Kdy: neděle 10. srpna 2025
Kde: Praha, Modrá Vopice
Report: úvodní dojmy / úterý / středa / čtvrtek / pátek / sobota / afterparty
Fotky: úterý / středa / čtvrtek / pátek / sobota

Aby toho nebylo málo, navštívil jsem i pražskou afterparty. Na rozdíl od minulých ročníků jsem byl tentokrát těmi očistnými zážitky celkem nakopnutý, takže potřeba ještě jednou vylézt na metal byla nepřekonatelná. Letos byl pro ty nejvíc unavené dokonce k dispozici masážní stánek!

Na první dobrou jsem z plakátu nebyl kapelami (až na tu místní) přesvědčený – ono se to každý rok dost žánrově liší a někdy se mi after do vkusu trefí, někdy moc ne. Jak to tak ale bývá, zdání často klame.

Vlastně co se týče žánru, tak doom, grind, ani progrese není něco, co by mi bylo cizí. Zrovna šlo ale většinou o kapely, od kterých jsem vůbec nevěděl, co čekat – mohlo to být dost nezáživné, nebo taky úplně super. Tentokrát byla soupiska netradiční i v tom, že dvě kapely ze čtyř letos na festivalu nevystupovaly, což je, pokud pamatuju, zatím rekordní počet. Pojďme se tedy podívat, jak to vypadalo.

Posledních pár let bylo tradicí dělat tyto akce ve Vopici na velkém pódiu jako open-air – tentokrát k tomu nedošlo a já to úplně chápu. Když není Vopice natřískaná (což upřímně v tomto případě moc nepobírám – tolik metalistů ze světa a všichni jedou hned do piče?), open-air akce vypadá tak, že všichni chlastají Kozly na lavičkách a vystoupení berou spíš jako doprovod ke svému tlachání. Nahnat lidi dovnitř, aby fakt pařili, mi přijde jako lepší taktika. Navíc byly otevřené boční vrata k pódiu, takže koukat se zvenku chvíli taky šlo.

Jako první nastupuje česká jistota – The Corona Lantern. Nevím, co na té hudbě je, ale pokaždé mě dokáže emočně vyždímat, i za ne úplně příznivých podmínek jako byly tu, čímž myslím hlavně „hrát jako první v neděli“. Zvuk byl ale dost čitelný i úderný a já si u nich (ne poprvé) ze skladatelských důvodů vzpomínám na Obscure Sphinx. Na rozdíl od polských sousedů ale modernější doom zahalují do temnějšího a ponuřejšího vizuálu a z hudby spíš než nasranost jde cítit smutek a existencialismus.

Reálně – neříkám to často a o českých kapelách spíš vůbec –  po těch všech skvělých koncertech, co odehráli, by si to pozvání na Brutal fakt zasloužili. Stylově to tam sedí a to, co předvedli za výmaz na velkém pódiu na Czech Death Festu v roce 2021, se nezapomíná. Chci to vidět znova v podobné velikosti a doufám, že účast na afteru můžu brát jako určitou předzvěst. PS: Dneska přiletěl i basák!

Jako druzí přicházejí italští Klidas – jejich název ovšem údajně plyne z českého slova. Představoval jsem si proto mnohem více relaxační hudbu, než je doopravdy a na Brutalu jsem proto místo nich zvolil náser jménem Moaan Exis. Sice toho úplně nelituju, ale to, že na ně na Octagonu proběhne taková pádlovačka, asi čekal málokdo, natož samotná kapela.

Vlastně jde o takový psychedelický rock se saxofonem a klávesami, který je až překvapivě matematický a lehce na sebe díky svým rytmům a spádu strhne pozornost. S prvním songem jde úroveň zvuku okamžitě vysoko a taky tam zůstává. Je pravděpodobné, že mají živý zvuk dost specificky přednastavený, protože kam se člověk podíval, tam měli nějakou krabičku či jinou vymoženost. Jediné, co nebylo neslyšet skoro vůbec, byly klávesy, což vzhledem ke zmíněnému úplně nechápu, ale i tak to bylo skvělé a naprosto nad moje očekávání – přesný a profesionální výkon.

Druhá nedělní kapela, která letos na Brutalu nehrála, byli dánští Katla, kteří ovšem jeli turné s 3 Inches of Blood, což dělá jejich nepřítomnost o dost záhadnější. Masivní zvuk, stoner doom, bubeník div nerozmlátil škopky na sračky. Tady musím ale bohužel říct, že jsem nadšení ostatních extra nesdílel. Dobře, zvuk ve Vopici jsem si asi lepší přát nemohl, ale hudebně jsem zajímavých nápadů moc nenapočítal. Kapela i návštěvníci i tak vypadali velmi spokojeně a já jim to přál.

Na závěr se objevili Gadget – švédský nasypaný grind, který jsme tu v posledních letech vidět úplně nemohli a už vůbec ne klubovku – naposledy si pamatuji o dost starší Brutal. Celkem nově vystupují se zpěvačkou, která svým milým vzhledem působí vlastně velmi nepatřičně a o to je to větší zábava. Totální anihilace, sypačky, noise, řev, žádné pauzy. Vopice opět dokázala, že tu mohutný a čitelný sound udělat jde, když se chce!

V porovnání s letošním koncertem na Brutalu jsme byli tedy úplně jinde. Jak už jsme psali s kolegy dříve, ještě den zpátky jakýkoliv tlak chyběl, Octagon byl tichoučký a kytary skoro nezprostředkovával. Tady si člověk uvědomí, jak moc jinak může kapela znít hned další den vlivem zvukaře či prostoru – je to jak porovnávat hodňoučké lechtání a ránu stokilovým závažím do držky. Super náprava a ukončení festivalového dění!

Po skončení jsem se ještě od hudebníků snažil zjistit, odkud pochází jejich pojmenování – údajně nepotřebovali být jedním z těch grindcorů s názvy „červohnis“, „válkomrd“ nebo „ničitel prasat“ a prostě zvolili něco nenásilného. Hudba potom mluví sama za sebe a kapela hezky vyčnívá. To je prosím vyspělost a k tomu dobrý marketing.

Nakonec jsem si nemohl přát lepší konec festivalového týdne. I když se mi něco málo nemuselo zdát, energie zářila ze všech vystoupení a překvapivě se vykopalo i dost známých tváří. Doufám, že příště se taky k absolvování maratonu od úterka po neděli dobré dramaturgické důvody najdou. Tak zas za rok, neasi!