15 years of Death, Darkness and Decay

Kde: Dánsko, Kodaň, Pumpehuset

Kdy: sobota 6. září 2025

Další reporty: čtvrtek, pátek

V sobotu bylo na rozdíl od pátku celý den opět hezky, proto po (docela krátkém) spánku a snídani znovu vyrážíme do města.

Opět jdeme hlavně do centra, zkoumáme okolí Christiansborgu a projdeme si po letech Christianii, která se za ty roky docela změnila. Najednou žádný zákaz focení nebo dealeři a pochybné existence všude možně. Teď je z tohoto místa celkem atrakce, kam chodí lidi i z jiného důvodu, než si koupit hašiš. Furt hodně alternativní, punková, ale mnohem živější a otevřenější. Najednou zde člověk nemá pocit, že zde nemá co pohledávat, ale zase pravda, že to chytá trochu turistický skanzen vibe. 

O pár kroků dále se pak nachází Broens street food market, kde máte opět tunu možností k jídlu a pití, podobně jako v Reffen marketu, který jsem zmínil ve čtvrtečním reportu. Na rozdíl od Reffenu sem ale nemusíte jet přívozem, případně jít půl dne, ale nachází se hned u Nyhavnu. Lidí tu bylo poměrně dost, ale obsluha kmitala. My vyzkoušeli populární burger z Gasoline grillu a za stovku dánských byl dost fajn.

Cestou na hotel to bereme přes další část centra, např. kolem Rundetaarn, ale je tam tolik lidí, že rychle mizíme. Pokud si chcete projít Kodaň v klidu, rozhodně lepší na to zvolit jiný den než sobotu. Ještě než dojdeme na ubytko, kupujeme nějaké pivo a dáme pauzu u klubu. Na ByHaven stage hráli totiž RUINOUS POWER. Jedná se o vedlejší projekt Sebastiana z Mitochondrion a Auroch, tak když už jsme šli kolem, chtěl jsem mu dát šanci.

Na M-A se sice píše o black/death metalu, ale v reálu mi to přišlo hlavně jako grindcore s docela thrashovými riffy. Schválně jsem si zpětně zkoušel pustit desku, která zní oproti koncertu teda dost jinak. Asi za to může hlavně zvukové omezení, které ani Ruinous Power nepomohlo, podobně jako pátečním Cancer Void. Celkem potěšil zpívající bubeník, což v tomhle žánru až tak často nevidíš. Ve výsledku nic extra, ale k pivu na dvorku asi fajn kulisa. 

Na Maceration s Har odcházíme, ať nabereme trochu sil na další důležité kapely a vracíme se až na CAUSTIC WOUND. Jedná se o grindový vedlejšák lidí z Mortiferum, kteří se evidentně potřebovali odreagovat od svého death doomu a dostali chuť si pořádně zasypat. V tom jim pomáhá Casey Moore, bubeník Magrudergrind, a o řev se zde stará jeden z kytaristů Corpus Offal/Cerebral Rot. Caustic Wound letos vydali výbornou desku Grinding Mechanism of Torment, která sklízí úspěch, kam se podíváš, proto šlo očekávat, že na ně bude docela nátřesk.

A ano, když opomenu čtvrteční Portal, Caustic Wound byli nejnatřískanější kapelou celého festivalu. Kupodivu byli také první bandou, kterou jsem viděl hrát s vlastním backdropem. Co je ale nejdůležitější, byli hlavně nejnasypanější a svým způsobem i nejextrémnější kapelou Killtownu. Už od samého startu do nás pálili jednu mrdu za druhou a festival solidně rozjebali. Tuna krátkých songů, vždy minuta-dvě max. A především ty věci z novinky, které jsem snadno poznal, vraždily poctivě. 

Vlastně si říkám, že je škoda, že na KTDF nehraje podobných kapel víc. Grindcore a death metal k sobě mají hodně blízko a tohle byla asi jediná opravdu grind kapela, která zde letos byla. O to více mě ale Caustic Wound potěšili. Překvapivě i tím, že to znělo mnohem více organicky než z desky, která přeci jen lehce umělý zvuk má. Naživo vůbec, dokonce i řev a growly byly bez jakéhokoliv efektu. Škoda jen, že nehráli ještě o něco déle.

Jasný, nikdo nechce od takhle zběsilé kapely, aby sypala hodinu, ale těch 25 minut bylo přeci jen trochu málo. A z toho ještě nějakej čas trval odchod ze stage a návrat na vteřinový přídavek. Což pochopitelně sranda byla, ale taky už trochu okoukaná. Tak jako tak, Caustic Wound potvrdili, že jejich fame je rozhodně legitimní. Na jednu stranu přísný, ale zároveň moderní grind, který je fakt chytře složený. Má rozhodně zábavné momenty, ale místo toho, aby spadl do dementních tupaček, vždy začne nekompromisně sypat a přitvrdí. 

Nechyběl ani lehký kotel a stage diving, jak se k téhle nonstop sadě sluší a patří. Plus se hodí zmínit, že i jejich pražský koncert dopadl taky na výbornou. Do SubZero dorazilo snad 120 lidí a v komorních podmínkách hudba CW makala snad ještě více než na velkém pódiu, což by od takto intenzivní kapely celkem šlo čekat.

Po konci Caustic Wound mi ale prvně došlo, jak může být ošemetné, když nemáš nějak přesněji definované délky setů. Jasně, dát každé bandě hodinu je super, jenže… Máš tu kapely, které opravdu celou hodinu hrály a než sis stihl zajít na záchod nebo pro pivo, na druhé stage už valila další. No a pak tu byly kapely jako Caustic Wound, které si to odjebaly za 25 minut a teď jsi měl více než půl hodiny, než začne další banda (která tě navíc nemusela bavit). Ale nebudu lhát, čas na piví se hodí vždy. 

Pokračujeme s ABHORRATION. Vlastně první kapelou, na kterou jsem se na Black stage nacpal pořádně dopředu. Tyto Nory jsem viděl za poslední rok už potřetí a s klidným svědomím můžu říct, že to naživo pokaždé rozmrdali. A to jak v Praze na Tones of Decay, tak v Innsbrucku v podstatně menším klubu. A ano, i na Killtownu byli opět nářez od samého startu. Riffovačka s energií jak cyp, u které prostě nemáš čas přemýšlet nad pičovinami a jedeš akorát nonstop headbanging.

Správně bylo kolegou v pražském reportu poznamenáno, že Abhorration drhnou worship raných Morbid Angel protkaný thrashovými vlivy s vervou Concrete Winds. Tam kde ale Betonové větry tlačí nekompromisně násilný bordel, Norové pálí jeden namakaný riff za druhým. Sice si musím trošku postěžovat, že jak na Tones, tak v Innsbrucku mě bavili ještě o trochu víc, ale to bych byl jen hnidopich.

Výkon kapely byl objektivně opět top. Možná ten prvotní šok už trochu opadl a hlavně jsem v sobě měl tentokrát podstatně méně piv, ale co, dav šílel i tak a Abhorration byli výborní. Zvuk měli rovněž kvalitní, možná bych si dovedl představit, že by mohl ještě více řezat a volume mohlo taky jít doprava. Ale to už je taková má osobní deformace. Až bude možnost je opět vidět, půjdu na ně s radostí znova.

Kapelou, která však šla celkem mimo mě, byli Švédové INTERMENT. Čekal jsem od nich solidní nariffovanou jízdu s hromadou chytlavých melodií, kterých se prostě chytnete a už vás nepustí. Jenže výsledný dojem docela kazil debilní HM2 zvuk. Jakože, sound měla kapela dobrý, ale už nastavení samotných kytar prohnaných tímhle debilním pedálem znělo blbě. Z riffů a melodií jsem neslyšel nic, misto toho leze ven jenom džn džn džn. 

Být větším fanouškem kapely, možná se chytám lépe. Hrála sice dobře, její upa upa by mohlo bejt pro někoho zábavné, ale na mě kdovíjak nepůsobilo. Dismember a Entombed worship? K tomu nějaký ten disbeat. Ne, na tohle jsem málo cruster. Opět ale můžeme být rádi, že máme čas na jídlo a pivo. 

Z následujících MISCREANCE vidím jen kousek, protože na tuhle pidlikací fofr hudbu nemám v danou chvíli moc náladu. Death to není skoro vůbec, hlavně docela agresivní a hodně technický thrash. Hromada rytmického sekání a pidlikání. Borci určitě hrát umí a někoho jistě nadchli. I s kamarády se ovšem shodneme na tom, že to je až moc inteligentní hudba, navíc s regulérně nejhorším logem. Má to tedy své řezavější momenty, ale i chvíle, kdy to zní skoro jako nějakej crossover rap thrash. Palec nahoru za zpívajícího bubeníka. Palec dolů za hrozný sóla. 

Vzpomenu si na nejnovější hodně progovou tvorbu Death, ale kdyby Chuck neměl absolutně žádnou soudnost. Poslední věc byl prej cover Merciless Death od Dark Angel. Tam se už i já chytám. Gut riffos a je to celkem namotávající. Před bubeníkem ale rozhodně klobouk dolů, hrát takhle technickou hudbu a ještě do toho zpívat, to respekt. Jen teda u takhle malé kapely nechápu ty přídavkové manýry, kdy odejdeš ze stage a pak se vracíš znovu hrát. Tvle, já vystupovat na tomhle festivalu, tak se snažím, ať můžu hrát co nejvíc a udělám na fans co největší dojem a ne, že si hraju za Zagorku a jdu se jakože schovávat.

Nastává ale čas na další z hlavních kapel, na které jsem se dost těšil. RIPPIKOULU jsem viděl dva roky zpátky na A Sinister Purpose v Lipsku, kde na mě jejich deathdoomová masáž zanechala dost silný dojem. Místy se to blížilo skoro Grave Upheaval nebo podobnému drone deathu. Žádný sataňizmus, ale hoblovačka pořádná. A když zvučí v Kodani, vypadá to, že to bude opět dunět jako debil.

Jak ale Finové začnou, je to trochu rozpačité. Doomové pasáže jsou dobré a valí. Ve chvílích, kdy začnou více sypat, tak se to divně rozbíjí a chvíli trvá, než se to srovná a vznikne z toho pořádná stěna. Na kapele mě asi nejvíce baví frázování zpěváka, u kterého fakt nejde přeslechnout, že je z Finska. Jeho growl je rovněž mocný.

Celkově to je ale o dost více hudba než v Lipsku. Tam to byl opravdu nekompromisní drtivý dooooom. Tady kapela ukazuje svou více lidskou tvář. Je to dobře nebo špatně? Asi záleží na očekávání. Já se chtěl pořádně vykoupat ve zhoubě, ale třeba Vrana z Hrobu a Goatcraft byl mega spokojený. Mělo to být více nahlas? Více naprasené? Těžko říct.

Koncert měl určitě silné momenty, hlavně ty hutnější, které fungovaly skvěle. Metal byl o něco horší, ale naštěstí ho bylo oproti doomu minimum. Čím déle však Rippikoulu hráli, tím více zpomalovali. Ve chvíli, kdy začne Musta seremonia, jsem velmi spoko. Kapela navíc nejen konečně dobře zní, ale vlastně aj vypadá. Bílé kužely světla se k tomuhle fakt hodí. Německý blue fog overkill byl sice rovněž v pořádku, ale beru, že občas je fajn na kapelu i lehce vidět. 

Trochu mi tedy k hudbě Finů úplně nesedělo haha vystupování některých členů. Jasný, nejsme na blackmetalech, ne každý musí být smrtelně vážný, ale pokud hobluješ ponurný death doom, pobíhat po pódiu a házet triko do davu mi přijde taky trochu mimo. Zároveň mě celkem vyvedlo z míry, když ve chvíli, kdy Rippikoulu fakt drtí ve všech svých polohách, zahrají krátkou sypačku Sisälmyksiä katukivetyksellä a odchází po 45 minutách pryč z pódia. 

Huh? Jako okay, dát blast beat na závěr doomového gigu je v pořádku, ale tohle přišlo moc brzo. Já vím, že toho materiálu nemají zrovna mnoho a už si taky prd pamatuju, ale řekl bych, že v UT Connewitz hráli snad hodinu. Jako nebudu lhát, oproti koncertu před dvěma lety jsem trochu zklamaný a od jednoho z headlinerů festivalu jsem čekal o něco víc. Větší zhoubu, doom, tlak a asi vše. Ale jak říkám, dobré momenty to mělo, každý song byl silnější a silnější, takže i já jsem rád, že jsem je opět viděl. Ale to vyválení v totální beznaději mi prostě chybělo. Možná jsem jen ale od téhle kapely čekal až příliš. 

Nejlepší sobotní kapelou pro mě ale byli nejspíše EXECRATION z Norska. Ty jsem měl možnost už jednou vidět v Praze na Sedmičce, když je zde dělali Kreas. A byť si pamatuju, že mě tehdy poměrně bavili, v Kodani fakt excelovali. Už od samého začátku potvrdili, že na rozdíl od mnoha jiných kapel nám přijeli zahrát dostatečně promyšlený death metal. Osobně mě tentokrát opravdu dostali, ale zase musím říct, že větší komplikovanost jejich materiálu a menší hype měli za následek lehký úbytek lidí, protože Execration byli asi první kapelou, na kterou se na Black stage dalo trochu hýbat.

Pravda, že to není úplně hudba na pařbu jako spíše na přemýšlivější poslech. A byť jsem sám poměrně primitivní hovado, to, co předvedli Norové spolu s kvalitním, ale stále dostatečně ug soundem a precizní instrumentací, rozhodně oceňuji. Těžko říct, k čemu je přirovnat. Napadají mě samozřejmě krajané Obliteration nebo Diskord. Na první jmenované jsou ovšem menší pařba, na ty druhé zase málo avantgarda. 

Execration střídají dost převážně progresivnějších poloh, které však rozhodně nezapomínají na pořádné riffy a sypec nebo občasný doom. Dokonce i na nějaké disonance došlo. Střídání dvou poměrně odlišných vokálů rozmanitosti jejich skladeb rovněž pomáhá. Stejně tak dávala smysl i taková drobnost, jako výměna kytar mezi songy, která se na soundu kapely vždy promítla. Stále si ale třeba připomenout, že se jednalo o velmi propracovaný oldschool death metal, ne Pink Floyd. 

Ze seznamu hraných skladeb dám dohromady asi jenom titulku z Morbid Dimensions, za kterou mimochodem Execration dostali Spellemannprisen (což je vlastně norské Grammy). Následný přídavek v podobě coveru Autopsy mi sice přišel trochu zbytečný, raději bych si dal další autorský song těchto Norů, i tak ale musím hovořit o nadšení. Asi i díky nejlepšímu zvuku ze všech sobotních kapel. 

Poslední banda třetího dne ovšem slibovala rovněž hodně silný zážitek. Jednalo se o úplně první evropský koncert MORPHEUS DESCENDS po 35 letech od založení kapely. Klidně se přiznám, že jsem neznaboh a tuhle Americkou legendu jsem před jejím potvrzením na Killtown nikdy neslyšel. Hromada známých mě ale ujišťovala, že Newyorčany opravdu musím vidět a že to určitě bude pořádná masáž.

A taky že jo, okamžitě první song je mega přísný a Morpheus Descends mají totálně monstrózní zvuk. Riffy s basou krutě drtí, brutální vokál, jo tvle, kdyby takhle zněli Rippikoulu… Nejdříve si říkám, že to je worship prvních desek Incantation, ale jelikož většina materiálu, co se v Kodani hrála, je ze stejného roku jako Onward to Golgotha, kdo ví, zda se McEntee a spol. dokonce neinspirovali tady. Doomu? Dostatek. Tremol? Ještě víc! K tomu nějaké násilné záseky, dunivé bicí, tady bylo vše.

Reálně si fakt myslím, že to zní ještě více jak Incantation než dnešní Incantation, a to bez ohledu na to, co zrovna hrají. Došlo sice k menšímu technickému problému, kdy jednomu z kytaristů chvíli po startu praskla struna, což na tvým historicky prvním koncertě v Evropě asi nasere. Jeden song ale funguje i bez druhé kytary a jelikož technici makaj, po chvíli se jelo opět plnohodnotně dál a snad ještě mohutněji než před tím. 

Na to, že jsem ještě nějakej měsíc zpátky od téhle kapely vůbec nic neslyšel, tak v Kodani solidně vládne. Ty songy kdovíjak neznám, ale vybavuji si, že třeba The Cruciform Hills zabíjel, ale to prakticky každý song. Na to, jak je pozdě, na ně dav překvapivě šílí. Nejdříve vidím skákat z pódia zpěváka z Corpus Offal, po kterém se přidává čím dál více lidí. Asi největší party za celý festival a návrat do deathmetalové scény v New Yorku na začátku devadesátých let.