Kdy: 29. července 2025'
Kde: Praha, Lucerna Music Bar

Oslava 40. výročí neúnavných alternativců Už jsme doma s exkluzivním vystoupením jejich souputníků zpoza oceánu Sleepytime Gorilla Museum byla ideální příležitostí pro rychlou návštěvu naší matičky Prahy.

Leč jak se ukázalo, půlhodinová rezerva na to se dostat z nádraží do útrob Lucerna Music Baru se ukázala jako nedostačující. Na kolejích mezi Podbabou a Holešovicemi se totiž ono úterý rozhodl ukončit život neznámý sebevrah, a způsobil tak na čtyři hodiny železniční martyrium, kdy se trať kvůli vyšetřování nešťastného incidentu zcela uzavřela. Nakonec jsem musel do jiného vlaku, pak ještě busem a metrem, abych se do centra města dostal. Ale povedlo se, byť to nebylo bez nervů.

Koncert naštěstí začal o něco později než v avizovaných sedm hodin, takže i když vcházím do Lucerny se zpožděním, úvodní formace – američtí folkaři FAUN FABLES – hraje teprve cca třetí song.

Připadám si trochu jako na Woodstocku, pódium zcela opanovala rodina Frykdahlů. Ústřední manželskou dvojici doplňovala trojice jejich dcer (Edda, Ura a Gudrin), všichni oděni do pestrobarevných hábitů v koloritu duhy.

Je to příjemný exkurs do současné US (freak)folk scény, byť se jedná o jednoduché melodické akustické písničky. Gró repertoáru tvořily skladby z aktuálního alba Counterclockwise – což je mix tradicionál i zhudebněných pohádek a různých starých příběhů.

Při poslechu si občas vybavím Joan Baez nebo Devendru Banhart; tedy něco jiného, než na co jsem na rockovém koncertě zvyklý. Nils s make-upem je zjevem démonický typ, dokážu si ho představit i jako iluzionistu nebo hypnotizéra, ten chlap má prostě charisma.

Trojice dívčin také střídá nástroje, vedle jednoduchého udržování rytmu pomocí činelu a kotle ale používají i příčnou flétnu nebo tamburínu. Na Counterclockwise mají i covery Yes a Bee Gees, leč nejsem si jist, zda v Praze zazněly. Kvintet ale určitě zahrál Black Angels od Poláka Zygmunta Koniecznyho. Bylo to příjemné, i když možná až příliš dlouhé.

Po krátké přestavbě pódia přichází konečně ta chvíle, na kterou mnoho došlých napjatě čekalo – první vystoupení SLEEPYTIME GORILLA MUSEUM v Česku! Premiéru samozřejmě ovlivnilo i to, že Kaliforňané se představili v roli předskokana, a i když měli na své vystoupení vyhrazený čas zhruba hodinu, mohli by hrát klidně dvojnásobně déle (však loni ve své domovině předvedli dvouhodinový set). Kvintet oblečený do barevných rozedraných kostýmů jak vystřižených z postapokalyptických filmů soustředěnou hrou od první sekundy opanoval Lucernu a všechny vtáhl do svého avant/kabaretního světa.

Hned v úvodu první desetiminutové Powerless z debutu ukázal basák Dan Rathbun sílu homemade udělátka nazvaného sledgehammer-dulcimer. Zhruba tři metry dlouhý nástroj, na jehož struny hrál malým kladívkem, vydával zvláštní vibrující kovový zvuk a odstartoval progovou palbu.

Opravdu, ačkoliv nad označením avantgardní metal u „goril“ spíš váhám, Američani zněli živě o poznání tvrději než ze studiovek. Lví podíl na tom měl masivní zvuk bicích Matthiase Bossiho, opravdu každý úder šroťáku vibroval hrudníkem a za tuhle sonickou masu by se nemuseli stydět ani Machine Head nebo Gojira. Rytmiku ještě stvrzoval do různých podomácku vyrobených perkusí Michael Mellender oblečený do středověkého hábitu podobně jako Sunn O))). Tady se mi vybavila spojitost s King Crimson v jejich období zdvojených instrumentů – podobně jako Mastelotto/Bruford i tady Mellender vyplňoval rytmus různými cinkrlátky, vedle toho ovšem zvládal i hru na kytaru.

Jako druhá v pořadí zazněla El Evil z návratové Of The Last Human Being, spíš tvrdší kus, ve kterém se objevily všechny zpěvačky Faun Fables. Parádní polyfonní, ale zároveň podivně uskřípaně rozvrzaná podívaná; takhle by asi zněli King Crimson v období Larks' Tongues in Aspic po teleportování do nového milénia.

I přes uhrančivost frontmana Frykdahla nejvíc mojí pozornosti na sebe strhává fenomenální houslistka Carla Kihlstedt, jejíž instrument je nosným zvukovým prvkem v celém hudebním soukolí Sleepytime Gorilla Museum. Vůbec nechápu, jak zvládá hrát na tak těžký nástroj, do toho zpívat a ještě notně pařit.

Kratší kousek koncertu obstarala Phthisis z Of Natural History, naopak nejdelším zářezem byla FC: The Freedom Club, která z tichého úvodu pomalu roste a hřmotně (snad až post-metalově) ve druhé třetině graduje, aby se nakonec opět uklidnila do elegicky teskného finále, ve kterém opět vypomohl vokální sbor z Faun Fables. Bomba.

I když hlavní kostru show tvořily osvědčené skladby z minulosti, songy z návratové fošny sem vhodně zapadly – ploužák Salamander in Two Worlds nebo naopak tvrdší Burn Into Light s úžasnou sólovou souhrou Kihlstedt a Frykdahla v její polovině. Pro úplnost ještě musím zmínit Angle of Repose, jejíž ústřední melodii si vedle mě zpívají i další diváci, a neuchopitelnou The Donkey-Headed Adversary of Humanity Opens the Discussion.

Užuž to vypadá, že to kvintet balí, ale aplaus je tak ohromný, že se vrací a dává nářezovou 1997 (Tonight We're Gonna Party Like It's…) s úvodním houslovým motivem hoří-hoří. To už je regulérní metal! Bravurní zakončení, publikum řve nadšením.

Po tomhle spektáklu to mají naši oslavenci těžké. Hrát po takové kapele je až nevděčná role, nicméně UŽ JSME DOMA to zvládli. Přiznám se, že mi chvíli trvá, než se přeladím do nezbedně veselé muziky Míry Wanka, ale přechod od vážného artového modu Sleepytime Gorilla Museum nakonec zvládám poměrně rychle.

Už jsme doma si to totiž posichrovali a nenechali nic náhodě. Wanek je perfekcionalista známý svou důsledností – přiznám se, že jsem tuhle kapelu viděl mnohokrát (asi jako všichni, kdo přišli na tuto oslavu jejího výročí), ale s takovým soundem ještě nikdy.

Loni na podzim zahráli u nás v Ústí v čajovně pro pár lidí v podstatě ve zkušebnovém prostředí, teď v Lucerně se na nás valil hutný zvuk s konkrétními bicími a válcující basou. Má to koule, lidé se s přibývajícími songy vlní víc a víc a kapela má fanoušky v kapse. Novější vály se střídají s těmi prastarými, na které jsem se těšil nejvíc.

A tak úvodní song Vločky ze zatím posledního alba Kry prokládají osvědčenými klasikami, které ale ke škodě věci živě v současnosti moc nehrají. Celý soubor byl jednotně oděn do jasně žlutých kostýmů s vizuálními motivy desek (poznal jsem domeček z Uprostřed slov) a všichni sebeparodicky hráli s cedníky na hlavě – což mi dovysvětlilo motto celého večera „Čtyřisítka na krku“.

Čtveřici muzikantů na prknech doplnil i nehrající člen – výtvarník Martin Velíšek, který v nezbedném rytmu „punk in opposition“ máchal štětcem před stojanem na plátno. Na jeho přání zahráli Už jsme doma dva opravdu staré fláky, které mě osobně potěšily asi nejvíc. Koroze!!! Flák s ústředním flašinetovým motivem nezestárl ani o píď. A pak 35 let starý Fíkus, který by chtěl Velíšek zahrát na funusu. No, proč ne… A při další letité osvědčené hitovce Jassica zpívala celá Lucerna.

Z dalších songů z devadesátek zazněly Uši, ovšem v jiné, více klávesové verzi, než která je na desce. Překvapivě hodně prostoru dostalo album Jeskyně – zazněla Propast, Puklinka, Naviják, Mariana. Wanek tuhle desku musí mít asi fakt hodně rád. Jinak musím taktéž pochválit zadní projekci se stovkami fotek z historie kapely, tahle práce s archivem musela být vyčerpávající.

Večer se ale pomalu chýlí ke konci. Legendární Hollywood sice nezazněl, ovšem taneční choutky příchozích jistě ukojily Ámen (Jó Nebo Nebo) a Jazz 1960. Úplně poslední tóny koncertu už nestíhám, neb mi jede vlak, ale rozhodně ho hodnotím jako jeden z nejlepších, co jsem od nich viděl. Nostalgicky vzpomínám jen na koncert v ústeckém Nároďáku v roce 1999 po Uších, ale to zavál prach minulosti a mládí už je pomalu v tahu…

Na závěr si ještě pro pobavení dovolím ještě jednu perličku, aneb jak opět Praha nebyla Ústím. Když si v šatně vyzvedávám batoh a vydávám se na úprk na poslední vlak na temný sever, jakýsi maník v notně podroušeném stavu mě zve k sobě domů, že „tam bude super mejdan“. S díky odmítám, že to mám domů daleko. „Odkud jsi? Ústí, Teplice?“ ptá se mě. „Ústí. Jak si to poznal?“ „Sorry, je to poznat…“