Kdy: 8. srpen 2025
Kde: pevnost Josefov
Report: úvodní dojmy / úterý / středa / čtvrtek / pátek / sobota / afterparty
Fotky: úterý / středa / čtvrtek / PÁTEK / sobota

mrkvivit: Dopoledne chvíli pomáhám vydávat čistá trička výčepákům v pivní kanceláři, a tak vyrážím až na Avulsed. Jsem na ně zvědavý, protože v Josefově ještě nehráli.

Frontman Dave se nedávno kompletně obklopil novými muzikanty a řekl bych, že čerstvá krev je zde zatraceně cítit. Na aktuální nahrávce Phoenix Cryptobiosis je zřetelná snaha o větší příklon k modernímu, techničtějšímu death metalu (byť je výsledek dost rozpačitý a generický) a také naživo se páni snaží trochu vyjet z oldschoolových kolejí.

Hlavní zásluhu na tom má kytarista Alejandro Lobo, který hraje na masivní dvoukrký nástroj (9 + 7 strun) a je docela zajímavé ho sledovat - hlavně, když hraje tappingem na oba krky naráz. V tu chvíli jakoby byli na pódiu tři kytaristi.

Jinak samozřejmě stagi kraluje David, který od začátku jede naplno a havraní hřívou točí i při zpěvu (což má za následek, že se ne úplně trefuje hubou na mikrofon). V průběhu setu pomaže krví z lebkového poháru nejen spoluhráče a sebe, ale i zájemce z prvních řad. Nezapomene zmínit, jak je rád, že si u nás zkompletoval sadu OEF-CDF-BA a vůbec vypadá autenticky nadšeně.

Svou čtyřicetiminutovku Avulsed rovnoměrně poskládají z novinek (nejvíc leze do uší odrhovačka Blood Monolith) i starob (Stabwound Orgasm, Breaking Hymens…), takže nakonec můžou být spokojeni všichni. 

Jsem už starší člověk, takže současné moderní metalové deriváty jdou mimo moji trajektorii, ale pro Abbie Falls mám slabost. Respektive pro jejich živá vystoupení. Mám dojem, že ostatním žánrovým souputníkům z našich luhů a hájů o dost ujíždějí. Viděl jsem je na loňském BA warm-upu i v RockCafé před Distant (což byly výborné živáky), ale teď na Sea Shepherds to má teprve grády.

Set odpálí intro z audiostopy legendární reportáže “bába pod kořenem” a tekkno track na rozhýbání. Kluci jsou pořád v pohybu a mají pódiovou prezentaci pro velkou stage vybroušenou. Osazenstvo pitu jim nezůstává nic dlužno. Oceňuju, že písničky nejedou pořád stejným napáleným tempem - naopak jsou dost rozházené a prokládané zabijáckými breakdowny. Jo, výborná show je to a chvílemi mám nefalšovanou husí kůži z té elektrizující atmosféry poblíž rozjetého kotle.

Silně váhám, jestli zůstat na Mnemic, ale nakonec vítězí chuť vyvážit předchozí divočinu něčím usedlejším a vyrážím k Obscure poslechnout si Monolord. A jsem nakonec velmi rád. Jejich monolitický (víc)stoner/(než)doom mi teď přesně vyhovuje.

Minimalistické hutné riffy dunící skrze Orange aparát, naechovaný vyšší (ale ne heavymetalový) melodický vokál zpívajícího baskytaristy, občasné live klávesy druhého kytaristy - to všechno do sebe výborně zapadá. Díky nepřepálenému zvuku se dají nástroje bez problému identifikovat a vychutnat. Jen zavřít oči, nechat se unášet a nedbat na to, že jsou jednotlivé vály ušité stejnou jehlou.

sicky: Monolord byli parádní. Jako fanoušek jsem specielně kvůli nim vyrazil v pátek dřív a vyplatilo se. Zatěžkaný, táhlý stoner doom s melodickým zpěvem zněl příjemně a měl navzdory tvrdému zvuku krásně uvolněnou náladu. Hláška zpěváka, že akorát přiletěli, mají hlad, ale museli jít hned hrát, naštěstí na výsledek vliv neměla. Bylo to parádní, lepší než z desky.

onDRajs: Dopoledne se snažím u auta něco napsat do reportu, abych to pak nehonil na poslední chvíli, takže do areálu přicházím až kolem půl třetí, kdy to vlevo na Marshall stage drtí Dánové Mnemic.

Jo, drtí je správné slovo. Jak se totiž v pátek ukázalo, na hlavním pódiu zvukaři (nebo kapely?) zkoušeli, co nebohý posluchač vydrží. Tak přepálený zvuk ničil sluchovody, že ze setu Mnemic jsem po pár skladbách musel utéct. Kapela přitom hraje zejména z prvních dvou desek, je tam groove, sekačky Meshuggah, i nu-metal a trochu industriálních podkresů. Nic z toho jsem ovšem v Josefově neslyšel. Škoda pohřbeného vystoupení.

sicky: Mnemic mě zajímali a myslím, že šlo o jednu z těch lepších metal/industrial kapel, co tu letos hrála. Bohužel to bylo tak strašně nahlas, že jsem musel utéct.

vihkav: U Mnemic jsem neměl problém s hlasitostí, asi jelikož jsem měl celou dobu špunty, ale s tím, jak je to celé nezáživné. Představa o dalším old school industriálu mě sice lákala, ale tóny, co se ozývaly z pódia, mě více než cokoliv nudily. Zpětně jsem schopen uznat, že to mělo s tím zvukem možná i něco společného.

Jdu proto rovnou od začátku poprvé vyzkoušet Plechovou hubu, neboli soutěž v pojídání chilli jídel (nikoliv jako účastník). U podlouhlé řady stolů sedí 30 soutěžících a jsou jim postupně podávána více a více pálivá jídla či omáčky (dohromady jich bylo tuším 11). Pravidla jsou jednoduchá: Vypadává ten, kdo buď odejde sám, uleví si konzumací smetany, či se poblije. Když se to poslední stalo, milerád k osobě moderátor nakráčel s mikrofonem, aby ty zvuky všichni slyšeli, kvlt.

Jedno vtipné zpestření bylo, když byl členem publika vyzván sám moderátor ke snězení porce omáčky s chilli extraktem. Ten toho záhy litoval a nějakou dobu se nemohl na svou práci soustředit. Bylo taky docela husté sledovat, jak číslo 22 celou dobu na stole umírá, ale nevzdává se. Dokonce se ho totálně vypnutého v křečích a s hlavou na stole jeden z členů týmu ptal, jestli je v pohodě, a on, že pojede dál - respekt k takovému sebemrskačství.

Nejvíce lidí vyřadilo v druhé polovině vindaloo. Po konci jsme měli možnost ho ochutnat, ale popravdě mi stačilo, jak jsem ten oheň cítil ve vzduchu, když ta porce stála přede mnou. Úplně jsem nechtěl mít zbytek festivalu p(r)osraný. Poslední dva pokrmy byly samotná paprička Carolina Reaper a nakonec omáčka s ultra silným extraktem. Vítězem se stal týpek, kterému ta muka zdánlivě nedělala velký problém - údajně je zkušený a přijel na Brutal jen proto, aby tuto soutěž zdolal. No, tak vyhrál lístek na příště a historie se možná zopakuje. Celkem mě mrzí prošvihnutí Prong a Pig Destroyer, ale alespoň si můžu soutěž konečně odškrtnout.

onDRajs: Vpravo na Prong to zvukově bylo lepší, nebylo to tak nahlas, takže jsem měl z kapely mnohem lepší dojem. Možná i proto, že kapela má jen jednu kytaru – a tu drží lídr Tommy Victor. Sympatické trio si na nic nehraje a až na výjimky přehrává staré vály (setlist) z první půlky 90. let, které chtějí všichni slyšet nejvíc. Fajn koncert, k větší spokojenosti mi však cosi chybělo.

sicky: Prong mám rád, na jejich prvních deskách jsem vyrůstal a vystoupení bylo jako vždy fajn, akorát by to chtělo už změnu playlistu. Hrají tu ob rok a pokaždé zahrají to samé. Vzhledem k tomu, že hrají vždy brzy odpoledne a mají k dispozici něco málo přes půl hodinu, tak dají pokaždé ty samé staroby plus jednu dvě jiné k tomu. Je to škoda, protože kapela má diskografii bohatou. Chápu, že Snap Your Fingers musí být, ale na místo jiných, už notně obehraných věcí (např. Broken Peace, Prove You Wrong, Unconditional) bych uvítal více z nové tvorby, která taktéž není vůbec špatná.

mrkvivit: Kdo tady už Prong někdy viděl, nedočkal se žádného překvapení. Víceméně neměnného playlistu je opravdu škoda. Chyběl mi i basák Jason, který to s Tommym táhnul docela dlouho a působili za tu dobu perfektně sehraně. Nedá se říct, že by to dneska nešlapalo, HC houpavé pasáže se skandovanými refrény i thrashové drbání fungovaly dobře, Tommy hází úsměvy i sóla všemi směry, zvuk solidní… Jenže to celé působí jaksi rutinně.

mIZZY: I přesto, že jsem šel ve čtvrtek, no vlastně v pátek spát dost pozdě, neúprosné slunce mě moc dlouho ve stanu odpočívat nenechá. Po osmé už lezu ven, provedu nějaké ty ranní (satanistické) rituály a jdu splnit svou každoroční povinnost. Byť byl letos celý Josefov dost prázdný a mnoho stánků či hospod zavřelo, mé nejoblíbenější řeznictví s Rampušákem bylo stále otevřeno. S vděkem si tedy pod červenými slunečníky užívám dršťkovou polévku, nějaké ty uzeniny a předfestivalové osmipivo.

V plánu bylo jít až na Pig Destroyer, které jsem po té náloži, co zde předvedli v roce 2012, rozhodně nemohl vynechat. Od Rampušáka se raději zvedám včas, ať stíhám celý set. Ještě že jsem tak učinil, nakonec jsem se cestou samozřejmě žvejkl na další pětipivo u Čobolisu. Před pódium na Ničitele Prasátek to ale naštěstí stíhám furt před prvním songem.

Jak asi víte, kapelu loni postihla nešťastná událost, kdy zemřel dlouholetý člen, noisař Blake Harrison. A jelikož jsem kapelní živáky z poslední doby před Brutalem nesledoval, ani jsem nevěděl, jak se s tím Pig Destroyer poprali. Samply či snad ticho mezi skladbami? Ne, na pódiu je s nimi nový člen Alex Cha, který Blakeovu pozici zastoupil důstojně.

Po koncertě jsem od pár lidí zaregistroval reakce, že to bylo moc nahlas. Osobně mi to nijak nařvané nepřišlo. Naopak bych klidně ocenil volume ještě trochu doprava. A to jsem byl celou dobu v kotli, takže hodně vpředu. Mosh na Pig Destroyer solidní, jen mě fakt nebaví móda běhání dokolečka. Úmyslně tedy pálím do lidí v protisměru, nebo se držím té nejchaotičtější části kotle.

Co se výběru skladeb týče, kapela má rozum. Jasně, nahrála nějaká novější alba, která nestojí úplně za moc, ale naživo si vybírá především ty největší pecky z Prowler in the Yard, Terrifyer a Phantom Limb. Něco novějšího taky zaznělo, ale jak ty poslední desky neznám, sám vím prd, co to bylo. Hlavní ovšem, že nevynechali Piss Angel, takže Míša odcházel totálně rozjebaný a zpocený, ale spokojený.

onDRajs: Tady bych kolegu jen drobně opravil, páč podle všeho Blake Harrison zemřel až poté, co opustil kapelu. Nejsem žádným znalcem Pig Destroyer, ale jejich set měl fakt spád, byl přitom variabilní - sypanice, trochu noisu z mixážního pultu, HC a punk, ale i thrash drive, šlapalo to. Kapela na BA přenesla zdařile ten svůj psychopatický feeling a rukopis, hlavně projev vokalisty Hayese byl správně vyšinutý. Lidi je škatulkují jako grindcore, ale podle mě se tam málo sype, takže souhlas s Mizzíkem, příště víc na max, nahlas a ještě přidat pod kotlem, prosím… 

vihkav: Měl jsem s kamarádem takový jeden cíl - vidět konečně dobře nazvučený koncert Mantar. A už z použitého minulého času je vám asi jasné, že se to konečně povedlo!

Kapela je duem zpívajícího kytaristy a (občas taky zpívajícího) bubeníka, kteří jedou ve stylu, který se snad dá nazvat jen “sludge punk”, protože jeho sludgeový zvuk doprovází hudbu i v rychlých pasážích a rozhodně nevím o projektu, který by zněl chlapcům podobně. Problémem ale bývá, že jelikož je kytara jenom jedna, musí hrát přes více aparátů a spousta zvukařů její sílu prostě odflákne - viděl jsem od nich několik koncertů a poslouchat se dal konečně až tento.

Chmelnice tragédie. Fórum Karlín tragédie. Sebnitz lepší, ale furt podprůměr. Až tady kytara konečně prorazila a my se mohli těšit pořádnému námrdu. Kill, destroy, fuck shit up! Cosmic Abortion, Halsgericht, Era Borealis v topu. Tentokrát navíc koncert ozvláštňovaly kytaristovy kosmické mezihry, což je něco, čeho bych se držel.

Myslím, že fakt, že jsem byl to odpoledne mega unavený a přesto jsem na ně musel do kotle, o něčem vypovídá. Jediné, co úplně nechápu, je tendence některých zvukařů totálně přemrdávat virbl - kdybych neměl špunty, tak mi asi místy praská bubínek. Jelikož je ale mám a kytara zní dobře, tak tentokrát odpuštěno.

mrkvivit: Pig Destroyer na mě byli příliš nahlas a prostě moc velký masakr. Volným krokem se zastávkou v jídelní uličce vyrážím na Mantar. Ti to místy umí taky docela dobře napálit, ale asi není jejich hlavním cílem vymlátit publiku mozky z lebek. Líbí se mi ta jejich punková energie a špinavost i neotřelé postavení na pódiu čelem k sobě navzájem a k publiku bokem. Je to prostě něco jiného, osvěžujícího.

sicky: Hentai Corporation se mi dřív líbili. Intracellular Pets považuji za hodně povedenou desku a zažil jsem opravdu výborné koncerty, naposledy před lety v Akropolis s ČAD. Bohužel musím konstatovat, že od té doby nastal výrazný kvalitativní sešup.

To, co kapela předvedla na Brutalu, byl totiž pouhý stín někdejší kreativity. Namísto hudební pestrosti jsme dostali várku b-čkového metalcoru (zřejmě pod tíhou místa zvolila kapela tvrdší set), doplněnou za uši tahajícím mečákem. Doby, kdy Škarohlíd byl Pan zpěvák, jsou zřejmě minulostí, neboť hlas (možná kvůli kdysi tolik protěžovanému fetu) je fuč. Zbyly jenom jeho tradičně debilní kecy, které na přehlídce kvalitní hudby nemají žádnou cenu.

mrkvivit: Z Hentai Corporation stíhám jen poslední cca čtvrthodinu, tak těžko hodnotit. Nicméně bych nebyl tak kritický jako Sicky. Debilní kecy koncem setu už žádné neregistruju a ani bych netvrdil, že by to byl generický metalcore. “Malý péro” Ráďa byl za mě i tentokrát v kondici a ve svém živlu (a mečí vždycky). Nejsem extra znalec studiovek, ale jejich živáků jsem pár viděl, čili bych řekl, že to byl takový jejich standard: divočina, nadhled a přesto hodně kvalitně zahrané. Povinná Equilibristic Bride nakonec způsobila navíc dost slušné pogo i pod pódiem.

Pak zase chvátám zpátky na Obscure podívat se na Pelican. O nich prakticky nic nevím, ale jejich příjemný instrumentální set na pohyblivé hranici mezi post-rockem a post-metalem mě baví od začátku do konce. Zaregistroval jsem před Brutalem nějaké řeči o vyměklosti kapely, ale pochybovače můžu ubezpečit, že na zelené louce bylo i toho metalu pořád dost.

Kouzlo instrumentálních kapel pochopitelně tkví v dobrém nazvučení a to se u Pelican povedlo. Nebylo potřeba si věci domýšlet. Vynikly čisté vyhrávky, i ty prohnané skrze delaye a echa, zfuzzované riffy nebyly nařvané, ale i tak dokázaly dobře zatlačit a provibrovat tkáněmi. Moc prima překvapení! Mimochodem kytarista Trevor byl pak vidět v Octagonu na Pyrrhon a evidentně se mu to líbilo.

onDRajs: Celý páteční večer ovšem trávím v Octagonu. Důvod číslo jedna byli techdeatheři Malignancy, kteří tu začínají jako první. Tahle vyšinutá kapela je už přes dvacet let mojí srdcovkou, a jak jsem zjistil, nejsem sám. Potkávám jakéhosi Rusa (jak se k nám dostal?) se žlutým trikem Eugenics v limitované edici. A před pódiem je tolik trik Malignancy, tohle jsem ještě pohromadě neviděl.

Kapela se na pódium vyhrabe v 18:25 a frontman Danny Nelson začne vtipně komentovat odpočítávání do začátku setu. “Už jenom tři minuty. Uf, to je intenzivní!” Lidé se tlemí jeho pověstnému vtipu, kdy si dělá srandu ze sebe a ze všech. Kvartet má tentokrát s sebou supertalentovaného mladého tlučmistra Nikhila Talwalkara (Anal Stabwound a milion dalších BDM projektů), jeho nástroj v Octagonu dominuje. Kachnic se svým vyfetle upířím vzhledem a rovným kšiltem sází jednu pískačku za druhou, tohle je prostě divná kapela čtyř odlišných individualit. Je fakt, že kapela vždy zahraje v brutálním nasazení song a pak následuje dost dlouhá pauza, v tomhle set ztrácí tlak, na druhou stranu to takhle bylo vždycky. Baví mě pozorovat hlavně Kachnica a jeho kytarovou hru s křečovými kreacemi, ten člověk prostě žije na jiné planetě.

Kapela přehrála všechno možné napříč diskografií, potěšily krutosongy z Cross Species Transmutation (Virulent Contagion pičo!), naopak z Eugenics zazněla jen jedna. Lidi nejvíc paří na songy z debutu, které jsou rovnější, ale došlo samosebou i na věci z poslední …Discontinued (Existential Dread, Purity of Purpose). Danny Nelson na Hrad! S kapelou se mi povedlo udělat i rozhovor, tak se těšte.

mIZZY: Na Malignancy se jdu samozřejmě taky podívat. Jak normálně moc brutal death gigů neobrážím, v pevnosti jsem měl naopak touhu si je vychutnat. A nátěr to byl vskutku poctivý, až z něj šla hlava kolem. Škoda, že nehrají i trochu delší skladby. Takhle to byl vždycky krátký mordor, pár vtipů od zpěváka a zas další song. I tak ale gut.

vihkav: Malignancy sypačka jak zmrd, občas i zahoupala, zpěvák k tomu má úplně v piči a nebojí se vtipkovat extrémně nekorektně. Mladý borec za bicími dominuje. Užito na max.

sicky: Američtí Overkill jsou naprostá jistota. V deseti z deseti případů nezklamou a letošní Brutal nebyl výjimkou. Kapela je poslední dekádu v neskutečné formě a je jedno, jestli se hrají starší nebo novější pecky, vždycky je to jízda. Zvuk byl pravda trochu hlasitější, než bylo zdrávo, ale byl kvalitní.

Thrashová legenda přehrála ověřené tutovky s tím, že třeba taková Rotten To The Core je v současné live podobě asi 20x větší mazec než na třicet let starém albu. Staré fláky kapela prokládala novější tvorbou, kdy relativně pozdní kusy Ironbound nebo Bring Me The Night lze dnes již též považovat za klasiky. Dvojice kytaristů předváděla ve svižném tempu super souhru, šedá eminence DD Verni svoji basou hnal kapelu bez ustání vpřed a Bobby Blitz i po šedesátce (a po tom, co má všechno za sebou) vřeštěl jako mladík a k tomu ještě mladším kolegům ukázal, jak v krátkosti a přitom velmi zábavně moderovat show. 

Většinou oldschool metaly úplně nemusím, Newyorčané jsou však mojí srdcovkou. Možná za to může ten optimistický, lehce punkový feel, potažmo energie, kterou jejich thrash má, a nebo prostě stačí, že jim to naživo suprově šlape. Na konec setu zazněly samozřejmě Elimination, In Union We Stand (jediná pomalejší) a cover Fuck You, což je na jednu stranu už trochu obehrané, osobně bych radši víc nových songů, třeba z The Electric Age nebo The Grinding Wheel, ale i tak to bylo super.

mrkvivit: Oldschool heavy/thrash není úplně můj šálek ničeho, ale na Overkill vyrážím, protože po zkušenosti z jednoho z dřívějších BA, kdy úplně sfoukli Master’s Hammer, kteří hráli před nimi, tuším že to bude fajn.

Jelikož si nechci nechat ustřelit hlavu přepáleným zvukem, klidím se na přírodní tribunu (letos poprvé a naposled). A je to super! Tihle veteráni se s tím nepářou a valí na 100%. Blitz vřeští pořád krásně žiletkovitě, heavy rychlosóla létají ze strany na stranu, skandované refrény... Je fajn, že za bicími sedí o generaci (možná o dvě?) mladší týpek, který to neskutečně tlačí dopředu. Velká paráda a radost, nekecám!

mIZZY: Pátek byl jinak i pro mě hlavně Octagonovým dnem. Vlastně jsem chtěl vidět všechny čtyři kapely, které na této stage hrály. Po Malignancy zde rovnou zůstávám na Five the Hierophant. V mých očích vlastně jedna z nejunikátnějších kapel letošního ročníku. Ne tedy, že by hráli něco extra originálního, furt je to hlavně houpavý post-metal se saxofonem, ale rozhodně byli jedni z mála, kteří nabízeli příjemné zpestření oproti rychlému metalu. 

FTH jsem před Brutalem už jednou viděl. A ne že by ten koncert byl špatný, ale v klubu mě oproti domácímu poslechu až tak nenadchli. Přehnaná očekávání od festivalového setu, navíc za světla, jsem tedy neměl. Ve výsledku mě ale jejich venkovní koncert bavil mnohem více než ten v Chapeau. Na Octagonu měli hodně dobrý zvuk. Ne nějak mohutný ani vypiplaný, ale hezky organický a funkční, kde šlo slyšet vše podstatné - jak kytarové riffy, tak saxofonová magie.

Plus taky dávám za to, že Hierophanti nehráli jen skladby z posledního alba Apeiron, ale hned prvním kusem byl Fire From Frozen Cloud z jejich beztak nejlepší nahrávky Through Aureate Void. Furt bych řekl, že tak vymazleně jako ze studiovek nezněli ani tentokrát. Na koncertech jsou FTH o dost ryzejší a bez příkras. Do jejich hudby se ale i tak dalo hezky ponořit a poslech to byl velmi příjemný.

onDRajs: Five the Hierophant to fakt zklidnili a myslím, že podobných nemetalových kapel, kdy se nejede jenom na testosteron, mělo být na BA letos víc. Moc nechápu jejich kápě, přece jenom jejich produkce není nějaká mystika, ale OK, image je image. Poslouchá se to fajn, hlavně sólíčka na ságo, v půlce se nicméně nemůžu ubránit dojmu, že je to pořád to samé a skladbám chybí větší dynamika.

vihkav: Five the Hierophant bavili dost, ale kytara mohla být opět víc - klasické prokletí Octagonu. Zvukař asi vzal větu ve stylu “ságo má pronikat, ostatní jsou jen doprovod” příliš doslova a na rozdíl od kytary saxofon nabombil trochu moc. I tak se to příjemně poslouchalo a vlastně zmíněné neberu jako přílišnou vadu, ale já, který jsem je viděl v Zittau, jsem s klubovkou spokojenější.

sicky: Paradise Lost už řadu let naživo fungují v módu neurazí/nenadchne a ani letošní Brutal nebyl výjimkou. Mám pocit, že kapela má fanoušků mraky, všichni tu muziku znají a líbí se jim, naživo se ale z nějakého důvodu orgasmický zážitek nedostavuje.

Diskutabilní je řadu let zpěv, který ale tentokrát nebyl problém. Nick se podle mě už nesnaží moc zpívat, víc řve níže položeným hlasem, a to si myslím naživo k hudbě PL pasuje. Více problematické byly tentokrát technické problémy, kdy zkraje setu vypadávala, případně hodně hlasitě vyskakovala levá Mackintosova kytara. Celkově mám zato, že první polovinu koncertu se zvukař se soundem vyloženě pral. Druhá půlka pak už byla lepší, ale rozporuplný dojem z technických problémů už úplně nezachránila.

Kapela zahrála průřez tvorbou, hodně staré i novější věci plus jeden popový cover, přičemž mě osobně asi nejvíce bavila Say Just Words. Nebylo to ve výsledku špatné, kapelu nadále nezatracuji, příště půjdu zase a budu doufat, že to konečně přijde!

mIZZY: Světe div se, mým největším pátečním lákadlem letošního Brutalu výjimečně nebyl black metal, ale uskřípaný death. Řeč je samozřejmě o Pyrrhon, kteří téměř po 20 letech existence konečně vyrazili na evropské turné. A vzhledem k tomu, že hráli na Octagonu a jejich hudba je disonantní, až to bolí, hlavní otázka se tradičně točila kolem zvuku. Bude to nahlas, bude to čitelné, bude to husté? Já patřil mezi optimistické jedince, co zdejšímu zvuku věří. Podařilo se zde skvěle nazvučit Dodecahedron i Ad Nauseam, tak proč ne Pyrrhon?

Nebudu vás zbytečně napínat, jasně, že i Pyrrhon tady totálně vraždili. A nemyslím si, že ze mě mluví jen nadšení z toho, že jsem kapelu konečně poprvé viděl. Ale to, co na Octagonu předvedli, pro mě bylo ve výsledku úplně nejlepším koncertem celého letošního Brutal Assaultu. Zvuk vyloženě ideální. Hlasitý, skřípavý, ale dostatečně konkrétní. Úplně nejdůležitější bylo ovšem to, co předvedla samotná kapela.

O Pyrrhon lze převážně mluvit jako o technickém disonantním death metalu, který vychází z odkazu Gorguts. Jenže Pyrrhon se jejich hudbou pouze neinspirují, ale také ji dostatečně posouvají. A v některých ohledech jsou tak extrémní, až to bolí. Zmínil jsem skřípot. Ano, pro kapelu signifikantní prvek. A na to, že hrají pouze s jedním kytaristou, čumím, co tam kolikrát předvádí za mindfucky. K tomu po většinu času naprosto rozbitá rytmika. Jasně, sypalo se taky, ale jinak to byl mathcore až za roh. A nelze opomenout ani noiserockové pasáže.

Super, že kapela hrála dost zajímavý průřez svou diskografií. Ano, většinu setu tvořily skladby z poslední desky Exhaust. Ale proříznutí pomalejším flákem Abscess Time fungovalo fakt skvěle. Došlo určitě i na song z What Passes for Survival a ke konci hráli snad ještě něco staršího. Zároveň platilo, že čím déle hráli, tím větší to byl výmaz, kdy fanoušek nevěděl, zda má kotlit, headbangovat, nebo sebou jen zběsile škubat a řvát. K tomu si i zpěvák stále přidával efekt na vokálu, takže i po hlasové stránce to byli čím dál větší ufoni.

Kór když tenhle koncert srovnám s dostatečně spřízněnými Imperial Triumphant, kteří už dvakrát v pevnosti vyzněli poměrně marně, byť hrají podobnou hudbu, která jinak v klubech vraždí, Pyrrhon si s kolegy totálně vytřeli… no třeba podlahu. Totální nářez po všech stránkách a nakonec mi ani nevadí, že skončili o pět minut dříve. Aspoň jsem stíhal včas přeběhnout na Mayhem.

onDRajs: Já se bál, že Pyrrhon budou živě nad mé síly, ale nakonec jsem přežil docela v pohodě :) Možná festivalová otrlost? Doma mi totiž tihle uskřípanci rvou uši a mám problémy jejich disonanci rozdýchat, leč v pevnosti se ukázalo, že jejich tvorba je živě mnohem větší “zábava” než nezáživná profesura Ad Nauseam.

Jak psal mIZZY, kapela střídá poměrně často různé polohy a v jednom songu dokonce došlo i na freejazzcore pasáž (argh!), takže koncert fakt nenudí. Jediné, co mi vadilo, byl ten strašně přehalovaný vokál. Jinak kapela měla u lidí fakt ohlas, Pyrrhon to očividně překvapilo.

vihkav: Ty pičo, Pyrrhon! Měl jsem v plánu je vidět, to jo, ale že to bude takovýhle avantgardní mordor s tak vypiplaným zvukem, v to jsem upřímně ani nedoufal. Už od prvního songu čumím s otevřenou hubou a posouvám se stále více dopředu, aby mě Amíci pořád důkladněji rozporcovávali.

Nejednou si vzpomenu na Jute Gyte - ta kombinace zpěvákovy barvy hlasu s disonantní kytarou, která zní navíc dost mikrotonálně (nebyla?) se nezapře ani náhodou, bylo to tam slyšet dost. V každém songu bylo navíc tři prdele až překvapivě skvělých hudebních nápadů. Popravdě šlo o nejlepší koncert, který jsem v rámci obdobných disonantních death/blacků kdy viděl. Naprostý skvost. To jsem ale ještě nebyl zdaleka připravený na to, co mě čeká za chvíli.

mrkvivit: Na Pyrrhon se nás sešlo v Octagonu z redakce opravdu hodně, takže nebudu opakovat již napsané a omezím se jen na konstatování, že toto bylo jedno z top vystoupení letošního BA. Takhle by to asi vypadalo, kdyby Dillingeři hráli death metal. Zážitek z jiného světa!

mIZZY: Po padesáté na Mayhem?, divil se mi Vihkav, který s dalšími šel dozadu na Obscure Sphinx, které kdekdo považuje za jednu z nejlepších kapel ročníku. Nojo, i já bych se na Poláky šel velmi rád podívat, je mi jasné, že byli super. Jenže po tom, co Mayhem předvedli na všech třech loňských koncertech, které jsem viděl, prostě nemůžu jinak a musím dát repete. Jak jsem již párkrát psal, Mayhem právě hrají výroční set k 40 letům kapely, který obsahuje průřez všemi jejich alby a jsou prostě v lepší formě než kdykoliv v minulosti.

Loni jsem těch žvástů z koncertů Mayhem napsal až až, opět se tedy zaměřím na hlavní rozdíly a ty nejpodstatnější věci. A abyste neřekli, že si zase stěžuju, začnu pro změnu pozitivně. Projekce! Díky obří obrazovce za zády ji zde měli podstatně větší než v klubech nebo v Bergenu. Fakt radost pohledět, zvlášť vzhledem k tomu, jak je propracovaná a pro každý song zvlášť. Zvuk měli Mayhem taky hodně super. Rozhodně jedna z nejlépe znějících kapel letošního Brutalu.

Mínusem budiž krátký hrací čas. No, krátký… spíše kratší. Mayhem měli 70 minut, což je víc, než měla většina jiných kapel. Jenže furt to bylo podstatně kratší než ty loňské koncerty, které fakt trvaly dvě hodiny. Místo toho, aby na Brutalu zazněly dvě skladby z každého alba, třeba jako v Brně či Regensburgu, až na De Mysteriis a Deathcrush se ze zbytku desek hrálo jen po jednom kusu. Dokonce i festivalový set na Beyond the Gates byl o poznání delší než v Jaroměři. To však neznamená, že by minimálně část od Psywar z Esoteric Warfare až po Ancient Skin z Wolf's Lair Abyss nebyla fakt výborná.

De Mysteriis Dom Sathanas, hlavně titulní song, byl samozřejmě taky super. Ale co si budeme, říkám to furt a budu to říkat pořád, Ordo Ad Chao prostě vládne! Na Deathcrush počkám, jestli se na pódium vrátí Attila s Hellhammerem nebo dojde opět na překvapení se starými hosty. Manheim ani Messiah však nepřichází a já se tedy postupně opět přesouvám na Octagon. I tak jsem ale rád, že jsem tenhle výroční set Mayhem už počtvrté a asi i naposledy měl ještě jednou šanci vidět.

brutusáček: Absolutorium, koncert roku, ORDO.
sicky: Potvrzuji, Mayhem naprosto skvělý koncert, jeden z topů BA.

vihkav: Po roce 2018 jsme se konečně dočkali vystoupení Obscure Sphinx na českém území. Už na onom ročníku Brutalu jsem měl kapelu celkem naposlouchanou a jejich koncert za horkého denního slunce se mi, ačkoliv byl kratší a ne v ideálních podmínkách, velice líbil. Proto jsem byl neskutečně zvědavý, kam se kapela za těch sedm let posunula. 

A výsledek… Hele, stop.

Na rovinu, dopiči, děláte si ze mě prdel?! Jako čekal jsem, že to bude dobrý, ale to, co předvedli tady, se dá skoro považovat za historický milník – v mém životě teda určitě a taky rozhodně v kariéře hudebníků. Nemůžu uvěřit, že všechny moje cesty vedly do tohohle momentu, protože to by znamenalo, že něco dělám kurva správně. Takováhle drtička na duši by snad neměla být ani možná přenést do zvukové podoby, ale hele, stalo se to. Stalo, já to viděl a teď o tom můžu všem říkat. Ty vole.

Já na chvíli musím odbočit. Všichni jsme lidi a máme svoje problémy, démony – prostě něco, co držíme v sobě a většinou o tom i neradi mluvíme. Sere nás to hodně a nemáme tušení, co dělat pro to, aby to tam nebylo. Jenže to tam je a má to kurevskou sílu. Nejen nad námi samotnými, ale i nad naším okolím a tím pádem celým světem, protože svět je finálním obrazem toho, jak se jeho obyvatelé chovají. A teď si představte všechny tyhle vnitřní hnusy a sračky, které na sobě nesnášíte. Uvědomte si je, spočítejte je a uviďte je v zrcadle. Už vám začíná být zle ve vlastní kůži? To doufám.

Teď tohle všechno, co vás smrtelně sere, spojte do jedné supersilné emoce a prožijte ji, jako by to bylo to poslední, co před smrtí uděláte. Dovolte jí extrémně pomalu a extrémně bolestivě vylézat na povrch vašeho těla, řekněme po dobu pětačtyřiceti minut. Pociťte, jak v agónii prostupuje každou kostí, svalem, orgánem, buňkou a celým tělem ven. Člověk vyobrazený v jeden čas na promítačce, v mukách vykašlávající tuhý černý sliz, je přesně finální fáze takového prožitku – vědí dobře, proč to tam bylo. A tenhle brutální proces jsem cítil v celém těle, když Obscure Sphinx útočili na všechny moje smysly.

Rád bych poukázal na nějaký vrchol setlistu, ale nejvyšším stropem byl celý koncert, čemuž nepomáhal jen masivní zvuk, ale i výběr skladeb. Osvědčené kusy na živou prezentaci jim prostě už dlouho fungují a skutečně jsou tím nejlepším, co mohou nabídnout k zážitku, kdy vás každý další podladěný kytarový i basový tón dál zadupává do země a k tomu vám dává ze všech stran přes držku, do koulí, do břicha a nevím kam ještě. Díky umocnění velkým pódiem a bezchybnou prezentací se navíc songy posunuly oproti nahrávkám ještě o sto lig dál a ani nový materiál nevyčnívá o sebemenší kousek.

Zase jsem si nemohl pomoct a byl na ně vepředu, což se tentokrát nesmírně vyplatilo. Neumím si představit, jak to znělo u zvukaře, ale vím, že postaven přímo před kapelu jsem ty sonické údery cítil nanejvýš intenzivně. Musel jsem se hodně držet, abych ty texty nevyřvával taky, protože bych z toho dost možná už dostal infarkt.

V kontrastu s předchozím koncertem jsme taky hodně jinde. Profesionalita, sehranost a hlavně čisté vokály, to všechno je v roce 2025 u kapely na úplně jiné úrovni (a to ta předchozí nebyla nikterak zlá). Řekl bych něco ve smyslu, že doufám v pražskou klubovku, což je pravda, ale neumím si představit, že tohle bude někdy překonané. Tady šlo bez debat o jeden z nejlepších a nejintenzivnějších koncertů, co jsem v životě viděl a dost možná byl v obou veličinách i číslem jedna. Na konci jen lapám po dechu, jako bych se znovu narodil a jsem si jistý, že kdybyste se mě v tom transu zeptali, jak se jmenuju, tak vám nebudu schopný odpovědět. Totální kurevský očistec.

mrkvivit: Obscure Sphinx jsem viděl na onom BA v roce 2018 a tehdy mě naprosto smetli a emocionálně vyždímali. Následně sehnané a naposlouchané studiovky mě ale neoslovily. Tady bych souhlasil s onDRajsem, jak to tehdy popsal v reportu: je to celkem šablonovitá hudba bez nějakého většího přesahu. Nicméně vzpomínka na onen koncert je stále silná, takže vyrážím i dnes.

A právě tady a teď, před Obscure stagí, si naplno uvědomím, jak neuvěřitelně propastný může být rozdíl mezi studiovou a živou prezentací téže kapely. To, co se tu odehrává, je totiž tak intenzivní a strhující, až to bere dech. Chybí sice tehdejší moment překvapení, ale pořád je to síla!

Velké pódium, průrazný zvuk a striktně zadní nasvícení, které kapelu anonymizuje na účinnosti ještě přidávají. Střídání klidných a vyhrocených pasáží za doprovodu stroboskopů taky nadělá v hlavě pěknou paseku. Wielebna stejně jako tehdy předvádí dokonalou performanci na pomezí koncertního vystoupení a fyzického divadla. Vypadá sice místy poněkud přeafektovaně, ale já jí to prožívání věřím. Stejně by mě docela zajímalo, jak to má po koncertě. Jde s kluky z kapely na pivo? Nebo medituje někde v koutku a sbírá ztracené síly? Ale beze srandy, tohle bylo zkrátka někde jinde. Emocionální vortex, co člověka vcucne, zdrtí a vyplivne.

mIZZY: Na Replicant přicházím asi na poslední 3 skladby. Na Marastu se tahle kapela docela velebí, hlavně tedy díky technice a disonancím. Mně při poslechu alba vadí až moc deathcore prvků, ale říkám si, že snad naživo vyzní lépe. No hele, co se výkonu muzikantů i zvuku týče, tak vlastně vše v pořádku. Ale i během těch posledních pár songů zazní mnohem více breakdownů, než jsem ochotný tolerovat. Asi dobře, že mám odškrtnuto, ale fanouškem se na rozdíl od ostatních nestávám.

onDRajs: A já jsem v Octagonu zůstal, protože jsem nechtěl absolvovat závody mezi pódii, a viděl set Replicant celý. Potíž u Amíků je v tom, že jejich produkce je strašně přímočará, nechci říkat přímo jednotvárná, ale rytmicky se jede pořád v 4/4 rytmu a skladbám to ubírá na rozmanitosti. Zajímavé riffy přitom mají, jako zásadní inspiraci tu vidím Gorguts s nemocným Lemayovským vokálem, ale kvartet tenhle vliv přetavuje do groovy polohy a nic víc ve finále nenabízí. Takhle mi to přijde jako Gorguts pro masy.

mIZZY: Po Octagon maratonu a Mayhem přichází konečně chvíle na vytoužený odpočinek. S většinou Marastu se scházíme v kobce a užíváme si pár pivíček. Vaněna odchází na Dimmu Borgir, a ještě před tím, než se tomu přestaneme divit a kroutit hlavou, je zpátky s tím, že se to fakt nedá. Jelikož jsem viděl zhruba třetinu jejich setu před dvěma lety v Bergenu, nedivím se mu. Stejně ale chci ze zajímavosti zajít aspoň na pár skladeb, a tak vyrážím na poslední půlhodinu.

Když přicházím, akorát dohrávají Mourning Palace. Okay, že by konečně přeházeli setlist a končili tentokrát něčím jiným? No, opak je pravdou a Dimmu místo pokračování opouští stage. WTF? Podle programu máte hrát ještě 20 minut. Okay, na festivalu, kde se většina kapel pere o to, aby mohla hrát co nejdelší set, si hvězdy z Norska skončí skoro o půlhodinu dřív a balí to bez přídavku. Jako ne že by mě nějak extra mrzelo, že jsem z nich viděl hovno, ale minimálně mě to překvapilo.

onDRajs: To já po odchodu z Octagonu míjím obrazovku s pomalovaným divadélkem a říkám si: “Fakt chci tohle vidět? Nechci!” Takže se jdu mrknout na KAL stage a stíhám zhruba půlku vystoupení Vyšehrad. Já vůl si v pátek nevzal na večer žádnou mikinu, takže jsem tu i pro zahřátí.

Klidním hormon, je to vyklidněná pohodička. Jde o jednočlenný projekt, promomateriály sice hovoří o lo-fi blacku a dark ambientu, mně to spíš přijde dost shoegaze a aspoň u toho, co jsem měl tu čest vidět, jsem si častokrát vzpomněl na Broadrickovy Jesu. Za týpkem s kytarou jede projekce s lesem v mlze. Proč ne.

vihkav: Jako by těch výborných koncertů už v pátek nebylo dost, ještě přichází na řadu The Browning. Největší kotel na Obscure, skákačka jak zmrd, dobrá nálada všech zúčastněných, po intenzitě předchozích kapel skoro jako ozdravný pobyt. V zajetí chytlavých breaků a samplovaného elektra celou dobu narážím v kotli do ostatních a nevím, čí jsem. Pokud můžu nějaký letošní koncert ohodnotit jako nejzábavnější, určitě to byl tenhle.

mIZZY: Na závěr dne si chvilku pohrávám s myšlenkou, zda zůstat na Cult of Luna nebo jít dozadu na Tsjuder. Norský black metal mám rád, poslední pražský koncert Švédů mě už naopak dost nudil. Vše nasvědčuje tomu, že půjdu na Tsjuder. Na poslední chvíli se ale rozhodnu, že se mi kvůli bolesti noh už na zadní stage chodit nechce, a tak zůstávám u hlavního pódia.

Tvle, nevím, jestli to byl osud, ale jsem až šokovaný tím, že lépe jsem udělat nemohl. Jestli tohle nebyl jeden z nejlepších koncertů Cult of Luna, co jsem vůbec kdy viděl, tak nejlepší jejich gig za posledních 10 let určitě! Zaprvé, ten zvuk!!! Bez diskuze, tohle byl nejmasivnější sound, co jsem kdy u COL slyšel, a to jsem je jen na Brutalu viděl snad čtyřikrát a nespočetněkrát v klubu. Možná se tam nějaké detaily ztratily, ale z tohohle musel dunět celej areál. To fakt v klubu neuděláš.

Dalším plusem budiž fakt dobrý setlist. Předloni v Roxy jsem COL kvůli převážně novým skladbám hodně prozíval. Tentokrát z poslední nudné desky The Long Road North odehráli pouze otvírák Cold Burn. Dále následoval jeden nový song, který se mi naživo překvapivě líbil. Ale pak to přišlo! Rovnou dva songy z Eternal Kingdom, hezky Ghost Trail a Owlwood. Jakoby si Švédové konečně uvědomili, že hrají na festivalu, kde prostě fakt nikdo nechce nudu, ale hitovky. A aby toho nebylo málo, zahráli i dvě skladby z Vertikalu, a to I: The Weapon se závěrečnou In Awe Of. 

Huh, hustý. A taky nesmím zapomenout, že během celého setu Cult of Luna symbolicky zářil vedle jejich pódia úplněk. Kapela jinak tentokrát neměla na pódiu žádné propriety, plachty ani další nesmysly. Pouze ho totálně zahulila kouřem a osvětlovač rozjel svou magii. Nejdříve docela minimalistickou, ale pak se utrhl z řetězu přesně dle hlášky - how many lights do you want? COL: yes! Občas to tedy bylo až na epilepťák, ale jinak vizuálně rovněž parádní. Krásný konec dne, můžu jít spokojeně spát. Jo a o Tsjuder jsem slyšel, že nakonec stejně stáli za hovno. 

vihkav: Na Cult of Luna jsem se hodně těšil, ale po dnešních masakrech už mi jejich show přijde taková hodná. V druhé půlce to aspoň ozvláštňují fajnovými old school skladbami, osobně ale masivní zvuk nevnímám a spíš je tentokrát beru jako takovou ideální kapelu před spánkem. Neznamená to ale, že se mi koncert nelíbil. Melodie v některých kusech jako In Awe Of a Ghost Trail vyzněly za přítomnosti úplňku nádherně. Doufal jsem tedy v něco ze Somewhere Along the Highway a i přesto, že jsem měl smůlu, jsem vlastně s výkonem i zvukem kapely spokojený. Moc pěkný závěr dne.

mrkvivit: Jsem pro dnešek úplně vyšťavený, takže na Cult of Luna se nedokážu moc soustředit, byť je to samozřejmě krásná a intenzivní podívaná. No a finální skotští eighties worshipers Hellripper? To je po dnešní emo-jízdě vyložená groteska, ze které nedám ani půlku.