Kde: Praha, Křižíkovy pavilony na Výstavišti
Kdy: sobota 1. listopadu 2025
Fotky: Ivo Oskar Osvald/Zbytečné fotky
Report: neděle Planetárium, pátek, čtvrtek+středa

mIZZY: Jelikož se nás v sobotní večer na pátém Prague Death Mass festivalu sešlo z redakce více, rozhodli jsme se, že k psaní reportů přistoupíme trochu netradičně. Ať na mé kecy z prvních tří dní nemusí zbytek čekat, vezmeme to tentokrát od konce. Po nedělním koncertu v Planetáriu mě koneckonců taky svěděly prsty, takže si report z grandiózního finále rovněž můžete už přečíst.

Asi se z úvodu hodí zmínit, že se od čtvrtka do soboty hrálo pro festival na novém místě, a to konkrétně v Křižíkových pavilonech na pražském Výstavišti. Nejedná se vlastně o žádné kluby, z velké části to jsou úplně prázdné prostory, kde pořadatelé nechali postavit pódium, přivezli aparaturu, bary a místo k sezení.

Festival byl rozdělen do pavilonů C a D. V Céčku se hrálo, plus zde byl také bar s pivem. Déčko pak fungovalo jako odpočinková zóna s několika stoly a lavicemi k sezení, s dalšími bary, merchem a backstage pro kapely. Sedět se dalo i venku, kde byly i dva stánky s jídlem, a to jak pro masožrouty, tak pro vegany. Záchodů bylo v obou pavilonech taky dostatek. V tomhle oproti předchozímu ročníku v Meetfactory, kde si reálně během těch dlouhých maratonů nešlo kde sednout a co sníst, rozhodně plus. Z Výstaviště to je navíc mnohem blíže do centra, takže když vás některé kapely nezajímaly, nebyl problém si zajít někam jinam na večeři.

Co se kapacity sálu týče, ta byla více než dostatečná. Vzhledem k tomu, kolik lidí nakonec jednotlivé dny přišlo, možná až velká. Pro návštěvníky samozřejmě super, protože se nemusí tolik mačkat, pro pořadatele nejspíše zklamání. Nejvíce lidí mi zde přišlo asi ve čtvrtek, kdy hráli Blasphemy a samozřejmě hlavně na večerní kapely. Někteří známí se na většinu kapel vysrali a došli až na headlinery.

Tomuto přístupu se nedivím, zvlášť, pokud tě odpolední kapely až tak nezajímaly. Já hlavně kvůli Neptunian Maximalism dorazil v pátek i v sobotu hned na začátek, ale vzhledem k tomu, jak dlouhé to byly maratony, taky bych nejraději půlku dne strávil jinak. Jasně, po bitvě je každý generál, ale osobně si myslím, že tenhle megalomanský koncept PDM a black metalu obecně nesvědčí. Rozhodně jsem rád, že jsem měl možnost vidět dvakrát NNMM a další menší kapely, ale když začátek jejich setu sleduje jen 30 lidí, není to škoda?

Bavili jsme se o tom už v MeetFactory, kde na první kapely nepřišel prakticky nikdo, a teď to bylo to samé. Být od dvou odpoledne do dvou v noci na nohách je prostě nelidský úkol a hrát zde místo jedenácti kapel polovina, klidně i s delšími pauzami na zvukovku atd., bude celý festival levnější, komfortnější a troufám si tvrdit, že i zvukově kvalitnější a plnější po celou dobu. Ne vše musí být za každou cenu natřískané a odsýpat jako Obscene Extreme.

Pití bylo rovněž v režii festivalu. V základní nabídce piva byla Plzeň za 85 Kč, levnější Kozel nebo pak dražší Yuzu Ale od Elektrárny. Jeden den se objevila i IPA, která byla asi nejlepší, ale na čepu dlouho nevydržela. Cena piva i jeho kvalita mi přišla v poho. Minimálně Plzeň mi zde chutnala mnohem více než ve Futuru, kde je vždy totálně přechlazená. Nealko pivo prý chybělo.

Co mi však stejně jako u Brutal Assaultu připadá zbytečné, zvlášť když se bavíme o festivalu za skoro 4, resp. 7 tisíc, je manipulační poplatek při prvním nabití čipu. Jako jo, jde jen o 50 korun, takže tě to nezruinuje, ale když k tomu člověk připočítá ještě kelímek a cenu piva, stojí ho to přes 2 kila, a to se ještě nenapil. Osobně bych fakt raději zaokrouhlil cenu lístku nahoru nebo dal za každé pivo o pět korun více, než abych platil tyhle trapné mikrotransakce.

AddSatan: Souhlas, místo konání se osvědčilo, též mi povšechně vyhovovalo víc než MF (+ to mám na Výstaviště z bydliště výrazně blíž). Kapacitně převážně více než komfortní, kvalitní zvuk tam udělat lze, takže věřím, že únorový koncert Mayhem, Immolation a Marduk tam může dopadnout minimálně uspokojivě. Kromě dovezených lavic a stolů se dalo posedět a oddechnout u přilehlé Křižíkovy fontány a v parkových částech Výstaviště, čehož spousta lidí využívala.

Protože jsem se z vícero důvodů přišel mrknout jen na sobotní set NnMm a pak na večerní, sobotní program, necítil jsem potřebu čip na náramku nabíjet a lemtat z kelímku a chodil v pauzách radši na grog a točený do skla do nedalekého pivovaru Kolkovna (4-5 min., stará, pěkná budova, 5 druhů vlastního piva, 12ka chutnala a Plzeň maj taky, levnější). Přijde mi férovější, nechat to pade na úvaze každého, jestli trapnou mikrotransakci platit chce, než to zahrnovat plošně do ceny lístku, ale v zásadě marginálie. A ano, taky si myslím, že méně (kapel) by bylo více. Organizačně vše klapalo, lístek jsem za pásku vyměnil během pár vteřin. Ale teď už k muzice.

NEPTUNIAN MAXIMALISM sice vydali jednu z nejlepších desek posledních min. 5 let, ale koncertně mě doposud spíše zklamali. Vlastně už 3x. 2x tím, že vystoupení, na které jsem měl lístek, nebo booknutý hotel, pár dní před akcí zrušili, stane se, ale…! A když se vašnostové konečně uráčili doraziti do Underdogs’, tak vyfasovali nedostatečně hlasitý i jinak trochu problematický zvuk a hudebně to zaostávalo za dojmem z Éons (byť z něj i něco hráli). Už když přicházím krátce po 14 h ke Křižíkovým pavilonům, je mi jasné, že potichu to teda fakt nebude.

Zvuk byl podstatně hlasitější a hutnější než minule (neasi, mnohem silnější, festivalová aparatura), ale i trochu konkrétnější. I dál od pódia ok, byť méně basů a noisy výšky místy až nepříjemné (Swans proti tomu pohoda, tinnitus po NnMm potvrdil), nejlíp to znělo přímo u pódia naproti bass bedně, baskytara tam náležitě tlačila a houpala, což je u nich potřeba. I všechny ostatní nástroje včetně východní loutny (saz?) i vokálů byly slyšet pěkně. A z těch pár kapel, které jsem ten den slyšel, měli NnMm nejlepší kopáky – suchý a úderný i v průšlapech a koberečcích, ale nepřepálený.

Vzhledem k tomu, že hráli hlavně z letošní Le Sacre, tak ani nevadila absence druhého bubeníka a saxofonisty. Byl to vlastně očekávatelně dost metal (DBR/OP) set, himálajský drone/doom/sludge s prvky jazzy rága psych rocku a Czltovými východními, zefektovanými mantro-zpěvy. Došlo i na drone/ritual ambient část, mj. s drhnutím kostmi (?) o kameny a psych black metal (snad variace na Drut Laya?) v níž bubeník slušně sypal a basačka párkrát zaskřehotala. Aktuální nahrávka mě sice převážně baví, ale živě materiál díky nakouřenějšímu zvuku, výběru těch lepších kusů a úpravám makal ještě líp. Došlo i na Vilambit s kvákavou kytarou (á la Electric Wizard – Mountains of Mars) a set byl efektivně zakončen údery na gong a troubením na zurnu.

Sice pořád platí, že bych od té kapely chtěl ideálně i ještě něco jiného (víc avant/free jazzu se saxofonem, zajímavější rytmiku, zeuhl, asijsky rituálnější bicí jako na Éons apod.), ale i díky přiměřenějšímu očekávání jsem byl tentokrát v rámci možného spokojený. Zvuk nakládal, kapela sehraná v přesných úderech, funkční v improv pasážích, slabších chvil jen pár. Takže dobrý, místy hodně. Pak odcházím slavit dvojité rodinné jubileum a vracím se až na Mortuus.

mIZZY: To já mám naštěstí na koncerty NEPTUNIAN MAXIMALISM trochu více štěstí než kolega. Jejich koncert, co jsem viděl před třemi lety v Bruselu, považuji za výborný (v Underdogs’ jsem nebyl). Odehráli tehdy hodně tvrdý koncert, ale stále dost vycházející z tehdy ještě dost čerstvé desky Éons. Nechybělo ani ságo a další členové, bylo to zkrátka super. I napodruhé, a teď se bavíme o jejich pátečním noisovém setu na PDM (o kterém snad napíšu více v dalším článku) mi přišli výteční. A možná za to může pouze fakt, že jsem je viděl podruhé za dva dny a poprvé to na mě zkrátka zafungovalo silněji, možná za to může i můj nevkus, ale osobně mi z těch tří gigů, které jsem viděl, přišel asi nejslabší.

To stále ale neznamená, že by byl jakkoliv blbý. Ušní bubínky nám NNMM dostatečně provětrali hned v prvních vteřinách, kdy bubeník na svůj obří gong rozjížděl až harshnoisové intro. Následně se k němu přidal i zbytek kapely, který naopak drhnul pomalý, avšak solidně hlasitý doom. Oproti pátečnímu gigu jednotliví členové hráli rozhodně více hudbu na normální nástroje. Stoly s početnými efekty, které využívali předchozí den, tentokrát chyběly.

Dostatečný a zvukově bohatý válec to byl i tak. Dost tomu pomáhal zmíněný saz, Sunn momenty také nechyběly. Jen když se hodně podobné polohy kapela držela už déle než dvacet minut, říkám si, že toho bylo dost a byla by vhodná změna. Ta sice nepřišla hned, ale krátce na to, po ambientně noisovém pískání, vytahují Belgičané až překvapivé blast beaty a blackmetalová tremola. Ha! Tady to zní místy skoro jako některé polohy na Transient od Chaos Echoes.

Tahle prostřední pasáž, kdy se hrál dost intenzivní metal, mě hodně bavila. Super jekot baskytaristky mě rovněž hodně potěšil. To, že s sebou neměli saxofonistu je možná škoda, ale souhlasím, že mi jeho absence zrovna v tomhle složení ani extra nevadila. V úplném konci, kdy Belgičané začali hrát spíše slabší stoner s orientálnějšími motivy, by možná celku pomohl, ale nebyl úplně nezbytný.

Ve výsledku ovšem opět gut. Na to, jak mě zrovna letošní album Le Sacre Du Soleil Invaincu, ze kterého evidentně sobotní set poskládali, ve srovnání s Éons nudí, tak to naživo mohlo dopadnout podstatně hůř. Zvuková intenzita, i samotný fakt, že byli jednou z nejzajímavějších kapel na jinak primárně black/death festivalu, rovněž pomohli. Jen teda ten výplach, který předvedli v pátek, ve mně zanechal ještě silnější dojem.

Dalihrob: K vyčerpávajícímu popisu výše se nedá moc dodat, snad jen že u mě více zabodoval druhý set pro větší hudebnost a ony náznaky Chaos Echoes. Oba sety byly ale dostatečně zajímavé, abych nelitoval opuštění hotelových peřin.

mIZZY: Jestli měla být první kapela ať už jakýkoliv Maximalismus, tak druzí VIANDE naopak rozjeli dost narubaný minimalismus. Sice nehráli nic zásadního, přesně jedna z těch kapel, od které vám stačí vidět čtvrt hodiny nebo dvacet minut, abyste dostali vše, co od ní čekáte, ale na začátek dne fungovali Francouzi dobře. Primitivní black/death, k tomu stolek s noisovými synťáky před zpěvákem. Ty sice uši kdovíjak nervaly, ale jako doplněk mezi skladbami ok. Plus dávám rovněž za hodně ohavný vokál zpěváka, plátěné pytle přes hlavu vnímám ambivalentně. Na jednu stranu to vypadá ok, ale taky už v tom začíná hrát vícero kapel. Do konce to ale nedávám, jdeme se najíst na Výstavišti zrovna probíhající Dyzajn market.

Dalihrob: Na mě to působilo, jako když se HardCore kids v dospělosti nadchnou pro extrémně metalové zlo, v jejich případě zejména australské provenience, a pak ho kompetentně začnou kopírovat. Je to dobré, své fanoušky si to najde, ale na původce nikdy mít nebudou. Noise synťáky jsem v průběhu setu ani nepostřehnul, a to s nimi vokalista kroutil častěji a víc než předchozí den Mizzy s Altars Ablaze.

mIZZY: Ze SPITER kvůli jídlu stíhám až poslední song. Je to rubanice, bordel, zpěvák byl dobře jebnutý a odporný, ale více vám o nich bude muset říct někdo jiný.

Dalihrob: Debutová deska a loňské EP Enter the Gates of Fucking Hell se mi doma docela pozdávaly, ale naživo ten jejich úchylný a načernalý metalpunk prostě nefunguje. V Praze si basačka asi nakroutila basu moc nahlas, takže riffům bylo hovno rozumět, bubeník nevládze do toho fest třísknout a Richard Spider to už svým ujetým (pro někoho trapným) charisma neutáhne. V Bratislavě měli zvuk velice v pořádku, ale nefungovalo to ani tam.

mIZZY: Další kapelou, kterou jsem opravdu potřeboval vidět, byli až SEKTARISM. Funeral doom od členů Malhkebre, kteří vystoupili na festivalu ve čtvrtek. Stejně jako v Underdogs před Hetroertzen, i na Prague Death Mass začali svůj koncert pochodováním mezi lidmi s bubínky a pokřikováním nějakých religiózních nesmyslů. To, co docela hezky vypadalo ve sklepním klubu, ve velkém sálu, kde navíc na členy v kápích nešlo ani trochu vidět, bylo lehce rozporuplné. Když ale svůj průvod a cinkání na pičoviny ukončili na pódiu a začali hrát, hned jsem od kapely opět dostal to, co jsem od ní čekal.

I samotná hudba fungovala na velkém pódiu jinak než na malém, asi i kvůli tomu koneckonců trochu přizpůsobili image. Místo pár svíček a uctívání došlo na tunu kouře a zpěvákovo posedlé kymácení se ze strany na stranu. Vlastně mi to přišlo více jako divadlo a metal než jako nějaký rituál s atmosférou. Oba koncerty, na kterých jsem byl, sice obsahovaly všechny elementy, ale tentokrát zkrátka převážely ty zmíněné.

Gule a tíhu jejich doom ale stále měl. Zajímavé pasáže taky. Na kytaru se dost hrálo smyčcem, zpěvákův vokál měl sílu téměř ve všech polohách a ty šaškárny ho evidentně jak v Malhkebre, tak i v Sektarism baví. Postesknout si třeba snad jen nad debilními fanoušky, kteří do koncertu, ze kterého téměř nic nebylo vidět ani na vlastní oči, furt svítili telefonama a natáčeli si jej. Korunu kreténismu pak získává jeden fanda, který ve chvíli, kdy zpěvák v první řadě rozdával zapálené vonné tyčinky, dokonce rozsvítil na mobilu diodu a začal ji zpěvákovi cpát do xichtu. To už jsem se fakt neudržel a ten mobil mu z ruky vyrazil.

Dalihrob: Jak mě Malhkebre zklamali, tak mě SEKTARISM uhranuli. Dodám jen, že poprvé prezentovali nějaký materiál z poslední desky Et Facta Est Lux a frontman tam chvílemi mával oprátkou, která pak skončila v davu.

mIZZY: Následovali SOTHERION. Nová kapela, do které soustředí svou vizi BST z Aosoth, The Order of Apollyon, VI a dalších francouzských kapel. A byť mám jeho tvorbu jinak rád, zrovna Sotherion se s mým hudebním vkusem trochu míjí. Připadá mi, že zde chybí opravdu zajímavé nápady, případně silnější dotek smrti nebo nějakého duchovna, no prostě čehokoliv nezemského. V Sotherion prostě hraje METAL bez toho, aniž by mu do toho kdokoliv kecal, a jde to trochu slyšet.

A byť musím uznat, že jak na malém letošním koncertě v Německu, tak i na PDM mě docela bavili, kvůli přehlcenosti z předchozích dnů mě už nezvládli jakkoliv uhranout. Dobré momenty jejich koncert rozhodně měl, našlapaný byl také, ale nudnější pasáže se taky našly. Z toho důvodu, a hlavně kvůli přesycenosti, nějak nemám motivaci jim věnovat více pozornosti, než co ode mě již získali v Annabergu, kde navíc hráli jako první.

mIZZY: Pokračující HILD pak byli jednou z hlavních kapel pro jednoho z pořadatelů. Od Seppa jsem slyšel něco ve smyslu „když nebudou na Prague Death Mass hrát Funeral Mist, tak tam minimálně musím mít jejich bicmena.“ Lars Broddesson v Hild sice na rozdíl od FM nebubnuje, překvapivě hraje na kytaru a zpívá, ale na festival fakt dorazil.

S touhle kapelou drhne převážně nasypaný thrash black, který místo nějakých větších technických fines či kudrlinek jde primárně na dřeň. Je sice protkán i různými pagan prvky, ale ty zde rozhodně nehrají prim. Energii má kapela dostatečnou, nápady možná slabší. Zvlášť oproti pátečním Aura Noir songwritingem až tak nezaujme, takže musí hlavně rubat.

A rubala docela solidně, akorát s jedním problémem, a tím byl snad doposud nejhorší zvuk festivalu. V sálu jsem slyšel akorát snare overkill. Vzhledem k tomu, jak hrozně to znělo a demotivovalo mě to koncert poslouchat, donutilo mě to vlézt do backstage a poslouchat kapelu z pódia.

A ejhle, nahoře měli hned o poznání lepší zvuk (což je zrovna po mé páteční zkušenosti, kdy jsem tam taky chvíli šaškoval, co říct). Docela nechápu, proč když zněli nahoře tak v pohodě, že ven lezlo to, co lezlo. V průběhu koncertu zkusím ještě pozici vystřídat, a ne, dole to byla furt hrůza. Aspoň díky tomuhle měl ten vstup do backstage na chvíli smysl.

AddSatan: MORTUUS kdovíproč pustili úvodní kytarové rozklady v Sulphur ze samplů a na nástroje začali skutečně hrát až asi o 20 vteřin později. U čistého zpěvu v pozdější In Graves Remote (“We are reaching the point…”) mám též podezření na playback - zněl až moc identicky jak z desky. První 2-3 skladby mi vepředu vadily příliš hlasité čvachtkopáky, sice dost úderný, ale v primárně atmosférické hudbě švédských satanistů působily spíš rušivě. Po přesunu dál a napravo od pódia a později i zvukaře to bylo lepší, byť zas trochu víc čvachtu a míň tlaku, ale atmo lepší.

Kytary i basa byly dobře čitelné, byť mohly být ještě trošku víc nahlas. Hlavně Sulphur a částečně i následující kus zněl jak variace na pomalejší skladby a pasáže Mayhem, Thorns a Ondskapt s hip hop/dub bubeníkem - ty houpavý beaty úplně jasný, až mě mrzelo, že jsem si zapomněl od bratra půjčit kšiltovku. Kytaristé Mortuus s těmi norskými postupy pracují trochu, i víc jinak, občas se tam sice dají zaslechnout vyloženě (polo)vykrádačky třeba z My Death, Ærie Descent apod., ale většinou je ta podobnost volnější - variace na téma a jeho rozvíjení.

Rytmy, rozklady a riffy groovují, hypnotizují, hadovitě se plazí i valí, kytarové linky se dis/harmonicky prolínají a rozvíjejí, kupodivu to i při delších stopážích nenudí, byť by menší zkrácení sem tam nevadilo. Není to kdovíjak zlobivá či agresivní hudba, spíš vlastně příjemná, až lehce psychedelická temnůtka, rozjímání o Smrti a Temném Pánovi. Hrubé vokály též v pořádku, osvěžil i násyp v titulní z Diablerie. Novější i starší kusy fungovaly poměrně rovnocenně. Sice jsem čekal, že mě ta atmosféra vcucne ještě o něco víc (možná s ještě trochu hlasitějšími kytarami?), ale rozhodně hodně fajnový set.

mIZZY: MORTUUS byli opět hodně super. Nejspíše se dá mluvit o nejoddanější blackmetalové kapele festivalu, která ví moc dobře, jak ďáblovi smeknout poklonu. A ne, to, že nesype, vůbec nevadí. Naopak, ty nejpomalejší a nejrozvážnější momenty byly ty nejsilnější. Ano, z velké části i kvůli zvuku, který sice nebyl špatný, ale kopáky byly fakt dost přepálené. Když bubeník rozjel koberce, kytary se v něm celkem ztrácely. V tomhle oproti loňskému Celebrare Noctem prostě mínusové body, protože tam zněli i v přední řadě opravdu dokonale.

Celkem paradoxně mi zde na rozdíl od mnoha jiných kapel přišel lepší zvuk spíše vpředu, kde to sice basovalo více než u zvukaře, ale i vokál zde byl lépe srozumitelný. Stačilo však udělat pár kroků vedle, a znělo to hned jinak. Silnou atmosféru však jejich koncert opět měl, setlist odehráli o trochu kratší, ale skvělý, vítězem se pro mě asi opět stal závěrečný flák In Graves Remote… (dost možná nejlepší song celého dne), ale Satan byl přítomen po celou dobu. Nemít nedávné srovnání s ještě o poznání lepším koncertem, byl bych opět nekriticky nadšený a možná hovořil o nejlepší kapele festivalu (pro několik známých to Švédové letos opravu vyhráli). Ale zrovna Mortuus, vzhledem k tomu, že nejsou kdovíjaká palba, by si o trochu lepší zvukovou péči přeci jen zasloužili.

Dalihrob: MORTUUS byli pro mě vrcholem festivalu. Ano, mohli mít lepší zvuk, dřívější setkání bylo taky zajímavější, ale závěrečné duo skladeb Astral Pandemonium a In Graves Remote… ve mně zanechalo natolik morbidně negativní pocit, že jsem to pak po setu musel chvíli rozdýchávat a raději s nikým nemluvit. Nejpravější Black Metal!

AddSatan: ADVERSARIAL byli hlavním důvodem mé návštěvy. V Evropě hráli snad jen na Kill-Town DF loni v Londýně a v Kodani 2019 (?) a kdo ví, jestli je tu ještě někdy uvidíme. Když přicházím 2-3 minuty před plánovaným startem, už to rubou. A jo, námrd to byl solidní. Ultrapašík Erich za bicíma sypal ultrapřísně, virbl diktoval až bdmkově (kdysi sypal i v brutal deathu Lapidate), kopáky v pořádku, kytara atmotlaková i čitelná (v cca 4-8 řadě nalevo i pak “v kotli”, rozhodně srozumitelnější a lepší než krajani Antediluvian na 007), byť mohla být i trošku hlasitější, řezavější, ale v pohodě, 90% setu jsem jí slyšel dobře.

Carlosův hlubinný growl vyzněl asi i lépe, temněji  než z většiny nahrávek, těch pár vyšších bestial řevů procítil taky pěkně. Už jsem to psal i jinde, ale znova. Jsou sice z Kanady a jisté ovlivnění war metalem se u nich slyšet (nebo spíš cítit?) dá, ale mnohem více využívají nablacklé, disonantnější výjezdy na vyšších strunách/pražcích i frázování riffů odvozené z Immolation (hlavně UC), Incantation (IDC), nebo i z Portal a Blut aus Nord, Arkhon Infaustus a samo, že i poblíž Mitochondrion a Antediluvian. Ale každá z těch kapel s těmi postupy pracuje (trochu i víc) jinak. Oproti většině zmíněných jsou Adversarial útočně přímočařejší a nasypanější.

Přestože jsou si jejich skladby dost podobné, výrazné nápady, podle kterých se dají rozlišit, jim většinou nechybí. První skladbu jsem nepoznal, ale pak už mi hráli jak na přání: z loňské Solitude určitě Witness, zlověstnou Hatred Kiln a později i pomalejší, blutausportaloidně valivou Crushed s chvílemi až rituální rytmikou. Ze splitu s Antediluvian zazněla Spiraling Towards s psych-přízračným BaN závěrem, pak taky Cursed Blades (split s Paroxizhen i řadovka Death, Endless), jejíž konec připomíná plamenný triumf Ulcerate. Došlo i na Lone, Wrestling s chytlavým, byť až moc opakovaným riffem a asi ještě 1-2 další, už nevím. Zahraný, sehraný dobře, basák prsťák zahušťoval zdatně, byť druhá kytara by se občas hodila.

Asi v tom začínal mír spáry i démon alkohol, ale hlavně ta zlobivě-agresivní energie mě strhla, nemálo lidí na tom bylo obdobně, hrozba i pařba probíhala, ale kotel dlouho 0. Až v půlce to zkoušel rozjet bdmkař v mikině Trichomoniasis (NSE!), tak jsem se šel žďuchat alespoň s ním, na chvíli se přidali i 1-2 další borci, ale zrovna na Adversarial jsem teda doufal ve větší řežbu (asi už únava po 4 dnech festu, nebo gejzírnost obecenstva?). Což bylo jediné větší mínus jejich koncertu. Škoda, že skončili (i začali) trošku dřív a neměli s sebou žádný merch, ale co už. Jako jo, mohlo to řezat trošku víc i kytarově, ale naložili mi i tak, díky nim a NnMm to za ty prachy stálo.

Dalihrob: Své jistě sehrála únava místních z Blasphemy a Death Worship, ale mi přišlo, že setu ADVERSARIAL něco chybělo. Od známých i pár random Poláků jsem zaznamenal zklamané reakce, a i když bylo super slyšet songy z druhé desky a splitka s Antediluvian, tak reálně mě rozhýbal až ten závěrečný. Jinak jsem teda jen stál a říkal si klasické: “Not great, not terrible”.

mIZZY: I pro mě byli ADVERSARIAL dost možná kapelou číslo jedna, na kterou jsem se z celého festivalu nejvíce těšil, a to i proto, že jsem je ještě neviděl. Z výsledku ale taky nejsem zrovna nadšený. Přesycenost a únava jistě hrály své role, ale osobně mi spíše nesedl zvuk, a tady si trochu myslím, že je na vině i samotná kapela. Začátek setu byl ve znamení diktátu hodně navýškovaného virblu a tiché kytary si člověk musel spíše domýšlet. Stejně jako během Hild, i zde mě to donutilo využít přístupu do backstage a chvíli (spolu s komplet Blasfemí) pozorovat kapelu zezadu.

Na to, jak obří bubeník v Adversarial hraje, snare má úplně tenoučký. Moc to zrovna do téhle hudby nechápu, ale budiž, jeho rozhodnutí. No a kytaru měla kapela aji na pódiu dost potichu. Možná to tak chtěli, možná ne, ale je to každopádně škoda. Prcáš se sem na jeden ze svých exkluzivních gigů z Kanady a nedáš se pořádně nahlas. Aspoň jsem díky tomu pochopil, proč zrovna Adversarial vpředu zní, tak jak zní.

Přesouvám se tedy opět do davu, kde to už funguje o něco lépe, byť stále diktují hlavně škopky a vokál. Hudba Kanaďanů je ovšem i tak dost abysmální a rozbíjející. Ale ne až tak, aby mě donutila jít šílet do kotle. Nějaký silnější dotek temnoty jsem rovněž nepocítil. Špatný gig to nebyl, jen v mém případě nesplnil velmi vysoká očekávání a docela si říkám, jak asi kapela zněla v minulosti na Killtownu, kde letos měly všechny kapely naprosto top zvukovou péči.

AddSatan: Na VEMOD jsem od piva nespěchal, jejich pojetí vlčího (raní Ulver, ale trochu i WitTR) atmo(post-)blacku je na mě, zvláště na poslední desce, příliš líbivě uhlazené, unylé až teplomilné, repetitivní a zkrátka nudnější, ale šanci jsem jim dát chtěl. Živě měli špinavější, syrovější a poměrně hlasitý zvuk, ve kterém byly ale jednotlivé nástroje v pohodě rozeznatelné, i bicí tak akorát. Popravdě dokud nepřišel mIZZY s hláškou, že zvuk stojí za hovno, ani mě nenapadlo přemýšlet o tom, jestli je v něm něco špatně. Jedna z kytar byla asi trochu míň, ale jinak ok. Nemám srovnání, prd vim, resp. je mi jedno, jak to má pro fanouška Vemod ideálně znít, ale mně ten zvuk (napravo od/před zvukařem a možná pak i víc nalevo vepředu) +- vyhovoval. A s tím názorem jsem tam nebyl sám, byť třebas v menšině.

To už jsem měl spíš problém s hudbou, byť živě byl dojem (i díky zvuku) lepší než z desek. Převážně mi to přišlo fajn, místy i hodně fajn, ta severská přírodní atmosféra evokující zasněžené, modré hory v dálce, polární záři, noční nebe, nebo i (romantičtější) chumelenici celkem fungovala - mj. i díky pěkným, modrým světlům. Krom Vlků mě napadli i svižnější polohy Agalloch, v post-punkové Inn i lysande natt něco mezi The Cure a Sólstafir. Ta zprvu osvěžila, ale až moc repetic a gejzírný emo-post-lok závěr mě vyhnal se ochladit ven do deště, resp. těch pauziček jsem si dal víc. Čisté gaygarm/neigeovské zpěvy se taky daly přežít, byť někdy stěží, naštěstí to vyvažoval a ochlazoval Eskilův hrubý vokál - asi nej složka muziky. Ale jo, převážně mě překvapivě bavili a asi jsem i rád, že jsem je slyšel zrovna se “špatným” zvukem (jestli spíš někteří blackmetalisti nejsou moc zhejčkaný cíťové; možná i únava oušek?).

mIZZY: Hele, asi už nemám potřebu se pouštět do hádání s kolegou. Pokud se mu ten set a sound líbil, je to samozřejmě gut, že si jej užil. Reálně je ale se Sudem (jehož argumentem je, že to nebylo gay) asi jedinej člověk z mé sociální bubliny, kterému se VEMOD na PDM líbili. Ano, bylo to díky potlačení čistých zpěvů a rozprasení kytar, které jako u většiny sobotních kapel rozjebávaly bicí, méně gay a syrové, ale pokud kapela pracuje s nějakou konkrétní atmosférou, pocity a vlastně i specifickým zvukem, ale ty místo toho dostaneš Nyogthaeblisz, je to docela smutné.

Tuhle kapelu jsem už viděl v různých koutech světa Xkrát, počítám, že na PDM jsem je viděl třeba už podesáté. A rozhodně nemůžu říct, že by vždycky zněli perfektně, ale ten pražský výkon mi oproti všem předchozím koncertům přišel jako regulérně nejhorší ostuda. Neznat ta jejich alba nazpaměť, tak fakt nemám šanci ty melodie poznat. Světla sice hezký, ale zároveň si nemyslím, že by Vemod dostali pódiový vizuál, který si sami přáli. Normálně hrají s obří projekcí, která ani v Praze nechyběla, ale přes veškerý kouř a modrá světla nebyla absolutně vidět. Síla samotného materiálu to naštěstí stále táhla, ale ukončím to citací jednoho z mnoha kamarádů, kteří z koncertu Vemod odcházeli nasraní: „Ta kapela je strašně dobrá, jen ten zvuk je úplně v píči.“

mIZZY: Značně devajbovaný, ale stále natěšený se jdu následně podívat na TORMENTOR. Ty jsem v minulosti viděl dvakrát a pokaždé mě naživo dostali, ovšem o jejich pražském gigu zrovna v superlativech mluvit nemůžu. To, že stejně jako v případě předchozích kapel slyším primárně bicí a vokál, už nechme bejt. Zklamáním číslo jedna byl v tomto případě fakt, že tentokrát Tormentor přijeli jen s jednou kytarou. Jak na Chaosu, tak na Brutalu měli kytaristy dva a ta absence druhé šestistrunky šla tentokrát sakra znát.

Část hudby a přidaná hodnota oproti pravěkým nahrávkám najednou chyběla. Dokonce i sehranost kapely mi přišla o poznání horší než dříve. Vlastně to byl mnohem větší oldschool, než si pamatuju. Attila je samozřejmě stále extratřída, ale zbytek kapely, no, jako metal k pivu asi dobrý. Jejich songy jsou furt zábavné, Tormentor, Elisabeth Bathory, Anno Domini, nic zásadního nechybělo, ale že by mě po těch dnech metalu nějak posadili na prdel, se říct nedá. Vlastně nebýt Attily, který koncert jednak táhl hlasově, tak i svým divadlem, kdy bičoval jak sebe, tak i zbytek kapely a střídal image od šílence mávajícího lebkou až po moment, kdy došel na pódium s prasečí hlavou, dost možná ani nevydržím do konce a odcházím stejně jako část známých tváří.

mIZZY: Pojďme ale ten maraton a metalový nevkus dotáhnout do konce a vsadit konečně na jistotu. PROFANATICA mě naživo ještě nikdy nezklamala. A vlastně i tentokrát Paul Ledney s doprovodem naložili, byť zase trochu jinak, než bych od nich čekal. Počítám, že za to může fakt, že kytara hrála přes basovej aparát, ale tohle bylo bublavější a ještě hnusnější než kdy dřív. Někdo to může považovat za plus, někdo za mínus, to je jedno. Po dvanácti hodinách kraválu už stejně nikdo neměl na nic inteligentnějšího buňky. Jako jasně, některým riffům bych možná i já rád trochu více rozuměl, ale co už.

Čím je Profanatica starší, tím více se drží modelu - pojďme hrát ten nejdebilnější d-beat, co jsi kdy slyšel, blejt do přeechovaného mikrofonu něco o zabíjení mesiáše a ukázat všem přítomným, že to bude makat více než sebepromyšlenější hudba. Mrdky, blitky a hovna z repráků lezly po celý set, lidi pařili solidně, Paul se při krátkém pokecu po koncertě taky tvářil v pohodě, tak asi spokojenost. Nejlepší gig Profanaticy, co jsem kdy viděl, to určitě nebyl, třeba kolega, který je viděl následně i v pondělí v Bratislavě a v úterý ve Vídni, bude mít lepší srovnání, ale stejně mě ta kapela opět bavila.

Dalihrob: Při Tormentor jsem jen u zvukaře sbíral síly (bylo to OK, ale dřív se mi na Brutalu líbili mnohem více), odběhnul se naposled občerstvit, a úvodní Final Hour of Christ od Profanatica jsem stejně nestihl, ale nevadí, kotel se rozjel i beze mě a na následující tři songy z Profanatitas de Domonias se už poctivě rozbíjím, bo to kurva nelze jinak. V Praze jsem měl kvůli přebasovanému zvuku problém poznat, co z novějších skladeb vlastně hrají, ale hlavně že tam byly. Prayer in Eclipse, The Sixth Hour nebo Sacramental Cum profanatizují stejně zle jako staré kulty.