Kde: Praha, Křižíkovy pavilony na Výstavišti
Kdy: pátek 31. října 2025
Fotky: Ivo Oskar Osvald/Zbytečné fotky
Report: neděle Planetárium, sobota, čtvrtek+středa

Jak jste si možná už z nedávných článků všimli, Marast má potřebu být letos zajímavý, a tak reporty z pátého Prague Death Mass festivalu píše od konce. Pojďme se tedy vrátit zpátky v času ještě o trochu více a zavzpomínat na to, jak probíhal páteční den.

Stejně jako v sobotu, i v pátek nás z domu vykopala už první kapela NEPTUNIAN MAXIMALISM, která si na festivalu střihla dva exkluzivní sety. A podle toho, co mi říkala kapela, ten páteční měl premiéru právě v Praze. A jestli jsem před festivalem předpokládal, že kapela na PDM představí své dvě odlišné tváře, a tedy tu metalovější a poté tu klidnější, v reálu na ty klidné a ambientní plochy nedošlo ani jeden den.

Belgičané totiž v Praze odehráli jeden heavy set a druhej ještě přísnější. A jestli v sobotu hráli více hudbu a aktualizovanou podobu svých skladeb z Le Sacre Du Soleil Invaincu, v pátek se věnovali primárně zvukové dekonstrukci. Téměř každý člen měl sice s sebou na pódiu i nějaký normální hudební nástroj, ale před sebou měli všichni také velké pedalboardy s efekty, synťáky a dalšími krabičkami, kterými své brnkání dostatečně ničili.

Úplný začátek koncertu odstartovalo několik masivních doommetalových riffů a následovalo z velké části improvizované noisové inferno. Hudební struktura nula, pouze výplach a řevy. Nejvíce mě opět dostal hlas baskytaristky, která, i když se na to postavou nezdá, v hrdle má solidního démona. Jo, v tomhle jsem se jako fanoušek noisu, industrialu a podobné anti-hudby vyžíval. Místy to byl navíc větší bordel než samotní Blasphemy.

Rozhodně ale nelze říct, že by Neptunian Maximalism v pátek zahráli pouze hodinu dlouhý noisový set. Objevily se i nějaké spíše ambientnější polohy, které ovšem doplňovali různými šepoty a kovovými zvuky. S přibývajícím časem zase došlo na drone doom pasáže, do kterých bubeník hrál na gong, nad bicími chrastil různými řetězy atd. Úplný konec byla zase hluková gradace. Nějaké písničky? Jebat! Jo, tohle by šlo, už jen díky tomuto bordelu od NNMM jsem byl s páteční návštěvou spoko.

Na italské FUNEST, kde mj. hrají členové VomitVulva a Black Oath, po tom, co předvedli Neptunian, nějak nemám náladu. Na dva songy sice ze zajímavosti kouknu, ale jelikož hrají relativně obyčejný death metal, jdu raději odpočívat k pivíčku. Kapela to rozhodně není blbá, zvuk má hutný a drtí solidně. Vokál rovněž dobře odporný, ale jako celek asi nic výjimečného. Možné zajímavé zpestření mezi black metaly, ale zároveň ne až takový rozjeb, aby to člověka přikovalo. Na Tones of Decay by nejspíše zapadli lépe.

DEATHLESS VOID ovšem už vynechat nemůžu. Byť jsem je už v minulosti naživo viděl, stejně byli jednou z hlavních kapel, na které jsem se v pátek těšil. Své kvality, které nastínili hned na svém tři roky starém demu, mi potvrdili jednak naživo, tak i loni na své první řadové desce The Voluptuous Fire of Sin. A vzhledem k tomu, že se jednalo o první koncert kapely v ČR, logicky na něj bylo zvědavo dost lidí.

A rozhodně lze říct, že Nizozemci na Prague Death Mass odehráli velmi solidní koncert. Sice to byl lehce zvukový bordel, ale zrovna u téhle kapely mi to tolik nevadilo, koneckonců aji jejich nahrávky nejsou kdovíjaký křišťál. Stále šlo poznat, že drtí dobré riffy a poctivě sypou, byť to bylo echo přes echo. Kytarám bych rád rozuměl ještě víc, ale zase to mělo atmo.

Nemůžu si ale pomoct, v drážďanském Chemiefabrik, což je klub tak pro 300 lidí, mě dostali ještě mnohem více než na velkém pódiu. Možná za to může jen kouzlo prvního setkání, které proběhlo ještě v době, než vydali svůj debut a mě jako materiálu neznalého fanouška šokovalo, jak skvěle ta kapela maká. Taky to tehdy bylo zvukově intenzivnější, dodnes si pamatuju, jak noisové plochy z kytar řezaly uši. V tomhle tedy menší sólo gig > festival. Vůbec bych se ale jiným fanouškům, pro které se jednalo o první živé setkání s kapelou, nedivil, kdyby Deathless Void považovali za jednu z nejlepších kapel festivalu. Minimálně ten disonancemi napěchovaný poslední song valil jako debil.

Následující kapely tak trochu vynechávám, resp. kvůli jistým povinnostem na pódiu s Altars Ablaze z nich nevidím téměř nic, a tak o nich raději ani nebudu nic psát. Plně se jdu rozbíjet až na DEATH WORSHIP, které jsem v rámci PDM viděl minimálně popáté a vlastně mohu s nadšením říct, že se jednalo o jeden z jejich nejlepších koncertů, na kterých jsem byl. S touhle kapelou to mám tak 50/50, koneckonců jako s většinou podobných war metalů. Někdy to zkrátka úplně neklapne, ale když jo, je to khuuurvaaarozjebjakoprase.

Když si trochu zavzpomínáme, tak na Chaos Descends přes den to bylo super, následně na Celebrare Noctem mě úplně nerozmrdali. Naopak na Never Surrender v Berlíně byli fakt regulérně nejlepším war metalem celého ročníku a jedna z největších vyhlazovaček, co jsem kdy viděl, ale v Praze před Beherit to fungovalo zase jen tak napůl. Mnohdy za (ne)úspěch mohl z velké části zvuk, který prostě potřebuješ fakt intenzivní, ale ideálně i docela čitelný. A vzhledem k tomu, že Death Worship tentokrát zvučil Xavier z Gevurah, který zkrátka umí, na svém pomyslném žebříčku bych je zařadil asi na druhé místo hned za (nejspíše nepřekonatelným) Berlínem.

A nejen, že kapela tentokrát dobře zněla, ona hlavně pořádně zabíjela. Tady klidně budu za kacíře, ale Death Worship mě zničili mnohem více než čtvrteční Blasphemy. A to ne jen hudebně, ale i v kotli. Jelikož v pátek nebylo na podlaze tolik rozlitých piv, podstatně méně to klouzalo a padalo, a fanatici do sebe díky tomu o poznání více bušili.

Netřeba si lhát, že by chlast tou dobou taky už poctivě nemakal, ale co, účel světí prostředky. A zrovna tohle je jedna z kapel, kterou nechceš vidět úplně střízlivý. To jejich přímočaré násilí tentokrát ale fakt rubalo a bylo nádherně úderné. Vokálně jsou Death Worship pochopitelně o Ryanově dominanci, ale jak baskytarista Kadeniac, tak i druhý kytarista rovněž blili během celého koncertu poctivě. Díky tomu si i takto primitivní a úzce zaměřená hudba pomáhá udržet alespoň částečnou variabilitu, která je fakt potřebná, abyste z gigu po dvou skladbách neodešli s tím, že DW hrají furt to samé. A byť pro mnoho zúčastněných přeci jen mohli znít jako zaseklí na jedné písničce, stejně byli z těch násilných sypaček z celého festivalu asi úplně nejlepší.

Pokračovali GAAHLS WYRD, se kterými jsem se v minulosti už taky několikrát viděl. A většinou, ať už hráli svůj materiál, covery Gorgoroth, God Seed nebo Trelldom, byli hodně super. A byť vlastně nemohu říct, že by jejich páteční koncert byl jakkoliv špatný, byl vlastně dost jiný. Stejně jako na svém letošním albu Braiding the Stories, i naživo se tentokrát dost drželi thrashblackových a více oldschool metalových poloh.

Možná i z tohoto důvodu pro mě byl tento Gaahlův koncert fakt především o jeho vokálním výkonu než o hudbě samotné. A jak je u Gaahla zvykem, hlasově to dával opět naprosto výborně. Jak jeho jekot, tak i čisté zpěvy si zaslouží poklonu. Samozřejmě ani o zbytku kapely ale nelze říct, že by hrál jakékoliv nesmysly a pouze bezduchou rubanici. Ty progovější i více heavy prvky byly rozhodně znatelné. Nejvíce pak vyčnívala asi skladba Carving the Voices z GastiR - Ghosts Invited, u které jsem si úplně říkal, že mi připomíná feeling, se kterým pracují třeba i takoví Wolvennest. Alt Liv a některé další songy God Seed, které se objevují v setlistech, ale v Praze podle mě nehráli, přitom bych si je poslechl dost rád.

Co mi ale přišlo v tomto případě opravdu na škodu, a to ještě mnohem více než u jiných kapel, tak to bylo nasvícení pódia. Jako jasně, nějakej fog a atmo světla jsou potřeba. Ale když zrovna hraje kapela, která doslova stojí na jménu, hlasu a tváři frontmana, ale vy na něj vůbec nevidíte, není to zrovna ideální. Přitom v sálu nějaké světlomety i před kapelou byly, ale většinu času byly zapnuté pouze ty zadní.

Poslední mou páteční kapelou pak byl Black Thrash Attack od AURA NOIR. Poté, co mě tito Norové dvakrát naprosto rozštípali loni na Beyond the Gates v Bergenu a na Celebrare Noctem festivalu, kde patřili mezi ty úplně nejlepší kapely, bylo jasné, že je opět ani přes pokročilou únavu nesmím vynechat. A hele, byť na PDM měli rozhodně nejhorší zvuk, co jsem u nich za poslední dobu slyšel, beztak byli zase nejlepší kapelou dne.

Koukat na Apollyona, kterého světa občas tak zkreslovala, že to i vypadalo, že hraje snad jen v trenýrkách, bylo docela komické. Pokud ale máš riffy a celá tvá kapela je tak absurdně sehraná, že dovede všem přítomným nakopat prdel, můžeš nějakou image mrdat. Hell’s Fire, Black Metal Jaw a Condor na úplný závěr. Já myslím, že si můžu v klidu sbalit své krámy, sednout na taxík a jít spát. A pokud si někdo o Aura Noir potřebuje počíst víc, ať si klidně otevře některý z mých loňských reportů.