Datum vydání: 23. únor 2024
Label: Avant Night
Žánr: progressive rock, avantgarde metal

Žádný větší text o Sleepytime Gorilla Museum se na stránkách Marastu dosud neobjevil, což je chyba, kterou je třeba napravit.

Tato US avant/prog úderka se u nás koncertně objeví poprvé po boku alternativců Už jsme doma, kteří si je na pozvali na své speciální vystoupení k příležitosti neuvěřitelných 40 let existence. Ideální příležitost si představit tuhle formaci, která se mezi svými věrnými těší až kultovnímu uctívání.

A je k tomu důvod. Sleepytime Gorilla Museum jsou fenoménem, který se brání bližšímu zaškatulkování a kategorizaci. Byť operuje převážně na poli progresivního rocku, dalece ho překračuje. Banda z kalifornského Oaklandu soustředěná kolem ústřední trojice multiinstrumentalistů – kytaristy Nilse Frykdahla, houslistky Carly Kihlstedt a basáka Dana Rathbuna – vydala v nulté dekádě našeho století tři desky, které hudebně kloubily postupy hnutí rock in opposition, moderní vážnou hudbu (kterou hnutí v sobě vlastně integruje) a divadelně expresivní pojetí jdoucí ve vyhrocených momentech až někam k avantgardnímu metalu.

Všechno si dělali po svém – výsledkem budiž i řada jejich vlastnoručně vyrobených nástrojů –  a své počínání konceptuálně zarámovali do více než sto let starého příběhu o skupince futuristů a dadaistů, kteří v San Francisku založili společenství zvané Sleepytime Gorilla Press a otevřeli výstavu nazvanou Muzeum budoucnosti. Mýtus, či historická skutečnost?

Buď jak buď, kvintet se před dokončením své čtvrtého alba rozpadl. Následovala dvanáctiletá odmlka, vyplněná různými aktivitami všech hlavních protagonistů, nicméně v roce 2023 se skupina opět dala dohromady. A to ve stejném složení, v němž to zabalila. Za pomoci crowfundingu se podařilo desku Of The Last Human Being dokončit. A jaká je? Popisovat hudbu Sleepytime Gorilla Museum není jednoduché, a aby člověk čtenáře neutopil v zahlcujícím výčtu desítek inspirací a vlivů, jako se to děje jinde, pojďme se na ně podívat z jiného úhlu.

Jestli existuje nějaký příměr přiléhavý k přiblížení této nekonformní formace, určitě by to bylo slůvko dobrodružství. Co vlastně značí? Umělá inteligence hovoří o sérii neobvyklých a vzrušujících zážitků, objevování neznámého „nebo jiné události, které jsou mimo běžnou rutinu a vyvolávají pocit napětí a vzrušení“. A přesně taková hudba SGM je. Odvážná, o čemž mimochodem mluví i progbaskytarový pánbůh Tony Levin, který je fanouškem hudby Kaliforňanů. Zároveň i rozmáchlá, díky čemuž dostává děj skladeb až filmový rozměr.

Klíčová je i jejich rozmanitost. Kvintet vedle klasického rockového obsazení používá i řadu netypických nástrojů – v dramatickém otvíráku Salamander in Two Worlds zazní xylofon a flétna, v následujícím fanfárovém intermezu Fanfare for the Last Human Being trombón, ve čtyřce hraje minutu a půl na různé zvonky hostující Thor Harris, v Silverfish zase tajuplnou atmosféru vytváří euphonium. A tak dále a tak dále.

Nemluvě o časté vokální polyfonii, kdy se hlasy střídají, prolínají a doplňují (jako jeden příklad za všechny lze uvést El Evil); Frykdahlův vokál svou nakřáplostí připomene fanfaróna Toma Waitse, naopak Kihlstedt mu oponuje křehkostí á la Björk. S rozmanitostí souvisí i střídání žánrů – Silverfish se z baladické intimnosti dokáže přehoupnout až do irské lidovky a zpět, už zmíněná fanfára zase zní jako jakési intro k divadelnímu představení a v duchu vaudeville se nese i rozjuchaná We Must Know More. Základem tvorby Kaliforňanů nicméně zůstává jednoznačně sedmdesátkový progresivní rock a už zmiňované RIO; ve skladbách The Gift, Burn into Light a El Evil je znatelný vliv King Crimson v období s houslistou Davidem Crossem nebo Henry Cow a dalších spřízněných spolků (někde jsem četl i o srážce Thinking Plague s neurvalostí hardcoru). V porovnání s předchozími třemi alby Sleepytime Gorilla Museum ovšem citelně ubrali na intenzitě.

Of The Last Human Being přitom není nijak nové, vznikalo v přímé návaznosti na předchozí počiny, v letech 2010-11. Silverfish a Hush Hush se už objevilo v jiné verzi kapely Radio Radio Rabbit, jejíž jádro tvoří Kihlstedt a Bossi, a The Gift zpracovali ostatní členové kapely v projektu Free Salamander Exhibit. Zajímavostí také je zařazení coveru S.P.Q.R. od This Heat. Návratová deska tedy neprezentuje aktuální tvůrčí úsilí kapely a ta až teď může začít s čistým štítem. Oproti Of Natural History a In Glorious Times je o poznání jemnější, nejde tolik do extrému (i dříve obvyklé desetiminutové stopáže zmizely), čemuž odpovídá i malé užití Frykdahlova řevu. Čtvrté album je i proto přístupnější než jeho předchůdci.

I když je 13skladbová kolekce méně koherentní a více nesourodá, Sleepytime Gorilla Museum přesto stále znějí organicky, pořád umí artové ambice stmelit s úderností rocku. A možná je to i jejich „vrozenou“ aurou divnosti, která dokáže zafungovat tak, že vedle sebe koexistují folkové lidové melodie, vážná hudba a složité rytmické progrockové struktury. Když k tomu připočtu netradiční konceptuální zastřešení, kostýmní doplňky a až divadelní pojetí celého jejich představení, myslím, že se naživo máme na co těšit.