Kdy: 6. srpen 2025
Kde: pevnost Josefov
Report: úvodní dojmy / úterý / středa / čtvrtek / pátek / sobota / afterparty
Fotky: úterý / STŘEDA / čtvrtek / pátek / sobota

vihkav: Brutally Deceased vykopli přesně ve dvanáct, neboli v čase středeční zkoušky sirén. Až letos jsem si uvědomil, že siréna startující celý Brutal asi bude organizační záměr, chytré! Technicky našlapaná hudba s výborným zvukem na velkém pódiu zněla masivně a nekompromisně. Další ochutnávka české scény, kterou zahraniční návštěvníci jistě ocenili.

brutusáček: Brutally Deceased zněli k stavbě ležení velmi fajn, dříve jsem to nestihl, takže neúčast pod pódiem mrzí.

mrkvivit: Už na zahajovací set regulérní části festivalu dorazilo pod Marshall stage enormní množství lidí. Na place je plno od pódia až ke zvukařům. V takové kulise, navíc s podporou čitelného zvuku, to klukům z Brutally Deceased hrálo samo. Ultimátní, precizně nadrcený death metal s melodickými sóly zabírá skvěle. Publikum tuhle návnadu sluplo jako malinu. Škoda, že to tak rychle uteklo, tahle cháska a jejich namakaná hudba mě baví.

vihkav: Ve skvělém startu štafetu přebrali Blood Red Throne - severský old school death, který u nás zrovna často nekoncertuje. A musím říct, že jim to dost šlapalo - hudba to není příliš složitá, ale riffy ve středním až rychlém tempu zabaví až do konce.

mrkvivit: Po předchozím výplachu působili Blood Red Throne poněkud krotce, ale pořád to byla velmi dobrá práce. Lidí tu stále bylo překvapivě hodně a kapelu motivovali k nepolevujícímu nasazení. Norové svou příležitost vytěžili beze zbytku. Laťka, kterou tady nastavili BD, ale zatím zůstává nepokořena.

Žánrová výhybka pak přeskočila na thrashovou kolej, přicházejí Američané Warbringer a roztáčejí se kolesa circle pitu, který se prakticky nezastaví. Hudebně to není žádná experimentální laboratoř, ale spíš puzzle z osvědčených dílků, které ovšem dobře zapadají a fungují na výbornou. Dav se baví, muzikanti evidentně taky - vše je jak má být. Letošní BA se za asistence úvodní trojice rozjel perfektně!

onDRrajs: Do areálu vcházím kolem třetí odpoledne a první kapelou, kterou vidím, jsou australští Ne Obliviscaris. A z jejich produkce mám stejný neslaný nemastný dojem jako při domácím poslechu – délkou mamutí kompozice jsou epické, rozředěné příliš častým opakováním riffů, muzikanti do toho chtějí narvat vše možné, leč tomu chybí koule. Tklivé housle přidávají na patosu, někdy se přejde do agresivnějších poloh, ale forma zůstává až moc vážná, na mě to nefunguje. Tahle forma současného tvrdšího progresivního metalu mi je prostě cizí – technicky dokonalé, muzikantsky precizní, jen příliš ambiciózní a taky nesourodé.

brutusáček: Konečně se mi cesta festivalem zkřížila s progresivisty Ne Obliviscaris, abych si utvrdil, že kdyby to nemělo čistý zpěv, bylo by to hodně super, takhle nejsem holt cílovka, hráčsky umí a zavedení jsou.

vihkav: Celkem rozumím, že na některé byli Ne Obliviscaris “až moc moderní prog” a z části takový názor sdílím - místy je to fakt moc překombinované, přičemž se občas objeví zajímavá pasáž, v jejímž stylu bych si přál, kdyby hudba pokračovala, načež brzy zabředneme do další zvukové všehochuti. Když jsem se ale snažil více soustředit na muzikantství, docela jsem si koncert užíval. Zvuk byl celkem čitelný, akorát v něm občas nějaký nástroj vyčníval či zapadal, ale nebyl to až tak velký problém. Výkon tedy skvělý, hudbu bych si ale doma pustil spíš výjimečně.

Zkouším Dope, kteří jedou párty jako prase a už postarší nu-metalisti pořád hecují dav jako v době Y2K. Co jsme ale nepochopili, byl jejich předčasný odchod, tedy zkrácení setu skoro o půlku.

onDRrajs: Přecházím dozadu na Rivers of Nihil, u nichž mám stejný problém jako u Australanů. Kapela se snaží o emocionálně pestřejší death metal v modernějším duchu. A opět – technicky asi dokonalé, ale chybí mi větší autenticita, příliš profesorské.

V úvodu setu poznávám kusy z novinkové desky Rivers of Nihil, pak se ale zvolní a vystoupení ztrácí drive. Holohlavý vousáč ovšem dává čistý melodický zpěv hravě, kvituju také to, že kapela nejede půlku produkce z playbacku (jak bohužel zjišťuju, jde o nečekaně častý jev – z metalu se stává předehraná diskotéka), ale na prkna si dotáhla i živého hráče na saxofon. Jo, tohle má smysl. Škoda, že se nedá dostat blíž k pódiu, je tu hlava na hlavě, vzhledem k tomu, jak šli Rivers v oblíbenosti nahoru, asi stálo za to je zařadit dopředu na hlavní stage. Setlist zde.

vihkav: Na Rivers of Nihil je extrémně narváno i v relativně brzkých hodinách. A co by ne, kapela si svým originálním pojetím moderního death metalu očividně vydobývá velký respekt. Jak jim to tedy vyznělo tady? Naprosto tragicky.

Po tom, co od mikrofonu odešel Jake, jsem ještě zažil strhující koncert ve Futuru, a když hráli na Brutalu naposledy, se stížnostmi ostatních jsem vůbec nesouhlasil, ale sorry, takhle špatný a suchý zvuk letos snad neměl nikdo. Nezdály se mi tentokrát ani čisté zpěvy a ačkoliv je to neuvěřitelné, živý saxík (který je na jejich evropských koncertech ne úplně častým fenoménem) to vůbec nezachraňoval. Nula energie, jenom nuda. Po nějaké době jsem byl nucen zklamaně odejít s jejich tričkem na sobě a litovat, že jsem nezůstal na Skálmöld.

onDRrajs: Odskočím se mrknout na švédské metalické hardcoristy Thrown. Četl jsem cosi o mladé nadějné krvi… OK, má to tah na bránu, jede se v podladěných středních tempech, houpe to, publikum kýve souhlasně hlavou, frontman s kšiltem má parádní nasraný řev. No dobře, při třetím songu si ale člověk říká, že kvartet vlastně nedokáže nabídnout víc než tři, čtyři kila v různém sledu (deathcorová past), takže u čtvrté věci odcházím. Tudy cesta nevede.

sicky: Tady musím souhlasit. Myslím, že schopnosti Thrown trochu předbíhá její PR. V zásadě jde jen o velmi jednoduché riffy dohrávané do samplovaného elektro podkladu a vyhrocený řev, který byl v tomto případě nepříjemně nahlas. Co s kapelou, kde naživo jsou tím nejzajímavějším zvuky pouštěné z počítače?

vihkav: Dovolím si kolegům oponovat. Thrown mají specifický sound a jejich songy “znějí podobně” stejně tak, jako všechen slam zní podobně - všechno je v rámci stylu. Navíc si skutečně nevybavuji kapelu, která by se takovému zvuku blížila, a proto Thrown považuji za zajímavý nedávný objev.

Když jsem je ovšem poslouchal doma, netušil jsem, že za bicími bude sedět Buster Odeholm z Humanity’s Last Breath či Vildhjarta. Jak se potom člověk zaposlouchá do jeho rytmů pořádně, začne to být více očividné a to převrácené metrum tam uslyší. Koncert mohl být mnohem lepší, kdyby ho nekazil zvuk - vokál celou dobu přeřvával kytaru, což očividně zavinil zvukař nějakým silným limiterem, který tam neměl co dělat. Začalo to znít vyrovnaně až na poslední song, maximálně dva, což je ultra pozdě. I tak jsem rád, že jsem je konečně viděl.

sicky: Mizím tedy dozadu na Fleshgod Apocalypse a dobře jsem udělal. Italové byli mým černým koněm festu především kvůli operní zpěvačce, která je již pár let stálým členem souboru, a očekávání k mé radosti opět naplnili.

Operní soprán je něco, co žádná kapela ve své nabídce nemá a jeho kombinace s rychlým, natlakovaným death metalem je skvělá a kupodivu i naživo velmi dobře funguje. Momenty, kdy jede vysoký hlas Veroniky dohromady spolu s hlubokým murmurem principála Francesca, jsou prostě úžasné. Není to ale jen o zpěvu, kapela má neméně kvalitní kytary a ve zvuku se neztratilo ani piano, které bylo na podiu hrané živě (!). Kapela měla k dispozici docela krátký set s tím, že jeho těžiště spočívalo (nepřekvapivě) v posledním albu Opera, svůj čas ovšem využila maximálně. Symfonický metal obecně nemusím, ale tohle, byť spadá do stejné škatulky, je něco jiného. Viděno v krátké době podruhé a opět super.

onDRrajs: Ani Dark Angel jsem si pořádně nedokázal užít. Pamětníci zlatých metalových časů z osmdesátek do lidí naprali svůj pravověrný tupací thrash, ale ani můj oblíbenec – obrýlený hromotluk za bicími Gene Hoglan – dojem nezachránil. Podobně jako před lety Vio-lence, i tady jsem měl pocit, že Dark Angel právem zůstali v druhé thrashové lize, v hlavě mi moc z jejich nadrbaných riffů nezůstalo. Dle Setlist.fm přehráli Darkness Descends.

vihkav: Faun Fables, jakožto první záležitost na KAL stagi, byli výborní. Jde o rodinnou folkovou kapelu s tématikou z velké části spojenou se severoamerickým venkovem. Od ostatních se liší v tom, že používá ve své tvorbě poněkud netradiční stupnice a zpěvové harmonie, proto jsem asi od některých slyšel, že zpěvy byly falešné, což je názor přinejmenším k pousmání. Holky to naopak zandavaly s ryzí precizností a zpěvnou nápaditou hudbu doprovázel v menším měřítku i jejich tanec. Projekt je mj. spjatý se Sleepytime Gorilla Museum, který má stejného zpěváka/kytaristu.

onDRrajs: Jdu omrknout Octagon, kde sluchovody drtí americká banda Inter Arma. Opět plno, člověk si říká „to snad není možný“, není úniku. Amíci hrají konglomerát extrémních stylů – je tu hodně bahenního sludge, dusně zádumčivého post-metalu, dřevního deathu i blackových prvků. Nejsilnější v kramflecích mi fousáči přijdou v těžkotonážních momentech, kde si vzpomenu i na starší Neurosis, tlak ale upadává v sypačkách a s jalovým pokusem o black metal. Dávám cca tři kusy a mizím.

sicky: Static-X měli velký úspěch. Lidi na to hodně pařili a bylo vidět, že kapela má hodně oddaných fanoušků, kteří jsou z comebacku bez hlavní persony Wayna (R.I.P.) nadšení. Z mého pohledu šlo však spíš o jednodušší tuc-tuc diskotéku, kde živě toho bylo hráno minimum. Zpěv samozřejmě přes efekt, zpěvák v masce, takže ani nebylo vidět, jestli otevírá pusu, rytmika rovná, strojová téměř nonstop, základní riffy a tuna elektrobalastu. Jako chápu, že pro spoustu lidí jde o super nářez, na který si zaskáčou, zatancují, ale z mého pohledu je to prostě příliš laciné. Kapelu jsem měl kdysi rád, ale sorry, představoval jsem si, že naživo to bude víc seriózní.

vihkav: Ze Static-X jsem stíhal sice jen zlomek, ale podle mě jim to šlapalo parádně. Vlastně jsem si už dříve říkal, že by jim s jejich tradičním osvětlením slušela pozdnější hodina, ale poradili si i se světlem. Dostávali velký ohlas a ten crowdsurfující dýňák se osvědčil (fakt nebyl součást vystoupení?). Škoda, že jsem neviděl víc.

brutusáček: Vzpomínka na mojí nu-eru s Static-X vyšla na výbornou, nostalgie na přelom milénia a nástup na střední a pár hodin u Need for Speed potěšila. Show parádní.

vihkav: Jestli mě na KALu něco dostalo totálně do kolen, tak to byl Andy the Doorbum. Z jeho jména člověk asi příliš chytrý nebude (dle mého názoru autorovi nelichotí), ale z poslechu jsem věděl, že tam být musím. Zpětně jsem se dozvěděl od Lukáše, že tu Andy koncertuje docela často, což je mezera ve vzdělání, kterou musím doplnit.

Existenciální nadčasové texty doprovázejí temná orchestrální kila a drnkání strun - tohle ovšem bylo mnohem více než jen dark folk s tunou harmonizéru a taky více než divadlo. Tohle bylo poselství. Na podstavě stojí éterická bytost připomínající biblického anděla a káže o životních bojích každého člověka na světě skrz monitorový přenos. S časem morfuje ve svou lidskou podobu, která na lidskosti postupně tratí a sama sebe nepoznává. Drží svou zemřelou tvář před sebou a tápe, co jeho autenticitu nakonec zabilo. Vytrhává si vlasy a v hudební i recitované katarzi mouder o nezbytnosti osobního utrpení a jeho překonávání nakonec upadá v němý trans.

Vzhledem k emoční síle toho všeho mi vlastně nevadilo, že nebyl přítomen žádný živý nástroj - všechno umění vychází z Andyho a nevím, jestli by za účasti jiných mohlo působit tak osobitě. Popravdě, takhle si představuju vystoupení naprosto od srdce. Jsem rád, že jsem ho mohl prožít.

mIZZY: Letos jsem zvolil podobný Brutal Assault model jako loni. Kvůli nedostatku dovolené a méně našlapanému programu během prvních dní jsem se opět rozhodl ve středu přijet jen na otočku. Hlavním důvodem, abych tento den nepřeskočil úplně, byli Ruïm, ale vidět opět japonské Sigh a avantgardní Sleepytime Gorilla Museum mě také lákalo.

Do auta sedám po práci kolem čtvrté, a i když se dost zasekám na výjezdu z Prahy, v Jaroměři jsem ještě před šestou. Díky tomu, že se oproti dávnějším ročníkům, kdy fronty na pásky a akreditace trvaly klidně hodinu, odbavení u vstupu výrazně zrychlilo, není problém proběhnout do areálu během pár minut, pozdravit šéfa s Brutíkem v kobce a stíhat začátek Japonců na zadním pódiu ještě s krátkým předstihem. 

Vyprodaný ročník jde opravdu znát, a to nejen u hlavních pódií, ale v celém areálu. Dovedu si představit, že když dorazíte na oblíbenou kapelu v průběhu setu, máte smůlu a musíte ji sledovat až zezadu. Pokud ale přijdete pár minut aspoň před začátkem, procpat se do předních řad aspoň u menších kapel není problém.

Sigh tedy sleduji z rozumné vzdálenosti, abych nemusel mžourat na pódium, a jsem zvědavý, co tentokrát předvedou. Na Brutalu je vlastně vidím už potřetí, dohromady tuším popáté. Předchozí koncert v Josefově, kdy na stejném pódiu hráli v noci, byl naprosto výborný. Poslední koncert v Praze v osekané sestavě naopak lehce rozpačitý. Tentokrát si rozhodně nešlo stěžovat na to, že jich dorazilo málo. Kromě pětičlenného základu kapely totiž byly po celý koncert na pódiu i obě dcery ústřední dvojice.

Jelikož na sobě obě holčičky měly kimona, corpse painty a k tomu i nějaké hudební nástroje, reálně se jednalo asi o nejvíce cute věc, co jsem kdy v rámci metalu viděl. Nejlepší byla jejich mladší dcera s bubínkem, která nonstop hrozila paroháčem a vyplazovala jazyk. Ta starší, asi trochu introvertnější, si nejspíše myslela něco o trapných rodičích, ale na trubku zahrála hezky :)

Po hudební stránce jinak tradiční japonská šílenost. Jelikož letos vyšla po téměř dvaceti letech znovu-nahraná deska Hangman's Hymn, hrálo se celkem z ní. Konkrétně jsem zaregistroval In Devil's Arms a závěrečný dvojblok Introitus / Kyrie a Me-Devil. Zbytek byl takový průřez historií od Scorn Defeat až po poslední Shiki. Ve zvuku dominovaly vokály a samply, kytara se místy trochu ztrácela, ale žádný průser. Hlavně Dr. Mikannibal opět předváděla solidní divadlo s hořící knížkou, polévání se krví atd. Minule v noci jim to sedlo určitě víc, ale i tak jsem rád, že jsem je opět stihl.

onDRrajs: Dojem po předchozích kapelách jsem si nakonec spravil až u Sigh. U Japonců obecně mám rád, že se nebojí jít u metalových konvencí do extrému a působí na nás krotké Evropany stále jako zjevení.

Sigh do absurdna vyhnali klišé osmdesátkového heavy/thrash metalu s prvky blackové okultnosti a jejich bizarní pojetí prostě baví. Pódiová show je taky kapitolou sama pro sebe – křepčící žena politá krví běhá po pódiu v japonském hábitu, nechybí ani malé dětské pomalované sataňátko se sluchátky na uších, aby neohluchlo. Člověk si celou dobu není jistý, jestli to ansámbl myslí vážně, nebo je to celé jen parodie. Kapela zahrála i nějaké staré kusy z první půle 90. let. 

sicky: Dying Fetus z mého pohledu (jako vždy) parádní. Stál jsem vpředu na okraji kotle a zvuk dle mého naprosto v pořádku. Příjemně to houpalo, nechyběl tlak a přitom byl zvuk přehledný. Hudba kapely zněla na deathmetalové poměry vcelku různorodě, čemuž napomáhalo i střídání zpěvů. Kopáky v místě, kde jsem stál, zněly akorát. Kapela zahrála průřez diskografií, zazněl i jeden cover a z mého pohledu šlo opět o jeden z nej brutalovských death metalů.

brutusáček: Tlačák!

mIZZY: Zvažoval jsem, že zajdu mrknout na hlavní stage, ale díky změnám v programu na poslední chvíli se naštěstí přesunul slot Sleepytime Gorilla Museum na pozdější čas a rovněž jim to prodloužilo hrací dobu. Při shánění občerstvení jedním okem sice mrknu na kus Dying Fetus, kteří mají ale tak hrozný zvuk trigger bicích, že raději rychle odcházím zpátky na Obscure Stage. 

SGM jsem viděl s onDRajsem pár dní zpátky spolu s UJD v Praze. A jelikož jsem z koncertu byl stejně jako on nadšený a odnesl jsem si z něj podobné dojmy, nějaké delší kecy o tom, co kapela hraje, vynechám a odkážu na na jeho recenzi a taky na jeho report. Zde se pokusím jen stručně porovnat rozdíl mezi klubovkou a festivalovým setem.

Prvně ještě zmíním, že šlo poznat, jak jsou SGM okrajovou kapelou. Jasně, avantgarda, ale na ročníku, kde je všude miliarda lidí, je fakt sledovala jen “hrstka” fanoušků. Tahle kapela fakt mohla hrát v klidu na Octagonu. Otázkou je, jak by se na to menší pódium s těma krámama vešli.

Krátce poté, co kapela přichází ve svých kostýmech a spouští svůj avantgardní metal, mě překvapuje, jak dobře zní. Na to, že stojím skoro v prvních řadách, slyším všechny nástroje krásně. Jejich zvuk je sice méně kovový a metalový než v klubu, ale kvalitní. Hrají samé desetiminutové songy, k tomu nějaké teatrální proslovy. Když drhnou třetí song, koukám na hodinky a dle původního pětatřicetiminutového setu by už měli končit. By fakt nemělo cenu na to pódium vůbec lozit.

Naštěstí místo půl hodiny dostali 55 minut. Z nové desky dávají všechny tři songy jako v Praze, tedy Burn Into Light, Salamander in Two Worlds a El Evil i společně s holkami z Faun Fables. Na nejmetalovější přídavek v podobě 1997 tentokrát už není čas. Trochu jsem očekával, že Sleepytime Gorilla Museum svému hraní na Brutalu přizpůsobí set a vyberou hlavně ty nejtvrdší skladby. Vůbec! Hezky se jely houslové podivnosti, bušení do plechů, podomácky vyrobeného dulcimeru a dalšího harampádí. Klubový koncert to sice nepřekonalo, ale i tak super.

onDRrajs: V puse mi první festivalový den zatím zůstává spíš jen metalová pachuť, a situaci tak zachraňují až Sleepytime Gorilla Museum, kteří jsou všechno možné, jen ne konvenční kapelou. Už vyprázdněné prostranství pod prkny napovídalo, že tohle nebude grupa pro běžný metalový plebs. Nástroje a pódiovka stejná jako v Praze, barevné kostýmy a make-up taktéž. Krátká zvukovka a jde se na to.

Je to zvláštní, ale v pevnosti na metalovém festivalu kapela vyzněla měkčeji než v klubu s Už jsme doma. Bylo to hlavně tím, že zvukař odmítal přidat na kytaře frontmanovi Nilsu Frykdahlovi (v Lucerně to prostě bylo zvukově dokonalé). Muziku tak v Josefově tvrdily hlavně housle Kihlstedt (sic!) a druhá kytara Michaela Mellendera. Jsem rád, že SGM kvůli kapelním škatulatům v programu dostali nakonec skoro dvojnásobný prostor než původně zamýšlenou půlhodinku. A super taky bylo, že nezopakovali playlist z Lucerny, došlo i na něco jiného – hlavně musím zmínit desetiminutovou The Companions a parádní nářezovku Helpless Corpses Enactment. Opět skvělé, snad se ještě uvidíme.

vihkav: Sleepytime Gorilla Museum byli mazec a velká spokojenost, v Praze jsem sice nebyl, ale lepší si to umím představit maximálně díky síle klubových stěn. Tohle bylo ve všech směrech povedené a profesionální. Nechápající metaláci postupně odcházeli a vřelý a mega dlouhý potlesk vyfasovala kapela pouze od skalních fans.

mrkvivit: Z areálu mě na nějakou dobu odvedly povinnosti (příprava části doprovodného programu), ale jelikož páni kolegové na Sleepytime Gorilla Museum pěli tak pochvalné ódy, musel jsem vyrazit. A rozhodně se to vyplatilo. Tohle je úplně jiný vesmír. A tak jenom stojím a hledím na to panoptikum okostýmovaných zjevů, kteří nás chvíli konejší táhlými kontemplativními plochami, chvíli nás týrají rozházenými pasážemi nebo motají hlavy (téměř) math sekanou. Doufám, že ještě někdy budu mít příležitost tuhle avantgardní lahůdku zažít znovu s líp naposlouchaným studiovým materiálem. Velká radost to byla! Jen škoda té zvukově zatažené frontmanovy kytary.

onDRrajs: Jako první opravdu velkou kapelu na hlavním pódiu pak dávám Mastodon. Z původní představy „mrknu na pár válů a pak se uvidí“ nezbylo nic, stojím jako přikovaný a vystoupení mě pohlcuje. Mylně jsem se domníval, že kapela už má vrchol za sebou (možná to tak je u studiovek) a po odchodu Brenta Hindse to nebude ono, leč nepotvrdilo se.

Kapela předvedla průřez svými hity, kde došlo na melodické až zasněné, ale i agresivní kusy (Blood and Thunder!). Brann Dailor předvádí silově údernou hru na škopky, do toho báječně zpívá, radost pohledět. Baví mě sledovat i kytaráka Billa Kellihera s vizáží westernového střelce a jeho úspornou pódiovku, kdy nehne ani brvou. Kapela nám nakonec připomíná nedávno zesnulého Ozzyho, zahraje sabbathovského Supernauta. Bomba, tohle bylo fakt dojemné. Mastodon snad ještě neřekli své poslední slovo.

mIZZY: Kolem Mastodon jsem měl také v plánu jen tak ze zajímavosti projít cestou na Octagon, ale nakonec jsem zde byl nucen zůstat na delší půlku setu. Přicházím akorát ve chvíli, kdy hrají Black Tongue, jednu z těch nejlepších skladeb z The Hunter. Na to, že na ně koukám úplně zezadu, nezní vůbec špatně. Zvuk hodně nagainovaný, ale čitelný. K tomu super psychedelická projekce. Kapele to šlape. To, že na pódiu není Brent, nějak extra neřeším. Kapelní změny jsou mnohdy nevyhnutelné, dobře, že hrají dál. A navíc i s live klávesákem.

Dále očekávám zařazení několika slaďáků z nových alb, která mě popravdě až tak nebaví. Ale jestli jsem si myslel, že Mastodon v poslední době vyměkli, naživo mě přesvědčili hodně rychle o tom, že svým fans umí stále poctivě naložit. Megalodon - bam! Mother Puncher - bam! Kapela tam sází samé staré pecky ze svých prvních alb a já jen čumím, jaké má gule. Jasně, prokládá to i novějším materiálem, ale vkusně. 

Pamatuji si, jak mě minule hrozně štvaly špatné zpěvy, hlavně bubeníkův falešný hlas. Tentokrát mi to přišlo o dost lepší. Jasně, Brannovi to za bicími lehce ujelo i teď, ale ne nějak výrazně. Rozhodně respekt, že to zvládá zároveň odehrát i odzpívat. Nejraději bych ale beztak byl, kdyby to celé odzpíval Troy, jehož hlas je asi nejsilnější. Na závěr dávám ještě Blood and Thunder, další pecka tvle, ale před přídavkem už zdrhám. Tentokrát mě Mastodon každopádně velmi mile překvapili. Klidně bych si je někdy rád dal v klubu, nebudu lhát. 

brutusáček: Koncertně je na tom Mastodon na výbornou, trochu lehká zvykačka jenom na dva vokály, ale to si rychle sedlo. Výborně vybraný setlist a skvělá projekce podtrhla působivý koncert. 

mrkvivit: Stejně jako výše píšící kolegové jdu Mastodon jen tak zběžně omrknout. Ani mně se už nepovedlo odejít. Opravdu perfektně udělaná, sugestivní show! Tohle je prostě stoner (sabbathovské riffy a plochy) metal (maidenovská dvojsóla). Navíc výborně odzpíváno Brannem i Troyem. Chválím i výběr sabbathovského coveru - Supernaut se k aktuálním Mastodon perfektně hodí. Velmi milé překvapení a první letošní husí kůže. 

sicky: Na Oranssi Pazuzu jsem se těšil a musím konstatovat, že šlo o zklamání. Důvodem byl zčásti fakt, že kapela hrála většinu z posledního alba Muuntautuja, které nepovažuji za úplně povedené a zčásti špatně nazvučeným vokálem. Hudba zněla ok, ale zpěv byl nepříjemně vytažený, plus měl na sobě ještě nějaké echo a celkový dojem dost kazil. Výjimkou byla Uusi Teknokratia z předposledního alba, který vyzněl dobře hlavně proto, že je prostě dobrý a nelze jej ani špatným zvukem pokazit. Celkově bych ale řekl, že Finové jsou aktuálně až příliš lapeni v efektech a elektronice, což není dobré. Návrat k více dřevnímu, kytarovému zvuku by jim dle mého prospěl. 

vihkav: Před Oranssi Pazuzu sháním vhodnou potravu, načež se ocitám před stánkem, kde naléhám na personál, ať mi to avokádový burrito dají klidně studený, protože nestíhám první song. Dobrý bylo, ale padlo do mě na dva hlty, abych mohl začít okamžitě uctívat finský psychedelický trip. A do prdele, tohle bylo fakt mocný!

Takhle, fanoušek nového alba jsem po vydání nebyl ani já, ale v takovéhle formě mě přesvědčili o tom, jak vlastně může naživo makat. Všechny nástroje byly vyrovnané a měly na sobě efektů tak akorát, aby do sebe zapadaly a splývaly v agonizující sonický masakr z podsvětí. Kapelu jsem viděl všeho všudy počtvrté a žádný z předchozích koncertů (Praha, jiný Brutal, Lipsko) tomuto nesahal ani po kotníky.

Jejich nazvučení vždy něco zásadního chybělo, ať už to byl tlak či čitelná kytara, ale to, co jsem slyšel tady, byl úplný splněný sen a jsem tím pádem moc rád, že jsem jim dal znovu šanci (asi je to dané tím, že je doma dost často poslouchám). Jediné, co bych chtěl příště slyšet jinak, je setlist, který se neskládá jen z posledních dvou alb, ale čert to vem - pořád to byl na ně velký nadstandard. Doufám, že nešlo o výjimku a příště tedy můžeme čekat stejnou kvalitku. Že by si už fakt sehnali dobrého zvukaře? 

onDRrajs: Co Ministry? Al Jourgensen sází na jistotu a jeho alma mater pere do publika samé osvědčené pecky. Času je prostě méně než na regulérním koncertě v klubu, takže setlist je osekaný o „plívy“. A jede se z kopce.

Thieves na rozjezd předznamenává, že to bude jízda. Kytary ostré jako cirkulárka, elektro samply, speedmetalové tempo, skoro jako zamlada. A ten zvuk! Vše podporuje vymakaná projekce s levičáckým vyzněním, jak bývá u tatíčka Ala zvykem, Bush s Trumpem jsou pro něj antikristi. Jen mi přišlo, že si Jourgensen vokálně pomáhá nějakou digi-utilitou, už to asi hlasově neutáhne, je mu holt 66 let. Jinak mi to ale přijde lepší než v Roxy po desce AmeriKKKant, kdy se vzývala Antifa.

Mám dilema, jestli zůstat, nebo utéct do Octagonu na Ruim, a teď zpětně lituju, že jsem nezůstal, protože Ministry na konci setu zařadili největší pecky z Psalm 69 – N.W.O., Just One Fix a Jess Built My Hotrod… 

sicky: Jj, Ministry byli super, zejména kolegou zmiňované finále neskutečně makalo. A jestli jsem v některých předchozích komentech lkal nad příliš neživým projevem některých industrial kapel, tak zde naopak musím překvapeně konstatovat, že u Ministry toho bylo hráno živě mnohem víc, než bych čekal.

onDRrajs: Ruïm mají plno, nakonec se nechci tlačit až dopředu, a tak koukám na kapelu z průhledu, kde má výstavu Franta Štorm. Bohužel nemám naposloucháno, takže si vystoupení až tak neužívám. Spletité mayhemovské melodie má Blasphemer v malíku, sledovat bubeníka Césara Vesvreho je větší radost než přetriggerovaný Hellhammer s nulovým úderem. Band zahrál i Fall of Seraphs, jó, tady už jsem se chytal víc. Poctivě zahrané a namakané blackové řemeslo, ale nedokázal jsem se na ně z industriální kovadliny plně přeladit. 

mIZZY: Rychle zabrat místo v Octagonu předtím, než se tam nažene hromada lidí, abych viděl hlavní kapelu, kvůli které jsem ve středu přijel. Řeč je samozřejmě o Ruïm, novém projektu Blasphemera, který zde navazuje na své působení v Mayhem. Pokud se nepletu, jednalo se teprve o třetí koncert kapely, takže docela exkluzivní událost. První koncert proběhl v lednu v Norsku, na konci května si zahráli na Fortress festivalu v Anglii a teď přišla řada na Brutal Assault. 

Nebudu lhát, tohle je přesně jedna z kapel, kterou bych si představil na větším pódiu, klidně místo SGM na Obscure stage, ale aspoň dobře, že na Octagonu dostali Ruïm relativně rozumný noční set, na který netřeba čekat do 3 ráno jako na jiné black metaly. Navíc díky intimnosti Octagonu měl jejich koncert skoro klubové podmínky / feeling, což je v mých očích téměř vždycky plus. Zvuk zde sice neměli až tak masivní jako na velké aparatuře, ale vyzněli ve výsledku velmi dobře. 

Uprostřed areálu byl zvuk dost konkrétní, hezky šly slyšet prakticky celé řádně diktující bicí (ten bubeník je fakt bestie), ale i kytarám šlo dobře rozumět. Nebyl to kdovíjaký tlak, ale když se člověk posunul např. doleva přímo před PA, kytary hned začaly o poznání více tlačit. Takže dle preferencí šlo najít flek, kde byl každý spokojený. Původně to sice vypadalo na nátřesk, ale po dvou/třech skladbách se dalo aspoň v přední části Octagonu docela v klidu pohybovat. 

Blasphemer a spol. odehráli dle očekávání hodně kvalitní koncert, kde zazněly téměř všechny skladby z předloňské desky Black Royal Spiritism. Abych byl upřímný, trochu jsem doufal v to, že mi naživo naloží ještě více. Většinu koncertu si, i vzhledem k relativní komplexnosti materiálu a zvuku, užívám hlavně jako technicky namakanou poslechovku, sleduju pódium s hořícími rekvizitami a čím dál více se do setu ponořuji. 

Dle očekávání, podobně jako na albu, i naživo nejvíce fungovaly ty nejvýraznější skladby. Hlavně tedy The Black House s několika čistějšími zpěvy a titulní Black Royal Spiritism, kde nechyběly ani super klávesové samply v závěru. O něco více jsem si také užíval spíše pomalejší pasáže s disonantními kytarovými rozklady než ty největší palby, kde riffy občas nebyly nejostřejší. 

Nejvíce mě ovšem potěšil předposlední kus, který nebyl nic jiného než Fall of Seraphs, cover Mayhem z Wolf's Lair Abyss. To, že Blasphemer s Ruïm tyhle věci naživo hraje, jsem věděl. Zároveň jsem věděl, že na tento flák nebo I Am Thy Labyrinth má vždycky nějakého hosta. V Norsku to byl Wraath z Darvazy, v Anglii Ravn z 1349. Čekal jsem tedy na to, kdo se na pódiu s kapelou zjeví tentokrát. A byť to vlastně vzhledem k programu festivalu dávalo totální smysl, vůbec mě to předem nenapadlo. 

Dámy a pánové, přichází Proscriptor McGovern z Absu. Hezky namalovaný, v kostýmu, vše v pořádku. Hlasově Maniaca z roku 1997 zvládl trefit fakt věrně, troufám si tvrdit, že rozhodně lépe než výše zmínění hosté z dřívějších koncertů. Koneckonců, je to právě on, kdo tuto skladbu nazpíval i na albu Ruïm. A vlastně mě ani nepřekvapuje, že i přes nesporné kvality zbytku setu, byl pro mě právě tento cover nejsilnějším momentem celého koncertu. 

Spokojenost? Určitě. Nějakou větší posedlost, touhu pařit, ani silnější duchovní přesah sice nepociťuji. O nějakém koncertu roku tu tedy hovořit nebudu. Koncerty asi všech ostatních Blasphemerových kapel z poslední doby mě také dostaly ještě více než Ruïm. Koneckonců i současná forma Mayhem mě baví ještě o chlup více. I tak ale platí, že jestli něco bylo dobrým důvodem ke středeční účasti, byli to právě Ruïm a já doufám, že v dohledné době bude možnost je opět někde vidět. Teď už ale nastává čas na to skočit do auta, dojet domů, odbýt si pracovní čtvrtek a vrátit se na festival v plné parádě. 

vihkav: Jak bylo v plánu, okusil jsem speciální set Between the Buried and Me věnující se albu Colors a musím říct, že mi progeři úplně vytřeli zrak. Název alba mi s každým dalším momentem dávalo smysl - hudba je to rozličná, nepředvídatelná, mísící hodně vlivů a stylů do až nepochopitelné celistvosti, barevné jako svět samotný. Nedá se ani zastřít profi výkon muzikantů, kteří všechno odriffovali nejen s přehledem, ale i totálním nasazením a kompletně bez pauz. Celé album tedy vyznělo jako jedna skladba, jak bylo pravděpodobně i zamýšleno. Show byla navíc slušně nahlas, což také na živelnosti a tlaku pomohlo. Smekám před takovým výkonem a další den se plánuji taktéž stavit. Ukončím to citátem, který jsem slyšel po cestě pryč: „Tohle nebyl metalcore, já metalcore nesnášim!“ 

mrkvivit: Fakt mě potěšilo, že album Colors dostalo extra set! Už jsem ho sice dlouho neslyšel, ale o to víc se teď těším. Obavy, že to dopadne jako loni se slíbeným Focus od Cynic se rychle rozplývají. Přesně jak píše vihkav, Between the Buried and Me nám přivezli velice pestrou paletu barev. Různorodé žánry a emoce se tady přirozeně prolínají, přesto fungují jako funkční celek. I mně se líbí, že je celistvost materiálu zachována. Žádné kecy, žádné prostoje, jen Colors. Zavírám oči a letím do vesmíru. Takhle má vypadat prezentace kompletního alba. 

onDRrajs: Tak ještě zbývá revival Slayer, teda pardón, Kerry King. Paradoxně mi to přišlo lepší než jeho domovští zabijáci před lety v pevnosti, kterým tehdy už chyběla šťáva. King se obklopil ostřílenými pardály – Paul Bostaph za bicími (takže vlastně půlka Slayer), Phil Demmel (Vio-lence, Machine Head atd.) a Mark Osegueda z Death Angel. Ten nám mezi songy dával kázání o tom, jak jsou všichni politici zkažení a jak je všichni porazíme metalem… no, hahaha.

Únava mi dává zabrat, takže zůstávám spíše jen z povinnosti, než že bych třepal palicí. Když kvintet hraje věci z From Hell I Rise, mám fakt pocit, že každý druhý tón je z dílny Slayer, nedá se tomu uniknout. Kapela od nich nakonec zahrála čtyři věci – Repentless, Disciple (ta mě potěšila nejvíc), Black Magic a povinná Raining Blood. Bohužel King je mi pořád stejně nesympatický jako vždy – nevadí, že stále jede svou image zabijáka, ale věnoval vůbec jeden jediný pohled publiku?

vihkav: Není do čeho píchnout, tak zkouším Rotting Christ a na to, jak všichni poslední dobou nadávají, jaká je z toho odrhovačka a zábavovka, tak jim to zní dost silně. Sice je jejich nová tvorba jednodušší a o black metalu se fakt hovořit nedá, ale z každého songu prostě člověk pozná, že jsou to oni. Výtečný zvuk tento pohled podporuje a já nakonec zalitoval, že jsem odešel dřív na uspávačku hadů jménem Orange Goblin, po které jsem měl maximálně chuť to zalomit. Ještě mi ale na chvíli rozproudil krev slovenský Computerboy, který svým vysoce originálním cybertechnem pozvedl náladu na další dny. Moc pěkně to hrálo! 

brutusáček: Šéf se nedal utavit takže z kobky míříme na Heriot, zabahněný, zasludgeovaný hc s ženským vokálem drhnul hlínu, ideální set na druhou hodinu ranní.

mrkvivit: Ačkoli jsem neplánoval být tou dobou ještě vzhůru, vyrážím nakonec s Brutem a panem vedoucím na poslední kapelu prvního dne, britské Heriot. Ukázalo se to jako výborný tah.

Hudba kapely vychází z hardcoreových (možná až metalcoreových) základů, ale čerpá i z dalších zdrojnic. Hlavně je tu zmiňovaný sludge buldozer a na odlehčení trochu alternativního rockování. V čele tlupy stojí drobná Debbie Gough (kytara/zpěv), která disponuje silným charismatem a širokým vokálním rejstříkem (dovede coreově zařvat, ale i zazpívat opravdu čistě a křehce - bez falešných not). Výborné vystoupení, povedená tečka.

bizzaro:  Původně jsem si myslel, že koncertem středy pro mě byli Ruïm, protože takhle našláplý black navíc s výtečným zvukem jsem dlouho neslyšel, takže jsem nelitoval ani odchodu z Mastodon, ale závěrečná bodka Heriot totálně zabila.

Parádní zvuk, zvuková hradba kytar a basy, jednoduché drtící groovy a do toho jedovatý vokál Debbie, která druhou půli setu několik pasáží doplnila i svým éterickým čistým zpěvem jak z jiného světa. Skoro jakoby se ten hlas do toho lepícího bahna a hardcore divokosti nehodil, ale anglický kvartet hudbu zjemňoval alternativními (post-)rockovými vsuvkami, které vždy působily jako očista před další toxickou sprchou. Něžná křehká fakyn tíha, tuhle kapelu začínám sledovat!