Kdy: pátek 19. září
Kde: Velká Británie, Londýn, O2 Academy Islington

Další reporty: sobota, neděle

Londýn a Cosmic Void festival jsem poprvé navštívil před dvěma roky. To mě k účasti donutili hlavně Mare, Darkspace a Ved Buens Ende. Hrála zde ale hromada dalších super kapel. Dodnes vzpomínám třeba na koncerty Ancient, Sinmara, Mephorash a třeba Misþyrming. Celkový koncept festivalu, kde se střídaly kapely hrající ve velkém sále s těmi v malém klubu, mi přišel rovněž fajn. No a o tom, že Londýn patří mezi města, jehož možnosti nemáte šanci za týden ani částečně vyčerpat, snad nemusí být řeč.

Loňský ročník, kde mezi nejzajímavějšími kapelami byli asi Djevel, DHG či Hetroertzen, jsem přeskočil. Vzhledem k tomu, že jsem ale od tajných zdrojů věděl, že na letošním Cosmic Voidu vystoupí jako jeden z headlinerů Dark Sonority, koupil jsem rovnou blind ticket a počítal s tím, že minimálně pár dalších kapel, co nejsou úplné pičoviny, se zde ještě najde.

A taky že ano, hned mezi prvními potvrzenými jmény po Dark Sonority se objevili Ritual Death, Negative Plane, Darvaza, ale také Covenant, Kall hrající Lifelover set, Absu, Varathron, Necrophobic, Sacramentum a další. Z lokálních kapel mě pak nejvíce potěšili Lychgate, jejichž koncert byl oznámen těsně před festivalem.

Jestli jste četli mé předloňské reporty nebo sami festival sledujete, možná víte, že dříve se festival konal prakticky ve třech, resp. čtyřech klubech. V pátek se hrálo pouze v O2 Academy Islington, v sobotu a neděli se pak většina relevantních kapel střídala v klubech Electric Ballroom a menším The Underworld v Camdenu. Pro lidi, co se kvůli omezené kapacitě Underworldu nedostali dovnitř, zde pak byla ještě třetí stage The Black Heart, kde ale hrály hlavně místní no-name kapely.

Letos nastala změna. Údajně kvůli znatelnému zdražení klubů v Camdenu byly dvě varianty. Buď se festival zruší, nebo se omezí na O2 Academy Islington. A je asi zřejmé, že došlo na druhou variantu. Vzhledem k tomu, že oznámení této skutečnosti proběhlo docela potichu a dost pozdě, a to po oznámení kapel a prodání velkého počtu zdražených lístků, velká část fanoušků si na to hlasitě stěžovala. Logicky došlo k omezení celkového počtu vystupujících, byť ne tak extrémnímu. I zde se nakonec našla druhá malá stage, která umožnila střídání sobotních a nedělních kapel. Plus minimálně dost místních nemá rádo šacovací praktiky a omezení samotného klubu, který je asi mnohem striktnější než Electric Ballroom a The Underworld.

Já, vzhledem k tomu, že jak Mare, tak Misþyrming i Mephorash zde před dvěma lety měli naprosto výborný zvuk, o poznání lepší než většina kapel v dalších klubech, toto rozhodnutí až tak špatně nevnímám. Holt jsem přebookoval ubytování z Camdenu do Islingtonu, které díky tomu, že se ke mě s Janou přidaly ještě dvě kamarádky, nakonec stálo podstatně méně než to původní a dokonce bylo pouhých pět minut pěšky od klubu. Něco o vychcanosti promotéra, který další, opět výrazně dražší ročník naopak oznámil pouze v camdenských klubech, kam (s výjimkou Mallephyr a pár dalších fajn kapel) potvrzuje jinak samé pičoviny, si samozřejmě myslím své, ale přeci si tím nebudu kazit výlet a pokusím se jej užít naplno.

Z Prahy odlétáme ve čtvrtek 18. září kousek po poledni. Sice s půlhodinovým zpožděním, ale co, aspoň jsem měl dost času na ještě relativně levnou Plzeň na letišti. Heathrow, metro, ubytování, přivítací panák a jde se do města. Nejdříve se potkáváme s kamarádem v Mikkeller Brewpubu, kde je ale totálně narváno a přeřváno, takže se přesuneme na jídlo a pivo do klasické londýnské hospody o kousek vedle, kterých je všude tuna. Ale nebojte, i na Mikkeller v průběhu víkendu dojde.

Poté, co do nás padne pár piv se žrasem, jdeme na noční procházku městem. Katedrálu svatého Pavla, mrakodrapy v City i Tower Bridge jsme sice viděli už posledně, ale v noci mají jako většina měst o dost jiné kouzlo. Nejvíce mě ale ze čtvrteční procházky zaujala nasvícená tržnice Leadenhall Market.

Páteční den, jelikož je fakt hezky, míříme do Greenwiche. Nejdříve se podíváme do Painted Hall se super malovaným stropem s hromadou detailů, která za těch 17 liber opravdu stojí. Blízká kaple sv. Petra a Pavla a okolní budovy jsou taky fajn. Dále jsme šli k nultému poledníku, který je spíše schovaný v areálu královské observatoře, kam vstup stojí strašný ranec, takže na něj kašleme. Hlavní je ale zdejší výhled na Londýn, který rozhodně stál za to a nemusíte si kvůli němu bookovat návštěvu v žádném mrakodrapu. Něco jako pohled na Prahu z Riegráčů.

Dost ale bylo trajdání po městě, jede se na ubytko zvnitřnit několik panáků a piv, povečeřet a rychle na první kapelu. Úplně první Emyn Muil sice záměrně vynecháme, ale RITUAL DEATH o třičtvrtě na šest už jdeme poctivě vyhrozit. Když však přicházíme do klubu, koukáme, že nikdo nikde. Na to, že festival zveřejňoval announcement o vyprodání 90 % kapacity, musím říct, že téměř vyprodaný festival vypadá trochu jinak.

Jasně, víme, že ne vždy organizátoři ve svém promu píšou pravdu, ale tady bylo fakt poloprázdno. Může za to X faktorů. Dva roky zpátky byla dost možná kapacita silně překročena, nebo tentokrát holt páteční kapely tolik lidí nezajímaly. Co si budeme, Mare a Misþyrming jsou asi zvučnější jména než Dark Sonority a Necrophobic. I tak si ale myslím, že letošní ročník nejspíše nedopadl úplně dle očekávání, k čemuž se pravděpodobně ještě dostanu.

Trondheimská Rituální Smrt každopádně rozjíždí svou standardní rubanici dle hesla primitive and deadly. Svůj setlist poslední roky prakticky nemění, takže Goat. Altar. Sacrifice pochopitelně hned na začátek. Otvírák to je fakt super, ale už si říkám, že by nebylo špatné to pořadí songů lehce přeházet, zvlášť, když tahle jeba kolikrát utrpí na festivalový neduh, kdy se první skladbu-dvě mnohdy ještě rovná zvuk.

Zbytek setu ale drtí poctivě. Vermin, Ceremonial Crypt Desecration, Luciferian Pyre, vše v pořádku. Vyplatí se být spíše vpředu, kde je větší tlak. Vzhledem k tomu, že O2 Academy Islington disponuje dost velkým balkónem, jehož spodní část je nad hlavami stojících fanoušků, v zadních řadách jsou tedy některé zvukové frekvence trochu osekány. U většiny kapel to vůbec nevadilo, ale od Ritual Death prostě chceš pořádný kopanec nejen samotnou hudbou, ale i zvukem.

Prakticky celý set jsem tedy skoro vpředu a na Black Metal Terror rozbíjím zbytek davu a fanaticky vyřvávám Hail Satan! Nějaká větší odezva či jakýkoliv mosh pit nikde. Jako hele, nebyl to úplně nejlepší gig Ritual Death, na kterém jsem kdy byl (a čím vícekrát jsem je viděl, tentokrát snad už poosmé, tím více kolovrátkové mi to přijde), ale rozhodně to nebyl ani jeden z těch horších. Jak já, tak kámošstvo je spoko. Zároveň se ale Wraathovi nedivím, že si chce dát na chvíli s RD pauzu a načerpat síly, případně přijít s novým materiálem před dalším živým hraním.

Další kapelou pak byla francouzská ALKHEMIA. Banda, která loni vydala svůj debut Abraxas. Docela mě překvapilo, že zrovna oni dostali tak exkluzivní slot na hlavním pódiu. U podobné kapely bych spíše čekal, že bude festival otvírat, ale proč ne, jdeme se na ni podívat. Hudebně to není blbé. Celkem moderní black metal, docela inspirace známými francouzskými či islandskými jmény. Nechybí disonance, ale spíše převládají melodie, rozhodně to má atributy k tomu, aby mě bavili.

Nevadí mi ani hudební rozmanitost a to, že jednotlivé songy zní celkem odlišně. Jsou tu sypanice, ale i chytlavější momenty. Vyloženě silné pasáže chybí, ale co chtít od nové kapely. V kontrastu se zmíněnými hudebními kvalitami mě ale překvapila až přehnaně sebevědomá prezentace kapely, hlavně dredatého zpěváka. Ten hyperaktivně běhal po pódiu tam a zpátky, sázel do mikrofonu samé screamy a nechybělo ani "hej hej hej."

Pičo, máte venku jedno album, nikdo vás nezná a rozjíždíš tu větší hecovačky než Agnostic Front. Tohle fakt miluju, navíc na blackmetalové akci. Vlastně i kvůli tomuhle mám z Alkhemie více pocit, že to jsou nějací crusteři, co zkouší hrát black, než opravdu blackmetalová kapela. Nic ve zlém, sám mám některé HC/black kapely dost rád, ale tentokrát jsem naladěn trochu na jinou vlnu. Po jednom delším melodickém songu, u kterého si řekneme, že byl beztak z celého setu nejlepší, se jdeme raději opět trochu najíst.

Vracíme se až na konec prvního nebo druhého songu NECROPHOBIC. A na to, že reálně od téhle kapely znám asi jen pár skladeb, kupodivu mě v Londýně baví. Jasně, je to hlavně melodický popík, ale docela našlapaný. Člověk se během koncertu fakt rychle chytá, a když jej bere tak trochu s nadsázkou, vlastně dobře funguje. K tomu v pohodě zvuk, celkem dobrá světla a vtipný zpěvák. Může být. Aspoň se na ně lidí vyblbnou a nebudou se na headlinera chovat jako burani.

Na Necrophobic navíc překvapivě rychle vzniká kotel. Ten tu rozjíždí hlavně jedna holá hlava, ke které se sem tam tam někdo přidá. V jednu chvíli dokonce přichází sekuriťák, ale zbytek ho rychle ujišťuje, že je to v pohodě a borec to nechává bejt. Party každopádně pěkná, jen kde jsi byl vole, když hráli Ritual Death?

Nemůžu sice říct, že by to byl jakkoliv top koncert. Docela mě sralo nonstop kytarové sólování i blbý kecy mezi skladbami, ale u podobně primárně zábavné kapely to beru rozhodně více, než třeba u Alkhemie. Jde ale poznat, že kapela už nějakou dobu hraje a baví mě. Asi jako třetí vál od konce pak Necrophobic zahrají Blinded by Light, Enlightened by Darkness, což je beztak jejich nejlepší song. Ok, jsem spoko, můžu jít v klidu na pivo a chystat se na zlatý hřeb večera.

DARK SONORITY jsem letos viděl už v lednu v Trondheimu, kde proběhl jejich koncertní návrat po osmi letech neaktivity. Kapela samozřejmě byla spíše hibernující a věnující se novému materiálu, protože kromě songu z Kaosrekviem a materiálu z dob Kaosritual zahrála i dvě skladby z dosud nevydané desky. O půl roku později vystoupili Dark Sonority na Beyond the Gates v Bergenu, kde kromě coveru Thorns přibyla i třetí nová věc a jednalo se tak o historicky první gig kapely bez jediného songu ze Svøpt morgenrød. V Londýně dostali jako páteční headliner hodinový slot, a tak jsem byl zvědavý, jak se jejich setlist změní tentokrát.

A dá se říct, že většina koncertu kopírovala jejich set z Bergenu. Začalo se dvěma novými věcmi, a to Through Tongues of Fire a Mercurian Keys. Jelikož jsou všechny tyto skladby zaznamenané na YouTube a já je před koncertem docela poctivě točil, hned od začátku se chytám mnohem více než v Trondheimu. Tam mě sice nevydaný materiál rovněž hodně bavil a svou kvalitou nabídl skvělé momenty překvapení, ale když se v něm trochu více orientujete, dovedete se naživo chytat hned o poznání lépe.

Dobré, že Dark Sonority své koncerty rozjíždí zrovna těmi pomalejšími věcmi. I během nich se tentokrát rovnal zvuk, byť trochu jinak než třeba v Norsku. Vokál a klávesy, které byly na dřívějších koncertech kapely spíše v pozadí, tentokrát dominovaly a spíše bylo problém dostatečně slyšet kytary. Časem se to pochopitelně rovnalo, byť částečný nepoměr mezi hlasem a instrumentální složkou zůstal i nadále. Úplně dokonalý zvuk tedy Norové neměli ani tentokrát, ale vlastně jsem rád, že jsem si díky odlišnému setupu mohl kapelu užít zase trochu jinak.

Vlastně velký plus za to, že se jednalo o koncert s nejlépe slyšitelným Eskilovým vokálem, což jsem ocenil hlavně při čistě zpívaných linkách typu “o'Lucifers krone”. Tyhle pasáže opravdu v Londýně vyzněly fakt skvěle a Blixovi šlo rozumět každé jeho slovo. Úplně první opakování disonantního riffu z Du morgenstjerne, morgenrødens sønn sice oproti minule lehce zaniklo, ale opět se to rychle zlepšilo. Celkem jinak koukám, že co se kytarové práce týče, Håkon toho hrál na koncertě více než Esten, který je momentálně aktivnějším hudebníkem, ale s DS se staral spíše o rytmický podmaz, kdežto Håkon hrál většinou lead linky.

Úplně poprvé jsem zde však zaregistroval i Björnův vokál. Vlastně ani nevím, zda byl na předchozích koncertech pouze potichu nebo nezpíval vůbec, ale tentokrát se podobně jako na nahrávce dostatečně podílel na doplňujícím jekotu / vdeších, které stejně jako u Ritual Death vydával do na hlavě přidělaného mikrofonu. Což minimálně během Du morgenstjerne a závěrečného songu tvořilo přidanou hodnotu.

Čím déle Dark Sonority hráli, tím více rostla síla jejich koncertu. Třetí novinka Your Phosphorescent Threshold Apast mě z nevydaných skladeb bavila regulérně nejvíc. Zde perfektně fungoval jak songwriting, tak vokály, ale i zvuk kytar. Vrchol koncertu však přišel v samotném závěru, kdy Norové zahráli Hyll seier golgata! Tento song, dle mého názoru nejsilnější věc z Kaosrekviem, dle slov Håkona naživo Dark Sonority nikdy nehráli. Zazněla pouze na koncertech Kaosritual ještě s žijícím Steingrimem.

Asi si dovedete představit mé nadšení ve chvíli, kdy jedna z mých nejoblíbenějších kapel začne hrát jeden z mých nejposlouchanějších songů vůbec. Samozřejmě jsem tajně doufal v to, že jej někdy uslyším, ale kdybych si měl vsadit, asi si tipnu, že dojde opět na nějaký song od Kaosritual než Hyll seier golgata! Nicméně stalo se, já si při headbangingu málem urval hlavu a odcházel naprosto spokojený. Úplně celou hodinu Dark Sonority sice nehráli, na starší materiál už taky nedošlo, ale nevadí, už jen kvůli tomuhle stál výlet do Londýna za to, a já se nemůžu dočkat, až se znovu uvidíme v prosinci na Celebrare Noctem.