Datum vydání: 25. dubna 2025
Vydali: Transcending Obscurity Records
Žánr: avantgarde death/black/doom metal, progressive rock 

Hráli King Crimson a Van der Graaf Generator avant-, disonantní či doom metal už v letech 1969-1974? Místy možná buď jo, nebo k tomu měli blízko (proto-). A hlavně ti KC bezpochyby, ať už přímo, nebo zprostředkovaně - přes ty, kteří se k nim hlásí - spoustu pozdějších metalových kapel dost ovlivnili. 21st Schizoid Man bude asi jednou z nejčastěji coverovaných skladeb z progrockové historie obecně, extrémní metal/grind kapely nevyjímaje (Cripple Bastards potvrdí). A podobnosti s postupy zejména z Larks' Tongues nebo Red se dají slyšet u leckoho – namátkou Voivod, VBE, DsO nebo i IT a Thantifaxath (Solar Witch je i dost TCoL), Opeth, možná i Gorguts?

A taky na novince Felgrave. Pět let starý debut A Waning Light tohoto norského, one-man projektu M. L. Jupeho/Weavera mě minul. Dle zpětného doposlechu fajnovej death/doom čerpající z raných, funerálnějších i progresivnějších 90s (UK kapely, Katatonia, diSEMBOWELMENT/Evoken i maudlin of the Well?), nebo i blackened vliv The Ruins of Beverast.

Letošní Otherlike Darknesses je ale ve všech ohledech mnohem zajímavější, promakanější i nasypanější. Multiinstrumentalista Jupe opět nahrál všechny kytary, basu, klávesy, vokály i programoval, ale bicích se tentokrát chopil „všudybyl“ Robin Stone (mj. Evilyn, Sarcophagum, Fleshbore, živě Convulsing – Brendan Sloan OD masteroval). Pořád jsou tu sice pomalejší, death/doomovější pasáže, ale OD je oproti debutu výrazně rychlejší, blackmetalovější i víc avant-prog. Stone kromě sypání hraje i pěkně dynamicky, nápaditě „filluje“, akcentuje i jinak Jupeho už tak barevnou muziku ještě více zpestřuje.

Album tvoří pouze 3 skladby, ale první a poslední má 18 minut a ta prostřední 12,5. Rovnou píšu, že nejde o přehoněné ambice, poměr délky stopáže k nápaditosti, vývoji kompozic atd. mi přijde přiměřený. Poslouchá se, jede a odsejpá to i líp než třeba Ingurgitating Oblivion (i tím, že celkově o 25 min. míň), s jejichž hlavně loňskou deskou tu lze slyšet vícero podobností (i rozdílů). Dá se říct, že je to nahrávka vlastně poměrně melodická, byť konsonance a disonance tu svádí poměrně vyrovnaný zápas.

Linky kytar i baskytary se tu někdy až polyfonicky prolínají, spirálovitě se kroutí, šplhají i slézají v chromatických i divnějších (ne)stupnicích. Nejde ale o prázdné cvičení, převážně jsou to vlastně zapamatovatelné, nosné motivy, které se do hry vrací. Geometrie riffů je co do úhlů zvláštně „zalamovaná“ (?), často mi to dis/harmonicky, někde i trochu rytmizací/frázováním připomíná postupy zmíněných King Crimson (třeba LTiA part II, Red nebo i Breathless z Frippovy sólovky aj.) i něco od těch VdGG (však s nimi Fripp hrál též) – ovšem v extrémnějším, zvukově masivnějším provedení. Více recenzí zmiňuje i Thantifaxath – a ano, mají pravdu, což je právě mj. i KC vlivem/podobností.

Internety zmiňují i Yes a Genesis, je to možné – jsou tu i tišší, klidnější prog rock pasáže, které z těch 70. let můžou připomenout leckoho. Já v tom slyším i ty motW a Kayo Dot (Hubardo, Epipsychidion z Moss aj.) – v jemných i tvrdých částech, čisté zpěvy jsou místy Driverovi blízko, hlavně v Pale Flowers. Nebo i Lychgate, hlavně na The Contagion.

Od objevu Lychgate jsem taky asi nenarazil na kapelu/desku, kde bych tak moc slyšel postupy (i velmi) blízké Ihsahnově nejlepší sólovce = Prometheus. Což samo zahrnuje i modifikovanou dávku Morbid Angel/Gorguts zatěžkané kiláže, mutingu i dischordů – nejvýrazněji v titulní skladbě, ale v každé něco. Jupe navíc napravuje Tveitanovo zanedbávání baskytary. Basa tu co chvíli vyráží na zajímavé jazzy procházky nebo i běhy po pražcích, někdy přebírá vůdčí, melodickou úlohu sólové kytary. Trochu á la Wetton i jiní KC basáci, ale hlavně Blanco z Imperial Triumphant (místy i kytary/bicí). A má fakt parádní, krásně drnčivý i hutný zvuk.

I klávesy, které skrz převážně spíše potemnělou hudbou místy prosvítají jako chladné měsíční světlo, jsou zvukově někde mezi císařskými (i KD) synthy a královským mellotronem. Působí trošku retroidně, ale postupně se mi začaly líbit víc. Co se týče vokálů, tak mi vlastně víc sedí Weaverův čistý zpěv (teploměr se přes výstražných 37 přehoupne je málokdy). Skřehot, asi lehce zkreslený efektem mi přijde trochu „skřeťácky“ úsměvný, ale není špatný, záleží na pasáži, má i dobré chvíle, trochu mi připomíná Haughma z Agalloch v lehce ohavnější verzi (nebo i Engelkeho z IO). Jupe s ním spíše šetří, valná, možná i převažující část stopáže je instrumentální, což neva/je +.

Podobně jako u loňské Ontology of Nough od IO mi hlavně zpočátku trochu vadil kytarový zvuk – taková lehce umělá/chemická/digi (?) distorze, trošku nepříjemně výšková, ale částečně pomohla úprava v ekvalizéru (basy, středy víc, výšky míň – spíše dynamičtější master to dovolí), částečně jsem si zvyknul a postupně +- ok. Oproti Ontology mi přijde, že Otherlike i víc skladatelsky drží pohromadě, byť je tu pár výjimek. Výrazněji mi asi vadí jen přetržení nitě a zjemnění v Pale Flowers kolem 2:55, záměr chápu, ale šlo by to udělat lépe.

Basa a vršek bicích super, virbl i přechody nakládají, kopáky (ano, čekáte správně) trošku čvacht, ale moc neruší, bas/kop tam je, hrnou, tlačí, ekv. úprava taky pomohla. Jupeho mix je poměrně vyvážený, někde bych malinko nějakou zajímavější linku trošku víc vytáhnul oproti rytmickým kytarám, ale ok.

Atmosféra hudby, jak už asi vyplývá z mých mnohých příměrů, je převážně temnější, ale spíše tak nějak fantaskně, snově, surreálně, magicky. Místy z toho leze melancholie a halucinační neuróza, horečnatý sen někdy na hranici noční můry, ale často se to kontrastně prolíná s jakousi vzletností, snad až (zběsilou?) radostí, podobně jako na Hubardu. Nálady se různě míchají, tyhle temnoty jsou skutečně jiné, poměrně barevné. Asi by se mohlo zatemnit a zazlobit i víc, ale o tom to být úplně nemá (viz i poetické texty). Malba na obalu od Adama Burkeho s hradem v mlze a lesích je sice klišé jak cyp, ale tajemně snovou náladu do nějaké míry vystihuje (trošku Tania Stene styl).

Král bramborových lidí (ocd) mě ještě nutí zopakovat/vyzdvihnout občasný vliv Gorguts – míň skřípacím částem Obscura (Rapturous, Illuminatus) a hlavně Pískům a Plejádám, někdy na hraně s Dysrhythmia (cca Barriers) je občas fakt blízko – vypíchnu mj. kovově brnkací pasáž v asi celkově nejlepší, titulní skladbě (11:00), končící jedním z nej násypů na desce (a pak i 15:34 atd. atd.). A i nějaká inspirace klasikou – pozdnější Stravinskij a Šostakovič by se tam slyšet dali.

Seznam podobností uzavřu s Onirik (Fire) a Dischordia. Neslyšel jsem vše, ale z toho, co ano (a doposlouchal), je Otherlike Darknesses nej deska, kterou Transcending Obscurity vydali právě od Triptychu. Chytla hned napoprvé, rostla, hodně baví i po 30+ posleších. Přes zmíněné výtky i nej metal od loňských Mitochondrion.