V souvislosti s Impetuous Ritual se můžete dočíst o absolutních extrémech. Našel jsem názory lidí, kteří uctívají v jejich hudbě totální zlo či hnus. Čtu o zvukových výletech na okraje příčetnosti. Já s tím ale nesouhlasím. Myslím, že jde především o perfektně nazvučený death metal.

Nechci sáhodlouze představovat diskografii Impetuous Ritual. Přestože všechny desky IR jsou kvalitní, řekl bych, že je to především předchozí Blight Upon Martyred Sentience, která dostala papuánce do srdcí milovníků extrémní hudby. Blížili se tam více těm nejtemnějším kapelám subžánru jako jsou Abyssal, Ignivomous a samozřejmě hlavně Grave Upheaval.

Budu předpokládat, že publikum je alespoň mírně nakloněno extrémnímu metalu. Rozumně se dá předpokládat, že čtenáři MarastMusic vyhledávají hudbu, která je zvláštní a která je pro posluchače když ne přímo výzvou, pak přinejmenším mírným znejistěním. V kontextu takové hudby se nové album Impetuous Ritual poslouchá příjemně. Možná je to tím, že od roku 2009, kdy nás IR začali oblažovat svým pojetím death metalu (a připomenu, že v té době měli Portal na kontě Seepii a Outre), jsme si mohli již na podobně znějící kapely zvyknout. Navíc natlakovaný a poměrně vysoko posazený zvuk Iniquitous Barbarik Synthesis v uších nijak nebolí. Jednotlivé nástroje, resp. muzikanti jsou na více než solidní instrumentální úrovni. Proto hluk a občasný chaos není pláštíkem kryjícím neschopnost, jak to slýcháme v rádoby war metalu. Dokonce paradoxně je potřeba solidní sluchátka a kvalitu (když ne přímo poslech z desky na pořádných bednách), aby vystoupila hudba v celé „kráse.“ Tohle album rozhodně z youtube na monitoru v práci neposlouchejte!

Při poctivém poslechu necítím žádnou monstrozitu, ani neotesanost. Od Grave Upheaval se aktuální materiál dosti odklonil. Přívlastek „surrealistický“ death metal je příjemně nicneříkající, ale pokud jím přikryjeme krom Impetuous Ritual i Altarage a Portal (nezapomeňme na brilantní Aeviterne), budiž, tady podobnost zůstává. Víc než na riffy, jejich hustotu a řazení se totiž Impetuous Ritual, stejně jako jmenovaní souputníci, soustředí na celkovou atmosféru. Zvuk má v tomto ohledu zásadní roli, a dá se mluvit až o ambientním nádechu. Přitom Iniquitous Barbarik Synthesis je zároveň i výborným old school/cavernous albem – opět, a to budu opakovat pořád dokola – s pečlivě udělaným zvukem. Rituální nádech bicích neožebračuje deathmetalové jádro, naopak s ním skvěle souzní a zde si myslím, že je jeden z hlavních důvodů úspěchu.

Krátce k dramaturgii alba. Již při letmém pohledu do tracklistu zarazí dvanáctiminutová Psychic Necrosis, která zazní nikoli jako poslední finální „vyhlazovačka“, ale je nasazena uprostřed alba. Nevím, jestli tu nedělám z nouze ctnost a důvod není jiný, ale přinejmenším na mě tento fígl při prvním poslechu skvěle zafungoval. Z poněkud již monotónně znějících šesti skladeb na dvaceti třech minutách (jejich kvalita vyjde na povrch více v dalších pozornějších násleších) mě vytrhnul tento funerální kolos. Živě to bude nepochybně pekelné, ale i na desce okamžitě upoutá pozornost. Spolu se dvěma následující skladbami představuje druhá půle alba (cca 27 minut) to nejlepší z tvorby Impetuous Ritual. Blíží se těm nádherně ohavným tradicím (disEmbowelment, Thergothon) temného doom metalu a jejich urputnost tlačí album do propastné hlubiny, která na posluchače zůstane zírat i po odeznění posledních tónů excelentní Metempsychosis.

Na kvalitních sluchátkách toto album nemůže milovníka death metalu zklamat a opatrně bych jej doporučil i těm, kteří chtějí do bahnitého proudu australské „surreal“ nebo „abstract“ deathmetalové scény vstoupit. Představuje vzácný poměr poslouchatelnosti, výborného zvuku a instrumentální kvality v jinak občas docela nepřístupné bažině.