Kdy: pátek 25. až sobota 26. července
Kde: koupaliště Volyně
Fotky: Buffon a mIZZY

Budu k vám hned v úvodu tohoto článku upřímný. ETEF jsem měl vždycky zafixovaný jako festival na fajn místě, kam pravidelně jezdí hromada mých kamarádů, ale až na pár výjimek zde většinou nic moc zajímavého nehraje. Prostě přesně jedna z těch akcí, kam dorazíte mnohem více díky místní pohodě a lidem než kvůli konkrétním kapelám.

Ne že by mě podobné fesťáky nebavily, sám si jednou za čas rád užiju párty, kde nemusím přebíhat z jednoho setu na druhý a pivo s panákem má mnohdy větší hodnotu než kdejaká kapela. Zároveň ale jistě chápete, že návštěva Volyně pro mě nebyla tou hlavní prioritou, zvlášť, když se ETEF mnohdy kryl s Chaos Descends v Německu, který pravidelně navštěvuji.

Letos se však Enter the Eternal Fire posunul až na poslední červencový víkend, tudíž šlo zvládnout oba festy a zároveň ETEF vytáhl z rukávu opravdové eso. Řeč je samozřejmě o Dødheimsgard, které dlouhodobě považuji za jednu z nejlepších live kapel a již několikrát jsem kvůli nim letěl i na zahraniční akce. Když mi tedy jeden z pořadatelů pohrozil, že letos do Volyně už fakt musím přijet, raději jsem se s ním nehádal a slušně odpověděl: „Ano.“

Volné dovolené už mi ale zbývá docela málo a z pátečního programu mě nic až tak zásadně nezajímalo, takže z Prahy vyrážíme až po práci s tím, že stihneme, co stihneme. Vyjet se nám podařilo nakonec relativně brzy, ale jasně že hned po příjezdu na dálnici chytneme bouračku a žvejkneme se v koloně. Na místě jsme tedy až kolem půl sedmé a stavíme stan přesně ve chvíli, kdy HENYCH 666 hraje Made in Hell.

O zbytku koncertu vám však moc nepovím, protože než jsme stan postavili, bylo po setu. Následně nás při procházce areálu a při nákupu prvního piva obklíčí totálně nachcaný Mallephyr a spolu se svými kamarády a rodinnými příslušníky do nás cpou panáky. Tvle, jsem na festivalu asi 15 minut a už mám v sobě vodku a 3 Jacky. Ale jelikož se pilo na Ozzyho, nešlo je odmítat.

Každopádně už jen kvůli tomuto vydatnému startu a dalším náhodným střetnutím si z pátečního programu pamatuju ještě méně než málo, tudíž čtenář musí odpustit, že se toho ode mě třeba o své oblíbené kapele fakt moc nedozví. Naštěstí i díky tomu, že jsem v pátek velmi brzo odpadl, netropím žádnou velkou ostudu na rozdíl od jiných lidí. Ale co se stalo ve Volyni, musí ve Volyni také zůstat, takže o detailech raději pomlčím.

Ať ale neřeknete, tak aspoň heslovitě pár slov ke kapelám. PENTACLE hráli poctivý old school death metal. Místy to smrdělo Asphyx. Každý song zněl sice podobně jako ten první, ale k pivu dobrý. Tou dobou se akorát potkáváme s Jonasem, novým kytaristou DHG, který nás okamžitě zve na piva a projevil přání dát si pálenku. Dopadne to tak, že se nás drží po celý zbytek večera a co se promile na konci dne týče, asi si nemáme co vyčítat.

Následující ONDFØDT na to, že jsou kapelou, o které jsem nikdy neslyšel, mě kupodivu baví. Až na dost hlasitý virbl mají i dost gut zvuk, ve kterém jde dobře rozumět kytarám. Ty jsou pro ně zásadní, jelikož drhnou hlavně melodie. Hudebníci evidentně solidní, nápady lehce průměrné. Zajímavostí budiž, že byť se jedná o finskou kapelu, mají švédské texty, a tak nám jich Jonas pár překládá. O čem byly, už netuším.

BEWITCHED byli asi hlavní páteční kapelou. Jedná se o thrash-black, kde hraje polovina současných Naglfar. Mají zde trochu přeházené role a místo kýčovitých melodií se věnují poctivému náklepu. Jako hele, Aura Noir to fakt není, ale atributy na to, aby mě bavili, Bewitched měli. Riffy makaly, gule taky měli. Jonas byl ale trochu jiného názoru a vyžadoval další “apple juice”, takže dopíjíme zbytek placatky a následně se družíme i se zbytkem Dødheimsgard, se kterými jistě vedeme velice smysluplnou debatu.

Program v pátek zavírají místní BOHEMYST. O těch jsme na Marastu už párkrát psali, a to i o jejich koncertech, např. z Josefova. Na repete jsem byl relativně zvědavý, např. jestli náhodou nezazní nějaké nové songy. Údajně jsem na ně i docela zapařil a tancoval (někteří si mě u toho snad chtěli i natáčet). Nebudu lhát, nepamatuju si ani vteřinu. I o tom ale bývá život na metalových festivalech.

V sobotu už taková zvěrstva jako v pátek pochopitelně nerozjíždíme. Jednak si z kapel chceme i něco pamatovat a hlavně se v neděli potřebujeme nějak dostat domů. Nastartovat den nám pomáhá česnečka s vepřovou kýtou a pochopitelně nějaká ta pivíčka.

Velmi příjemně mě ovšem překvapuje hned první kapela. MOROUS jsou nové trio, kde působí např. (ex-)členové Lahar či Kaosquad. Drhnou poctivý old school death, který smrděl jak americkou, tak švédskou školou. HM2 počítám included, basa sice chyběla, ale vlastně mi to vůbec nevadilo. K tomu dva doplňující se hlasově odlišné vokály. Na start programu ideální. A ten cover Zombie Ritual snad ani nebyl potřeba, ale potěšil.

Hned druzí BLACK MASS PERVERTOR byli z Finska. Celkem zajímavý pořadatelský tah na festivalu, kde je polovina kapel z ČR nebo ze Slovenska. A byť jsem na ně byl vlastně zvědavý, škatulka black metal punk mě docela lákala, nakonec mě ale zlákal nejsilnější magnet celého areálu, a to místní koupaliště. Před začátkem druhé kapely padám do bazénu i s Plzní v ruce a nakonec v něm trávím celý set Finů. Z vody zněli BMP rozhodně fajn, ale že bych k tomu byl schopný říct více…

Na ISACAARUM už však jdu opět před pódium. Je to už hromada let, kdy jsem se s touto budějovickou black grind smečkou viděl. Minimálně 10 let to určitě bude. Pokud se nepletu, Isacaarum dost dlouho hibernovali. Dle pohledu na členy kapely došlo i k nějaké změně v sestavě. Mikrofon ovšem stále třímá charismatický Chymus, který, i když už není mladík, v hrdle sílu pořád má a energii pro blbosti na pódiu taky. A byť jsem je měl vždycky zafixované tak trochu jako českou reakci na Anaal Nathrakh, za což nejspíše může jejich dávný společný koncert, po letech si uvědomuji, že těch tupa grind až gore pasáží tam je mnohem více než sypaček. Zábavné to bylo, ale rozhodně jsem na ně neměl takovou potřebu pařit jako ve svých nácti.

Rakouští ILL TIDINGS nám pro změnu přivezli black metal. A rozhodně ne blbý. Na rozdíl od téměř všech předchozích kapel pracovali docela dost s disonancemi a inspirace Islandem zde byla rozhodně nepřeslechnutelná. Byla zde i snaha o nějakou tu image jako malůvky, šátek přes oči atd. Ještě když hrajete na slunci už někdy ve 3 odpoledne, je to mnohdy marná snaha. Kapela mi jinak přišla sympatická a docela mě bavila, ale jak pravil jeden kamarád, opravdu dobrý byl tak každý třetí song, což je sice lepší než nic, ale rovněž žádná výhra.

Během pátých FUSION BOMB začalo chcát jak cyp a jdeme se tedy schovat pod stříšku. Naštěstí je kousek od pódia, takže na kapelu stále můžete vidět a dobře ji slyšíte. A byť mě rozhodně Fusion Bomb před pódium do deště nedotáhli, vlastně bych je označil za dosud nejlepší kapelu. Hráli sice kolovrátkový thrash metal, ale fakt skvěle nakoplý. Kytarista v červených trenýrkách, nebo co to měl sakra na sobě, jim sice na serióznosti moc nepřidával, ale co na tom. Hlavní, když to sype a hobluje.

Další přišli na řadu AEON WINDS. Za poslední dobu slušně rostoucí jméno slovenské blackmetalové scény. Patří mezi pár kapel, kterým se ve světě podařilo prorazit více než většině českých kapel, za což jistě může několik nahrávek vydaných u Avantgarde Music. Úplně nejnovější deska ovšem vyšla u německých Folter Records. Jejich přístup k symfonickému blacku je rozhodně sympatický. Škoda jen, že klávesy, které jsou asi nejvýraznějším prvkem v jejich hudbě, nebyly hrané naživo ale samplované. I po kytarové stránce (novým live kytaristou je zde btw. Vlado z Krolok) ale Aeon Winds stáli za to.

Následující německé DISCREATION popravdě spíše ignorujeme, opět kecáme s DHG a kupujeme jejich merch. Zpěvačku sice měli sympatickou, fotil se s ní kde kdo, ale hudba šla, i vzhledem k očekávání od následujících kapel, jedním uchem dovnitř a druhým ven.

Když přicházela řada na DØDHEIMSGARD, asi jediné obavy panovaly ohledně zvuku. Ne že bych aparatuře ve Volyni nevěřil, ale co si budeme, byť většina kapel zde nezněla zrovna tragicky, standard, který by odpovídal potřebám Norů, je ještě o kus dál. DHG s sebou naštěstí měli vlastního zvukaře a kámo, ten zvuk, co jim tady vykouzlil, měl možná své limity, ale celkově byl snad ještě lepší, než měli loni v Bergenu.

Otázkou také bylo, jak to zvládne nový live bubeník Camille. Ale asi všichni víme, že když začneš hrát v kapele typu Dødheimsgard na bicí (zvlášť poté, co jsi s Vicotnikem nahrál Doedsmaghird a párkrát v minulosti zaskočil v DHG jako kytarista), asi úplná lopata nebudeš. Nebudu lhát, nahradit Myrvolla je těžké a jeho kvalit Camille možná zatím nedosahuje, ale že bych si během koncertu měl jakkoliv potřebu stěžovat na jeho výkon, to nikoliv. Naopak mě zaujala jeho docela unikátně poskládaná sestava, kdy před sebou měl naprosto minimalistické bicí, ale během setu šlo vidět, jak párkrát hrál i na něco za sebou.

Co se setlistu týče, tak DHG pro mě vybrali vlastně téměř ideální průřez celou svou tvorbou, kde chyběla pouze předposlední deska A Umbra Omega. Ale jasný, že na patnáctiminutový Aphelion Void a další podobně dlouhé skladby na festivalech, kór když máš venku nové album, není čas. Začalo se pro poslední koncerty již tradičně otvírákem Et smelter z Black Medium Current, což je ideální song na srovnání zvuku. I během něj už bylo ale dost lidí, včetně mé přítelkyně, naprosto dojatých.

Hned po něm ale přichází první 666 International a Sonar Bliss. Geniální se vším všudy včetně všech samplů, co k téhle skladbě patří. Fakt absolutně nechápu ten průser, co kdysi předvedli v HooDoo, kde to oproti dnešní formě nevyznělo ani z poloviny. Následující It Does Not Follow se super Pink Floyd pasáží taky potěšila, protože za mě vyzněla mnohem lépe než na Brutalu. Tímhle se s novinkou loučíme a jde se do minulosti.

Během The Snuff Dreams Are Made Of jsem regulérně naměkko pro změnu já. Sice jsem tuhle pecku slyšel naživo už několikrát, dokonce i s Kvohstem, ale stejně mě nepřestává překvapovat, jak se Vicotnik vokálně vyšvihl a že to spolu s dalšími třemi zpěvy od basáka a kytaristů dává ještě lépe než originální zpěvák. Následné vzpomínání na minulost v podobě Midnattskogens sorte kjerne a The Crystal Specter považuji tak trochu za povinnost pro potěšení starých fanoušků, ale i tyhle skladby naživo neskutečně makaj. U DHG model 2025 je vlastně úplně jedno, co hrají, vše je až absurdně skvělé a nedivím se tomu, že jsou schopni na různé akce poskládat old school set nebo hrát jen nové album. Všechny jejich polohy jsou výborné.

Vrcholí se ale pochopitelně během Traces of Reality (byť se přiznám, že zrovna ta mě už v minulosti odpálila i více) a navazující Ion Storm. Kdyby někdy Dødheimsgard oznámili, že budou hrát set poskládaný z 666 International a k tomu třeba Satanic Art, jsem první, kdo na to kupuje lístky. Je až šokující, jak jsou tyhle více než 25 let (!!!) staré věci i v dnešní době nadčasové. K tomu připočtěte i naprosto bezchybné hráčské výkony asi nejsilnější live sestavy, co kdy DHG měli, a tady prostě nejde šlápnout vedle.

Na úplný závěr si ještě jednou zatančíme na The Ultimate Reflection, která rovněž jako vždy maká, a po hodině a pár minutách navíc je finito. Geniální! Podstatně lepší než loňský Brutal Assault, kde to DHG za mě až tak nesedlo, dokonce bych řekl ještě lepší než v Bergenu. Headliner festivalu právem, o dva parníky lepší než zbytek kapel, a to se furt ani nejednalo o úplně nejlepší koncert, co jsem od Vicotnika a spol. viděl. Po Islandu a loňském Finsku si tenhle set ale krásné bronzové místo právem zaslouží.

Koncertem DHG však festival nekončí. Pár nejmenovaných hudebníků po jejich setu sice vykřikuje hlášky typu, že okamžitě serou na hraní a jdou se asi zabít, protože oproti Norům stejně umí totální hovno. Co se dá holt dělat, ne každý je vyvolený. Já to až tak černě nevidím, a tak beru další pivíčko a jdu se podívat na další kapelu.

ABYSMAL GRIEF jsou přesně jednou z těch band, které si doma prakticky nepustím. Nicméně vždy, když jsem je viděl naživo, mě svým skočným klávesovým doomem vyloženě uchvátili. Ani na ETEFu tomu nebylo naopak. Hrát sice po DHG je hodně nevděčná role, to pak i kdejaký virtuóz vyzní trapně, ovšem díky tomu, že Italové pracují s velmi odlišnými prvky a působí na úplně jiné pudy, stejně to znovu klaplo a rozjeli party jak cyp.

K tomu nelze opomenout ani jejich silnou vizuální stránku s hořícími loučemi, zakrvácenými soškami panny Marie, oblaky kouře a nonstop hrozícím zpěvákem. Už jsem to psal v minulosti, ale uvolnit frontmanovi ruce a sehnat nového klávesáka, byl fakt super tah. Labes díky tomu může během skladeb máchat srpem nad hlavou a dělat další efektní vylomeniny, přičemž samozřejmě i výborně zpívá.

Co se samotné hudby týče, hodí se zmínit, že jejich skladby v živém provedení dostávají úplně nový háv. Jednak jsou mnohdy zahrané rychleji, ale hlavně jim novější klávesové zvuky vdechnou úplně nový život. Není tedy překvapením, že třeba starý singl Borgo Pass z roku 2002 vyhrává cenu nejsilnějšího songu celého setu. Jednak svou chytlavostí, ale hlavně i díky tomu, že na koncertech v roce 2025 zní mnohem lépe než před více než 20 lety.

Po taneční party lvl infinite nastává čas na to se lehce uklidnit. Řidiči musí dát od pivíček už ruce pryč a pomalu začínáme přemýšlet o spánku. Poslední kapelu pochopitelně ovšem taky ještě dáme.

S KROLOK se v posledních letech vídám docela často a jejich koncerty bývají zpravidla taky velmi zábavné. Nejvíce jim to sedlo asi v Lipsku na A Sinister Purpose před dvěma lety. Ani ve Volyni to ale nebylo marné. Samozřejmě hladina alkoholu v krvi fanoušků i kapely udělala svoje, ale když tě to v danou chvíli baví, je vlastně jedno proč.

V mém případě sice platí, že mě mnohem více baví jejich nariffované pecky z Flying Above Ancient Ruins, ale musím říct, že časem čím dál více oceňuji i jejich poslední řadovku Funeral Winds & Crimson Sky. Když z ní hráli až hitovou skladbu Towards the Duskportals, tu nosnou melodii si zpíval snad celý areál. U podobné hudby je navíc docela důležité, aby vyzněla autenticky a uvěřitelně. A myslím si, že členům kapel jako Malokarpatan, Goatcraft, Aeon Winds a dalších to fakt bezpečně věřit můžeme.

Na pódiu rovněž nechyběl ani Silenthell z Master’s Hammer se svými tympány, který s Krolok hrává naživo celkem pravidelně. Mozek kapely Vlado se během koncertu snažil být s publikem i trochu komunikativní, což ne vždy padlo na úrodnou půdu. Nojo, víc než půlka lidí už odpadla a ta druhá půlka byla z chlastu a únavy polomrtvá, takže to na velkou odezvu nebylo. Překvapivě, i tak se Krolok po konci setu vrátili a zahráli ještě přídavek, kterým festival už definitivně ukončili.

Konec, jde se spát. Na afterparty s kamarády, kteří opět roztáčeli turbínu námrdu, se už raději nepřipojuji. I tak byla cesta v neděli kolem poledne docela náročná. Naštěstí jsme dorazili domů v pořádku.

Jsem spokojený se svou účastí na letošním ETEFu? Určitě. Už jen díky Dødheimsgard to stálo za to, ale i Abysmal Grief, Krolok, Aeon Winds nebo Fusion Bomb jsem si hodně užil. Party, pivo, panáky a koupaliště byly rovněž, ehm, perfektní? Nedivím se tomu, proč sem hromada známých s nadšením pravidelně jezdí, byť zde ne každý rok hrají úplně výjimečná jména. Pokud ale pořadatelé v budoucnu potvrdí aspoň pár jmen typu DHG, návrat do Volyně bude rozhodně lákavý.