Kdy: sobota 20. září
Kde: Velká Británie, Londýn, O2 Academy Islington
Další reporty: pátek, neděle

Jelikož jsme po pátečním koncertu Dark Sonority kalili se spolubydlícími piva na terase ubytování snad do dvou ráno, v sobotu ráno se mi zrovna dvakrát vstávat nechtělo. I tak jsme se ale museli vykopat, protože jsme měli od jedenácti zaplacenou prohlídku Westminsterského opatství. Kolem toho jsme samozřejmě procházeli dva roky zpátky, ale vstup dovnitř je celkem drahý a hodí se mít na něj dost času.

Kromě toho, že se jedná o jednu z nejvýznamnějších gotických katedrál v celém Spojeném království a zároveň tradiční místo korunovací či pohřbů anglických panovníků, je to hlavně popiči barák s miliardou různých detailů, soch, super stropů a ano, najdete zde i hodně lebek. Zabili jsme tam asi tři hodiny a spoko. Pak do nás padl nějaký truffle burger a pár piv v The Hop Locker na druhé straně Temže a mohli jsme se opět pomalu přesunout do Islingtonu na první relevantní kapely.

DARVAZA nakládá hned od začátku. Zvuk je dobrý od prvního songu a kapela do nás pálí mohutný a násilný gig. Dav je sice chcíplý, ale kapela nakládá. Prostě jedno z těch jmen, které tě naživo baví vždycky. Stačí vymyslet jednoduchý, ale účinný recept, odehrát koncert s pořádným nasazením a máš vlastně vyhráno. Možná si říkám, že to divadlo, které je gig od gigu větší, už sem tam přehání. Björnovo bubnování do činelů atd. bylo celkem úsměvné. Zároveň ale šlo poznat, že už něco požil a je lehce znaven, tak mu budiž odpuštěno.

Darvaza jinak odehrála lehce pozměněný setlist. Na Towards The Darkest Mystery jakožto nejsilnější song kapely naštěstí došlo a tradičně zabíjel. Ale třeba z prvního EP The Downward Descent tentokrát nehráli nic a dokonce přišla řada na novou skladbu Holy Blood. A jelikož i ta je evidentně složena dle osvědčeného mustru, hned napoprvé fungovala.

Shrnuto podtrženo, opět dost dobrý gig. Určitě jeden z těch lepších, co jsem od Darvazy viděl. Rozhodně ne nejlepší, na Prague Death Mass ani Bruxhell s House of the Holy to nemělo, ale do silnější poloviny bych jej zařadil stopro. Na závěrečnou The Silver Chalice pak Wraath i s kytaristou naběhli do předních řad, které trochu zasvinili veškerým tím cementem, kterým byli solidně posypaní a čau. Jo, spoko, příště jdu na ně zas.

Jelikož jsem chtěl vidět, jak to vypadá na druhé stage, kde teda až na jednu výjimku nic zajímavého nehrálo, jdu kouknout na kus koncertu IMPERIAL DEMONIC. Vzhledem k celkové návštěvnosti festivalu asi není překvapením, že tu zrovna na tyto severní Iry nebyl skoro nikdo.

Kapela to byla totálně zbytečná, hudba o hovně, zvuk strašný. Ven lezly pouze kopáky a vokál, jinak nic. No, zrovna zde mi to je jedno, beru pivo a jdu do hajzlu, ale docela doufám, že ten otřesný sound zde nebude pravidlem. Přeci jen zde v sobotu má hrát jedna kapela, na kterou se fakt těším. Jinak šlo druhou stage s klidem ignorovat. Vystupovaly tu samé místní kapely, a to převážně takové, o kterých jste v životě neslyšeli, což je ve většině případů asi i dobře.

Následovali rakouští ELLENDE. Jedna z těch relativně zbytečných post-black kapel podobně jako Harakiri for the Sky a další. Některé jejich melodie jsou relativně ok, byť jsou sladké až na půdu, ale nemohu říct, že by hráli úplně marný koncert. Fanouškům, kteří mají o dost jiné hudební preference než já, se asi líbili. Rozhodně jsou spíše roztahaná romantika než opravdový black metal, ale asi ne úplný nevkus. Určitě lepší než předchozí kapela, co hrála dole. Jen si tedy říkám, co mají asi tak v podobné muzice symbolizovat kosti, které má zpěvák pověšené na krku. Jeho lásku k mrtvolám? Možná.

Uvědomuji si, že je zde možná o něco více lidí než v pátek, byť furt nejde hovořit o nacpaném klubu. Dalo se to ale očekávat, přeci jen v sobotu hrály větší kapely, což šlo vidět i na pódiu, protože celý večer zabíraly polovinu pódia Hellhammerovy bicí a ostatní kapely se musely s místem uskromnit. Do konce Rakušanů ale nezůstáváme a raději jdeme s kamarády na pivo a jídlo. Volba padla na podnik Two More Beers, kde jsme měli celkem okay jejich vlastní ipu, ale hlavně totální foodporn v podobě jeleního waffle burgeru, po kterém jsem se oblizoval až za ušima. Jelikož je tato restaurace fakt kousek od klubu, pokud zde někdy budete, tak návštěvu rozhodně doporučuji.

Nesedíme zde ale moc dlouho a dost rychle se vracíme na prvního z headlinerů. Švédští KALL zde totiž hráli set složený ze songů LIFELOVER. Jelikož v kapele kromě zpěváka Kima Carlssona působí hned několik bývalých členů Lifelover, dalo by se říct, že to je celkem legitimní live reunion a ne jen nějaký tribute band. Vzhledem k tomu, že zakladatel a hlavní skladatel kapely Nattdal je už nějakou dobu po smrti, je vlastně chvályhodné, že ostatní místo pouhého dojení známého jména uvádí věci na pravou míru a na plakátu bylo uvedeno Kall plays Lifelover.

Jejich koncert byl každopádně dobrý, plný samých silných hitů, ale vyzněl o dost jinak, než jsem čekal. Fanouška, co má hodně najeté jejich desky, musel překvapit až přehnaně metalový a nabasovaný zvuk. Než onen typický post-punkem nasáklý taneční dsbm to byl prostě hlavně hutný metal. Svůj účinek to rozhodně mělo, ale kouzlo desek bylo trochu zabito.

Kapela jinak vsadila na jistotu a svůj set poskládala z těch největších hitů. Nechyběly tedy taneční pecky jako Androider, Cancertid nebo Nackskott. Vše hezky i s naživo hranými klávesami a doplňujícími samply. Tam si prostě každý, kdo tyhle songy zná, musel aspoň trochu zatancovat stejně jako samotný Kim, který na pódiu skákal jako nějaký pacient z mentálního ústavu. Do toho předstíral, že si řeže ruce a krk žiletkou, prostě klasika. Škoda, že tentokrát to bylo jen na oko a na rozdíl od starých dobrých časů opravdová krev na pódiu chyběla a jeho košile zůstala po celý koncert bílá.

Hlasově to však Kim dával i po letech velmi dobře. Veškeré jekoty zandal hustě, skoro jako za mlada, čímž na sebe logicky upoutal z celé kapely největší pozornost. Došlo jinak na relativně obsáhlý průřez všemi nahrávkami. Pouze z poslední desky Sjukdom zahráli jenom Instrumental Asylum. Škoda, materiálu z ní by ten aktuální zvuk sedl dost možná nejlépe. Tak jako tak, jednalo se o dost zábavný koncert, který možná vyzněl jinak, než bych od Lifelover čekal, ale skalní fans, mezi kterými dle pohledu davem převládaly hlavně tancující gotičky, byli/y pravděpodobně happy.

Když ale Švédové začali hrát svůj poslední song, rychle běžím na spodní pódium, kde se akorát chystali LYCHGATE, kteří akorát začali hned, když jsem na malou stage doběhl. Tuto anglickou avant-garde blackovou kapelu jsem viděl pouze jednou před deseti lety na Celebrare Noctem festivalu krátce poté, co vydala své přelomové album An Antidote for the Glass Pill. Koncert to byl tehdy skvělý, a byť Lychgate i nadále zůstali - minimálně co se studiové tvorby týče - docela aktivní, své koncerty po roce 2017 omezili na naprosté minimum, a to i ve své domovině.

Jelikož se jednalo o docela exkluzivní možnost vidět opět Lychgate naživo, na koncert jsem se hodně těšil, ale zároveň jsem se trochu bál, jak v malém klubu pro necelých 300 lidí vyzní. Jak víme z reportu, ani na Roadburnu neměli údajně ideální zvuk, takže jisté obavy byly na místě. Kapela však tentokrát vystoupila v trochu jiném složení než v minulosti. Ne že bych poznal všechny jednotlivé členy, ale zásadní změnou budiž, že Greg Chandler tentokrát nehrál na kytaru, ale pouze zpíval a že veškeré varhany nebyly hrané naživo, ale puštěné ze samplu.

Lychgate tedy hráli pouze s dvěma kytarami, basou, bicími a zpěvem. I přesto, že na pódiu stáli jen tři hráči na strunné nástroje, stejně jsem dohromady napočítal 22 strun, které zde nebyly jen na oko, ale byly smysluplně využity (a fakt ne na džn džn, ale opravdu se na ně hrálo). Navíc mě mile potěšilo, že obě kytary byly velmi dobře slyšet, basa v nejhlubších tónech možná basovala až příliš, ale jinak taky v pohodě, a dokonce i ty klávesy/varhany lezly ze samplů dostatečně. Yes, že by zde přeci jen na rozdíl od předchozích no name kapel vyzněli Lychgate ideálně? Evidentně ten dřívější fail měl na svědomí i samotný interpret, ne jen samotný zvukař.

Lychgate jinak v Londýně odehráli hodně tvrdý set. Úvod tvořily první dvě skladby z nejnovějšího EP Also Sprach Futura, což je fakt nejnasypanější materiál kapely. Hned jako třetí přišla na řadu výborná pecka I Am Contempt z druhého alba. Během ní šlo krásně poznat, jak se Greg s před sebou zavěšenou lucernou ve své roli frontmana snaží. Své vokály včetně mocného “IAAA” dával fakt hustě. Navíc bylo super slyšet jeho hlas bez tisícovky efektů, které používá v Esoteric. Jeden song z eponymního debutu dali Lychgate taky, a to Sceptre to Control the World. Z The Contagion In Nine Steps se tentokrát nehrálo.

Došlo ale i na dvě úplně nové skladby. A z toho, jak na mě naživo působily, troufám si tvrdit, že kapela bude pokračovat ve svých šlépějích z Futury, jelikož se opět jednalo o jedny z nejtvrdších věcí z celého setu. Hodně metal plný kytarových disonancí, no prostě žrádlo. Vrchol koncertu ale přišel asi opět na závěr, kdy Lychgate zahráli Letter XIX. Ten rytmicky rozsekaný konec fakt totálně všechno rozbíjel.

Celkem čumím, že zrovna na Lychgate bylo na druhé stage spíše poloprázdno. Já stál celou dobu v druhé řadě a i Jana, která došla později, se bez jakékoliv námahy dostala do první lajny. Jestli zde byla jedna kapela, u které jsem se bál, že na ní bude dole narváno, byla to tahle. Pravda, že zrovna hudba Lychgate není úplně nejpřístupnější, ale stejně.

Ve výsledku jsem ale fakt rád, že Lychgate nehráli na hlavní stage. Ten přímý kontakt stál za to, zvuk měli fakt výborný a koncert odehráli opravdu intenzivní. Kdo by vůbec řekl, že v téhle malé díře, což byl spíše bar s pódiem než klub, budou tak dobře znít. Skladby si snad taky nedovedu představit, že by mohli vybrat lepší a já pouze doufám, že nebude trvat dalších deset let, než je znovu uvidím. Nejlepší sobotní kapela, super zážitek a na nové album se po koncertu taky moc těším.

Na závěr dne nás však čekal ještě headliner Covenant. Teda pardon, THE KOVENANT, kteří zde, stejně jako na dalších letošních koncertech, přehráli celé své legendární album Nexus Polaris. Jelikož jsem se chvíli zakecal s Jimem z Lychgate, první song nestíhám. Přicházím ale akorát na Bizarre Cosmic Industries, což je beztak nejlepší skladba z alba, takže jsem spoko. A jako, nebudeme si lhát, tady šlo primárně o zábavnou nostalgii. Zároveň ale musím uznat, že jsem se během celého koncertu fakt skvěle bavil.

Jít na tohle po Lychgate byl teda trochu úpadek, ale co, sranda musí být. Velkým plusem budiž, že v současné sestavě The Kovenant hrají rovnou dva členové Arcturus. Konkrétně kytarista Knut a klávesák Sverd. A jako musím říct, že minimálně Sverd táhl kapelu hodně nahoru. Oproti songwritingu v jeho domácí kapele tohle byl tak trochu Arcturus po mozkové obrně, ale jelikož tu naštěstí nic nekurví Vortex, snad aj kacířsky napíšu, že mě The Kovenant bavili více než poslední živáky hvězdy nejjasnější. A o tom, že The Kovenant byli mnohem lepší než totálně trapní Borknagar, které jsem v Londýně viděl dva roky zpátky, se snad ani netřeba bavit.

Jo, byla to hodně nostalgická pičovina, kterou z hlavy ani za ty roky prostě nedostaneš a kýč jak bič, ale vlastně hodně dobře zahraný, odzpívaný, s dobrým zvukem a dokonce se na to aji hezky koukalo. Za kapelou byla celou dobu docela pěkná projekce, všichni v bíločerných oblečcích. Možná, že ta image byla vtipná podobně jako samotná hudba, ale rozhodně efektní. Snad jen škoda, že na Hellhammera přes činely nešlo skoro vůbec vidět, ale co, odehrál to samozřejmě skvěle. Docela mě překvapilo, že i sám Nagash to odeřval velmi obstojně. Trochu mě štvala snad jen Sarah Jezebel Deva se svým "hooo, hooo, hooo", případně "ááá, ááá, ááá", ale to k téhle hudbě asi holt patří.

Jo, vlastně jsem rád, že jsem to mohl vidět. Nexus Polaris byl svého času kvlt, který slyšel snad každý a je fajn, že na něj kapela vzpomíná takhle kvalitním provedením. Asi jsem dobře udělal, když jsem dal na Brutalu místo The Kovenant přednost Gojiře, ale na Cosmic Voidu to s pivem a značnou dávkou nadsázky prostě fungovalo. Kamarádka, co je viděla i v Jaroměři, navíc říkala, že v Londýně měli o poznání lepší zvuk i vizuál.

Já dodám snad jen to, že ještě více než Nexus Polaris mě beztak bavily ty přídavkové industrial kokotiny z Animatronic. Jihad byl fakt vyloženě Mortal Kombat elektro soundtrack. A žádné samply, Sverd vše hrál hezky naživo a z celé kapely opět nejvíce exceloval. No a New World Order na konec. Diskotéku na závěr dne prostě chceš. Já jsem spoko.