Datum vydání: 25. duben 2025
Label: Nuclear Blast Records
Žánr: groove / thrash / nu-metal

S Machine Head je to těžké. Kolikrát člověk nad nimi zlomil hůl, přesto si jejich novou desku nenechá ujít. Ačkoliv lídr Robb Flynn byl často osočován z toho, jak rád mění styly podle toho, co právě frčí, nedá se mu upřít jasný kytarový rukopis a harmonie, rozeznatelný vokál, svojský originální sound, jenž skupinu dlouhá léta definuje podobně jako třeba kdysi Panteru. Pánové, kdo z vás to má?

Těžko říct, jestli pořád stačí žít ze svého dřívějšího jména a renomé, když si z novějších desek člověk nepamatuje po pár týdnech ani jejich název. Po odchodu letitých opor – sekerníka Phila Demmela a tlučmistra Dava McClaina – se z Machine Head stal Flynnův sólový projekt spíš než hudebně soudržná regulérní kapela se spoluautorstvím ostatních členů (nemá náhodou stejný problém i Obscura?). Je to škoda, ale Robb prostě čím dál víc jede vše na sebe a podle toho to i vypadá. Tady by se hodil někdo, kdo by dohlížel nad jeho soudností, dokázal eliminovat jeho stylové přešlapy (průser jménem Catharsis) a ukočírovat nesourodost mnohých nápadů a zcelit je do konzistentní formy, aby nevznikl kočkopes.

První dvě desky jsou dodnes etalonem „moderně metalové“ zabijácké riffařiny, kde se organicky mísí hardcore, groove a thrash metal. I alternativní Burning Red je soudržný svou formou, ale zhruba od The Blackening začíná Flynn honit příliš mnoho zajíců najednou. Je tu příklon k větší melodičnosti až skandinávskému hevíkaření a skladby i přes dílčí kvalitní a originální nápady ztrácejí tlak, a to i kvůli jejich epickému patosu a přepálené stopáži. Je nabíledni až bizarní oxymoron - kapela se sice snaží experimentovat, ale cílí při tom na mainstreamové publikum.

Změny sestavy se Machine Head nevyhnuly ani v současnosti. Mozek polských Decapitated Vogg kapelu loni opustil, aby se věnoval své alma mater, a vedle už zavedeného basáka Jareda MacEacherna (v kapele je od roku 2013) a bubeníka Matta Alstona se nově objevuje kytarista Reece Scruggs. Hlavní autorství skladeb na letošní Unatoned však pevně drží Flynn. Jedenáctá studiovka je nejkratším albem v historii skupiny a se svými 41 minutami o třetinu kratší než poslední zářez Of Kingdom and Crown. Tatam je snaha o rozkošatělé kompozice s akustickými vybrnkávačkami, songy jsou přímější, údernější, na druhou stranu jim kratší stopáž neumožňuje komplikovanější vývoj a zvraty, takže se víceméně pořád jede v zavedené struktuře ABABCB a šlus.

I když je deska primárně agresivnější, každý song čítá nasládle melodické Flynnovy vokály a letmé klávesové podbarvení, čímž se okatě obrací na metalcoreové publikum (však se na desce podílel i letitý klávesák Bring Me the Horizon Jordan Fish).