Datum vydání: 6. září 2024
Vydali: Willowtip Records
Žánr: experimental death metal, dissonant death metal, noise rock, mathcore

Posledních pár desek Pyrrhon poměrně spolehlivě odráží proměny nálad za oceánem.

What Passes for Survival vyšla rok po zvolení Trumpa, a to nasrání a polarizace z ní bylo cejtit na sto honů. Neúprosná směs death metalu, mathcoru a noise rocku, která na sebe volně vrstvila nekontrolovaný výbuchy vzteku, často spojený jen vágním myšlenkovým pochodem, no kohopak to připomínalo? Následující Abscess Time vyšla uprostřed pandemie – dlouhá deska, co často zajížděla do pomalejších a bezútěšnějch nálad podpořenejch masivním zvukem, kterej zašlapával do země. V rámci domácích lockdownů to bylo vítaný upuštění páry, ale přiznám se, že se k tý desce, stejně jako k dalším vzpomínkám z tý doby, moc nevracím. Zvláštní deska do zvláštních časů.

Od Abscess Time uběhly čtyři roky a máme tu novinku Exhaust, která se volně zaměřuje na téma vyčerpání. Dobíhání ztrát z pandemie, politický turbulence vrcholícím povstáním u Kapitolu, ruská invaze na Ukrajinu a následná krize spojená s rostoucíma cenama energií a bydlení, bylo toho dost, s čím se srovnat. A tak nepřekvapí, že se lidi dostávali až na okraj svejch možností, a občas za ně.

Vyčerpání postihlo i samotnou kapelu, hlavně teda tvůrčí blok spíš než existenciální problémy. Materiál na novou desku nevznikal snadno, a tak se nakonec kapela rozhodla uspořádat soustředění – osamělá chata, basy piv, nějaký ty houbičky a špatný filmy. Halucinogeny, promile a béčkový krváky vzpružily tvořivost a konečně uvolnily cestu k novince.

Hudebně se Exhaust soustředí hlavně na proces vyčerpání – postupný budování tlaku do bodu, kde už není návratu, a následuje strmej pád. Většinou se začíná chaotickou rubačkou někde na pomezí mathcoru a death metalu a pak se šponuje atmosféra. Stoupá se o půltony, přibývaj noty, přidávaj se akcenty, zrychluje se tempo, dokud to jen jde. A pak následuje výbuch a rozpad. Pyrrhon jsou vynalézaví, a tak se při testování limitů dokážou dostat překvapivě daleko, nikdy úplně nevíš, jestli už jsi na vrcholu nebo dostaneš naloženo ještě víc. Naloženo ale vždycky dostaneš pořádně.

Příkladem budiž dvojblok skladeb Concrete Charlie a Stress Fractures. První se volně inspiruje životem americkýho fotbalisty Chucka Bednarika, jeho bohatou sportovní kariérou a zdravotníma následkama, který si odnesl do stáří (demence, Alzheimer, …).  V hudebním jazyce Pyrrhon to znamená gradovat disso motiv načichlej Gorguts do mathcorovejch pískaček. Stress Fractures u pískaček (čuju Converge) začíná, neúprosně je tlačí o půltóny vejš, dokud nevybuchnou do nadrbaný riffovačky. Ta se na závěr rozloží do pomalýho, hutnýho riffu, konec a zmar.

Hudebně je tu ještě pár dalších zajímavostí, co stojí za zmínku. Pyrrhon častěji sahaj k drobnejm harmonickejm posuvům (pokud chceš chytrý slůvko, mikrotonální) v rámci riffů a pískaček, a nechávaj je točit v kruhu. Tady je potřeba zmínit inspiraci Glennem Brancou, kterou v rámci působení ve Scarcity možná nabral zpěvák Doug Moore. V rámci poměru žánrů tentokrát dostává víc prostoru mathcore, což přispívá ke střídmější stopáži a absenci delších válů. Chtělo by se říct, že díky tomu deska hezky odsýpá, ale to by byla jen půlka pravdy. Čas dopředu tlačej i bicí, který sypou fest přísně.