje ve studiu jako zvukový inženýr).

V Octagonu bylo kytar opravdu málo, takže jediná šance, jak z toho něco vytřískat, bylo jít úplně dopředu a odchytávat riffy aspoň z odposlechů (stejný problém měli později i Defeated Sanity). Tady to bylo o chlup lepší, oni to mají poměrně zahuhlané i na deskách, leč člověk si to chce užít i naživo, že jo.

Švédi to samozřejmě do lidí nasypali bez lítosti - hrálo se hodně z Funeral March a The Great Destroyer - leč ta komunikace s publikem mi přijde žalostná. Emilia se z nasrané křiklounky mění v pauzách mezi songy na hodnou usměvavou maminku (mimochodem měla úplně stejný outfit s třásněmi jako v Trutnově), ani nový kytarák Kristofer Jankarls moc nahecovat lidi pod pódiem neumí. Jsou to prostě asi introverti, kteří si svoje vnitřní běsy ventilují grindcorem…

vihkav: Ano, když už jsme u špatného zvuku, Gadget to taky moc nevyšlo. Sice hrajou extra rychle, ale výsledek je úplně bez tlaku a hlavně bez kytar. Na after ovšem mělo být všechno jinak, viz následující článek.

mrkvivit: Po vydatném posezení a načerpání sil v Konírně se vydávám na Obscure stage na Envy víceméně náhodou. Jak jsem ale rád, že jsem tady! Miluju takováhle překvapení ze strany kapel, které neznám a od kterých nic neočekávám.

Na pódium nastoupí japonská šestice (tři kytary, basa, bicí, zpěv+synth) a spustí neuvěřitelnou show. Hned při otevíráku, později identifikovaném jako Imagination and Creation z loňského alba Eunoia, mi klesá čelist, naskakuje husí kůže a zamží se mi oči. Zní to jako několik skladeb dohromady. Je v tom post-HC neurvalost screamo kapel, ale i křehké dreampopové melodie jako od Mew.

Frontman mezi zpívanými pasážemi neustále recituje (je to tak i na nahrávce) a svým šamanským projevem mi lehounce připomene Michaela Giru a jeho typické “ruční” zaklínání. Mezi skladbami jen občas špitne: “Thank you. Arigato,” a jede se dál. I ostatní muzikanti připomínají partičku ADHD výtržníků a já jim to baštím a věřím, že tou muzikou fakt žijí. Užívám si zadumané atmo pasáže i euforické exploze a jsem v pasti neutuchajícího proudu autentických emocí! Wow! Tohle chci určitě ještě někdy zažít.

vihkav: Po Besně následuje ještě jeden post-koncert plný emočního vypětí. Envy naživo znějí jako Alcest na emku, případně jako kříženice Alcest a Liturgy, kdy éterické atmosféry střídají screamo návaly, které s melodiemi pořád víc a víc stupňují na intenzitě a ve své svobodě a rozpětí křídel skoro nevědí, kdy už bylo vrcholu dosaženo, tak že stoupání výš a výš působí jako utržené ze řetězu.

Řeknu vám, že kdyby takový post-metal byl můj hlavní styl a žánr, pro který žiju, určitě bych je zařadil vysoko do topu festivalu. Takhle ale musím říct “jen” hodně dobré.

brutusáček: Stejně jako Pogačar jel poslední týden na Tour de France velmi defenzivně, i tak jsem pojal sobotu, kdy spolu se zbytkem redakce jak psací, tak i obrázkové klopíme plzeňskou vodu vcelku v solidním tempu. Stíhám mrknout na Malevolent Creation, kteří to drhnou solidně a skutečně vycházím až na Envy.

Poctivá stará škola (fungují přes 30 let) screama s japonskou ingrediencí melancholie a trochu toho post-rockového patosu přesně tak, jak to umí jenom Japonci (na podzim Mono!). Dostávám(e) absolutně odstřelující set, který je v záplavě všech těch motherfuckerů, satanů a všeho možného totální balzám a zároveň emocionální bomba. Kompletně mně to rozbilo na atomy. Envy mají pořád sílu a od organizátorů skvělý dramaturgický tah. díky.

mrkvivit: Přebíhám z Obscure na Octagon, kde už nějakou dobu hrají (mně neznámí) Klidas. A zase se nachomýtnu k něčemu neopakovatelnému! Že kapela rozloží diváka, není nic neobvyklého (koneckonců jsem to před chvíli zažil s Envy), ale aby diváci rozložili kapelu, to už tak časté není.

Tahle italská parta produkuje obtížně zařaditelnou hudbu. Myslím, že v promomateriálu uváděný psychdelický rock to ale není. Teď je tu slyšet něco jako alternativní rocková či post-rocková hudba s velice silným jazzovým základem. Sem tam zazní svižnější pasáž s přiostřenou kytarou a rozhozeným rytmem, ale většinou jde o uvolněný, saxofonem protkaný jazz rock.

No, a teď si představte, že celou dobu jede circle pit, nebo crowdsurfing (fakt respekt sekuriťákům, docela si mákli při odchytu všech těch plavců). Kapela je evidentně zaskočená: “Guys, What the Fuck? Seriously! What the Fuck? We Aren’t Agnostic Front!” Okultní doupě Octagon je v tu chvíli plné uvolněné atmosféry a úsměvů. Po poslední skladbě si do davu skočí i všichni muzikanti - právě zažili něco, na co budou dlouho vzpomínat! A my, kteří jsme byli u toho, taky tak.

mIZZY: Na KAL stage jsem se během letošního ročníku mihl jen párkrát. Většinou tam kvůli vedru nešlo absolutně vydržet nebo jsem tam dorazil zrovna mezi sety. Na své oblíbené Francouze Moaan Exis jsem si ale počkal. Sice jsem je v minulosti viděl už čtyřikrát, ale pokaždé jejich koncerty byly tak nabité energií, že jsem prostě potřeboval repete. A stejně jako loni na témž místě, i tentokrát do nás napálili svůj tvrdý industrial s živými bicími a hromadou řevu. Jak Bizzaro vhodně poznamenal v před-Brutalovském článku, reálně o dost násilnější kapela než většina metalů.

Bonusem pro letošek budiž, že na několik songů se k Moaan Exis přidal Bolehlav s kytarou, takže zněli ještě hutněji než obvykle. Nehrál s nimi furt, byl třeba na první song, pak se na nějakou dobu vzdálil a vrátil se opět po pár skladbách. Škoda, že toho spolu nedali víc, ale kdo ví, kolik toho mají secvičeného a jak moc to byla improvizace. Za tohle každopádně dávám plus. Úplně nejlépe ale beztak vyzněla pecka Alone Together z nahrávky Necessary Violences. Celý koncert až do konce ale nezvládám, protože to vedro se už opravdu nedá. Každopádně opět super, zůstávám nadšeným fanouškem.

onDRajs: Jo, na Moaan Exis jsem se taky přišel mrknout, ale cca po 25 minutách ze mě leje jako z konve, takže si lížu rány na louce před Obscure stagí. Únava převeliká, říkám si, jak to vydržím do noci?

vihkav: Moaan Exis skutečně vyzněli hodně agresivně. Napadá mě přirovnání k Horskh, kteří (přestože je mám hodně rád) byli tímto v tvrdosti nemilosrdně překonáni. Bál jsem se trochu, že bude KAL narvaný až k prasknutí, ale překvapivě se ostatní rozutekli po jiných kapelách, takže se dalo i celkem hnout.

Bohužel se pořádný kotel nerozjel, přestože jsem si to fakt přál a snažil ho iniciovat. Jediné, co se vepředu dělo zajímavého, byl nanejvýš otravný týpek, který pořád skákal z pódia do lidí a nakonec se chtěl i porvat s někým, kdo mu naznačoval, že už stačilo. Myslím, že by na stagi s elektronickou hudbou mohl být někdo, kdo takové patvory aspoň vyvede, ale ano, může se z toho lehce stát slippery slope, kdy se na někoho blbě pousmějete a máte přestřihnutý náramek. Co už, náser ale pořádný!

sicky: Hardcore nestoři Agnostic Front byli letos jediným výraznějším jménem z daného stylu. Tady si musím trochu postěžovat, protože bývalo tradicí, že hácéček je v Josefově každoročně mnohem víc. Letos jsme tedy museli vzít zavděk pouze jednou velkou HC kapelou, která sice zahrála svůj standard, včetně povinných pecek Gotta Go, For My Family, My Life My Way, Old New York atd., lidi se bavili, kotel byl, všechno bylo, ale mě to tentokrát nějak nesejmulo.

Možná za to může dílem Rogerův zpěv, kde mi zpočátku přišlo, že má nějaký hlasový problém, a nebo nebyl úplně průrazný zvuk, a přitom kapela zvolila hodně rychlý a tvrdý playlist. Sranda byla ale každopádně pozorovat roztomilého maskota Stigmu, jak si nenuceně užívá show, aniž by přitom používal svoji kytaru, jak neváhá skočit do publika a jak je z něho od posledně zase o kus větší mimoň :)

mrkvivit: Z Klidas peláším na Atomic Rooster a jelikož je před Obscure stagí relativně dost místa, zapíchnu se cca do třetí řady a nechávám se pohltit naprosto mazáckým vystoupením těchto veteránů.

Je to výlet do rockové historie se vším všudy. Je tu typický zvuk hammondů a vyšší zpěv s častým vibratem - oboje v režii frontmana. Šedovlasý kytarista Steve Bolton (jediný původní člen), sází hardrockové riffy i precizní, úsporná sóla. Vše je usazeno na rytmické sekci, která čerpá z bluesové strohosti. Bubeník, podobně jako u Overkill, je o poznání mladší než zbytek ansámblu a bezchybně i razantně diktuje tempo.

Užívám si, stejně jako loni na témže pódiu s New Model Army, koncert chlápků, kteří mají svou hudbu do DNA tak propsanou, že je pro ně stejně automatická jako dýchání. A za své snažení dostanou odezvu, která je rozhodně víc než zdvořilostní.

vihkav: S Arthurem Brownem spjatí Atomic Rooster se ukázali být výbornou náhradou. Hammondky, progrese, blues - hodně příjemné zpestření po sypačkách, screamech a brutalovské hudební agresi.

Spousta lidí údajně nevědělo, že kapela ještě po takové době existuje, a přestože sestava už se té původní moc neblíží, hraje jim to pořád skvěle. Spousta pamětníků ocenila - já, který takovou kapelu ani nepamatuju, jen pokyvuju hlavou. Taktéž jsem si na loňské New Model Army hned vzpomněl, ale tohle bylo ještě větší retro. Nezvládám včas utéct na Karnivool, protože mě to fakt ba.

onDRajs: Jako živá voda na mě paradoxně zapůsobila jedna z nejměkčích kapel festival, britští hardrockeři Atomic Rooster (náhrada za odpadnuvšího Arthura Browna). Pamatuju si, jak mi kdysi dávno o nich dával táta přednášku, a teď jsem měl tu čest je vidět. Hardrock se zvukem hammondek, hodně sól, prostě klasika.

Ožívám, podupávám si, jde z toho pozitiviní energie, leč čas je neúprosný a musím prchnout dopředu na Karnivool. Ty jsem taky chtěl vidět, i když mi přebíhání sem tam nebylo po chuti. Takhle člověk nestihne celý set Atomic Rooster ani Karnivool, aby zase stihl Defeated Sanity. Festivalové dilema, který řešil už každý.

Ze setu Karnivool jsem ale dvě třetiny viděl a Australané na mě působili pozitivním dojmem. Alternativní rock/metal ve stylu Tool, dobře zahraný, skvěle zazpívaný, bez hvězdných manýrů. Kvintet na mě působil až skromně (?), prostě jen hrál a předával emoce přes svoje posmutnělé písničky. Faktem ale taky je, že songy se nesly v dost podobném duchu a jedné linii, asi by stálo za to trochu zamíchat setlistem.

vihkav: Karnivool mám rád, takže mě nejdřív trochu mrzí, že nestíhám začátek, brzy mě tahle nálada ale přejde. Kapelu doma poslouchám, jenže živý zvuk mi tu ani trochu nesedí. Měli dokonce to ráno zvukovku, kterou jsem slyšel ze stanu, tak jsem si říkal, že to určitě bude masivní, ale opak byl pravdou.

Žádný prog metal, dokonce žádný rock, jenom unylý a příliš naechovaný dreampop. Když jsem je předloni viděl v Roxy, mělo to aspoň díky klubovým odrazům nějakou tíhu, tady se ale v zaláskoveném popíku s kytarou tak rozteklou, že jako kytara ani nezní, ztrácím. Nebaví mě si ani do známých songů prozpěvovat, tak jdu o dům dál.

brutusáček: Těšil jsem se na ně, ale rozmrzelost - ta kapela umí bravurně hrát, jen ta první půlhodina se skládala z tak utahaného materiálu, že jsem sbalil kufry na poslední bdm festivalu. Škoda.

Bejv: Australští Karnivool pro mě byli největším lákadlem letošního BA. Zní to možná až divně, ale tahle kapela je prostě moje srdcovka. Jejich zařazení na prime‑time bylo poměrně překvapivé — dramaturgie BA je obecně víc zaměřená na tvrdší kapely — avšak publikum má široký záběr a Karnivool jsou fenomén, tak proč ne?

Po divokém startu s Agnostic Front nás první tóny skladby Drone poslaly úplně jinam. Australani prý v průběhu několika měsíců vydají čtvrtou desku — úvodní skladba byla jednou ze tří novinek, které během setu zazněly. Zvuk na Sea Shepherd Stage byl hodně diskutovaný, ale z první řady, kde kopáky doslova míchaly střeva, to znělo dobře. A já začal dostávat přesně to, co jsem očekával.

Hodinový set obsahoval většinu hitů, které publikum od Karnivool chtělo. Díky setlistu z posledních koncertů v Austrálii jsem tušil, jak to bude celé poskládané. Z nových skladeb kromě Drone a All It Takes zazněla ještě nikdy nevydaná Aozora“. Připadá mi, že nová deska povede spíš v duchu druhé nahrávky, Sound Awake - z druhé desky hráli nejvíc, sem tam proloženo hity z debutu jako C.O.T.E. nebo moje oblíbená Roquefort.

Frontman mile komunikoval s publikem — jako jediný — a celý set měl velmi příjemný a sympatický nádech. Za mě skvělé vystoupení, které splnilo vše, co jsem od něj očekával — i když jsem ho viděl už počtvrté, stále to bylo skvělé.

Jasně, dny, kdy Karnivool zařazovali do setlistů tvrdší skladby, jsou pryč — někomu mohl set v kontextu předchozích kapel znít klidně jako trochu uspávák, ale vždycky tu byla možnost zajít si na Defeated Sanity na Obscure Stage.

mIZZY: O Aluk Todolo jste si ode mě letos už mohli přečíst naprosto nadšený report z Chaos Descends, kde pro mě byli nejlepší kapelou celého festivalu a odehráli jeden z nejlepších koncertů, co jsem od nich kdy viděl. A i když se jistá skepse z jejich vystoupení na Octagonu objevila, furt jsem doufal v to, že to tam opět naprosto odpálí. A upřímně, byť i zde odehráli fakt dobrý set a byli jednou z nejoriginálnějších kapel letošního BA, stejně si musím povzdechnout nad tím, že tak dobré jako na Chaosu to ani zdaleka nebylo.

Když o tom přemýšlím, i posledně to Aluk Todolo na Octagonu za mě úplně nesedlo a tentokrát těch mínusů budiž ještě víc. To, že nehráli za úplné tmy, by až tak nevadilo. A minimalistická image je pochopitelně gró téhle kapely. Jenže tentokrát to vypadalo celkem suše. Hlavně ve srovnání s Německem, kde komplet zářili, to byl propad jakože o dost.

Pak tu jsou nějaké technické problémy, které se prostě stávají a neovlivníš je. Tentokrát to byla delší zvukovka (možná způsobená předchozí kapelou?), pozdější nástup a prasklá struna během koncertu. Shantidas se s výměnou struny na své kytaře popral sice relativně rychle, ale stejně to jejich set, který má fungovat jako ucelený celek, dost nepěkně rozbilo a protáhlo. Už si ani nejsem úplně jistý, zda z LUX odehráli úplně vše, ale na Occult Rockový přídavek rozhodně čas nebyl, byť dle původního hodinového slotu by ho klidně stihnout mohli. No co, není každý den posvícení. Užil jsem si je i tak, jen tentokrát o poznání méně.

vihkav: Docela mě štvalo, že kvůli Karnivool Aluk Todolo nedám, ale nakonec byl výborný nápad se přesunout. Osobně jsem ještě moment s prasklou strunou neviděl, ale hypnotická moc celého dění mě přikovala k zemi a notnou část celku jsem stihl. Dobře, mohli mít zajímavější pódiovku a být ověšení více žárovkami než jen jednou (i Octagon stage je na to dle mého dost velká), ale v mém případě vyhrává to, co jsem slyšel od hudebníků za výkon.

Za doprovodu výtečného zvuku jsem absolutně nechápal, jakou matematiku tam vlastně hrají - jako by každý jel úplně v úplně jiných taktech, načež do sebe nakonec všichni zapadli, jen aby se zase rozletěli do stran. Mít něco takového zaryté a neudělat chybu už vyžaduje vyšší level přemýšlení. Tohle mě jako posluchače úplně omámilo a skoro stimulovalo části mozku, které jsem nevěděl, že ve mně existují. Navíc jsem dost velký fanoušek jejich posledního alba LUX, které tu přehrávali, takže materiál taky vidím na výbornou a jeho živé provedení mu v dost zřetelném vyznění více než lichotilo. Doufám, že jsem toto album naživo neviděl naposledy.

sicky: Aluk Todolo byli taková fajn easy poslechovka. Bylo to možná až moc potichu, jako mimochodem většina koncertů na Octagonu, co jsem viděl, ale to by nevadilo. Spíš mi přišlo, že hudba působí až moc krotce. Většina skladeb měla dlouhá intra, která zněla sice zajímavě, ale ve výsledku uspávala. Když se pak song po více minutách konečně rozjel do něčeho bohatšího, byl najednou konec, což se opakovalo. Kapela většinu slibně rozjíždějících se motivů na místo jejich gradace, utnula, aby začala zase od znova. Škoda, některé momenty byly totiž skvělé.

mIZZY: Na Defeated Sanity jdu jednak, protože se mi už nechce běhat mezi Octagonem, hlavními pódii a Obscure stage, kam mám stejně namířeno, ale hlavně díky adoraci téhle kapely prakticky celým Marastem. Nebudu vám lhát, sám jsem neznaboh, co DS téměř nikdy neposlouchal, ale jak jsem říkal, brutal deathů jsem si chtěl letos odškrtnout co nejvíce, takže se jde místo Opeth na sypačky. 

Přijde mi, že Defeated Sanity mají fakt hrozný zvuk. Hlavně teda kytara zní fakt jako tranzistorák. Vihkav si dělá srandu, že to je noise slam. Jako hele, vím prd, jak to má znít, ale něco mi říká, že takhle asi ne. Soustředíme se tedy hlavně na bubeníka, kterej vraždí. Gruberovy sypce i veškeré zlomy jsou přísné. S Brutíkem jedeme air-drumming nonstop. Dobrej výplach, ale osobně mě Hideous Divinity na stejné stage odpoledne bavili o něco víc.

onDRajs: Jo, přesně. Když jsem přicházel z louky na Obscure a US/dojčland borci Defeated Sanity právě začínali s Condemned to Vascular Famine, říkal jsem si, že to je snad špatný vtip. Bicí, basa trochu zvoní a místo kytary nějaké huhlání. A já chtěl útrobní vibrace! Fakt nechápu, že zvukař s tímhle za 50 minut nedokázal nic udělat.

Bylo mi jasné, že pro kytaru budu muset blíž k pódiu. Takže jdu, jdu, jdu a tlak se pořád nedostavuje. Nakonec už není kam dál jít, přede mnou je zábradlí a securiťáci. Až tady, kdy se přede mnou rozevře les mániček, slyším kytaru Vaughna Stoffeyho z odposlechu a je to konečně paráda. Ale co ostatní? Těm, co stáli dál od pódia, se nedivím, že je to nebavilo nebo zdrhli, já si to ale nakonec užil.

Kapele prospěla mírná obměna playlistu - tentokrát se nejvíc hrálo z poslední placky Chronicles of Lunacy - na ní mně vadí přemíra tupých slamů (na druhou stranu třeba ten v The Odour of Sanctity je vražednej), nicméně nasazení, technika, virtuozita přebíjí všechny pochybnosti, které se při analyzujícím pokojíčkovém poslechu objevují.

Zase si říkám, že tohle nejsou lidi - přemíra odosobnělé brutality, nepravidelné stopky, jazzy mezihry mezi nejlepší rytmickou dvojkou žánru Gruber-Schmidt, vše zahrané ve frenetickém tempu, jakoby šlo o poslední koncert kapely. Defeated Sanity prostě zkouší, kam až se dá v BDM jít.

Potěšilo zařazení Calculated Barbarity z Chapters of Repugnance a finální smrtící tečka Dislimbing the Ostracized s posledním vražedným rozlámaným slamem. Žánrový top, ale kluci by si příště měli víc pošéfovat zvukaře.

vihkav: Ve zkratce prostě super výkon, ale basa byla z velké části jen noise či drone, a to ještě navíc tak hlasitý, že to koncert Defeated Sanity dost kazilo. Soustředil jsem se i na technikálie a zpěv, což dojem ale nezlepšovalo o hodně, protože podivné basové frekvence (dost možná i z kopáku) byly fakt velmi rušivé. Dopředu mě pro lepší zvuk jít úplně nenapadlo.

brutusáček: Příště klubovka nebo Octagon, ale zase ty bicí byl přísnej tlačák, ne?

onDRajs: Z Opeth jsem viděl druhou půlku setu a zpětně viděno jsem čekal víc. Jelikož bylo plno, stál jsem skoro až u žrádelní uličky, a tam to zvukově nebylo nic moc. Slyšet byl hlavně Åkerfeldtův zpěv, jeho kytara, zbytek ansámblu tak nějak napůl (kopáky jsem nezaznamenal vůbec).

Viděl jsem cajdák In My Time of Need, pak třetí paragraf z poslední povedené desky a nakonec Ghost of Perdition a Deliverance. Mikael by si měl odpustit ty své proslovy (ani mi nepřišly vtipné), set to neúměrně ředí a natahuje a Opeth by mohli zahrát třeba o jednu věc navíc, což na poměry kapely není málo. Celkově mi to přišlo takové rutinní, odškrtnout si další fesťákovou položku a jedeme dál. Opeth jedou podzimní turné po Evropě, tipuju, že jejich koncerty budou mít i dvě hodiny. Nejblíže to mám do Drážďan, že bych si v říjnu zajel spravit chuť?

sicky: Opeth je profesura. Krásně do detailu propracované mnohaminutové kompozice, kde se snoubí cit pro skladbu s instrumentální kvalitou. Těžko tomu co vytknout, je to zkrátka dokonalé, bezchybné. Potíž je v tom, že mě ta hudba nějak ne a ne strhnout, prostě to se mnou nic nedělá. Možná je to ale tím, že po čtyřech dnech mám mozek zahlcený a už další hudbu nepřijímá.

vihkav: Stíhám kousek Priest - celkem repetitivní, ale furt osobitá a zábavná synthwave párty se zpěvem zčernalé bytosti, ze které je zřetelně vidět jen červené světýlko na čele. Kdyby kolem nehrála větší lákadla, tak to dám i celé.

Jo a vysvětlí mi někdo, proč jsem si celou dobu myslel, že na Octagonu bude hrát KK’s Priest? Zpětně koukám, že to fakt bylo na některých stránkách mylně napsané, ale na místech, kam chodím, nikoliv. Já si právě říkal, že by se to tam snad ani nevešlo.

mIZZY: Kapela číslo jedna, kterou jsem chtěl v sobotu vidět, byli ovšem Bohren & der Club of Gore. O tom, že tohle funeral jazzové trio je naprostý kult, jsme na Marastu psali už několikrát. Sám jsem je viděl naživo v minulosti minimálně třikrát, avšak nikdy na venkovním festivalu, a už vůbec ne metalovém. Otázkou tedy bylo, jak koncert Bohrenů na Brutalu dopadne. Tipoval jsem totální parádu nebo trapný průser. No a ve výsledku to dopadlo velmi dobře, byť atmosféry jejich klubových show to úplně nedosáhlo.

Prvně však musím pochválit fans v prvních řadách. Nemám tucha, kolik lidí vědělo, na co vlastně jdou, ale když si vzpomenu na ukecaný dav při Ulver v roce 2009, na Bohren bylo před pódiem hrobové ticho. Rovněž mě potěšilo silné použití kouřostroje, přes který občas nešlo na kapelu vůbec vidět, ale k pohřebnímu feelingu jejich hudby ty modro-zelené mraky fakt sedly. No a dalším pozitivem byla až absurdní odezva. Těžko říct, jak moc byla recesistická, ale evidentně ten ohlas překvapil i samotnou kapelu, která si dokonce publikum po koncertě i vyfotila.

Co si budeme, oni i Bohreni své koncerty berou čím dál více s nadsázkou a mezi už tak pomalými skladbami přidávají ještě mnohem p o m a l e j š í hlášky. Jsem si ovšem jist, že se na Brutal Assaultu jednalo o jeden z historicky nejpočetnějších davů, pro jaký kdy hráli. Zvukově to celkem sedlo. Basa byla hodně basová, místy šla až fyzicky cítit, ostatní nástroje spíše v pozadí, ale v pořádku. Ságo i vibrafon vyzněly hezky.

Škoda, že z toho více než cokoliv jiného vylezla primárně kuriozita. Jasně, i vzhledem k historii kapely má její účast na festivalu smysl, ale stejně jsem měl celou dobu pocit, že si kapela říká, co tu doprdele děláme. Rovněž škoda, že přes veškeré ty vtípky a pauzy zahráli jen pár skladeb, ze kterých nejlépe vyzněly asi Constant Fear a Midnight Black Earth. Druhou jmenovanou končili, opět s humorem - because it’s midnight. Ať to ale shrneme, samozřejmě, že Bohreni byli výborní, jejich hudba je jako pohlazení po duši a větší doom než veškeré funeral metaly. Ale jestli si chcete jejich koncert vychutnat naplno, zajděte si na ně raději do klubu.

mrkvivit: Škoda, že Bohren & Der Club of Gore nebyli poslední kapelou festivalu. To by aspoň bylo zakončení ve stylu!

Kapelu vidím podruhé. Prvně to bylo v Akropoli před dvanácti lety a k smrti jsem se tehdá nudil, neboť jsem žíznil a zároveň se ostýchal dojít si pro pivo, abych nerušil. Za tu dobu se mi v životě i hudebním vkusu leccos změnilo a teď napjatě poslouchám každé ťuknutí do vibrafonu a nechávám se unášet půlnočním twinpeaksovským jazzem.

Je to velká katarze po pěti dnech v pevnosti! Stojím docela daleko od pódia a líbí se mi, jak ze tmy a kouře vystupují jen nasvícené části těl muzikantů a jejich nástrojů. Tajemnou atmosféru perfektně ředí suchý humor saxo/vibrafonisty a konferenciéra Clösera. Nechápu, jak se mi to před lety mohlo nelíbit. Teď bych si přál klidně další hodinu. Nebo dvě. Proč že ten čas tak freneticky utíká…?

sicky: Bohren & Der Club of Gore mě uspali. Zpětně si říkám, že ve chvíli, kdy se člověk už sotva drží na nohou, by neměl chodit poslouchat takovou ukolébavku. Vydržel jsem asi deset minut, pak jsem začal zívat a následně usnul ve stoje, a tím letošní BA zakončil.

vihkav: Pokud jsem doposud mluvil o kontrastech, vystoupení Bohren & der Club of Gore oproti čemukoliv dalšímu představovalo ten největší. A v čem že? Byl to zdaleka nejtišší koncert festivalu, a přestože jsem nějaké věci už doma poslouchal, možná jsem nečekal, že to bude až takováhle kosmická meditace. A přesně proto se hned nabízí otázka: Drželi metalisti hubu?

Narozdíl od Mizzyho musím odpovědět slovem “většinou”. Ono stačilo jít jen pár řad dozadu (nemluvě o stranách či obecně mimo koberec) a čím dál víc člověk nějaké ty žvatlaly slyšel, někdy i ne úplně tiché. Musím každopádně většinu lidí pochválit, ale na takový koncert nestačí 80% ticho, spíš minimálně 97% k žádoucímu požitku. Co ale čekat na metalovém festivalu, že?

Němci jako takoví mě i tak svojí “relaxační hudbou z podsvětí” naprosto oslnili. Myslím, že jsem ke konci festivalu po návalech nejen hlasitosti, ale i vyloženě zvukového nátlaku potřeboval přesně za doprovodu něčeho takového vypnout. A tečku jsem si tentokrát nemohl přát více vkusnou, uhrančivou a okouzlující.

brutusáček: To byl tak krásný koncert ve všech ohledech, že se B&DCOG stávají nejmilejší kapelou v celé historii festivalu, a evidentně si to moc užili taky, takže někdy příště Killimandžáro?

mIZZY: Po Bohren jsem byl ready se na vše vykašlat a jít spát. Funeralem má Brutal končit, že jo? Jak Brutík, tak i pár kamarádů se však chtělo ještě podívat na Dark Funeral. A jelikož hráli na hlavní stage, kolem které jsem stejně musel projít, dám jim tedy šanci, byť nic dobrého od nich už nečekám. Od výměny zpěváka to jde s kapelou z kopce, nové desky jsou rovněž marné, ale říkám si, že by mohli zahrát aspoň jeden nebo dva solidně nasypané songy. Pár dní zpátky hráli dokonce na Wackenu celé Diabolis Interium, tak žeby hráli primárně z něj i na Brutalu?

No, tak leda hovno. Hned po začátku setu sice dali Hail Murder, ale to, co přišlo pak, byla jen bída a utrpení. Jednak prvních několik songů měli fakt tragický zvuk, kdy šly slyšet jen kopáky a kytary samozřejmě nikde. Zpěvák i po těch letech furt oproti Caligulovi naprosto tragickej. Kdyby ale aspoň zahráli nějakou pořádnou vyhlazovačku, třeba The Arrival of Satan's Empire nebo něco staršího, člověk by jim to ještě odpustil, ale ne, akorát melodické nesmysly a popiny. 

Plus mi někdo vysvětlete, proč má jakože satanic kapela celou dobu za zády projekci s vtipně komixovým drákulou? Jo, já vím, že na posledním albu mají song Nosferatu, kterej teď myslím ani nehráli, ale to fakt tam má bejt ten srandovní upírek celou dobu? Nejhorší chvíle však nastala, když bubeník začal hrát drum solo. To už dávám regulérně facepalm a hlasitě se směju. Jo, to máš demente za to, že jsi nešel spát a čumíš na kokotiny. Na druhou stranu, mít hodinu dlouhý blackmetalový set a nezahrát jediný dobrý song, to je taky kurva umění. Regulérně nejhorší koncert Dark Funeral, co jsem kdy viděl.

brutusáček: Jako když starší brácha vede mladšího na koncert, se u mIZZYho ujišťuji, “tak ten Dark Funeral bude aspoň sypat, ne?” “Jako jo, ale ten novej zpěvák stojí totál za…” Kolega mIZZY, jenž ročně jede 18x na Mare, má na black metal už jiné standardy, takže já bych byl smířlivější. Pravdou je, že DF na BA jsem zastihl už v lepší formě, ale urážející to nebylo, Nosferatu stylizace/projekce byla úsměvnější, ale jako poslední kapela na velkých prknech za opravdu úctyhodné návštěvnosti asi dobrý.

vihkav: Nemám na koncert Dark Funeral až tak kritický pohled, ale obzvlášť po tom všem, co jsem na festivalu letos viděl, to byla opravdu slabota. Celkem jsem doufal v repete neúprosné drtičky, kterou zde předvedli v roce 2022, ale dočkal jsem se jen novějších pomalých songů, které podle mě samy o sobě sice vyloženě zlé nejsou, ale kvůli zvukovým nedostatkům prostě nevynikaly melodie ani trochu pořádně. Přišlo by mi neuvěřitelné, kdyby jim to letos zvučil stejný člověk. Všechno ostatní napsané vlastně podtrhuji - zpěvák, projekce… Absenci pořádného zvuku či sypání ale považuji za horší nedostatky.

mrkvivit: Po shlédnutí části tragikomedie jménem Dark Funeral jdu utratit poslední peníze do jídelní uličky a při langoši chvíli sleduju poslední band festivalu Hellbutcher. Z jejich zčernalého motörhead rock’n’rollu je aspoň cítit trocha nadhledu. Ale stejně bych byl na závěr radši za nějakou ultrapomalou mordu typu Evoken nebo Esoteric.

Můj třetí nealko Brutal se ale i tak vydařil. Dobré to bylo! Už teď se těším na první pevnostní brigádu BA sobě - čekání na další ročník vždycky líp utíká, když se člověk v Josefově párkrát protočí i přes rok. Přijeďte taky!

mIZZY: Konec, hurá do stanu, trochu se vyspat a konečně jet domů z tohohle blázince. Byl letošní Brutal Assault dobrý? Jo, koneckonců jako každý rok, ale zase o kus náročnější, a to jsem se ho snažil prožít co nejvíce v poklidu, jak jen to šlo. Minimálně díky několika výborným kapelám to ale stálo za to, tak uvidíme, jak dopadne příští rok. Zatím mě lákají pouze Triptykon.

onDRajs: Odjezdy z Brutalu bolí. Po prvním dnu festivalu by to člověk nejradši zabalil a jel domů, když však ten maraton skončí, domů se mu nechce. Při návratu do každodenní reality člověku ukápne slzička, že už je po všem. Zase jsem si odnesl kotel zážitků, ze kterých budu žít ještě dost dlouho…

vihkav: Letošní Brutal bych nazval jedním z nejlepších, co jsem zatím navštívil. Kapel, které mě  vyloženě zklamaly zvukem či výkonem, bylo oproti jiným ročníkům pramálo. Jak píše mrkvivit o nealko Brutalu, tak můj to byl druhý a od teď bych to za nic nevyměnil. Jak pořád říkám, že už nepojedu, tak letos to měním na “stoprocentně příště na značkách”. Oznámené kapely jsou pro mě dostatečným důvodem, i kdyby nebylo všeho ostatního.

brutusáček: Last call samozřejmě splněn, Marast opět zavíral kobku, Metalopolis gdě? Další ročník za námi, od roku 2006 jsem nevynechal ani jeden. Do poctivých dvaceti Brutalů mi zbývají dva, tedy na 30. ročník, takže příští rok na značkách, neplačte, sami si za to můžete! 

mIZZY TOP 10: Pyrrhon, Cult of Luna, Mayhem, Gojira, Blood Fire Death, Ruïm, Bohren & der Club of Gore, Moaan Exis, Sleepytime Gorilla Museum, Five the Hierophant

onDRajs TOP 9: Obituary, Malignancy, Pyrrhon, Mastodon, Sleepytime Gorilla Museum, Car Bomb, Fear Factory, Defeated Sanity, Ministry

mrkvivit TOP 10: Envy, Obscure Sphinx, Sleepytime Gorilla Museum, Pyrrhon, Between The Buried And Me (Colors), Heriot, Bohren & Der Club of Gore, Mastodon, Gojira, Overkill

vihkav TOP 10: Obscure Sphinx, Andy the Doorbum, Pyrrhon, Bohren & der Club of Gore, Oranssi Pazuzu, Furia, The Browning, Between the Buried & Me (oba sety), Aluk Todolo, The Kovenant

sicky TOP 10: Landmvrks, Cult Of Luna, Between The Buried And Me, Overkill, Fleshgod Apokalypse, Fear Factory, Envy, Mayhem, Mastodon

brutusáček TOP 10: Mayhem, Envy, Bohren & der Club of Gore, Gojira, Pyrrhon, Malignancy/Defeated Sanity, Mastodon, Pig Destroyer, Static-X, Cult of Luna