Kdy: 30. srpen 2025
Kde: Praha, Klub 007

Poslední prázdninová sobota v kombinaci se slunečným počasím nevěštila velkou návštěvnost undergroundové klubové session, navíc když v ten samý den probíhala podobně zaměřená akce ve Vopici. Nakonec ale na strahovský kopec ucházející počet hlav přeci jen dorazil. Odhadem šlo o cca čtyři desítky příznivců metalového extrému, kteří vystupujícím zajistili důstojnou odezvu.

Akci zahajovala domácí veličina Mallephyr, která opět potvrdila, že má v současnosti výtečnou formu. Z větší části stále blackmetalová kapela má v repertoáru jak vražedné sypačky, tak delší členité songy namířené instrumentálně náročnějším, dá se říct lehce progresivním směrem, což v kombinaci s instrumentálně kvalitním a nápaditým songwrittingem dává dojem po všech stránkách dotažené záležitosti.

Bylo to možná dost nahlas, zvuk byl však, jak bývá na Sedmičce zvykem, kvalitní. Šlo dobře slyšet šikovně poskládanou souhru dvou kytar, stejně jako šestistrunnou basu, kterým pak jistily záda přesné a precizní, zároveň však tvrdě, silově zahrané bicí. Spolu s kvalitním vokálem (v rámci daného stylu) jde dle mého o celek, který splňuje prvoligové parametry nejen v rámci tuzemské scény. Těžko hledat na gigu mouchy, pokud bych ale měl, tak Opatova kytara byla při beglajtu (v momentě, kdy Adam hrál sólo) málo slyšet, ale to je pouze detail.

Členitější songy z novinky Ruins… aktuálně vyzní naživo mnohem lépe než z desky, která po zvukové stránce bohužel není tak zabijácká jako jejich koncerty. Kapela je sehraná, působí přirozeně a dokáže uvěřitelným způsobem prodat nejen tvrdé sypačky, ale i ony ne úplně blackmetalové pasáže, a to včetně toho sípajícího zpěvu v Ruins Of Inner Compossure anebo třináctiminutové suity When Death Is Light At The End Of the Tunnel.

Následující Har byli oproti tomu výrazně slabší. Z alba kapela nezní špatně, před koncertem jsem jejich album Cursed Creation párkrát protočil a docela navnadilo, naživo se však nijak omračující zážitek nedostavil.

Německá skvadra to mydlila sice s velkou vervou, ale dost bezhlavě a zdaleka nebyla tak precizně seštelovaná jako tuzemský předskokan. Šlo o směs vícera metalových stylů, kdy nářez obsahoval prvky blacku, deathu, grindu, punku i thrashe, ve výsledku však působil dost neurčitě.

Songy byly dost stejné a postrádaly většinou nějaký výraznější, nosný nápad. Zvuk byl celkem v pohodě a s přivřením oka se dá se říct, že kapela z toho lomozu občas uhnětla solidní masáž, zásadním způsobem však její snažení srážel podprůměrný řev, který by dle mého zvládnul ve stejné kvalitě předvést kdokoli z přihlížejících.

Vrcholem programu pak byli ten večer Norští Abhorration. V kontextu předchozí kapely jsem jim popravdě moc nevěřil, byli však jedním slovem báječní. Byť stylově nebyli zas tak úplně jinde, tak v instrumentálním provedení byl rozdíl obrovský.

Opět šlo o ultimátní nářez, kdy kapela drtila do maximální rychlosti vyšroubovaný mix oldschool thrashe a oldschool death metalu. Představte si spojení Altars Of Madness a Pleasure To Kill zahrané s vervou Concrete Winds. Jedním slovem smažba. Důležité ale v tomto případě bylo, že hoši zvládali při maximální rychlosti zahrát songy s kvalitou. Nebyl to prostě bordel, naopak to perfektně zařezávalo.

Dvojice kytar s nabroušeným zvukem bez ustání hrnula thrashové riffy, které místy přecházely v prastarý morbidangelovský feel plus do toho fofru zvládaly i sólovat. Oproti zatím jediné studiovce Demonolatry zněly kytary (ze dvou metrů) více čitelně a průrazněji a spolu s vohuleným zvukem to naživo tlačilo fest. Klobouk dolů před bubeníkem, který udržel v maximální rychlosti tempo celých 45 minut, a přitom zvládal ještě změny a přechody. Jako dal to, ale na konci setu bylo vidět, že jej úder desáté hodiny alias sedmičkovský endešlus vysvobodil. Thrash/death Norů zněl opravdu zběsile a sálala z něho poctivá mladická buřičská energie, líbilo se mi však, že nebyl primitivní.

Hodnoceno střízlivým uchem nealko řidiče konstatuji, že Abhorration byli ve finále asi nejlepší, přeci jen takový mazec se nevidí tak často. Oproti profesuře Mallephyr to však bylo jen o fous. Každopádně obě kapely doporučuji si někde vychytat. Stojí to zato.