Kdy: pátek 29. srpna 2025
Kde: Německo, Berlín, Lido
Fotky: buffon & mIZZY

The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble a jejich improvizační alter ego The Mount Fuji Doomjazz Corporation patří mezi jedny z nejzásadnějších kapel, kterým mohu vděčit za rozšíření svého hudebního rozhledu a touhu bádat v experimentálnějších vodách. Jako mladou máničku ve mně spolu s Bohren někdy před 15 lety probudili zájem o dark jazz, ambient, ale také elektroniku, což pokračovalo různým noisem, dronem atd.

Pochopitelně jsem od té doby objevil hromadu extrémnějších, temnějších, či v různých ohledech zajímavějších projektů. Dodnes ale právě Kilimanjaro a Mount Fuji patří k mým nejoblíbenějších nemetalovým kapelám, k jejichž nahrávkám se pravidelně vracím. A byť jsem měl to štěstí je vidět naživo v roce 2013 na Asymmetry festivalu v polské Wroclawi, jejich následný rozpad na konci téhož roku jsem docela obrečel.

Jednotliví členové těchto uskupení sice byli i nadále hudebně aktivní a stvořili nemálo nahrávek, některé z nich jsou dokonce hudbě TKDE a TMFDC docela podobné, ale při poslechu drtivé většiny z nich mám pocit, že to zkrátka není úplně ono. I proto si pustím raději původní diskografii, kterou se mi dokonce podařilo zkompletovat na vinylech, než Köhnenův Mansur či The Thing With Five Eyes nebo Jefferyho a Kiersův Inconsolable Ghost.

Vzhledem k výše uvedenému si nejspíše dovedete představit, jak jsem sebou škubl, když mi 12. února letošního roku přišel email s informacemi o exkluzivní reunion show. Řeknu vám, takhle rychle jsem lístek na koncert snad nikdy nekoupil, byť se konal ve městě, které ze srdce nenávidím. Nekažme si ale vzpomínky na tuto výjimečnou událost výčtem důvodů, proč je Berlín nejhorším městem, které jsem kdy navštívil a zaměřme se na to důležité.

Koncert se konal v pátek 29. srpna v klubu Lido, ve kterém jsem předtím nebyl a popravdě jsem o něm dříve ani neslyšel. Když už si jej ale kapela vybrala pro své reunionové vystoupení po dlouhých 12 letech a koncert se navíc vyprodal hned dva měsíce po oznámení, doufal jsem, že prostor bude mít svou úroveň. Z venku sice nevypadal nic extra, prostě bílá krabice bez ničeho, uvnitř však působil už mnohem lépe.

Nejednalo se o moc velký sál, dovnitř se vleze odhadem 400-500 návštěvníků. I přes rychlé vyprodání ale kapacita nebyla překročena, a když jste s desetiminutovým předstihem zabrali flek na rozumném místě, stále se zde dalo pohybovat. Plusem budiž byť relativně skromná, tak velmi rozumně rozmístěná zvuková aparatura. Všiml jsem si čtyř menších beden na každé straně pódia, které ale nesměřovaly jen jedním směrem, jak to mnohdy bývá, ale byly poskládané tak, aby co nejlépe ozvučily jak zadní část sálu, tak i přední řady. Jediný mínus, který bych zmínil, byla absence klimatizace, což na vyprodaném koncertu poznáte. Naštěstí zde ale byly větráky, díky kterým se vzduch aspoň trochu hýbal, a nebylo zde úplně na umření.

A co vlastně kapela, v jakém složení vystoupila? Troufám si říct že v tom nejklasičtějším. Zprava doleva stáli na pódiu Jason Köhnen s baskytarou, trombonista Hilary Jeffery, uprostřed Gideon Kiers s elektronikou, vedle něj zpěvačka Charlotte Cegarra a nalevo kytarista, kterého sice dle tváře nepoznám, ale asi to byl Eelco Bosman. Žádné housle či cello ani živé bicí, ale naopak před sebou všichni členové měli laptopy, různé efekty a viděl jsem i theremin.

Co se světel týče, tak se vizuálně jednalo o hodně čistý koncert. Žádná projekce ani nějaká větší light show. Na kapelu celou dobu svítila bílá světla doplňovaná dalšími reflektory, které měli členové za zády. Bylo tedy hlavní, aby šlo na kapelu vidět. K menšímu překvapení v tomhle ohledu ale přeci jen došlo.

Už předem bylo známo, že kapela odehraje dva hodinové, krátkou pauzou oddělené sety. Ten první začal ve 20:30, druhý pokračoval od 22:00. Nikdo, kromě samotných členů, ale předem nevěděl, co vlastně budou hrát. A jelikož byl koncert oznámen jako vystoupení obou tváří, tedy The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble včetně The Mount Fuji Doomjazz Corporation, zajímalo mě, jakou dramaturgii zvolí. Budou nejdříve hrát složené songy a pak v druhém setu improvizovat, případně naopak? Zaměří se hlavně na tvorbu Kilimanjara a jako Mount Fuji doplní jen nějaká intra a outra?

Výsledek byl blíže spíše druhé variantě, ale nakonec trochu jinak, než bych čekal. Na rozdíl od některých dřívějších koncertů, kdy improvizující Mount Fuji tvořilo začátek a závěr koncertů, se improvizované vsuvky různě objevovaly v průběhu celých setů. Jejich kostru tvořily hlavně songy z desek Kilimanjara, ale některé jejich pasáže byly upravené, někdy lehce zkrácené, protažené, či tu a tam doplněné čistou improvizací, která opakovaně zabrala mezi skladbami třeba 5-10 minut. Takže i když zazněla hromada známých motivů, které jistě potěšily všechny přítomné fanoušky, nejednalo se pouze o sázku na jistotu, kde by chyběl moment překvapení.

Co si ale budeme nalhávat, byť sám patřím mezi fanoušky, kteří lehce preferují tvář Mount Fuji a sílu jejich improvizace, i já se nejvíce těšil na to, až po mnoha letech uslyším několik svých oblíbených skladeb, které prostě zaznít musely. A když samotný začátek prvního setu patřil otvíráku The Nothing Changes z debutu a hned jako druhá přišla na řadu krásná Embers, radost mi vháněla slzy do očí. A zvlášť během druhé zmíněné jsem se rychle ujistil v tom, že tento koncert bude opravdu kvalitní.

Bylo předem jasné, že samotní hudebníci odehrají koncert skvěle, pouze v případě hlasu Charlotte bylo otázkou, zda se na něm vyšší věk lehce nepodepsal. Naštěstí ale, byť už je komplet šedivá, zpívala opět fakt nádherně. A magii nepředváděla pouze ve zpívaných pasážích, ale i v abstraktnějších momentech. Například když přes efekty loopovala své nahrané vdechy, které doplňoval Hilary trombónem. A to vždy při asistenci elektroniky, basy a všemožně modifikované kytary.

Rozhodně nelze říct, že by Kilimanjaro pouze jen tak přišli odehrát svůj materiál. I velmi dobře známé skladby byly naživo, i díky výbornému zvuku, mnohem bohatší a šlo v nich slyšet přínos všech hráčů. Nejvíce mě asi, pouze v dobrém slova smyslu, šokovala má nejoblíbenější skladba Pearls for Swine, která po delší improvizované drone pasáži uzavřela první set.

Zrovna tato věc vznikla v původní sestavě, kde Eelco s Charlotte ještě nehráli. Přitom naživo se o hlavní melodickou linku postaral právě kytarista. Gideon zde zase pobavil oproti originálu protahováním nástupu beatů, čímž správně budoval napětí před závěrečným chaosem. Ten ale naživo nebyl jen glitchově elektronický, ale hlavní roli zde dostal Hilary, tentokrát s trumpetou.

První hodinový set za námi a já jsem už teď nadmíru spokojený. I když samotnou první polovinu berlínského koncertu srovnám s tím, co jsem viděl v Polsku před 12 lety, troufám si tvrdit, že to bylo o poznání lepší a věřím, že ze mě nemluví jen aktuální nadšení. Došlo na několik hitů, ale celkově by šlo říct, že první set byl až na pár pasáží s výraznější elektronikou hlavně darkjazzový a ambientnější.

Po pauze nás však ti samí lidé překvapili tím, jak odlišnou tvář dovede představit ta samá kapela se skladbami ze stejných alb. Jestli jsem napsal, že první set byl hlavně darkjazzový, tak začátek toho druhého byl především triphopový. Tady kapela excelovala opět od samotného startu. Lead Squid, tedy otvírák z jejich nejpopulárnější desky Here Be Dragons, okamžitě vyhrává. Navazující, noisovější kus Lobby a München z EPčka Mutations, byly rovněž perfektní.

A znovu se opakuje to, že do beatů a melodií, které dobře známe z desky, přidává Charlotte svou hlasovou magii a spolu s trombonem nastolí naprostou nadvládu, která se překlápí do další, stále celkem rytmické improvizace. Vše zajímavě zvukově propletené, snad jen Gideonovy beaty bych snesl ještě o něco hlasitější. Ne, že by byly špatně slyšet, to vůbec, ale klidně by mohly ještě více kopat. Zároveň si ale uvědomuji, že nejsem na soundsystemu, ale na darkjazzovém koncertě, jehož basy s vámi i tak zvládly místy zavibrovat, takže asi vše v pořádku.

Poté, co Kilimanjaro svůj druhý set začali spíše rytmicky a triphopově, se jeho druhá polovina naopak nesla hlavně v noire a drone polohách. Tu si úplně říkám, že to je fakt soundtrack k Lynchovým filmům. Člověk nemusel ani zavírat oči, aby si k té hudbě mohl něco vizualizovat. Nechyběl ani šum větru, opět částečně tvořený hlasovým zaříkáním nebo pískot trubky. A takhle to pokračuje dále a dále, a byť už tou dobou ze mě kvůli rostoucí teplotě začíná téct pot, celou dobu pouze stojím na místě a pozoruji koncert jako zmrazený.

A když přijde čas na finále v podobě The MacGuffin, na pódium přichází mně neznámý člověk a připojuje se ke kapele s dalším trombonem. Ok, teď už na pódiu není jen jeden naprosto ničivý dechový nástroj, ale rovnou dva, které to tlačí do industriálních úderů. Velká paráda a zaslouženě obří potlesk. Kapela po více než hodině jakože odchází, ale vrací se i s druhým trombonistou a s improvizovaným přídavkem.

Na ten se zhasíná klasické osvětlení a z pódia do davu začnou zářit dva silné reflektory. Z kapely tou dobou reálně nejde skoro nic vidět, ale je zajímavé sem tam kouknout, jak se na tento efekt tváří oslněný a celkem zmatený dav. Po tomto téměř čtvrthodinovém přídavku je ale definitivní konec. Charlotte za kapelu poděkuje za masivní podporu, někteří lidé kvůli koncertu údajně přiletěli i zdaleka (nedivím se, nebýt to v dojezdové vzdálenosti, taky bych se proletěl). Nejsilnější reakci však vyvolala poznámka o “music we will hopefully make in the future”.

Když při odchodu z koncertu prohodím pár slov s Janou, Buffonem nebo náhodnými kolemjdoucími, všichni jsou nadšení. Kolega, který se po třech měsících v Evropě, během kterých zvládl vidět koncerty 50 kapel, hovoří o tom nejlepším z nich. Jo, tohle bylo fakt parádní.

Místo dvou hodinových setů hráli The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble a The Mount Fuji Doomjazz Corporation nakonec 140 minut. A byť bych mohl brblat, že mohli zahrát ještě Twisted Horizons nebo Adaptation of the Koto Song, stejně jsem nadmíru spokojený. Uvidíme, zda se od nich v budoucnu nějaké nové hudby nebo koncertů ještě dočkáme. Čekat 12 let na tenhle speciální koncert ale mělo rozhodně smysl.