Datum vydání: 20. červen 2025
Label: Willowtip Records
Žánr: black metal, blackened death metal

Píše se rok 2025. Přehlcení metalovou hudbou je všudypřítomné. Nových alb je tolik, že už před-výběr (Youtube vs. Bandcamp vs. Spotify) posluchače nepříjemně diriguje. Pokud album nezaujme během pár vteřin, končí v propadlišti dějin. Situace je bezútěšná. Povstane hrdina, který donutí poslouchat desku na repeat? Naučí nás naposlouchat propracované riffy a propočítat rytmy? Tempo je, v každém případě, vražedné.

Nadsazeným úvodem si již buduji předpolí k oslavné recenzi. Chci Vám totiž představit desku Patristic, po všech stránkách výbornou, která mě, zcela neironicky nadchla, jako už dlouho žádná jiná. Již od aviza v podobě klipovky Catechesis I jsem tušil, že bude stát za to.

A stojí. Catechesis je koncepční deska, která připomene řadu velkolepých momentů zavedených blackmetalových kapel. Začít se dá třeba u pozdních Aosoth a jejich charakteristických zmnohonásobených kytarových linek. Pokračovat můžu u VI a jejich až hymnických melodiích, které ale neztrácejí temnotu. Hodně příjemná aluze se bude týkat i Verberis a jejich pomalu budovaných, zato rychle nabubnovaných skladeb anebo polozapomenutého projektu Atramentum s prolínáním blastbeatů a disharmonické kytary. Nu a nesmím zapomenout na Behemoth, které album Catechesis také připomene, a to (přijatelným) patosem.  S velkou úctou k Patristic musím říct, že ode všech zmíněných si berou spíše to lepší a toho slabšího se zbavují.

Pokud bych měl vypíchnout nejsilnější stránky alba, je to jednak konstantně kvalitní songwriting, kdy písničky parádně gradují (srov. Catechesis II, motiv pak opět v Catechesis IV), a jednak se i celým albem proplétají netriviální leitmotivy, které se vracejí třeba i v odlišné náladě (srov. A Vinculis Soluta II a Catechesis III). Album je velmi sevřené a ucelené, prakticky bez přestávek hrne a nabízí další a další motivy, někdy je jich přes sebe tolik, že je těžké udržet pozornost a vše vstřebat. Přitom se ale nepolevuje v náladotvorbě.

Skloubení dvou klíčových aspektů – atmosféry vlastní black metalu a technické a skladatelské vyspělosti, na kterou jsme zvyklí spíše z tech/death metalu, se podařilo na výbornou, v tomto ohledu si vzpomenu na tech/black Mallephyr.

Lví podíl na tom má hlavní autor a taktéž kytarista výjimečných Hideous Divinity (živě před pár dny na Brutal Assaultu) Enrico Schettino. Právě jeho byl původně sólový projekt Patristic, který rozšířil do regulérní kapely (a v závorce se ptám: dočkáme se živých vystoupení?).

Neméně než Enrico se na grandiozním úspěchu alba Patristic podepsal Nicolàs Petri, teprve šestadvacetiletý mimořádně talentovaný bubeník. Velice zdatně splétá svá perkusní vlákénka napříč albem, začasté hrotí rychlé palby, co ale mám nejraději, jsou důrazy, kterými podtrhuje ve skladbách ty nejpodstatnější momenty. Hraje s lehkostí, plynule, přesně. No – a hlavně rychle. Některé jeho fofr pasáže patří k tomu nejlepšímu, co se v metalu dá v současnosti slyšet. Jestli pochválím vokalistu Lorenza Sassiho, pak to není jen z formální nutnosti, aby nestál stranou. Cením jeho skromnost. Přiznám, že vokální a lyrická stránka desky byla při poslechu tím pro mě nejméně důležitým aspektem. Ale! Nadmíru dobře vybudovaná atmosféra, respektive to, že ji nějaký krákoral s výkřiky jako ugh a sejtn neshodí, je potřeba hodnotit kladně.

Přestože je album o délce 41 minut rozděleno na dvě části (nejprve dvoudílná A Vinculis Soluta a do čtyř dílů rozkrojená Catechesis), ale jeho hypnotická atmosféra nejlépe vynikne, je-li posloucháno na jeden zátah. A pokud možno, opakovaně. Je toho ke vstřebání opravdu mnoho. Při prvním poslechu snad může být album trochu nepřístupné. Jeho sevřenost je ale možné, a po mém soudu rozhodně žádoucí, postupně rozlousknout a garantuji spokojenost minimálně těm posluchačům, kteří mají v oblibě inteligentní black metal.