Kde: Praha, Křižíkovy pavilony na Výstavišti a Futurum Music Bar
Kdy: čtvrtek 30. a středa 29. října 2025
Fotky: Ivo Oskar Osvald/Zbytečné fotky
Report: neděle Planetárium, sobota, pátek

Po reportech ze sobotního a pátečního dne na Prague Death Mass festivalu a z Planetária je třeba se vrátit ještě více do minulosti a zavzpomínat na samotný začátek této pětidenní akce. Ten se konal tentokrát ve Futurum Music Baru, kde vystoupila pětice kapel a hned jedna z nich se pro mě stala jedním z vrcholů celého týdne. Ještě předtím, než se dostaneme k samotné warm-up party, pojďme ale rozebrat jak probíhal první den hlavního programu na Výstavišti.

První čtvrteční kapelu, kterou byli němečtí Ultima Necat, nestíhám. Resp. poslední minuty jejich setu prokecám s kamarády, řeším odbavení u vstupu atd. Bavilo mě ovšem, jak se dunění jejich koncertu rozléhá přes polovinu výstaviště. Italskou warmetalovou smečku VOMITVULVA už však vynechat nemohu. A jako jasně, asi v jejich případě nelze mluvit o nějakém žánrovém vrcholu či výrazně vyčnívající hudbě. Ruku na srdce, byla to správně debilní kokotina jako velká část podobných kapel. Ale svou roli (v mém případě) úvodní kapely splnili dost dobře.

Alfou a omegou zde byla dostatečně agresivní rubanice, která respektuje dávno definovaná pravidla subžánru. VomitVulva nezacházeli do nějak přehnaných rychlostí, místo přehnaných sypaček mlátili do svých nástrojů spíše ve středním tempu. Pokud ale patříte k jedincům, kteří jako já jsou schopni na půlhodinový set zapnout významný IQ drop, bavit jste se určitě mohli. Na nějaké větší paření mi tou dobou sice ještě chyběly minimálně čtyři promile, ale grcance od zpěváka s kytaristou i to přímočaré násilí jsem si nadmíru užíval.

Hned další dvě kapely na svém osobním žebříčku vystupujících, jejichž koncerty jsem si na PDM užil, hodnotím ještě o poznání lépe. Zrovna MALHKEBRE jsou jedni z těch kontroverzních interpretů, kde dost dobře funguje hit or miss přístup. Rozhodně o nich nejde říct, že by byli typickou francouzskou kapelou. Nejlépe by je šlo zařadit někam mezi tamní orthodox black scénu, ale i z té poměrně vyčnívají. Na rozdíl od uvěřitelného serióznějšího sataňizmu Antaeus a dalších zrovna Malhkebre pracují s hodně teatrálními prvky. Není to ale jen o přehnané image, jako černém paintu frontmana, ona teatrálnost jde slyšet i v samotné hudbě.

Byť základ tvoří poměrně dobrá kytarová linka a mnohdy jednoduché tupačky na bicí, asi nejvýraznějším prvkem celé kapely je vokál. Ten svým frázováním a důrazem na konkrétní slova (opakování „hail satan“ samozřejmě nechybělo) nebo vyšinutý smích atd. přidává metalovému podkladu až výpravný aspekt. Došlo i na řev do megafonu, bičování se bdsm plácačkou atd. Nemohu sice říct, že by to byla konstantní bomba, ale osobně mě Malhkebre svým dostatečně odlišným přístupem bavili. Od pár lidí jsem ale zaslechl i zklamané reakce.

Jestli ale ve čtvrtek na PDM hrála nějaká kapela, na kterou jsem se obzvlášť těšil, byli to islandští VAFURLOGI. Jedná se o novou bandu, kde se po rozpadu Svartidauði realizuje Þórir Garðarsson ze Sinmary, Almyrkvi a dalších. A byť si osobně myslím, že loni vydaná deska Í vökulli áþján ve srovnání s jeho dřívějšími nahrávkami lehce pokulhává, s odstupem času jsem si ji poměrně oblíbil a bylo mi jasné, že koncert Islanďané rovněž nezahrají špatný. Spolu s Þórirem zde sice hrají trochu jiní lidé než obvykle, ale rovněž se jedná o hudebníky se zkušenostmi z dalších kapel.

Vafurlogi oproti většině spřízněných islandských black metalů nepracují až tolik s disonancemi, ale drhnou mnohem více old school a melodičtější riffy. Na jednu stranu proč ne, na stranu druhou trochu ztrácí zlost a dravost, kterou mám jinak u islandských kapel fakt rád. Zvukově jsou přitom zbytku furt dost podobní. A to vlastně bylo plusem a zároveň mínusem i jejich koncertu. Nemohu sice říct, že by Vafurlogi na svém prvním pražském koncertu zněli špatně, ale byli docela zahalení v echu, trochu jako byste je poslouchali v jeskyni. Riffům i zbytku kapely šlo stále rozumět, ale o poznání méně než při poslechu alba.

Rovněž se jedná o první kapelu, kde Þórir kromě samotného hraní na kytaru také zpíval. Obě role vzhledem k menší komplikovanosti materiálu zvládal dobře (např. u Svartidauði bych si to úplně představit nedovedl). S tím echem na vokálu to sice trochu přehnali, téměř každé slovo, které zařval, se ještě minimálně jednou zopakovalo, ale k téhle hudbě to vlastně i docela sedí.

I přes jisté výtky lze být s koncertem Islanďanů spokojený. Dle očekávání to nebylo úplně výjimečné, ale dost dobré ano. Některé pasáže byly trochu sladké, ale pořád vkusné. Poslouchalo se to dost hezky a některé práce s harmoniemi byly fakt pěkné. Kdybych musel srovnávat, tak než čemukoliv od Daudi byli Vafurlogi podstatně blíže posledním setkání se Sinmara. A to především během posledního songu Helgrindur, kdy jsem si dokonce chvíli říkal, jestli nehrají nějaký jejich cover. I tak ale byl z celého setu asi nejlepší.

Po třech koncertech, které jsem celé odstál a aktivně je sledoval, přichází konečně čas na kratší odpočinek. SATURNALIA TEMPLE sice pro několik lidí byli velkým tahákem, stejně tak chápu, že někoho zajímá docela nové angažmá dvou členů z In Solitude. Plus zpomalit a dát si trochu doomu rozhodně není na black/death festivalu na škodu.

Jenže už když jsem tuhle kapelu viděl 10 let zpátky, působila na mě akorát jako nudný stoner a po pár skladbách rychle zjišťuji, že se ani za ty roky fakt nic nezměnilo. Zvuk sice měli adekvátní, správně hutný a dunivý. K čemu to ale je, když hraješ furt stejný riff dokola a tvá hudba se táhne od ničeho nikam. V tomhle případě to ani dost solidní vokál nezachrání. Jdeme tedy raději na jídlo.

Vystupující, u kterého jsem byl ovšem zvlášť zvědavý, v jaké formě se tentokrát předvede, byli následující THE RUINS OF BEVERAST. A ne že bych nějak pochyboval o kvalitách kapely, všichni členové jsou profíci a umí. Jenže pokaždé, když jsem je za posledních pět let viděl, jejich koncert pohřbil zvuk. Dokonce i na takovém Ascension festivalu na Islandu, kde každá kapela zněla naprosto perfektně, je zvukař naprosto posral. Letos jsem je před PDM viděl už na Chaos Descends festivalu v Německu, a ano, i tam to skončilo zvukovým fiaskem.

Tentokrát díky tomu, že jsem předem věděl, že je bude zvučit Xavier z Gevurah, který je dost zkušený zvukař, který jednak umí a kapelu zároveň dobře zná, jsem měl přeci jen větší naděje v to, že by to mohlo dopadnout podstatně lépe. Nebo jinak, pokud by zněli na hovno i tentokrát, už bych měl podezření, že za předchozí průsery nemohl zvukař ale samotná kapela. Opak byl ale pravdou. Hned samotný začátek setu The Ruins of Beverast byl hodně mocný a zvukově kvalitní.

Ok, možná to nebylo furt stoprocentní, ale ten rozdíl oproti letošnímu Německu a prakticky všem ostatním koncertům, co jsem za posledních pět let viděl, byl dost znatelný a Ruiny zněly jako úplně jiná kapela. Najednou jsem si kromě bicích a kláves mohl užívat i kytary, dobře vyvážené zpěvy atd. Lehká kapela na nazvučení to fakt není, sem tam nějaké klávesové zvuky vystřelily trochu více, než by bylo vhodné, ale s tím, pokud si to nakroutí během koncertu samotný klávesák, dost možná ani sebelepší zvukař nic neudělá.

Pokud ale Xav s Ruins začne v budoucnu více spolupracovat, budu jen rád a na další jejich koncerty se začnu opět těšit. Na Prague Death Mass to totiž ve čtvrtek dost možná vyhráli a pro Janu byli asi nejlepší kapelou celého festivalu. Najednou během jejich živáku skvěle fungovala atmosféra, hudba, tlak, no prostě vše dávalo smysl a makalo. Světla měli taky super, tady byl, počítám, i vlastní osvětlovač. Dokonce i Alexanderovy čisté zpěvy vyzněly v Praze dobře a ne nějak falešně. Riffy, growly a vše ostatní jinak super, set vyvážený, skladby spíše novější, ale asi se smířím s tím, že Between the Bronze Walls už nebudou hrát na úplně každém koncertu. Jo, takhle by to šlo.

A byť hodně lidí z mé sociální bubliny nadávalo na to, že jsou VARATHRON blbost, mě kupodivu až překvapivě bavili. Viděl jsem je za relativně krátkou dobu potřetí a v Praze měli rozhodně agresivnější zvuk než třeba letos na Cosmic Void festivalu v Londýně. Neříkám, že by to byl sice kdovíjak výborný koncert, ale ty jejich helénské kytarové melodie dobře lezly ven a koncert pěkně táhly. A možná už v tu chvíli hrály dost svou roli aji piva, ale třeba těch 30 minut, co jsem pozoroval, mě fakt bavilo.

Zpěvák sice dělal nonstop nějaké šaškárny, ale vokálně docela nakládal. A možná bylo třeba, abych tu kapelu několikrát viděl na různých festivalech, párkrát během jejich setu lehce kroutil hlavou, ale zde na mě asi poprvé konečně působili jako docela velké jméno, které si svůj status zaslouží a ne jako nějaká parodie. Plus si opět třeba připomenout, že nemůže být více signifikantní, jaká jsou třeba oproti nim dnešní Rotting Christ pičovina. A to Varathron rozhodně nejsou ani zdaleka tou nejlepší kapelou z Řecka.

Hlavní čtvrteční kapelou a reálně aji headlinerem celého festivalu, na kterého se přišlo ze všech dní podívat úplně nejvíce lidí, byli následující BLASPHEMY. Jelikož se jednalo o úplně první koncert těchto kanadských bohů války v ČR, zájem fanoušků byl pochopitelný. Já měl tu možnost v minulosti vidět Blasphemy snad už pětkrát a dosavadní zkušenosti mi radí aspoň trochu mírnit nadšení. Moc dobře vím, že jejich koncert může skončit i solidním průserem, což se ale v Praze naštěstí nestalo.

Blasphemy hrálo do karet hned několik pozitivních faktorů. Mezi těmi nejvýraznějšími budiž oproti všem dříve viděným koncertům dost možná nejposlouchatelnější zvuk. Ano, i v tomto případě jej má na starost Xav, který zvučil např. i výše zmíněné Ruiny a několik dalších kapel. Oproti Berlínům nebo třeba Steelfestu to tentokrát vypadalo, že Blasfemí snad aji hrají hudbu a ne jen totální bordel. Byť jasně, pojem hudba třeba brát zrovna v jejich případě s hodně velkou rezervou.

Co ale na tom, že to je celé už hromadu let strašná kokotina. Hlavní, když to maká, ne? A jelikož se v Praze sešla solidní sešlost fanatiků, toho, kdo se nebál, nerozrubala jenom kapela ale aji dav. Tady další velké plus, kotel, co jsem zažil na PDM, byl zvlášť ve srovnání s těmi v Německu nebo Rakousku podstatně živější. Jenže vzhledem k tomu, jaká byla v sálu tma, politá podlaha a navíc všichni zakopávali o středový kabel mezi zvukařem a pódiem, v reálu jsem místo vrážení do lidí během moshe více jedinců ze země zvedal. I tak to ale byla zábava.

Stejně si ale třeba říct několik ALE. Když zrovna člověk nešílel v kotli, ale začal Blasphemy více poslouchat, celkem rychle mu došlo, že i přes veškerý kvlt kolem se to úplně seriózně brát nedá. Jak by řekl Sud, snažil jsem se to dostatečně přechmelit, ale pár kousků k naprostému fanatismu asi furt chybělo. Místy jsem si aj říkal zlatá VomitVulva. A on i ten objektivně docela dobrý zvuk hrál trochu opačnou roli. Člověk na jednu stranu slyšel, co kapela hraje, ale zase to nebyl až tak přísný sonický terror a bordel.

Největší námrd to paradoxně nebyl vpředu nebo z kotle, ale spíše u zvukaře. Zde hodně pomáhalo také to, že Black Winds měl dostatečně vytažený vokál. A byť za poslední roky zhubl tak, až bych řekl, že nevypadá úplně dobře a zdravě, hlasově to zde rovněž odeřval snad nejlépe, co si pamatuju. Ryan a Kadeniac samozřejmě v doplňujících blitkách nezůstávali pozadu. I díky tomu bych to ve výsledku hodnotil jako jeden z nejlepších koncertů Blasphemy, co jsem zatím viděl, i přestože jisté výhrady by se opět našly. Spříznění Death Worship to navíc o den později rozsekali o několik úrovní víc.

Tímto každopádně čtvrteční maraton končím a kvůli tomu, že jak v pátek, tak v sobotu vstávám hned na první kapelu, se jdu raději trochu vyspat. ATTIC tedy vynechávám, ale přetlumočím sem aspoň reakci svého finského kamaráda, který mi své dojmy psal ještě během samotného koncertu: „Pravděpodobně nejhorší zvuk, co jsem kdy slyšel. Je to totálně v píči. Představ si warmetalovou verzi King Diamonda. Postupně se to trochu lepší, zvlášť, pokud seš u zvukaře, ale kdybych ty skladby neznal nazpaměť, je to naprosto neposlouchatelné.” No, myslím, že své absence nakonec nemusím litovat.

Ještě než celý report z letošního pětidenního Prague Death Mass festivalu uzavřeme úplně, je třeba si říct pár slov i o warm-up party Ante Liturgia. Ta se na rozdíl od čtvrtého ročníku v naprosto natřískaném Hells Bells přesunula do Futura a zahrálo zde rovnou pět kapel. První z nich, Poláky Cień, kvůli pracovním povinnostem nestíhám. Někteří známí si ale pochvalovali, že zahráli hodně dobrý gig.

Já se zvládám docpat před pódium až na našince SILVA NIGRA. Ti u nás za poslední roky skoro vůbec nehrají. Já je naposled viděl snad ještě před DHG v HooDoo před dlouhými 12 lety. Od té doby se u kapely leccos změnilo, ale hlavní novinkou budiž nový zpěvák. Před třemi roky se ke kapele přidal Osman z Obskuritatem, Izrod, Sulphuric Night a hromady dalších bosenských kapel.

A byť rozhodně nechci říct, že by zbytek kapely stál za hovno, i naživo se pro mě stal nejdůležitějším prvkem právě jeho vokál. Hlas má Osman mocný a jak různé řevy, tak deklamace mu jdou skvěle. Asi nejlepší přirovnání, co mě napadá, je Mikko Aspa z Clandestine Blaze. Něco takového ze svého hrdla nedovede vypustit jen tak každý.

U instrumentální sekce byl pak problém zvuk, konkrétně hlasitost kytar. Pokud člověk nešel úplně dopředu nebo neměl uši jako netopýr, v zadní části klubu neměl šanci cokoliv slyšet. Basa přitom byla navalená až moc. Materiál, který Silva Nigra hráli, přitom zněl ok. Sice jsem měl trochu pocit, že některé riffy hráli furt dokola, ale bavilo mě to. Až vyjde nové album, tak si jej určitě s radostí poslechnu.

Jako další hráli němečtí KVR. A byť jsem na ně byl celkem zvědavý, ti ve výsledku skončili ještě větším zvukovým průserem než Silva Nigra. Problém byl přitom stejný, nebyla vůbec slyšet kytara. Ze začátku téměř chyběl i vokál, který se naštěstí pak srovnal, ale když u metalové kapely vůbec neslyšíš kytaru, je to trochu špatný. Dokonce jdu, stejně jako další lidi, za zvukařem a řvu na něj, ať dá aspoň tu kytaru trochu více nahlas. Ten mě posílá do píče a nic s tím neudělá. Hrozně rád bych řekl, že Němci odehráli fajn koncert, ale vlastně nevím. Když už ani mezi pátou a šestou skladbou neslyším kytaru, vzdávám to a jdu ven.

Hlavní středeční kapelou, kterou jsem chtěl hlavně díky své loňské zkušenosti opět vidět, byli ovšem nizozemští FÍR. Ty jsem viděl v Bergenu na Beyond the Gates, kde i když hráli krátce po poledni jako první kapela dne, stejně se jim podařilo naživo vykouzlit tak silnou temnou atmosféru, se kterou dovede pracovat jen málo kapel. A vzhledem k tomu, že ve středu byli (když opomenu Törr) asi hlavní kapelou, pevně jsem věřil v to, že se opět dočkáme podobné magie.

A přestože tentokrát Fír vystoupili v osekané sestavě, oproti norskému festivalu místo šesti členů dorazili tentokrát pouze čtyři, stejně minimálně pro mě odehráli dost možná nejsilnější koncert celého týdne. Na pódiu tentokrát chyběly klávesy a Jimmy z Urfaust. Na basu místo něj hrál zpěvák a mozek celé kapely. Ani minimalističtější složení však Fír nezabránilo ve vytvoření až hmatatelné temnoty.

Základem budiž fakt super tremolové riffy, které naštěstí od všech předchozích kapel šly skvěle slyšet hned od prvního songu. Říkám si sice, proč podobně nezněly aji předchozí sety, ale to je jedno, hlavně že ten, kvůli kterému jsme přišli, klapl výborně. A byť se jedná o nizozemskou bandu, stejně jako na Beyond the Gates mám většinu koncertu pocit, že zní ještě mnohem více norsky než hromada kapel z Norska.

Jasně, asi nelze hudbu Fír označit za jednu z nejoriginálnějších. Mare worship, ale i De Mysteriis Dom Sathanas riffy a feel jsou zde zřejmé. Ale co na tom, když atmosféra, se kterou dovedou během koncertů pracovat, je mnohem silnější než u většiny podobných a mnohdy originálnějších kapel? A opět musím zmínit, že naživo jsou Fír ještě mnohem lepší než z alba. Oproti mému prvnímu setkání bych řekl, že to bylo i kvůli absenci kláves méně chladné, ale naopak mnohem syrovější. I tak to ale Fír stačilo k tomu, aby na mě zanechali dost možná nejsilnější dojem z celého pátého Prague Death Mass.

Asi pochopíte, když jsem po tomhle, navíc když mezi kapelami následovala třičtvrtěhodinová pauza, neměl absolutní chuť čekat na poslední Törr, ze kterých bych asi po pár skladbách stejně odešel. Dáváme tady raději pár piv v nedaleké nalejvárně a domů se přesouváme ještě v docela lidskou hodinu.

A byť v reálu středečními koncerty celý Prague Death Mass teprve začínal, festivalové reportění je tímto naopak u konce. Nějaké delší zhodnocení celého festivalu snad ani není třeba.

Jednak jsme mnoho detailů rozebrali už v sobotním článku s dalšími kolegy a hlavně bych se opakoval. Ze slušnosti tedy jen stručně pár hlavních myšlenek. Stejně jako v minulosti, i tentokrát k nám Prague Death Mass dotáhl hromadu výborných kapel z black/death metalové scény, které u nás jinak nevystupují. Hromada z nich odehrála skvělé koncerty, na které jistě mnoho z nás bude delší dobu pamatovat. Jak už to ale bývá, několik mínusů by se přece jen našlo.

A i když nemám vlastně nic proti růstu festivalu do větších prostor, zvaní větších jmen atd., ten pětidenní maraton, během kterého hrálo až 11 kapel během jednoho dne od dvou odpoledne do dvou ráno, je fakt nad síly všech přítomných a zároveň se z něj trochu vytrácí ta prvotní mystická aura. A přestože osobně mám téměř všechny zmíněné kapely rád, najednou místo interpretů jako Mare, Sortilegia, Dark Sonority nebo Hetroertzen hráli na festivalu Blasphemy, Tormentor nebo Aura Noir, které poslouchá přeci jen o dost jiná fanouškovská základna. Ve výsledku se tedy zážitek místo rituálnějšího festivalu mnohem více blíží akcím typu Steelfest a podobným.

Je to dobře nebo špatně? Na to ať si každý návštěvník odpoví sám. Já ale dávám přednost spíše menším, dramaturgicky opravdu úzce zaměřeným festivalům, ze kterých neodcházím až tak přesycený a unavený z hromady kapel, ale o to se silnějším zážitkem. A i kdyby Prague Death Mass v budoucnu pokračoval v podobném konceptu, minimálně bych byl rád, kdyby více zainvestoval do kvality zvuku.

Dojem ze zvuku jednotlivých kapel je vždycky dost subjektivní záležitost. Zároveň mi je jasné, že při tom fofru, kdy máš na changeover se zvukovkou 20 minut, kolikrát ani sebelepší zvukař nedokáže zázraky a někdy samotným problémem může být i shit řvoucí ze samotného pódia. A pokud navíc na stejném místě pracuje a poslouchá ten kravál i více než 12 hodin v kuse, na konci dne musí být i on dostatečně hluchý.

Je tohle ale nutné? I na zahraničních akcích, které navštěvuju, se občas stane, že některé kapely mají od ideálního zvuku daleko. Upřímně ale říkám, že nikdy se mi nestalo, abych na jakémkoliv zahraničním festivalu zažil, že by dokonce několik kapel nemělo ani ke konci svého setu slyšitelné kytary, případně aby všechno rozbíjely bicí natolik, že ti to zážitek z daného koncertu degraduje na minimum. A já se ptám, proč se tohle musí dít zrovna u nás? Navíc když slyšíš, jak rozdílně může konkrétní kapela znít, když se o ni začne starat jiný zvukař nebo když hraje někde jinde.

I přes veškeré výtky a ALE jsem stejně hodně rád, že někdo u nás podobnou akci pořádá a nabízí českým fanouškům možnost vidět hromadu zajímavých kapel i bez nutnosti cesty do zahraničí. Rád jsem již poněkolikáté byl součástí Pražské Mrtvé Mše a pevně věřím tomu, že až se festival třeba za další dva roky vrátí, opět se bez mé účasti neobejde. Stále totiž platí, že co se týče černého metalu smrti, jedná se o nejlepší akci u nás.

Nejlepších 6 kapel letošního ročníku dle mIZZYho: Fír, The Ruins of Beverast, Death Worship, Neptunian Maximalism (oba sety, byť pátek > sobota), Mortuus a Vemod v Planetáriu