15 years of Death, Darkness and Decay

Kde: Dánsko, Kodaň, Pumpehuset

Kdy: čtvrtek 4. září 2025

Další reporty: pátek, sobota

Killtown Bookings už hromadu let pořádají jedny z nejzásadnějších tour v rámci deathmetalového undergroundu. Kdo sleduje například pražské pořadatele Kreas, asi moc dobře ví, že většinu koncertů, které u nás dělají, sem pomohla dotáhnout právě tato dánská bookingovka. A kdo Killtown zná, pravděpodobně ví také o tom, že kromě bookování různých turné mají na svědomí také festival pořádaný v Kodani.

Sám mám Kill-Town Death Fest v merku už delší dobu a znám hromadu známých, kteří tam pravidelně jezdí a chválí si jej. Vlastně každý, kdo jej navštívil, o něm nadšeně mluví jako o té nejlepší evropské deathmetalové akci. Super klub, výborný zvuk a kvalitní lineup jsou hlavní atributy, které se ve spojení s tímto festivalem skloňují.

A byť se sám považuji za fanouška současné deathmetalové vlny, na koncerty v Praze, včetně festivalu Tones of Decay, vyrážím pravidelně a na dalších festech si na DM zajdu vždy rád, stále to není žánr číslo jedna, kvůli kterému bych letěl na zahraniční akci. Při pohledu na historické lineupy Killtownu jsem vždycky znalecky pokynul, že to je super, X kapel bych vždy viděl rád, ale nikdy mě to nedonutilo si sem koupit lístek.

Když se však jako první announcement k desátému výročí objevil první evropský koncert australských Portal po dlouhých deseti letech, bouchl jsem i já konečně do stolu a okamžitě si lupen pořídil. Už jsem sice věděl, že se nejedná o exkluzivní gig a je v plánu evropské turné, ale lákadlo vidět právě tuto kapelu v perfektních podmínkách bylo zkrátka tak silné, že jsem ani nečekal na potvrzení zbytku kapel.

A už dle finálního plakátu si myslím, že jsem udělal velmi dobře. Kromě Portálu přibyli také Impetuous Ritual, exkluzivní evropský gig Mitochondrion, Rippikoulu, Antediluvian, exkluzivní evropský gig Morpheus Descends a hromada dalších. To vše navíc v centru Kodaně, která je prostě super město, a tak jsme se sem s Janou a hromadou dalších známých tváří vydali na další dánský výlet.

Na rozdíl od některých odvážných jedinců pochopitelně neriskuji, že kvůli zpožděnému letu neuvidím Portal, takže vyrážíme raději s denním předstihem. V Kodani jsme byli už v roce 2018 a až na přehršel všudepřítomných cyklistů jsme si tohle město okamžitě oblíbili. A nevím, zda za to může pouze krásné počasí, ale řekl bych, že je za těch sedm let snad ještě hezčí. Všude krásně čisto, hromada moderních i historických budov, výborné jídlo i pivo kam se podíváš, všichni na sebe milí. Jasně, je tu draho stejně jako všude na severu, s čím prostě musíš počítat, ale takhle si prostě představuji, že by měla vypadat moderní metropole (zdravím Berlín). A je fakt jedno, zda se pohybuješ v centru nebo jdeš do punkovější/alternativní čtvrti.

Ve středu díky dostatku času a oproti víkendu menšímu počtu lidí prolezeme centrum a stará známá místa. Celkem zajímavé pozorovat, jak se v tom městě furt něco nového děje, buduje a vyvíjí se. Někdy to je možná lehce na škodu, třeba pohled na osamocenou operu se mi líbil více před lety, když se toho v přístavu až tolik nedělo (za což možná může i volba ročního období, posledně jsme tu byli v listopadu). Na druhou stranu super, že nejen turisté, ale i místní zde mají čím dál více možností. Rosenborg, Nyhavn i Kastellet jsou jinak stále hezké. Za zmínku stojí také možnost vyjet zadarmo na vyhlídku místní univerzity, odkud je super výhled na celé město. No a co se piva a jídla týče, přidávám se k worshipperům Mikkeller Warpigs brewpubu. O jejich brisketu a imperial stoutu se mi bude zdát ještě dlouho. 

Jelikož se první den festivalu začínalo hrát až od šesti odpoledne, přes den jsme měli opět dost času na turismus. Rozhodli jsme se projet přívozem k opeře a pokračovali k místní spalovně odpadků. Amager Bakke je poměrně impozantní stavba, na kterou můžete vyjet výtahem a pokochat se výhledy na okrajovější a průmyslovější část města. Následovala návštěva Reffen street food marketu, kde mezi různými kontejnery a bývalými výrobními halami najdete snad všechny možné kuchyně světa, místní pivovar a také Mikkeller Baghaven, kam si v klidu můžete donést jídlo z okolních stánků. Ten lze doporučit stejně jako jakoukoliv jejich jinou pivnici. Zkrátka pokud spadnete do nějaké knajpy s logem od Mikkelleru, budete spoko.

Odsud sedáme opět na přívoz, necháme se doplavit do centra a konečně jdeme obhlédnout prostor, kde se celý festival odehrává. Hraje se v klubu Pumpehuset, který je fakt kousek od hlavního nádraží, takže to z něj máte prakticky všude kousek. Samotný klub má dvě hlavní patra s dvěma pódii, kde se vystřídala většina kapel. Hlavní stage je v horním patře, kam se prý vleze 600 lidí. A byť byl celý festival až na nedělní den komplet vyprodaný, až na výjimku dvou kapel mi nikdy nepřišlo, že by zde bylo nějak natřískáno. Kapacita prostoru je asi ještě větší, než počet prodaných vstupenek, nebo zkrátka na hromadu kapel nepřišli ani zdaleka všichni. Zvuk zde byl téměř na všechny kapely velmi kvalitní, na velké pódium se super osvícením šlo dobře vidět, prostě pohoda.

S druhou menší Black stage v prvním patře to bylo trochu horší. Více než regulérní koncertní sál se spíše jedná o průchozí prostor mezi barem, merchem a záchody, kde je v rohu místnosti prostor pro kapelu, před kterou se však vleze podstatně méně lidí než na main stage. A byť zde hrály hlavně menší, mně mnohdy neznámé kapely, tak zde bylo prakticky furt natřískáno. Pokud vršek měl ofiko kapacitu pro 600 lidí, Black stage bych těch 400 zrovna nevěřil. Když jste chtěli nějakou kapelu vidět ze slušného místa, většinou to chtělo dojít včas. Takové to, že přijdete v půlce gigu a ještě chytnete solidní flek, zde úplně nefungovalo. Plusem budiž, že i když jste stáli na úplně debilním místě někde pod schody, odkud šlo prd vidět, zvuk zde byl rovněž na většinu kapel bez ohledu na váš flek úplně parádní.

Pumpehuset však netvoří pouze vnitřní prostory. Před budovou je také dost rozsáhlý dvorek s hromadou míst k sezení, kde si můžete dát pivko, jídlo, koupit festivalový merch a v klidu si tu odpočinout. Něco jako venek u Modré Vopice. Rovněž zde je další stage pojmenovaná Byhaven, kde v odpoledních hodinách hrálo některé dny pár prvních kapel. Zvuk zde sice většinou nebyl kdovíco extra a měli jste z koncertů pocit, že daná kapela hraje někde na dvorku, ale i zde proběhly dobré koncerty.

No a co se piva týče. Jelikož jsme na severu, je samozřejmě drahé. Dobrý pěník na čepu stál 70 dánských (nějakých 230 Kč). Šlo samozřejmě chlastat aji Tuborg za nějaký pade, ale proč bych to dělal, žejo? Zvlášť, když festivalová hazy IPA byla FAKT moc dobrá. K tomu tu šel najít i nějaký kyseláč od To Øl a nějaký další ipy z Brooklyn Brewery (ty už byly horší, ale vypít se furt daly). Festival si taky nechal udělat 4 různé plechy od pivovaru Slowburn, které prodával jednotlivě za 60 DKK nebo pohromadě za 2 kila. Vyzkoušeli jsme všechny (session IPA, černý ležák, malinový gose a již zmíněná hazy IPA) a všechny byly gut. Například oproti pivní kultuře ve Finsku opravdová nádhera.

Pokud jste ale chtěli ušetřit a nechtěli jste pít vodu, která byla na barech zdarma, stačilo odejít do vedlejšího krámu, tam si nakoupit plechy a donést si je do klubu. Nějaká kontrola a buzerace u vstupu? Nula. Ono to je i tím, že na venkovní zahrádku mohl přijít bez omezení každý a vstup se kontroloval až na jednotlivých vnitřních stage. Stačilo ale ukázat pásku na ruce a šels. Nějaké šacování? Nic. Hrozně pohodový a příjemný přístup, kterého jsem osobně začal využívat až třetí den, kdy došla festivalová IPA. Za celý festival jsem jinak nezaznamenal žádný konflikt, byť i zde s chlastem někteří nešetřili. Jen jsem zaslechl, že jednomu fanouškovi v triku Drudkh s ukrajinskou vlajkou někdo plivl do xichtu.

Pojďme se ale dostat konečně ke kapelám. Úplně první bandou celého festivalu byli londýnští VACUOUS. Ti letos vydali dle mého názoru dost povedenou desku In His Blood, která kombinuje valivý death metal s pár goth rock prvky. Když na ně přicházím do hlavního sálu, všímám si klasického koncertního neduhu. Vzadu za zvukařem je plno, vpředu poloprázdno. Procpat se do předních řad ale zvládám v klidu a hned kvituji slibovaný kvalitní zvuk. 

Naživo zněli Vacuous rozhodně méně kovově a více lidsky než z alba, ale hrnou rozhodně dobře. Nejvíce mě na jejich setu asi baví super práce s různými efekty a na subžánr až přehnaně dobrý bubeník. Vše skvěle sehrané. Hlavně skladby, co znám z desky, mě dost baví. K tomu nějaká hlukovější intermezza a samply, které mezi skladbami ovládal zpěvák, který mi jinak přišel jako spíše slabší článek kapely. Ve výsledku asi nic, co by mě odpálilo, ale na úplně první kapelu festivalu dost dobré.

Následující finskou kapelu Malformed, kteří hráli na menší stage, propijeme. Bylo tam zbytečně narváno, vedro, plus bylo třeba nabrat síly a lehce se najebat na neandrtálce.

IMPETUOUS RITUAL jsem viděl před Killtownem už dvakrát, z čehož mě hlavně v Německu na Chaos Descends festivalu rozjebali. A jelikož od té doby vydali další výbornou nahrávku Iniquitous Barbarik Synthesis, plus jsem předpokládal, že by zde jejich hudba mohla vyznít, jak má, očekávání byla opravdu vysoká.

A hned ve chvíli, kdy Sensible Aboriginals vylezou na stage a hrábnou do strun, mají fakt zvuk jako z jeskyně. První song měl sice pomalejší rozjezd, ale okamžitě od druhého fláku začíná destrukce světů, na kterou třeba zběsile pařit. Jana sice na mě nechápavě čumí a ptá se mě, co říkám na ten bordel zvuk. A okay, chápu, že pro někoho, kdo nemá Impetuous Ritual najeté jako já, to mohl být totální chaos, ale znělo to prostě přesně tak, jak má tahle kapela znít. Ano, chaos bordel jeskyně, ale zároveň s dobře rozpoznatelnými riffy,  destruktivními bicími a správně naechovaným vokálem. Poznávám v tom fakt úplně každý kytarový motiv z desek a každému, kdo mě v tu chvíli viděl, muselo být jasné, jak jsem nadšený.

Okay, tady fakt potvrzuji kvality toho sálu a Impetuous Ritual se pro mě vlastně stávají úplně nejlepší kapelou celého festivalu. Přes světla sice nešlo moc vidět, jak maj krásné slipy, ale hřeby z té temnoty lezly dostatečně. Od někoho ze známých, kdo stál v zadních řadách, jsem sice zaslechl stížnost, že to bylo až moc zahuhlané, ale v přední půlce sálu, na to jak to mohlo znít, to vyznělo fakt parádně. Co hráli za jednotlivé songy ti asi neřeknu, ale to bych nedal snad ani po poslechu alba. Setlist zde a asi sedí. Mocné vokální zaříkání z Grail of Enmity si pamatuju, některá zběsilá sólování z dalších skladeb taky.

Pravda, že Psychic Necrosis nebo některé další vyloženě doomové věci nehráli, ale naopak cením, jak sázeli jednu palbu za druhou. Už po půlhodině mám regulérně dost, ale kromaňonci to tam sypou dál. Absolutní destrukce a násilí, vše v topu. Reálně nemám co vytknout a koncert z Chaosu u mě vyhrává jen díky tomu, že v Kodani chybělo ono bezprostřední násilí se zakrvácenou figurínou. Když následně hodím venku řeč s Horror Illogium, sám mi říká, že to byl úplně nejlepší koncert Impetuous Ritual, co kdy viděl, a že je viděl fakt hodněkrát. 

Sorry, ale nějaká Castleumbra mě po tomhle fakt nezajímá, navíc je uvidím ještě v Praze, takže se jdeme raději vydýchat ven, okamžitě koupit další tričko a nějak to vstřebat.

Vracíme se zpátky až na CORPUS OFFAL. Jedná se vlastně o novou kapelu kytaristů z Cerebral Rot, které jsme měli možnost vidět na prvním ročníku Tones of Decay. Corpus Offal se letos představili svým debutovým albem a v Kodani si odehráli svůj první evropský koncert. Trochu mě sice překvapilo, že i pár minut po začátku svého slotu ještě řešili nějaké zvukové problémy (to ti fakt nestačila na přípravu hodina?), ale to, co následně předvedli, nám veškeré čekání vykompenzovalo.

Zaprvé, ten zvuk!!! Musel bych hodně dlouho přemýšlet, jestli jsem někdy slyšel něco podobného, protože tohle byl dost možná nejlépe nazvučený deathmetalový koncert, co jsem kdy zažil. Každý úder do bicích, každý riff, vše šlo krásně slyšet, ale zároveň to mělo opravdovou sílu a hloubku. Takhle kdyby zněla i sebeblbější kapela, stejně budu jejím koncertem fascinován. Corpus Offal ale samozřejmě makaj i po hudební stránce. Je to krásný sypec, který má podobně jako Cerebral Rot fakt dobře propracované kytary.  

Byť kytaristé po většinu koncertu drhnou hlavně tremolové riffy, místy jsou tak komplexní, že máš pocit, že co chvíli sólují. Ian má na svém vokálu jakýsi čvachtavý gore efekt, který mi na albu trochu vadí. V živém provedení funguje ovšem o poznání líp. Zvlášť, když zbytek kapely šlape a kvílí, nějaké ty grcance nevadí. Navíc bylo poměrně vtipné, když s efektem sázel hlášky typu “fucking Killtown, kill each other!” nebo “I want to see more fucking violence, come on Copenhagen!” 

Byť to byl vlastně dost chytlavý hopsa sypec metal s hromadou tup tup pasáží, zahraný byl fakt násilně, ale nejdůležitější je promakanost jejich kytar. K tomu už zmíněný mocný zvuk, nějaké doomové pasáže, IPAs rovněž makaly. Gut, dokonce i jeden vokální kvikot, co zněl jako milion prasat. Jestli podobně vyzní i Caustic Wound, kde zpívá druhý kytarista z Corpus Offal, máme se na co těšit. Na takové koncerty je radost chodit, i když se neřadím zrovna k die hard fanouškům téhle kapely.

Bez většího očekávání či znalosti kapely jdeme konečně pořádně mrknout na spodní stage, kde začínají Američané LEFT CROSS. Byť na metal-archives mají ve spřízněných kapelách prasárny jako Pissgrave nebo Antichrist Siege Machine, naživo mi to přijde hlavně jako valivý Incantation worship nebo úcta podobných dědko death kapel. Asi za to přehnané škatulkování může bubeník, který právě v ASM hraje. I zde sype dobře, riffy mají Left Cross docela solidní, ale asi nic, co by mě zrovna před Portal vystřelilo z papučí. 

Využíváme tedy možnosti si sednout, vyzout boty a promasírovat si trochu nohy před headlinerem. Dobré, že během toho můžeme sedět ve stejné místnosti, kde zrovna hraje kapela. Docela si je užívám, byť kromě toho, že sem tam kouknu, co se děje na pódiu, větší aktivitu nevyvíjím. Vokál docela slabý, do toho až moc sranda tupa tupa, asi taky pár důvodů, proč nehrají nahoře, ale na menším pódiu. Dvacet minut stačilo a jde se na hlavní kapelu, kvůli které jsme do Kodaně přiletěli.

Řeč je samozřejmě o PORTAL. Kapele, jejíž koncert, který jsem viděl před dvanácti lety na Hells Pleasure v Německu, považuji za jeden z nejsilnějších hudebních zážitků, co jsem kdy zažil. Od té doby se Australané ukázali v Evropě pouze v roce 2015 na krátkém tour po západě. Pak si dali koncertní pauzu a dokonce v některých rozhovorech hlásali, jak už dost možná naživo nikdy hrát nebudou. Konec kapely, dokonce ani její koncertní podoby, naštěstí nenastal. Za ty roky Portal zvládli nahrát výborná alba Ion, Avow i noisovou desku Hagbulbia a hlavně na duben letošního roku oznámili svůj návrat na pódium v Brisbane v Austrálii. 

Jelikož fotky z jejich domácích koncertů samozřejmě proletěly internetem, moc dobře jsme věděli, jak vypadá jejich aktuální podoba. Osobně mi maska s šesti rohy přijde jako jedna z nejefektnějších, a to zvlášť v kombinaci s temným svícením soustředěným především na Curatora. Ne, žádné stroboskopy jako v Praze v Kodani fakt nikdo nepouštěl. Naopak mě potěšilo zařazení dvou skladeb z Hagbulbie do intra a outra. Tak trochu jsem si říkal, jestli by to dokonce nezvládli opravdu zahrát naživo, ale těch lidí, co by to zvládlo se mnou seriózně poslouchat, asi v sále moc nebylo.

Svůj set poskládali Portal tak, aby se zavděčili ideálně všem. Došlo na skladby ze všech desek, byť se tedy ne vždy jednalo o ty největší “hitovky” (zrovna tady jsou ty uvozovky fakt potřeba). Z většiny alb se hrálo po skladbě nebo dvou, z debutové Seepie překvapivě nejvíc, a to čtyři songy. A jelikož každá deska zní trochu jinak, bylo otázkou, jaký zvuk Portal zvolí. Když jsme na nich byli v Německu, akorát vyšel Vexovoid a Swarth s Outre byly furt dost aktuální. Hrálo se taky na osmistrunky a celkově to bylo hutnější i temnější.

V Kodani měli Portal zvuk o dost čistější, čitelnější a konkrétnější. Stále dostatečně skřípavý a zprasený, ale šlo v něm slyšet úplně vše. Než nějaká hlubinná temnota dominovala více ostrost a řezavost. Díky soundu a tomu, že tentokrát hráli “jen” na sedmistrunné kytary, asi nejefektněji vyzněly ty nejagresivnější fláky z Ion a Seepie. Vzhledem k tomu, že i při domácím poslechu mám po letech zrovna tyto desky nejraději, vůbec mi to nevadilo. Naopak, např. Phreqs mi dal fakt facku jako úder elektrickým proudem. 

Celkově zde ale těch výbušných momentů a pokroucených riffů, které s vámi podivně škubou, bylo fakt dost. Na rozdíl od Impetuous Ritual však Portal nejsou kapelou, která by primárně působila na animální pudy. To je koneckonců znatelné už na samotném, relativně střídmém, byť stále velmi efektním bubnování. Ani to není satanistická temnota, která by vás měla pohltit jako Mare. Portal svým avantgardně technickým přístupem k death metalu křiví realitu prostě jinak. 

Největší roli zde má rozhodně Horror Illogium se svou kytarou a smyčkou kolem krku. Když jsem sledoval a poslouchal to, jakým způsobem hmitá prsty po hmatníku a co vlastně hraje, fakt jsem u toho akorát skřípal zuby a nechápavě kroutil hlavou. Zrovna tyhle detaily při poslechu desky až ne vždy poznáš, ale naživo to fakt zaleze do mozku. Curator kázal rovněž jak svými gesty, tak hlasově. Chapadla na prstech mu tentokrát chyběla a vokál měl oproti kytarám spíše tišší, ale to mi vlastně vyhovuje více, než kdyby vox přehlušoval hudbu.

Pokud mám být upřímný, asi musím říct, že před dvanácti lety mě živé vystoupení Portal vystřelilo z papučí ještě více, což však vůbec neznamená, že by se tentokrát nejednalo o silný zážitek. Ale zrovna v případě Australanů věřím, že ten první zážitek a šok je trochu neopakovatelný. Taky jsem od té doby slyšel i viděl hromady další dost zvrhlé hudby, což se na dojmu asi též podepsalo. A taky po tom, jak absurdně Killtown rozložili Impetuous Ritual, je přijít s něčím ještě silnějším snad nemožné.

Obecně však nutno říct, že těch kapel, které mají takto dotaženou jak hudbu, tak image a vlastně vše, opravdu moc není. Ono stačilo koukat, jak se na pódiu mění různé barevné kontrasty, případně jak světla zahalila kapelu do zelené. To se fakt Cthulhu probouzel v R'lyehu. Čím déle navíc Portal hráli, tím silnější momenty přibývaly. Tempus Fugit fascinoval od samotného intra, Eye rovněž pohltila. Úplně největší silou mě ale překvapivě vykoupala závěrečná Curtain. 

Na to, jak z desky zrovna tenhle song nemusím, naživo mě hned od samého startu, který obstarali masivní a silové údery do kotlů, totálně uzemnil. K tomu třeba připočíst naprosto přehnaný riff, do kterého jsem se zacyklil a Portal mě poslali do sfér, o kterých se jiným kapelám vůbec nesní. Jó, byť Vexovoid řadím mezi všemi alby kapely za nejslabší, asi Australané moc dobře ví, proč zrovna ke Curtain udělali klip a hráli jej jako poslední. Nějaká opravdu temná síla v této skladbě evidentně skryta je. Následuje pouze tupé zírání do propasti a poslech noisového outra Hexodeus, z kterého jsem na rozdíl od zbytku návštěvníků fakt nedokázal odejít.

Díky a doufám, že na naše další setkání nebudu muset čekat dalších 12 let. A pokud je pravda to, co mi před koncertem říkal Horror Illogium, až tak dlouho by to trvat nemělo.