Kdy: 7. srpen 2025
Kde: pevnost Josefov
Report: úvodní dojmy / úterý / středa / čtvrtek / pátek / sobota / afterparty
Fotky: úterý / středa / ČTVRTEK / pátek / sobota 

onDRrajs: Indové Gutslit jdou nahoru, takže se pozvánka na BA, kde pšenka death metalu kvete, dala čekat. Viděl jsem je nedávno na Obscenu, tam na mě udělali dojem – tehdy jsem si říkal „z nich něco bude“, ale v Josefově před polednem to už bylo slabší. Zvukově průměr, skupina nejvíc tlačí v groovy tempech á la Dying Fetus, v rychlejších momentech to vidlovatí. Každopádně basákova image v turbanu, vyplazeným jazykem a brýlemi á la Sylvester Stallone je boží.

vihkav: Psycroptic vidím poprvé a koncert naprostá třída. Sice hrají novější věci, které nejsou tolik nasypané (řekněme méně tech a více prog?), ale podle mě si pořád udržují osobitý styl a dokážou posluchače zabavit. Super záležitost s libovým zvukem.

brutusáček: Psycroptic mají brzký čas stejně jako kdysi před lety, svých 35 minut ale využívají nadstandardně a sází jednu hitovku za druhou a dojde i na 17 let starou palbu Ob(servant).

onDRrajs: Hlavní hvězda hraje v jednu odpoledne, cože? Na Car Bomb moc plno nebylo, na jejich neustále rozjíždějící a zastavující math muziku se nedá pařit, leda jen v nevypočitatelném rytmu epileptických šoků. Poprvé na BA měli rozhodně lepší čas (hráli někdy večer v prime timu na Obscure), teď to bylo poměrně potichu, za kytarou Grega Kubackiho jsem si musel dojít až skoro pod pódium… Ale pořád lepší než dostat lobotomii cirkulárkou a krvácet z uší.

A jaké to bylo? Po technické a muzikantské stránce samozřejmě masakr, bicmen Elliot Hoffman je pánbůh, kdy srovnává do latě neuspořádané kytarové průtrsy a přidává k nim další, polyrytmickou rovinu. Jediný, kdo svůj “nástroj” stoprocentně nezvládá, je pěvec Michael Dafferner - řev dává na jedničku, melodický zpěv á la Chino Moreno je ovšem častokrát falešný a je vidět, že frontman se trápí. Hergot chlape, chtělo by to na sobě zamakat.

Na můj vkus hrála kapela až moc věcí z novější tvorby (setlist), došlo samozřejmě i na kusy z aktuálního EP, ale z prvních dvou alb nezaznělo nic. Právě z desky Meta mám pocit, že se skupina zacyklila, neví, kudy dál, a stále opakuje model dekonstrukce Meshuggah bez přidané hodnoty. Na druhou stranu zazněla pecka Dissect Yourself, jednoznačně nejlepší song. Mimochodem, kytaristu Grega se mi posléze povedlo ulovit na rozhovor, tak se těšte.

brutusáček: Já chci klubovku, kde to rozdrtí na padrť totálně, nebo příště Octagon?

vihkav: Car Bomb z desek zbožňuju, ale po předchozím příšerném zvuku na zadní stagi v roce 2019 jsem na jejich koncert radši nešel s velkým očekáváním - a dobře jsem dělal. Narozdíl od minula to aspoň nebyla totální koule, kdy songy, které znám nazpaměť, ani nepoznávám. Je ale pořád co zlepšovat.

Z prvních pár songů jsem žádný požitek neměl, byly extrémně potichu a kytara nikde (škoda těch Scattered Sprites). Nakonec to zvukař celé tak nějak naboostil, ale tlak tomu furt chyběl, přestože čitelnost byla celkem dobrá. Bylo proto třeba stát přímo před repráky, jinak nebylo to hlavní (především kytara) pořádně slyšet.

A zpěv - Michael by měl ten clean skutečně zlepšit, když je s tak profi hudebníky, kteří se ve svých šílenostech ani pomalu nemusejí koukat na hmatník. Nedělá to kapele dobrou vizitku, přestože je to jinak rozený vtipkující frontman. Zpěvy byly podle ostatních falešné, já je třeba skoro ani neslyšel (kolega teoretizoval nad záměrem kvůli oné falši). Rád jsem byl každopádně za hitovky jako Gratitude, Secrets Within, Lights Out, Dissect Yourself. Chtělo by to už konečně klubovku, na kterou naposled bohužel nedošlo.

Po obídku ve městě akorát stíhám Zeke - klasický americký old school hardcore punk. Set odehráli za půl hodiny v podstatě bez přestávek a o to větší to byl námrd, neustále se kotlilo a hrozilo. Nasraný Felchtone tu rychlost pořád ve svém věku udýchává a ostatní za ním makají jak šroub. Spokojenost.

onDRajs: Nile hrají už ve tři odpoledne a je na ně totálně narváno. Stojím těsně před zvukařem, trochu jsem čekal průser, ale nestalo se. Ne že bych vrněl sonickým blahem, ale nazvučit takovou kanonádu s blastbeatem v rychlosti 280 bpm, tunou sól a not a nebýt přitom potichu, je asi kumšt.

Nile se to daří tak napůl, mistr Sanders prostě razí výškový sound kytar, takže to sice řeže, ale basové koule to nemá (hutnost postrádám i na studiovkách). Pár songů taky trvá, než se srovná poměr bicích a kytar - tlučmistr Kollias zbytek kapely dost válcuje. Pak ale dobrý, vlastně až se divím, že všemu rozumím, všude se chytám a podupuju nohou.

Sanders se drží zpátky, moc nemachruje, jen jeho vyvolávání songů je takové úsměvné - zní to jako moderování wrestlingu nebo vyvolávání jmen starověkých bůžků (?). Zbytek kapely jede jako stroj, vokály perfektní, nafrázované, srozumitelné, pecka. Komentovat Kolliase taky nemá smysl - možná by mohl celkově ubrat, aspoň v přechodech, je ho všude moc.

Kapela během 45 minut zahrála průřez svojí diskoškou (setlist) - z poslední placky zazněly Stelae of Vultures a rychlovka To Strike with Secret Fang. Mě osobně potěšila Sacrifice unto Sebek, ale šlo se i do historie a provětraly se kusy z Black Seeds of Vengeance. Takže nakonec paráda, osobně jsem to moc nečekal.

brutusáček: Nile stejně jako Fetus den předtím tlačák, hlavní je, že mi dali Sacrifice Unto Sebek a byl jsem naprosto spokojen. Sanders ve svých dvaašedesáti to drhne taky jak pán.

mrkvivit: Iniciativa Brutal Assault sobě slaví 10. výročí, přichystali jsme tedy v rámci cyklu doprovodných přednášek menší prezentaci na KALu. Ve zkratce jde o dlouhodobý projekt dobrovolnických brigád, které se konají cca desetkrát do roka v Josefovské pevnosti. Podporují se místní zájmové spolky hlavně nekvalifikovanou manuální víkendovou robotou.

Krom dobrého pocitu si tu člověk může vysloužit i nějaký ten benefit od trika až po volňásek na BA s backstage passem. Za festival mluví Tomášové Karlík a Fiala, za Ochránce památek Josefov jejich předseda Milan Libich a za samotné brigádníky Peťa a já. Nejzásadnějším bodem dnešní prezentace je oznámení vzniku oficiálního zájmového spolku, což je fajn dárek k první dekádě existence!

vihkav: Slow Crush mi doma nezněli bůhvíjak originálně - popravdě prostě typický shoegaze s hromadou zamlžujících efektů. Nebyla ale nálada se tlačit (no pun intended) na Gutalax, tak mi přišlo lepší se natáhnout k Obscure na louku za doprovodu něčeho uklidňujícího a v tomto ohledu kapela pomohla na výbornou. Hlas zpěvačky pod tunou delaye vyzníval magicky a jako z jiné říše, byl nádherně čistý a vkusně ovívaný zbytkem kapely. Vlastně není co vytknout, ideální půlhoďka na relax.

brutusáček: Stejně jako to říkali ti dva Češi, kteří se mnou stáli frontu na jídlo, doma si je nepustím, ale naživo je to vždy show, a přesně tak se stalo. Dá se říct, že Gutalax jako památné poslední vystoupení v Josefově si to “ukradli” i letos.

Určitě top 10, ne-li top 5 nejnarvanější publikum festivalu, které se táhlo za zvukaři až směrem k merchi a vstupní bráně. Lítající štětky, lítající shitpaper startuje set spolu s rozházenýma toi toi nafukovačkama z pódia. Pověstná skočná hovna lítají, všichni se baví, někdo směje, někdo udivuje a ten, kdo to viděl poprvé, musel být dost překvapen.

V půlce setu se objevuje regulérní toi toika (prázdná proboha, vy blázni), kdy si kapela chtěla dát vláček mezi lidmi, leč stolice stojný objekt byl uloupen davem a ihned šel do crowd surfu, aby na něj posléze vylezl člověk a nechal se vozit. A aby toho nebylo málo, festivalová crew z hradeb začala házet toaleťáky, no prostě veselice hodná Gutalax, však videí bude plný internet. Tahle kapela je o zábavě a sama to ví, nicméně v jejich ranku to nikdo neumí líp.

bizzaro: Jen dodávám, že to nebyla klasická toitoika, ale Toi Toi Mini, čili ta plastová s kolečkami. Vzhledem ke své konstrukci a váze 55kg (samozřejmě prázdná, vy blázni) v původním stavu ale určitě nepřežila, protože po wall of shit se prostě v davu rozplynula :).

sicky: Rezn byla první kapela, kterou jsem ve čtvrtek viděl a šlo o nečekaně pozitivní setkání. Americký stoner doom okořeněný sem tam saxofonem valil výborně. Zpěvák má celkem vysoký hlas (při poslechu alba jsem měl zato, že jde o zpěvačku), naživo však zní celkem silný a sytý a k hutné, podladěné muzice dobře padne.

Oproti deskám, které působí docela ospale, se nejednalo o úplně měkkou a pomalou hudbu, spíš příjemně houpající střední tempo, které občas doplnil lehce psychedelický feel. Kvartet čítající krom klasického obsazení i klávesáka/saxofonistu v jedné osobě působil příjemně uvolněně a v přidělené čtyřicetiminutovce zaujal natolik, že si jej poznamenám a budu jej nadále sledovat.

vihkav: I z mé strany panovala na Rezn velká zvědavost. Nakonec jsem se dočkal poměrně osobitého zahaleného doomu ve středním tempu, který se příjemně poslouchal, ačkoliv na můj vkus zde skýtal až příliš basových frekvencí. Těšil jsem se na Collapse, který nezazněl, přesto vesmírné zvukové krajiny udržovaly mou pozornost až do finále v podobě Optic Echo, které mě pohltilo úplně nejvíc. Člověka hned potěší, když se objeví stoner doom, který nezní jako všechny ostatní nudy. Taky bych dal repete.

mrkvivit: Po nervech s přednáškou se jdu uklidnit na mně dosud neznámé Rezn, což se docela daří. Klidnější pasáže se saxíkem příjemně konejší, ty natlakovanější zase pěkně houpou. Nabasované to je, jak píše vihkav, celkem dost, ale nikoliv na úkor čitelnosti. V tuhle chvíli mi úplně vyhovuje, jak nízkofrekvenční dunění prostupuje celým tělem a uvolňuje stres. Prima zážitek. Na tuhle kapelu si dám do budoucna pozor.

onDRajs: Po fajn pokecu s kytarákem Car Bomb jdu omrknout set Suffocation. Kubackimu jsem říkal, že jsem je viděl asi desetkrát, on na to, že asi třicetkrát, ale vždycky je to super. No tak jo.

Stojím vzadu, moc to nekope, kytar málo a vzhledem k tomu, že hrají vpravo na Sea Shepherd, většinou zprava kolem zdi se dá dobře proklouznout dopředu, blízko k pódiu. Tam je to hned o 60 procent lepší a hned při třetí v pořadí Pierced From Within uznávám, že je to zase vražda. Jelikož jsem vpravo, kde stojí kytarista Charlie Errigo, jeho nástroj a linky u mě dominují - Hobbse slyším hlavně při sólech. Tohle mi vlastně vadí během celého festivalu - stereo musí být, ale přímo uprostřed hlediště prostě vždycky stát nejde, takže to vyvážené není a přijde mi to škoda.

Suffo samosebou přehrají letité osvědčené fláky (setlist), už jsem si je pár let nepustil, takže mě strhává síla riffů a jejich rozpoznatelný rukopis. Sestava je roky zavedená, chyby se nekonají, jen mě irituje zvukové přibarvování (bassdropy) a vytahování Morottiho virblu při slamech, to fakt není zapotřebí.

brutusáček: Suffocation tentokrát slabší než minule (totáál anihilace), ale i tak slušný tlak, výběr samozřejmě totál best of.

sicky: Landmvrks byli moje žhavé želízko v ohni. Poslední deska je super nabušená, naživo jsem ovšem, přiznám se, mlaďasům moc nevěřil. Obavy se však ukázaly jako liché, neboť Frantíci operující poprvé na hlavní stejdži to v Josefově úplně smetli.

Energie, která z jejich hudby prýštila, byla neskutečná stejně jako hudební výkruty, které předváděli. Lakonické označení metalcore, které kapela používá, je dle mého naprosto nedostačující. Hudba kapely je crossover všech možných metalových stylů od rap/nu-metalu až po thrash a deathcore. Chytlavé refrény zde v rychlém sledu střídají nejtvrdší pekla, změny však působí velmi přirozeně. Pestrost skladeb byla příjemně zábavná a stejně tak bavila i energická prezentace, včetně kvalitního zvuku.

Plus si dovoluji tvrdit, že Florent Salfati je v současnosti nejlepší vokalista v daném žánru. Ten kluk zazpívá úplně všechno - má frázování, rap, řev i syté pevné středy, prostě neskutečný talent. Spolu s energickou šlapající kapelou v zádech a plnou nůší chytlavých nápadů mám zato, že s Landmvrks zanedlouho dobude mety nejvyšší. Na Brutalu totiž předvedli asi úplně nejlepší výkon ze všech kapel, co jsem viděl.

vihkav: Jop, Landmvrks velmi solidní výkon. Z desky jsem jim to moc nevěřil, ale přesvědčili mě tak, že na ně příště určitě půjdu. Mnohem více širokospektrální vystoupení, než jsem čekal.

onDRajs: Leprous mají stejně jako před třemi lety k dispozici podvečerní prime time. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem byl naladěn spíš do BDM, ale tentokrát mi jejich set moc nesedl. Nechci být k Norům zbytečně kritický, leč jejich pódiovka mi k jejich tvorbě nepřijde adekvátní. Asi si při poslechu do jejich alb projektuju něco jiného, ale přijde mi, že na pódiu přehrávají a působí na mě až afektovaně.

Kytarista-spoluzakladatel Suhrke zahraje během jednoho opakování riffu tři kila a na stagi naběhá kilometr, Kolstad - byť je jeho hra technicky bezchybná - při bubnování taky přehrává, furt vstává, mává rukama a hecuje publikum, až jsem si při tomhle divadýlku vzpomněl na Larse Ulricha ;) Zas tak složitou muziku borci nehrají…

A při tomhle všem mi prostě pěvecký projev Einara Solberga musel zákonitě přijít patetický, melodramatický a já se do toho zkrátka nemohl dostat a přijmout pravidla hry. Norové hrají spíš nové věci (setlist), škoda, příležitostné přitvrzení by setu neuškodilo, ba naopak. No co, minule jsem byl nadšený, teď zhruba v půlce vystoupení prchám pryč.

vihkav: Považuji se za velkého fanouška Leprous, proto je už zpravidla na našem území nevynechávám. Jsem tedy rád, že na Brutal opět přijeli, a to dle mého tedy v mnohem lepším světle než minule, kdy na ně pršelo a obecně neměl zvuk takovou sílu. Co mě tady ale fakt mírně mrzí, je setlist.

To, že první dvě alba nezazněla, mi upřímně moc nevadí - jejich modernější háv mám osobně radši. Něco málo z Coal bych už byl sice celkem ocenil (naposledy celkem hráli Foe, Echo či Salt, tak třeba The Cloak?), ale budiž. Co vidím jako už trochu prudu, je výběr toho nejvíc mainstreamového z alb ostatních.

Nemůžu jim to úplně zazlívat, protože to tak hodně lidí asi chce (především hitovku Below), ale nějaké zpestření by namístě bylo. Takhle mi přijde, že se všechno pořád opakuje a nemá to žádnou pestrost. Musím ale uznat, že jejich klubovky jednotvárné vůbec nebývají, tak si na ně asi zas budu muset počkat.

Byl jsem letos na jejich speciálním setu v Madridu, který se s tímto nedá moc srovnávat, ale i ty pražské koncerty byly výběrem skladeb dost zajímavé. Přesto šlo na festivalu vlastně o velmi dobré vystoupení a musím říct, že jsem ze všeho nejvíc ocenil opáčko Illuminate či Slave.

Showmanství všech zúčastněných nechybělo (sám ho beru jako plus a skvělý doprovod k jejich hudbě) a zvuk dopadl vyloženě na jedničku s hvězdou. Na outro The Sky Is Red navíc na hradby velmi patřičně vystoupili Nazgulové. Budu se těšit na evropské turné k poslednímu albu.

mIZZY: Jak již zmíněno ve středečním reportu, i čtvrtek byl pro mě pracovním dnem, který se navíc trochu protáhl, takže zážitky z kapel jako Nile nebo Suffocation mohu kolegům pouze závidět. Do areálu se mi po postavení stanu podaří dorazit až v 19h. Pochopitelně rovnou zavítám do kobky, abych si dopřál konečně pár piv a festival opravdu oficiálně zahájil. Následuje ovšem dilema, zda jít na Leprous, nebo na XIII. Století. A jelikož hlavní stage s hromadou lidí a ještě za světla úplně nemusím, nakonec vyhrává Octagon.

To jsem však ještě netušil, že XIII. Století zde bude tou nejnatřískanější kapelou ze všech. Byť přicházím s předstihem, fronta se line až před tunel u Marshall stage. No tvle, to budou jatka, říkám si. Díky tomu, že nejdu ve skupině, ale sám, s trochou drzosti se dostávám do Octagonu ještě před začátkem koncertu. Jak je pro tuto stage typické, vzadu je naprosto ucpaná, ale před zvukařem se dá stále žít. Pár naštvaných obličejů jsem sice při své cestě dopředu viděl, ale nakonec se sem zvládám dostat.

Celkem zábavné, že na sólo koncert této české legendy jsem nikdy nešel a najednou se po předloňském Prague Death Mass jedná už o druhý metalový festival, kde mám s Třináctkama tu čest. Podobně jako na blackmetalovém festu, i zde fungují jako příjemné zpestření, což byl i hlavní důvod, proč jsem je chtěl vidět. Poslechnout si před hromadou nonstop sypaček hity jako Fatherland, Frankenstein, Upír s houslemi nebo Elizabeth bylo prostě dojemné. Dále nechyběl ani Karneval, Poslední letadlo do Buenos Aires nebo Justina.

Po hudební stránce mi XIII. Století přišlo určitě lepší než na PDM, kde šlo znát, že Štěpán již něco požil. Tentokrát mi ani zdaleka nepřišel tak marný, byť kapelu stejně hlavně táhne klávesistka. Tak jako tak, ze všeho nejvíce zde fungovala nostalgie a hodiny, nebo spíše dny až týdny strávených ve svých nácti v hospodě u jukeboxu, kde tyhle pecky pouštěli štamgasti stále dokola. A když jsem slyšel, jak Elizabeth, ale i další skladby zpívá komplet natřískaný Octagon, rád jsem se k ostatním přidal.

vihkav: Zajímají mě potom Drowning Pool, na které jdu zcela upřímně spíš pro jejich odškrtnutí. Trochu mi jich bylo líto, protože většina lidí zná jen song Bodies, po kterém se všichni rozutekli do stran, tak dobře, že si ho nechali na konec. Já některé songy ze Sinner poznával a ty energii měly, jiné zase celkem nuda. I tak byl celý koncert v pořádku, řekl bych nic závratného, ale pořád dobré.

onDRajs: Po dobití baterek v blízké kobce jdu omrknout páprdy Obituary. Tlačenice graduje, majorita se chystá na hlavní hvězdy celého festivalu, takže jsem rád, že zaberu poměrně solidního fleka u zvukaře.

Ještě během prvních dvou válů si říkám, že to zvukově asi nebude úplně košer. Důvod? Redneck Stomp asi nebylo na úvod to pravé ořechové, navíc - a to především - úplně vypadávala hlavní kytara (asi to byl Peres, ale jistý si nejsem). No ale zhruba od By the Light se to všechno vyladilo a přichází oldschooldeathový orgasmus.

Valila se na mě těžká valivá kytarová hradba, přes níž by nepropadl ani špendlík. Do toho v plazivém tempu typicky kvílivá sóla, a když se do toho přidává ryk raněného lva z hrdla Johna Tardyho, ještě teď z toho mám husí kůži. Ten člověk má v krku poklad, v pevnosti to znělo, jako kdyby měl každou vteřinu zemřít.

Mráz mi běhá po zádech - Floridští sází hlavně pecky z Cause of Death, kterou přehrajou takřka celou. Možná jen kšiltovkář/bezdomovec Donald Tardy si mohl odpustit sólo (ale bylo krátké), ale vzhledem k výše řečenému mu budiž odpuštěno. Už loni před Sepulturou jsem si říkal, že Obituary mají fazónu, ale tohle mi vyrazilo dech. Ultimátní pocta starým časům a v tomhle ranku jeden z nejlepších koncertů, co jsem viděl.

sicky: Já jsem ke své škodě neslaný nemastný úvod Obituary nevydržel a zřejmě příliš záhy se přesunul do Octagonu na Wayfarer, kteří mi ovšem též radost neudělali. Těšil jsem se na kovbojské country, kterého tam ale bylo pohříchu málo. Možná kousek na úvod v intru, pak se ale kapela uchýlila k průměrnému blackovému klepání, což mě nebaví, tak jsem odešel.

vihkav: Od Wayfarer stíhám druhou půlku s přehledem, prostě takový průměrný koncert na Octagonu - všude, kde jsem zvuk zkoušel, byly kytary moc potichu. Z desky to šlape podstatně líp, tak ještě někdy zkusím klubovku.

mrkvivit: Z Obíků si dávám jen Redneck Stomp cestou do Octagonu na Wayfarer. A zpětně bych to asi taky přehodnotil. Na kovboje z Denveru jsem se těšil, ale dostavilo se rozčarování. Když člověk moc neslyší kytary u kapely, která staví na (post)blacku, není to dobře. Zato kopáků a baskytary je všude plno. Furt čekám, jestli se to nezlepší a najednou je konec. Celková atmosféra byla rovněž jaksi nemastná. Loni ve Futuru před Enslaved to byl nesrovnatelně lepší zážitek.

mIZZY: Dilema číslo dvě nastává při rozhodování, zda jít na headlinera celého festivalu, nebo dozadu na The Kovenant. Obojí bych si dal rád. A byť se mi před main stage, kde určitě budou úplně všichni, zrovna dvakrát nechtělo, i vzhledem k tomu, že The Kovenant letos ještě uvidím v Londýně, nakonec dostala přednost Gojira, čímž jsem si zároveň usnadnil přebíhání na následující Blood Fire Death. A reálně nevím, jak se mi to přes ty absurdní davy, co na Gojiru přicházely, podařilo, ale tentokrát se i bez nějaké větší drzosti dostávám zhruba minutu před prvním songem až někam na půl cesty mezi zvukaře a pódium. Nakonec se ukázalo, že jsem až zbytečně blízko, protože jsem kvůli vzniklému mosh pitu musel i trochu zacouvat.

A hele, tady to nemá smysl vůbec rozmazávat, byť můj zájem o kapelu od vydání desky Magma lehce upadá, tady ty peníze a profesionalita šly vidět i slyšet od první vteřiny. Zbytek festivalu jsem trávil spíše u menších pódií, ale ze všech kapel, co jsem na main stage viděl, měla Gojira jednoznačně ten nejlepší zvuk. Stage prezentace rovněž bez debat. Obrazovka s projekcí, světla, kouř, plameny, zde bylo vše.

Kapela však překvapila i dostatečně tvrdým setlistem, kde nechyběl ranec starších skladeb. Člověk by docela čekal, že po olympiádě a celkovém vyšvihnutí se v posledních letech půjdou více na ruku davu. No, a nakonec třeba z From Mars to Sirius zazněly rovnou tři skladby, a to hned v první půlce koncertu. Backbone a Flying Whales jsou koncertní jistoty, ale potěšila mě From the Sky, kterou jsem naživo snad ještě neslyšel. Těsně před ní zároveň pobavil bubeník Mario, když vytáhl transparent, kterým se ptal, jestli chtějí fanoušci více dvojkopáků a zda vydrží pět minut v kuse.

Dalším z hlavních momentů setu byla skladba Mea culpa (Ah! Ça ira!), kterou Gojira zahrála na loňské olympiádě ve Francii. Jasně, že na Brutal Assault s Francouzi operní zpěvačka Marina Viotti nedorazila, ale předpokládal jsem, že její hlas uslyšíme ze samplů. Nakonec ji ale Joe odzpíval sám. Bam! Červené konfety stejně jako v Paříži. Okay, jsem spokojený, můžu se přesunout vedle na Bathory a závěrečnou The Gift of Guilt už poslouchám z boku. Každopádně tentokrát opět maximální spokojenost a myslím, že žádný fanoušek Gojiry nemohl odcházet zklamaný. Za takto kvalitního headlinera určitě mělo smysl vyhodit peníze. A ani mi nevadí, že nehráli nic z The Way of All Flesh.

onDRajs: Mizzík to shrnul báječně. Vzhledem k tomu, že z Gojiry se pro mě stala až moc velká kapela, což se i odrazilo na jejím dalším hudebním směřování (alba Magma a Fortitude), koncert sleduju z povzdálí. Nechce se mi tlačit přes ty davy někam dopředu a vzadu to byla spíš jen poslechovka.

Opětovně si ověřuju, že jakmile jste dál od pódia, chybí mi větší kontakt s kapelou a vystoupení si zdaleka tolik neužiju. Gojira navíc většinu setu jede hodně ve středních, pochodově laděných tempech a postupně to na mě čím dál víc působí ubíjejícím dojmem (první půlka ale byla hodně dobrá). Gojiru už jsem viděl x-krát, tentokrát jsem to nedokoukal. Modří vědí, vzpomněl jsem si na první desku Maruty a pak mi přišlo všechno zbytečný… ;)

brutusáček: Podepisuji vše. Jsem rád za ten setlist, co dali, některé skladby opravdu velmi potěšily. Gojiru díky jistým událostem vnímám víc osobněji, takže mně ten celý koncert docela ovládl, každopádně je to už světová kapela, a právem.

bizzaro: Gojira starýma tvrdýma peckama potěšila, v závěru předposlední položkou L'efant Sauvage zabila.

vihkav: Pro mě byla ale řada na The Kovenant, kteří, pokud se nepletu, skutečně stihli zahrát celé album Nexus Polaris, načež na konci ještě přidali industriální New World Order. Jejich stage image šílenců v kazajkách se spíš hodila k éře přídavku než k black metalu, ale celý koncert zněl neskutečně autenticky jako z desky. Všemu dávala korunu Sarah, která operní zpěvy pořád zandavá bravurně a jak se zdá, je od loňska i oficiálně členkou kapely. Neskutečně zábavný set i vystoupení.

Double Darkness na KALu předvedli poctivý darkwave s dvojitým zpěvem, navozující ponurou atmosféru polorozpadlého nočního města. Taková věc chytne posluchače, pokud jí to dovolí, už od začátku a nepustí, proto jsem měl velký problém odejít na Blood Fire Death, jak bylo v plánu původně. Nakonec jsem dal skoro celý set a ani trochu jsem nezalitoval.

V úvodních dojmech jsem zapomněl zmínit, že bych letos chtěl vyzdvihnout, jak skvělý program byl vlastně na KAL stagi, tak to udělám aspoň tady. Nikdy jsem tam nebyl tak často jako tento ročník a přestože jsem znal opravdu málo věcí, předpříprava se vyplatila a já mohl být svědkem tak unikátních zážitků jako byli Double Darkness, Andy či Faun Fables. Díky za to!

mIZZY: I přes veškerý respekt ke Gojiře, čtvrteční kapelou, na kterou jsem se těšil ze všech nejvíce, byli až následující Blood Fire Death. Tento Bathory tribute band jsem viděl už loni v Bergenu na Beyond the Gates, kde vystoupil vůbec poprvé. Tou dobou ani nebylo jasné, zda v živém hraní bude pokračovat, či se jednalo pouze o jednorázovou událost. Naštěstí pro fanoušky to nebyl pouze exkluzivní one off, ale i pár dalších vybraných festivalů se nakonec tohoto Bathory revivalu z Norska dočkalo.

A jelikož jsem z Beyond the Gates napsal poměrně obsáhlý report, místo detailního popisu každé skladby se odkážu na něj a zmíním ty hlavní rozdíly. Ten první a bohužel pro Brutal Assault negativní je horší zvuk. Nebyl to sice žádný průser, po prvních dvou skladbách vlastně vše znělo v pohodě, ale v Grieghallen to prostě bylo MNOHEM, MNOHEM lepší.

Rozdílem číslo dva budiž dle očekávání méně hostů. Jasný, zde jsem předem čekal, že fakt nebude na každý song jiný zpěvák jako v Norsku. Nakonec mě ale množství hostů, co dorazili i na BA, mile překvapilo. Třeba Gaahl, který na festivalu jinak s žádnou svou kapelou nehrál, přeci jen taky dorazil, aby opět odzpíval úvodní A Fine Day to Die. Novinkou zde však byl Attila Csihar, který se popral s Born for Burning. Satyr, Eskil z Mare a Wraath z Darvazy oproti Norsku chyběli. Nergal, který se k Blood Fire Death přidal na Mysticu v Polsku, rovněž nedorazil.

Plusem pro Brutal ovšem budiž epičtější stage, hlavně fakt pořádné plameny. Ono se sice jiskřilo a hrálo s ohněm i v Bergenu, ale tady ty plamenomety fakt šlehaly solidně. Taky mi přišlo, že zde šlo o něco více slyšet doprovodný sbor. Co se setlistu týče, ten byl téměř stejný, ale k pár změnám rovněž došlo. Kromě již zmíněné Born for Burning hráli Blood Fire Death v Jaroměři také Woman of Dark Desires, která mi v Norsku opravdu chyběla, takže jsem rád, že jsem se jí dočkal.

Vokálně jinak opět platilo, že se Quorthonovu hlasu nejvíce přiblížil Apollyon z Aura Noir. Grutle z Enslaved mi zde naopak seděl asi nejméně. Škoda, že zrovna on zpívá Call from the Grave. Nejvíce prostoru ale tentokrát dostal Erik z Watain, který rovněž odzpíval asi ty nejsilnější skladby. A zrovna jeho závěr v podobě Woman of Dark Desires a Blood Fire Death byl naprosto epický. Dalším highlightem budiž Enter the Eternal Fire rovněž s Erikem. Jo, takovýto tribute má opravdu smysl vidět. Tak snad zas někdy někde.

sicky: Between the Buried and Me jsem měl v programu zatržené 2x. První set s albem Colors jsem minul a málem jsem prozevlil i ten druhý, páč po Gojiře byla žízeň. Nakonec jsem ale našel morál a odkvačil na druhý konec areálu, za což jsem zpětně velmi, velmi rád, neboť šlo o jeden z top koncertů celého BA.

Byla to opravdová profesura, technicky naprosto dokonalý zážitek, který neměl z pohledu hudební náročnosti a komplikovanosti na festivalu konkurenci. Navíc se povedl opravdu deluxe zvuk, kde byl navzdory vyhrocené a složité hudbě slyšet každý tón. Cením zejména, jak byly krásně slyšet měkké tóny famózní baskytary a jak byl celkový poměr nástrojů zkušeně vyvážený.

Kapela tentokrát zahrála průřez tvorbou. Od alba Alaska až po Colors II, vždy jeden kus z vybrané desky, plus zazněl i singl z chystané novinky. Vynecháno bylo (logicky) Colors. Kapela střídala tvrdší i měkčí polohy a jak je u ní zvykem, progově hravé pasáže střídaly deathmetalově vyhrocené úseky několikrát za song. Kytary vyšívaly, bicí předváděly nemožné a dnes již výrazně prošedivělý Tommy Rogers střídal čistý zpěv a murmur plus tradičně obsluhoval klávesy. Mnohaminutové songy neztrácely tempo a svojí pestrostí dokonale uspokojily každého náročnější muziku vyhledávajícího posluchače. Kapelu jsem viděl už vícekrát a tentokrát to klaplo nejlépe, jak mohlo.

vihkav: Tady je málo co dodat, naprosto souhlasím. Na Between the Buried and Me jsem vyrazil i podruhé a nebylo to o nic méně zajímavé než set Colors. Jestli jsem někde řekl, že jediný mathcore byl letos Car Bomb, tak tohle bylo ještě velmi daleko za hranicí subžánru, což není nic než pozitivum. Navíc když to porovnám třeba s loňskými Cynic, tak BTBAM předvedli mnohem, ale mnohem zajímavější a vkusnější progres.

onDRajs: Fear Factory mile překvapili. Fakt hodně. Do not jim hrál super zvuk a setlist. Co si budeme namlouvat, Továrna na strach žije ze svého jména, je tady už jenom Dino a nájemní hráči. Letopočet jim teď taky hraje do karet, 30 let od vydání průlomového Demanufacture je ideální příležitostí z toho vytřískat, co se dá. Ale nebuďme cynici.

Tři čtvrtiny kapely, tedy muzikanti, kteří byli u zrodu jejich specifického pojetí industriálního metalu, ve Fear Factory nejsou. Vůbec mi ovšem v pevnosti nevadilo, že chyběl Burton, který byl živě falešný až běda, náhradník Milo Silvestro ho zastoupil hravě a se všemi melodickými refrény si vytřel… nos. Škoda, že za škopky chyběl můj oblíbený technik Mike Heller, který s FF hrál jedenáct let (o den později při rozhovoru s Malignancy jsem se dozvěděl proč), ale náhrada byla brilantní. Pete Webber z Havok zvládl robotické průšlapy úplně na pohodu.

Valím bulvy, koncert odsýpá a náznak nudy se ani na chviličku nedostavuje. Baví mě agresivní New Breed i následné zvolnění s Dog Day Sunrise (skvělý kontrast), Demanufacture prostě nezestárla. Po A Therapy for Pain, kterou hoši zkrátili, je ještě čas na přídavek, takže zazní nu-metalově hopsavá Linchpin a další hitovka Shock. Kdo viděl neslaný koncert kdysi ve Svojšicích, musel si nyní smlsnout.

mrkvivit: Původně jsem Fear Factory neplánoval, ale souhrou okolností končím na pěkném plácku na středu tak akorát od pitu, aby mi nikdo nevybryndal limošku a nechávám se příjemně překvapovat!

Fear Factory s Burtonovým nástupcem Milem jsem viděl v Meet Factory v době, kdy byl v kapele teprve krátce a ještě mu chyběla větší sebejistota. Teď už si to dává na pána. V melodických pasážích udrží tón, nějakou tu choreografii taky zastane i sem tam (v rámci dobrého vkusu) publikum hecne. Zvuk velmi konkrétní a čistý. Tajně jsem doufal, že by ve zbývajícím čase po komplet Demanufacture mohli zahrát mou oblíbenou Linchpin, takže jakmile se rozezní úvodní riff, naskakuje husí kůže a já si i trochu hopsnu. Na závěr ještě Shock z Obsolete a je vymalováno. Dobré to bylo!

brutusáček:
Dog Day Sunrise
Dog Day Sunrise
Dog Day Sunrise
Dog Day Sunrise
Dog Day Sunrise
Dog Day Sunrise
Dog Day Sunrise
Dog Day Sunrise

mIZZY: Po Blood Fire Death krátce koukám na Fear Factory hrající celý Demanufacture. Pro někoho možná škoda, že v kapele není už Burton C. Bell. Já si naopak myslím, že výměna frontmana kapele pomohla, protože nový zpěvák aspoň není falešný jak cyp. Byť to valí, nezdržuju se dlouho, protože následuje přesun na Obscure stage na black metaly. 

Absu asi už nějakou minutu hrají, a tak mě udivuje, že furt zní jako z prdele. Něco, co by se mělo vyřešit během prvního songu nebo dvou, přetrvává po většinu setu. Hele upřímně, Absu jsem viděl už hodněkrát a za sebe říkám, že tohle byl jejich úplně nejslabší koncert, za což nemůže pouze zvuk. Chápu sice, že momentálně hrají výroční set k 30 letům The Sun of Tiphareth, což sice není vůbec špatné album, ale na druhou stranu, minimálně Tara je furt o level dál, a tak bych si dal aspoň pár songů z něj. Zároveň si nemyslím, že by Zemial, se kterými teď Absu tourují a tvoří Proscriptorovi live sestavu, byli až tak dobří hudebníci jako předchozí Ezezu a spol.

Plusem aspoň budiž, že Proscriptor McGovern je i po padesátce čím dál jebnutější, pobíhá po pódiu sem a tam, válí se po zemi a vydává ze sebe nonstop skřeky. Osobně ho mám asi nejraději za bicími, ale i roli frontmana zvládá perfektně. Jen nevím, zda to byl záměr nebo chyba, ale to echo, co měl nastavené na vokálu, bylo fakt absurdní. Sám sice patřím mezi jedince, kteří vyžadují co nejsilnější reverb, ale zefektované opakování jeho hlasu způsobilo to, že mu jednak nešlo rozumět jediné slovo, ale zároveň se i dementně rytmicky rozbíjel, takže šlo prd poznat, co vlastně zpívá on a co byla “ozvěna”. No nemůžu říct, že bych byl s tímhle zrovna spokojený. Snad repete v Londýně bude o něco kvalitnější.

A byť mi únava solidně podkopává nohy a jsem dávno zralý jít spát, nakonec vydržím i díky pár kamarádům, které potkávám na KALu, až na poslední kapelu, kterou byla polská Furia. Už před koncertem jsme se s několika kolegy bavili o tom, že poslední deska Huta Luna není až tak silná, a snad nebudou hrát pouze z ní. Začátek sice skladbám z novinky pochopitelně patřil, ale naštěstí jsme se dočkali i několika starších fláků. Nemohu tedy říct, že bych byl se startem oproti některým dřívějším koncertům kapely zrovna spokojený. Primárně se sypalo, a byť zvuk měli Poláci o poznání lepší než Absu, místy se to furt lehce rozbíjelo. Co mi ale vadilo ještě více než ne úplně dokonalý zvuk, byla absence opravdu silných nápadů.

Když jako třetí song začali hrát zádumčivou skladbu Ciało z jedné z jejich nejlepších nahrávek Księżyc milczy luty, nemohl být rozdíl v kvalitě materiálu markantnější. V téhle poloze rovněž Furii mnohem více seděl jejich aktuální zvuk. K tomu atmosféru správně doplňovala primárně bílá světla. Jo, více takových fláků. Ještě starší kus Wyjcie psy, před kterým si kapela hezky zavila, rovněž dobře sedl.

Pak se začalo opět primárně znovu sypat, což stávající auru gigu lehce rozbilo, a jelikož přes veškerou únavu už fakt padám na hubu, začínám se poommalu vzdalovat. Naštěstí tam Furia flákne další kus z Księżyc…, tuším Grzej, což mi ke spokojenosti stačí. Při odchodu z areálu po šesté skladbě celou dobu burácí akorát blast beaty bez výraznějšího motivu, takže jsem to evidentně zabalil včas. Ve finále teda ok, asi mělo smysl si na Furii počkat, ale kvalitě některých dřívějších setů se to úplně nevyrovnalo.

vihkav: Taky jsem nakonec spát nešel a dočkal se velmi pozdního setu. Furia je pro mě naprostou špičkou polské avantgardy, ale jak si někteří asi všimli, poslední album Huta Luna ve mně zanechává hořkou pachuť zklamání a otázku “proč proboha?”. Celá zbylá diskografie kapely je tímto albem jakoby ignorována a místo toho nabízí konstantní sypačku bez velkých nápadů či substance. Proto, jelikož mu od vydání alba patřívá notná část živého setlistu, jsem pochopitelně na koncert přicházel se skepsí - zvlášť, když už jsem tento materiál naživo viděl a nijak mě neoslnil.

Co se ale stalo tady, bylo neočekávané. V prvních třech flácích se ještě ladil zvuk, ale už tehdy to znělo celkem dobře. Největší zvukovou nevyrovnanost jsem zavětřil při mém oblíbeném songu Ciało, na jehož živé provedení jsem se těšil už nějaká ta léta. Naživo zněl tedy o dost jinak, než jsem si představoval, ale určité momenty byly pořád silné. Co ale přišlo poté, byl neskutečný nápor, ať už hráli zrovna věc novou či starší. Zvuk najednou začal vymetat celou louku a do svého konce nepřestal. Huta Luna vyzněla jako nic než ryzí agrese a já jsem okamžitě zbaven jakýchkoliv předchozích pochybností. 

Další věc, které jsem se trochu bál, byl kontrast nových věcí se starými (které navíc vybrali jistě schválně z pomalejších). Ono sestavit setlist tak, aby najednou zpomalení ze sypaček vyznělo patřičně, nevidím jako úplně jednoduchou věc, ale tento aspekt se taky velmi povedl. Tlak nového alba, který najednou úplně přestane a my posluchači jsme díky tomu násilně uvedeni do úplného transu (největším extrémem tohoto případu budiž dvě velmi dlouhé pasáže plné čistého, až ducha ubíjejícího ticha ve skladbě Grzej) se stane pak ještě silnějším. Celý koncert tedy vyzněl skoro jako psychotická epizoda maniodeprese - nekompromisní, kulervoucí a nedobrovolná. Kurva, tohle bylo fakt výborné. Nemám dalších slov.