Kdy: neděle 27. duben 2025
Kde: Praha, O2 Univesum
Fotky: sicky, mIZZY, Jiří Platzer (jeho oficiální galerie brzy)

O2 Universum hostilo tuto neděli dlouho očekávané metalové klání trojice Behemoth, Satyricon a Rotting Christ, která pod názvem The Unholy Trinity v průběhu dubna brázdila Evropu s tím, že pražská štace byla z celého turné tou úplně poslední. Akce dokázala přitáhnout při současné koncertní konkurenci přes tři tisícovky černooděnců, čímž se jen potvrdilo to, na což sám Nergal v závěru koncertu upozorňoval, a sice že black metal jako hudební žánr má dnes obrovský dosah. Zaplnit arénu s kapacitou 4,5 tisíc míst je pro daný hudební směr opravdu úspěch, který v tomto případě, a to je třeba zdůraznit, jde především na vrub fenoménu Behemoth.

Jelikož byla neděle a do Prahy jsem jel autem, vynechávám oblíbenou pivně-cestovní část reportu a přejdu rovnou k samotnému kulturnímu dění, které odstartovali ještě v podvečer Řekové Rotting Christ. Kapela, jež si za svoji kariéru vysloužila respektované metalové ostruhy, začala svoji show opulentním epickým intrem, které následně přešlo ve skladbu P'unchaw Kachun z jejich nejlepšího alba Kata Ton Daimona Eaytoy (Κατά τον δαίμονα εαυτού).

Začátek setu byl fajn. Zvuk byl v pořádku, intenzita a nasazení kapely taktéž. Jednoduchá hudba působila úderně a srozumitelně, záhy se však začaly dostavovat rozpačité dojmy. Ne kvůli zvuku, technickým problémům nebo špatnému výběru skladeb, ale kvůli špatné prezentaci. Songy, které mají na deskách temně metalový případně gotický ráz, v živé podobě díky neustálému vytleskávání a skandování ze strany účinkujících klouzaly až příliš často do laciné tancovačkové formy.

Kapela dle mého vybrala dobré skladby a instrumentálně bylo vše ok, kytarám bylo rozumět, bicí zněly dobře, výsledný dojem přesto zůstal nějak napůl. Některé pasáže - třeba v Elthe Kyrie, Kata Ton Daimona Eaytoy anebo Like Father Like Son - očekávané goticko-epické charisma měly, na druhou stranu mi chyběly pro kapelu zásadní doprovodné gotické chorály, které na deskách vypomáhají hodně efektivně a také se (až na převzatou, rychlejší Societas Satanas) jelo ve stále stejném pochodovém tempu, což v kombinaci s neustálým hej-hej burcováním principála Tolise nepůsobilo dobře.

Kapelu mám rád, šel jsem tedy vystoupení naproti, a vyloženě zklamaný jsem nebyl, nicméně musím konstatovat, že temná, uhrančivá aura, která zdobí studiová alba, se naživo nedostavila, a namísto blacku jsme slyšeli spíš rozpačitý pokus o stadionový rock.

Druzí v pořadí, norští Satyricon, byli proti tomu o několik poschodí výše. Hudebně i prezentací šlo o nanejvýš sofistikovanou záležitost, která hudebního fajnšmekra potěšila mnohem více. Kapela měla od začátku velmi dobrý zvuk a zvolila dobrý playlist, takže vystoupení po celou dobu bavilo.

Na začátek šla skladba Now Diabolical, která show energicky rozproudila, nicméně nedá se říct, že by Satyricon jeli jen na jistotu. Těžiště vystoupení sice spočívalo v úspěšných deskách Now Diabolical a The Age Of Nero, nicméně Norové překvapili zařazením třeba přemýšlivé Our World, It Rumbles Tonight ze s/t alba anebo naopak třicetiletou starobou Hvite Krists Død. Povinné hymny Mother North a K.I.N.G., bez kterých to nejde, samozřejmě nechyběly, koncert však byl dle mého pestrý, plný kvalitních hudebních nápadů a měl gradující tendenci.

Principál Satyr nepůsobil vlezle a spíše si držel odstup. Byť většinu času fungoval jako sólový zpěvák, tak s publikem komunikoval spíš méně. Jeho charakteristický chrčák zněl však velmi dobře a stejně tak kvalitně hrály nástroje ostatních členů kapely. Ve dvou skladbách si pak kapelník vzal na bedra kytaru také, aby přibrousil již tak ostrý sound. Zde je třeba kapelu pochválit, protože kytary zněly v jejich podání fakt parádně. Všechny drobné nuance, které hudba norských démonů skýtá, byly krásně čitelné a parádně vyzněly.

Satyricon už dnes možná nejsou true blackmetalové zlo, nicméně navzdory posunu k tradičnějšímu metalovému zvuku zůstal stále přítomen i dostatek pekelné špíny, což je fajn. Současná podoba tak nabízí větší rozmanitost, což zaručuje pozornost celkově širší skupiny metalových fanoušků. Pro ortodox blekoše je kapela možná málo raw, ale pro ortodox metloše je vše v největším pořádku. Hodina utekla velmi rychle a po jejím skončení si říkám, jestli tohle nakonec nebyl vrchol večera.

Setlist: Now, Diabolical, Our World, It Rumbles Tonight, Black Crow on a Tombstone, The Wolfpack, Hvite Krists Død, Black Wings and Withering Gloom, The Pentagram Burns, Fuel for Hatred, Mother North, K.I.N.G.

Na polskou dnes již megastar Behemoth se nečekalo dlouho. Proběhla cca půlhodinová pauza a v půl desáté (přesně dle předepsaného plánu) se ozvalo očekávané, temnotu navozující intro. Po jeho doznění kapela nasadila dle očekávání maximální sypec-mazec. Tentokrát šlo o song Shadow Elite z letošní novinky, ze které mj. šly ten večer ještě další dva kusy.

Kapela hned od začátku dávala jasně najevo, kdo je dnes večer hlavní hřeb programu. Impozantní světelný park, chrliče ohňů plus členitá, několikero stupínků a ochozů obsahující scéna působily opravdu okázale a co se týče velikosti kapely, stvrzovaly příslušnost k elitě. K tomu honosné kostýmy hudebníků vč. pomalování ukazovaly, jak dokonale se Behemoth snaží zapůsobit.

Kapela od začátku nešetřila sebe ani diváky a drtila svůj charakteristický mix death a black metalu s velkou intenzitou. Kdo viděl Behemoth v poslední době (naposledy třeba na BA), tak zřejmě žádný pokles formy nezaznamenal, nicméně navzdory celé té megashow a natlakované, intenzivní kanonádě a nářezu se musím přiznat, že jsem přeci jen občas zívnul.

Hodně se v souvislosti s kapelou mluví o tom, jak mají Poláci úspěch vydřený, jak jezdili stovky koncertů ročně, jak pro svůj úspěch neúnavně pracovali. Při koncertě to nakonec šéf Nergal i zmínil, a mne v této souvislosti napadlo, že v jejich případě vlastně ani jiná cesta není možná. Daná hudba totiž není natolik jedinečná, aby zaujala nápadem, překvapila nečekaným. Jde o matroš, který je prostě true metal a je třeba jej soustavným opakováním lidem do hlavy prostě natlačit, samozřejmě nejlépe s výrazným vizuálem.

Úvod setu byla jedna velká rubanice. Songy jako Demigod samozřejmě kapelu charakterizují, nicméně když zhruba po půlhodině přišlo mírné zvolnění v podobě Blow Your Trumpet Gabriel, působilo to velmi osvěžujícím dojmem. Úplně nejvíc mě vlastně bavila asi v polovině setu zařazená baladická Bartzabel, která z běsnění vyčuhovala nejvíc. Super byla ale i následující Wolves Ov Siberia, která mi potvrdila, že novodobá snaha Poláků (zhruba od alba The Satanist dál) působit pestřejším dojmem, je správnou cestou. Závěrečná část byla pak ovšem zase naplno. Once Upon The Pale Horse a Cursed Angel Of Doom byly našlápnuté rychty jak se na Behemoth sluší a patří a mne donutily chtě nechtě uznale pokývat hlavou.

Nergal and Co. zahráli ten večer hodinu a čtvrt dlouhý průřez tvorbou, kdy pouze novinka a album The Satanist bylo zastoupeno třemi položkami. Kapela se snažila na podiu nepůsobit staticky, kytaristé několikrát vystoupali na vyvýšené podium či balkóny a jako kapela předvedli poctivou, velkou a do detailu dotaženou metalovou show se všemi aspekty, co k tomu náleží. Poklona putuje hlavně bubeníkovi, který sice zvuk kopáků nenaladil na ideální, ale dal hodinu a půl v plný palbě, což se cení. Co se týče zvuku celkově, tak nebyl špatný, ale tak kvalitní jako v případě Satyricon přeci jen nebyl. Šéf ansámblu Nergal navzdory drsné image působil sympaticky, nenutil nikoho tleskat a soustředil se spíš na hudbu a show. K publiku promluvil víceméně až v závěru a mělo to překvapivě hlavu a patu. Zkrátka byly na něm vidět zkušenosti, pokora a snaha odvést dobrou práci.

Koncert headlinera byl tedy též povedený. Krom zvuku nebylo moc, na co pindat, ujasnil jsem si ale ten večer fakt, že Behemoth je dnes především velká značka. Velké jméno, na které chodí davy a neřeší se kvalita posledního alba. Jde o celosvětově známý produkt s vyladěnou temně metalovou estetikou, který přerostl mateřskou scénu a přitáhne na koncert i ty, kteří black normálně neposlouchají. Sympatické ale je, že navzdory své velikosti, plným halám apod. se v případě těchto rouhačů nekoná jakákoli snaha zjednodušit, zalíbit anebo vyměknout. Jedou si prostě sveřepě to svoje a mají úspěch. Dle mého zasloužený. Zajímalo by mne, jestli existuje nějaká další současná blackmetalová kapela, která by dokázala zaplnit takto velikou halu.

Setlist: The Shadow Elite, Ora Pro Nobis Lucifer, Demigod, The Shit ov God, Conquer All, Blow Your Trumpets Gabriel, Ov Fire and the Void, Lvciferaeon, Bartzabel, Wolves ov Siberia, Once Upon a Pale Horse, Christians to the Lions, Cursed Angel of Doom, Chant for Eschaton 2000, O Father O Satan O Sun!