Kdy: 22. března 2025
Kde: Drážďany, Kulturpalast, Konzertsaal

Klasická hudba/kompozice mě obecně nějak silněji oslovuje spíš až od +- poloviny 20. století, ale najdou se i starší výjimky a Stravinského majstrštyk Svěcení jara mezi ně patří. Když jsem ho poprvé před 3 lety v Rudolfinu slyšel/viděl živě v podání České filharmonie, překvapilo, jak moc dobře to pořád maká. Hned jsem si říkal, že si dám rád někdy repete, ale asi bych se letos do Drážďan nevypravil, kdyby stejný večer na programu nebylo i Ligetiho Lux Aeterna. Tuhle nadpozemskou vokální skladbu, jejíž část (spolu s Atmosphères, upravenou Aventures a hlavně Kyrie z Requiem – totální psych nezemskost!!!) proslavil Kubrickův film 2001: A Space Odyssey, jsem chtěl koncertně slyšet už snad 20 let. Kraťas od Messiaena byl fajn bonus a Debussy „nevadí“.

Lístky jsem koupil až 10 dní před koncertem, cena v průměru 40 euro, což mi přijde za takovýhle program ok. Fajn vychytávka je, že web Drážďanské filharmonie při výběru zobrazí i výhled, jaký z konkrétního místa bude. Vyprodáno nebylo ani v den konání, z celkové kapacity (1760 míst) bylo zaplněno cca 4/5 sedadel. V rámci úspory času i peněz jsem lanařil kdekoho na cestu autem, nakonec se (ne?)překvapivě na udičku chytili JSt s Usámou. Cesta tam i zpět v pohodě, na předem vytipovaném parkovišti poblíž drážďanského „Hlaváku“ místa habaděj, 4 eura až do 23 h (stačilo by i 3,5, ale rezerva) ok. Do začátku zbývaly asi 3,5 hodiny, počasí spíš slunečné, byť značně větrné, tak jdem omrknout město.

V Drážďanech jsem byl poprvé, historické centrum je malé, na prohlídku exteriérů i některých interiérů stačí i v loudavě kochacím tempu 2-3 hodiny. Zdejší baroko jakoby si někdy hrálo na gotiku –  oproti našemu trochu štíhlejší, protáhlejší věže. Pěkná renesanční brána do města, komplex Zwinger s vodním příkopem mi kupodivu připomněl i vietnamské Hue, hlavní nádvoří je nyní v rekonstrukci. Většina budov jsou kvůli WWII bombardování často z poloviny, nebo až z 90+% novodobé kopie původních staveb (Frauenkirche dostavěli až 2005). Celkově docela hezký/fajn, pobavily některé staré i nové plastiky (viz fotky), zaujal syrový interiér Kunstforum Oktogon. Trosky loni zříceného Carolabrücke přes Labe lze též stále obdivovat. Potkali jsme i demonstraci (možná AfD „slušnolidi“?) a protidemonstraci (mj. anarchisti?), ale žádný dráma. Po korejském občerstvení se šlo na muziku.

Drážďanský Kulturpalast, v němž sídlí zdejší filharmonie, je takovou menší obdobou našeho PaKulu/Kongresáku na Vyšehradě. Komunistický exteriér (1969) okolí spíše hyzdí, interiér působí poměrně příjemně. Hlavní Konzertsaal prošel nedávno (2009-17) rekonstrukcí s cílem mj. vylepšit akustické vlastnosti. Laicky bych řekl, že pro potřeby velkého orchestru se záměr zdařil. Modernější mnohoúhelníkové uspořádání sálu mi zvláště ke „klasice“ 20. století sedělo, víc než novorenesanční Rudolfinum apod., doufejme, že se té Vltavské filharmonie dožijeme (a že vychytají akustiku, odhlučnění atd.).

Program byl rozumně rozdělen do dvou částí. Obě začínaly kratší vokální skladbou v podání sboru AuditivVokal Dresden a pak následoval delší orchestrální kus interpretovaný Dresdner Philharmonie. Dirigoval Angličan Jonathan Nott, který mj. dříve vedl i Berlínskou filharmonii při nahrávkách orchestrálních děl Ligetiho, takže zkušenej „mávač“, neasi.

Úvod patřil O Sacrum convivium (1937) od Oliviera Messiaena. Příjemně plynoucí, nevtíravě povznášející, rozjímavá, modernější liturgická skladba se zajímavě probarvenými/mísenými linkami sboru - od ženského sopránu pro mužský bass-baryton. Harmonická, byť chvílemi s lehce zvláštními, „magickými“ odchylkami (?), jak to tak u Messiaena bývá. Ale možná by lépe vyzněla v o něco menším prostoru, nebo s více vokalisty. Je sice původně složena pro 4 hlasy (+ případně varhany) a zde jich zpívalo 16, ale vzhledem k velikosti sálu bych ještě přidal, na YT je i záznam s 28. Nebo jsem měl sedět blíž? Navíc křehkou atmosféru párkrát narušilo kašlání obecenstva (čau gábo!), které se sálem rozlehlo naopak až moc. A klidně bych si dal líbit 2-3x delší verzi, ty 3,5 minuty uběhly až moc rychle. Pěkný, ale…

Suita z opery (instrumentálně, bez zpěvu) Clauda Debussyho Pelléas et Melisande (1902) byl takový pohádkový romantismus/impresionismus. Orchestr vyzněl skvěle, sem tam nějaká, hlavně melancholičtější linka či dramatičtější pasáž i lehce zaujala, ale převážně spíš nuda no, tenhle typ harmonických vztahů mě neba, přišlo mi to poněkud unylé až limonádovité, byť většinou neurážející. K poloklimbání ok. Pořád lepší, než když v Rudolfinu mezi premiéru současné kompozice Juliana Andersona (Pražská panoramata) a Stravinského Svěcení flákli Mozarta v A-dur – to jsem docela trpěl. Nevim, dál, přestávka na pití.

Vokální mikropolyfonie sboru v Lux Aeterna (1966) od György Ligetiho čarovaly. Soprány, alty, později i tenory a basy se tu mísí, překrývají a klouzají v různě „rozjetých“ intervalech vytvářejí zvláštní, psychedelické témbry, klastry až texturu. Je tu cítit oslnění jakousi nevýslovnou, nadpozemskou, čistou krásou, ale zároveň i cosi divného, cizího, chvílemi až mírně zneklidňujícího. Naděje i obavy duše mířící za bílým světlem, posvátná bázeň z ne snad přímo setkání s biblicky akurátním andělem, ale spíš čímsi neurčitěji paranormálním nebo mimozemským.

Škoda, že mi tu nezemskou levitaci pomalu v každé z 10 minut skladby poněkud uzemnilo čísi zachrchlání (chcípni už!). A přestože je tahle skladba intenzivnější a hlasitější než Messiaenova, tak menší prostor/početnější sbor by účinek asi/možná ještě umocnil. Takhle žel musím konstatovat, že bylo pěkné to slyšet naživo, čistě, bez amplifikace, místy bezmála uhrančivé, ale doma si to bez rušení užiju o trošku víc. Nicméně při příští příležitosti bych stejně šel znova. A hlavně ten Requiem už někdy/e (Kyrie mi nechte zahrát na pohřbu)!

Svěcení jara (Le Sacre du printemps, 1913) od Igora Stravinského naštěstí dosavadní mírná zklamání rychle zvrátilo k nadšení. Pokud tuhle skladbu máte rádi, tak zklamat asi nemůže snad v žádném provedení a podmínkách. Navíc drážďanský Konzertsaal jako by byl místní filharmonii navržen na míru. Orchestr zněl celistvě, kde to bylo žádoucí i dost důrazně a hlasitě, zároveň nezanikaly jednotlivosti, mohl jsem si vybrat libovolný nástroj a krásně se ho šlo držet. Nejsem znalec, ale výkon muzikantů mi přišel brilantní, bez výhrad.

Už ten úvod, leitmotiv na fagot, klarinety atd., je kouzelný (odvozený z litevské lidové písně). Skvěle vystihuje magii probouzejícího se jara, ale mírné i silnější disharmonie dalších nástrojů brzy naznačují i cosi znepokojivého - nebude to jen tak, jaro si žádá oběť. A pak začnou dramaticky „řezat“ cella, kontrabasy atd. – jasná inspirace (vykrádačka) pro Willamsův soundtrack k Jaws (útok žraloka) a není to jediné místo, které připomene filmové soundtracky (spíš v dobrém).

O novátorství tohoto díla už se napsalo mnohé, fundovaný rozbor nečekejte, ten si najděte jinde. Svěcení vnímám jako takový most, nebo ukončení éry pozdního romantismu, který tam ještě trošku doznívá a jeden z počátků moderny/avantgardy, ale taky minimalismu. Chvílemi to zní pořád trochu „pohádkově“, ale ty melodie jsou tak nějak zajímavější i divnější, harmonie se často zvláště mísí v polyfonní/tonální kombinaci s disharmoničtějšími prvky, působí to jaksi podvratně, někdy závratně (vertigo, divoký tanec), až trošku zlověstně.

A hlavně ta rytmika. Myslím, že to byl Nik Bärtsch, který označil 20. století v hudbě za „století bicích nástrojů“ (cca)? Svěcení je možná prvním příkladem výstižnosti této teze. Předtím měly bubny (v Evropě) takhle důležitou úlohu snad naposledy ve starověku či až v pravěku?

Hypnotičnost a údernost tympánů aj. perkusí tu evokuje jednak pohanské rituály, místy až „barbarství“ (podobně jako později např. u Xenakise), ale zároveň jsou tu i promyšlené math/proti/polyrytmy. Igor tu položil základy k sofistikovaného (post-)minimalismu (mj.) Stevea Reicha atd. (i toho Bärtsche). A někdy to s trochou fantazie připomene i industrial a Meshuggah! Nemůžu si pomoct, v (nej)intezivnějších pasážích to zní skoro jako metal, hraný orchestrem. Amerického kritika Paula Rosenfelda to v jistém/ném smyslu napadlo už v roce 1920. O skladbě napsal mj.: „...pound with the rhythm of engines, whirls and spirals like screws and fly-wheels, grinds and shrieks like laboring metal.“ Jó tehdá to byl pro většinu lidí asi docela rachot (viz notoricky vzpomínaná skandální premiéra).

Někdy by se snad dalo mluvit o riffech, zvláště když se do toho opřou cella, basy a rytmika. Občas překvapí účelná jednoduchost, kdy smyčce chvíli brnkají i třeba jen 1 tón, o chvíli později udivují propletence linek a náhlé, dramatické změny. Nechápu, jak okolo a přede mnou sedící vydrželi v klidu, se mnou to šilo a „pařil“ jsem (decentně i trochu méně decentně kýval hlavou) většinu koncertu. Holt Němci no. V Rudolfinu „headbangovali“ i někteří důchodci.

Nebudu sice tvrdit, že tohle 112 let staré dílo vůbec „nezestárlo“ a nezní (místy) dnes i trošku naivně, ale do jisté míry se o nadčasovou věc jedná. Věřím, že bude nakládat i za dalších 50+ let. Až se zase naskytne vhodná konstelace, rád půjdu i potřetí - dal bych si i původní, baletní verzi s tanečníky, která se asi uvádí málokdy (mimochodem - původními kulisy a kostýmy vytvořil Nikolaj R(o)erich, zmiňovaný Lovecraftem v At the Mountains of Madness). Jsem zvědavý jak 17. května v Rudolfinu zapůsobí další Stravinského („jazzový“) balet/nebalet – suita z Příběhu vojáka, spolu s Schönbergovým avant-kvltem Pierrot lunaire (+ Bartók a Milhaud), lístky stále k dostání, já už mám.