Kdy: sobota 6. prosince 2025
Kde: Rakousko, Wels, Alter Schlachthof
Report: pátek

Dantez: V sobotu jsem relativně brzy ráno vyrazil na zběžnou prohlídku města, na blind jsem se vydal za nádraží Welsu, kde jsem rychle potkal impozantní kostel a rozsáhlý hřbitov, který skýtá řadu opulentních náhrobků. Samotné centrum města je poměrně zvláštní. Takřka každý roh ulice nabízí pofidérní krámek s příslušenstvím pro mobilní telefony, a působí jako zástěrky pro pračky peněz. Falešnou nabíječku na Iphone tak jeden najde rychle, ulovit normální kafe je však docela bojovka. Zbývalo jen navštívit doporučenou minizoo, kde uctíme kozy a kozly s rohy nejroztodivnějších tvarů, lemury a hlavně rysa, který si ve vší hrdosti sedl na boudu a nechal příchozí obdivovat svůj majestát.

Po uzmutí několika velkopopovických Kozlů v místní Bille probíhá přesun na MŮRU, která celou sobotu otevírá. Neznamená to však, že by se k pódiu dostavila jen hrstka nejoddanějších. Jediné české reprezentanty poctil svou přítomností více než solidní počet zúčastněných.

Osobně jsem letos viděl Můru třikrát, poprvé v kostele na Žižkově, kde vyzkoušeli spíše atmosférickou polohu, pak v Karviné, kde vystřihli asi dosud nejhlasitější a nejnásilnější vystoupení ze všech. Fakt, že koncert na Celebrare Noctem spadl mezi dva výše zmíněné, je poněkud příznačný, protože právě tady Můra balancovala atmosféru s násilím nejlépe. Dopomohl i velmi dobrý zvuk a svícení doplněné o typickou artilerii svíček, u čehož jeden rychle zapomněl, že je venku něco málo po čtvrté odpolední.

Můra se s časem stále více profiluje jako těleso, ve kterém ožívá valivá nátura starších death metalů a neotesané záhrobní zlo, které s časem zraje a kulminuje do stále extrémnějších podob, přičemž vyvstává jakási abstraktní aura smrti. Kapela v sobotu pokryla oba póly – při pomalých riffovačkách se bezmyšlenkovitě kýve hlavou, během sypání zkoušela nejedna ruka sevřít trochu z nabízeného fluida. Ve výsledku šlo o nejprofesionálnější koncert Můry. A nejspíš by ho museli vzít s povděkem i žánroví nestoři, kteří na stejném pódiu vystoupili jen o pár hodin později.

OBSKURITATEM jsem považoval za černého koně festivalu. Dosud jen hrstce zasvěceným známý bosenský projekt bere blackmetalovou podobu Les Légions Noires a rozehrává ji do podstatně jedovatějších a zběsilejších podob, kde ostré disonantní riffy doprovází rozverná rytmika a vokál, na který by přísahal i samotný Meyhnach. Kapela patří Osmanovi, zakladateli bosenského Black Plague Circle, pod jehož záštitou vznikly kapely jako Izrod, Deathcircle a taky Sulphuric Night – autoři alba Forever Cursed, které považuji za jednu z nejlepších klasických blackmetalových desek vůbec.

Úvodní bzučení včel, které posléze fungovalo jako výplň ticha mezi skladbami, bylo ideálním umocňovatelem nátury koncertu. Celek nenudil ani minutu a až do úplného konce gradoval. Kapela vykazovala vysokou míru sehranosti, přičemž nezapomínala na fanatické trhání a zmítání. Zatímco se frontman opíral do níže položených vokálů, hlavní kytarista nalevo pomáhal s vyjetějšími formami projevu. Jinak organický a fanaticky působící celek narušoval jen bubeník, který vizáží působil, že šel zrovna kolem.

Obskuritatem vysekli takřka bezchybný koncert, drobnou výtkou budiž snad až přílišné přebuzení zvuku – sice tlačil, zanikaly v něm však typicky jízlivé kytary, které zvuk Obskuritatem definují. Finále v podobě opakování motivu, od kterého postupně upouštěli všichni hudebníci, dokud z pódia neutekl i bubeník, bylo jedním z nejsilnějších momentů celého festivalu.

mIZZY: Já rozjezd sobotního dne bral celkem v poklidu. Ve Welsu jsem byl už hodněkrát, takže turistiku vynecháváme. Dáme akorát tradiční oběd v Gösser Bräu, jeden svařák na trzích a jdeme se chystat do klubu.

Jedinou kapelou, která měla regulérní zvukovku, byli Dark Sonority a přišlo mi, že ráno zněli docela dobře, natěšenost na večerní koncert, i díky následnému popíjení se členy kapely, rostla. Co se Můry týče, nebudu tady rozmazávat nějaké kapelní nesmysly. Rozhodně jsme mega rádi, že jsme si mohli na Celebrare Noctem zahrát. Podpora pořadatelů a celé crew byla výborná, zvuk na pódiu super a samotného mě až překvapilo, kolik lidí se na nás jako na první ze sedmi kapel přišlo podívat a jakou podporu jsme měli i u merche. Ještě jednou tedy všem díky!

Pojďme se bavit ale o tom nejdůležitějším, a to o následujících kapelách. Bosenští OBSKURITATEM byli i pro mě jedním z černých koní, které jsem rozhodně nesměl vynechat. Hned, co ze sebe smeju paint s krví, zdrhám do předních řad a nadšeně hrozím od samého začátku. Obskuritatem jsem měl tu čest vidět už loni na Sturmes Reigen festivalu v Německu. A byť mě i tam totálně dostali, to, co předvedli letos v Rakousku, bylo ještě minimálně o úroveň lepší.

Zaprvé mě mile překvapil oproti pátečnímu dni o parník kvalitnější zvuk, kde šlo slyšet vše potřebné, ale zároveň s dostatečnou špínou, atmosférou, ale i hlasitostí. Kapele taky prospělo, že hrála s modrými světly, což zrovna jim sedělo mnohem lépe než nějaká červená. Ale hlavně do nás narubali fakt totálně psychotický raw black. Našlapaný tupa rytmus nonstop prořezávaly jebnuté riffy plné skřípanců. Strašně nemocný písničky, které ale zní přesně tak, jak od podobné kapely chceš.

Jo, tady jsem fakt rád, že jsem se nezdržoval v backstage, protože Obskuritatem se pro mě stali asi nejlepší kapelou celého festivalu. Možná za to může fakt, že se nejvíce odlišovali od zbytku sobotního lineupu, který se nesl více v black/death/war duchu, ale sedli mi fakt neskutečně. Osman i kytarista Harun ze sebe po celou dobu vydávali solidní jekoty a asi jsem ještě nikdy neviděl během koncertu kytaristu, který by takhle na pána zvládl hrát s rozepínacím se popruhem. Totální fanatismus a kolegou zmíněný závěr, kdy jednotliví členové postupně odcházeli z pódia, dokud tam nezůstal jen samotný frontman a hrající bubeník, rovněž hodnotím jako jednu z nejlepších věcí, co jsem kdy viděl.

Dantez: KRINGA si jako Rakušané vysloužili početný dav před podiem už během krátkého zvučení. Z toho důvodu zabírám místo zhruba vpravo za zvukařem. A netuším, zda šlo o jen špatně zvolené místo, nebo Kringa opravdu schytala divně papundeklový zvuk, kvůli kterému celý repertoár klouzal po povrchu. Kapela přitom hrála precizně, dalo by se říct, že 1:1 s materiálem na deskách i včetně povedených vrstvících se halekaček. Jenže nulová zvuková průraznost vystoupení potápěla, ve srovnání s úderným rock n’ rollem, který Kringa předvedli v bratislavskému Randalu, zde šlo o nešťastnou plytkost, do které se prostě nešlo ponořit.

mIZZY: U KRINGY šlo opravdu poznat, že jsou místní rock stars a šel se na ně podívat prakticky každý. Až na headlinera měli před pódiem regulérně nejpočetnější dav. Co se zvuku týče, neřekl bych špatný zvuk, ale zbytečně tichý. Zvlášť ve srovnání s předchozí a následující kapelou měli snad poloviční volume, a tak se pro trochu tlaku bylo třeba procpat dopředu. Jinak si myslím, že Kringa odehrála hodně dobrý koncert, dost možná jeden z nejlepších, co jsem od nich viděl, žel účinek byl tak trochu poloviční. Všechny známé skladby prezentovali poměrně precizně, ale nechyběla ani známá kapelní animálnost a mámvpíčipřístup, který koncertům Kringy dodává přidanou hodnotu.

Bastiho vdechující ječák byl rovněž super, Jannis se v krku zaraženým mikrofonem a s kytarou v ruce válel po zemi, prostě přesně jak to máme rádi. Zaznamenal jsem sice na Kringu i negativní reakce, zkrátka je to kapela, jejíž přístup buď žerete, nebo nechápete, ale já je za ty roky, i díky super kamarádství s jednotlivými členy, mám prostě rád.

Kombinace zelených a červených světel se mi taky líbila. Ze skladeb mi v hlavě nejsilněji utkvěla Unwind The Gap Anew! A nevím, zda kapela i začala později, ale hrála snad o 20 minut déle, než měla, čímž celý večer nabral částečný skluz. Kdo jinej by to ale měl na Celebrare zdržovat, než zrovna oni?

Dantez: V případě GRAVE UPHEAVAL nenecháváme raději nic náhodě a s předstihem se dereme do prvních řad – zrovna, když se zkouší a pódium začínají zdobit svícny s lebkou uprostřed, které se stávají symbolem celého ročníku. Grave Upheaval mezitím vše dotahují ku své spokojenosti a potom, co bubeník pošle do hajzlu staff za svícení bežnými světly, se může začít.

Hned s přívalem první porce mlhy, úderem do kotle a puštění první kytarové vlny bylo jasné, že bude vše v pořádku. Grave Upheaval postupně začali rozpracovávat opak toho, co v září předvedli spříznění Impetuous Ritual v Praze – namísto zběsilého abstraktního barbarismu docházelo k destrukci pomocí pomalých a ritualistických pasáží, které vždy v adekvátní dobu rozčeřilo krátké primitivní zasypání. Zejména v hutných stěnách kytar s úsečným doprovodem na kotle mohl člověk se zavřenýma očima nacítit, že se tady zhmotňuje zase trochu jiná, dosti hlubinná forma pekla.

Kompletnímu ponoru do sfér za pomyslným závojem snad bránila přílišná civilnost vystoupení. V případě nelidskosti Grave Upheaval by člověk chtěl maximálně zírat jen na nekonkrétní siluety za tunou mlhy, stejně tak by se měl ztrácet ve více hlasité změti zvuku. S pohledem na pódium ovšem kapela působila jako Master – fotrovská úderka, která si potrpí na dobrý mix. Jde ale jen o drobnou výtku. Muzika totiž dokázala posílat za pomyslnou hranu rozumu po celou dobu setu. Šlo tak o efektivnější výsledek než například u Portal, kterým se to dařilo jen v určitých momentech.

mIZZY: Kolikrát Míša někde psal, že GRAVE UPHEAVAL jsou absolutně nejlepší death doom kapela ever? No hodněkrát. Minimálně v reportech z Never Surrender festivalů, kde jsem je dvakrát viděl a ultimátně mě pokaždé přikovali ne k podlaze, ale hluboko pod ni, jsem superlativy nešetřil. V rámci svého minimalistického a totálně drtícího subžánru jsem nikdy nic silnějšího nezažil, a proto i já se zbytkem červeného vína v lahvi okupuju přední řady už od začátku zvukovky, abych tuhle zhoubu zažil i potřetí.

A i když by stačilo napsat něco ve smyslu - kurvafixtobylazasemorda, jakožto fanoušek, který má zkušenost s dřívějšími koncerty, bych asi měl poskytnout nějaké srovnání. Koncert na Celebrare Noctem měl několik NEJ a některá jsou pozitivnější, některá naopak trochu negativnější. Pojďme se teda do toho pustit a začnu spíše těmi negativy, byť některé z nich jsou vyloženě subjektivní a mnoho dalších fans to mohlo vnímat úplně jinak.

Jak již Dantez naznačil, určitě se jednalo o jejich nejcivilnější koncert, kde šlo vidět, že to jsou vlastně takoví hodní strýcové. Což mi potvrdily i rozhovory jak s Bjornem, tak dalšími. A rozhodně netvrdím, že každej, kdo tvoří hudbu k vykopávání hrobů, musí hroby opravdu vykopávat. Ale když už s tím vylezeš na pódium, ideální by bylo, kdyby set GU doprovázelo i vizuální peklo podobně jako na prvním Berlíně, kde na ty neandrtálce nešlo přes kouř prakticky vidět. Svíčky s lebkami sice hezké, ale samy o sobě to nespasí. Ale co, tohle jde snadno vyřešit zavřenýma očima.

Zároveň se jednalo o jejich nejméně hlasitý koncert. Ne že by byl potichu, furt ty aparáty řvaly a vibrovaly solidně, ale když si pamatuješ, že to může být ještě více nahlas, ještě masivnější a více nabasované, nemůžeš se zbavit pocitu, že zde přeci jen něco k absolutnímu nadšení chybí. Myslím si, že za to trochu může tišší nastavení pravého kytarového boxu. Vince z Weregoat sice svou kytaru poslal do obou beden, ale ta levá řvala o trochu víc, takže ty kytarové stěny nemačkaly návštěvníky úplně rovnoměrně.

Určitě to byl také jejich nejhudebnější set. A tady se fakt preference musí naprosto lámat, ale asi mi nejvíce sedl ten až absurdně amorfní drone doom set z prvního Never Surrender, kde převažovaly skladby z druhé a první řadovky. Teď se, podobně jako posledně, hrál více metal z dema s více rozpoznatelnými strukturami a riffy, což jsou teda taky jebance, jen trochu jiné.

Byl to jejich nejdelší koncert. Za tohle rozhodně plus! Myslím, že na Celebrare hráli Grave Upheaval 50 minut, což je mnohem důstojnější než těch 35-40 minut, co dostali v Berlíně posledně. Jasně, rozdílem je třeba jen jeden desetiminutový song navíc, který ale potěší. A hlavně, když už se drbeš z Austrálie na první gig po dvou letech, nechceš dostat set grindové kapely.

A na závěr bych ještě dodal nejpřekvapivější, jelikož se Grave Upheaval vytasili fakt s nečekaným coverem. Kdekdo by čekal Disembowelment, ale ne, trojice jako předposlední flák vykopala cover Ærie Descent od Thorns, což bylo v jejich provedení něco opravdu nevídaného. Následně úsměvně zalásili “we got one more for ya” a rozloučili se posledním pohřbem.

Ať si to tedy shrneme, už jen kvůli Grave Upheaval rozhodně mělo opět smysl na Celebrare Noctem jet, ačkoli nemůžu s čistým svědomím říct, že to byl jejich nejlepší gig, co jsem viděl. Z australského nesvatého triumvirátu u mě letos určitě zvítězili Impetuous Ritual v Kodani, což byla vyhrocenost až za roh (byť koncerty z jiných let bych hodnotil asi jinak). U kapely šlo navíc poznat, že fakt hraje jednou za dva roky a jisté fuckupy se tam našly, jeden song rozjížděli snad na třikrát. Ale koho to sere? Tady je fakt nejdůležitější ta zhudebněná záhrobní aura a natlakované kytarové stěny s primitivními rubanicemi, které beztak Grave Upheaval umí ze všech podobných kapel nejlépe.

AddSatan: Přestože mě GRAVE UPHEAVAL z nahrávek oproti personálně spřízněným, australským ohavnostem baví spíš vlažně, doufal jsem, že živě by to s pořádně vohuleným O))) zvukem mohlo fungovat líp. A jako jo, na to, že hráli jen s jednou kytarou a basou, tlačil slušně, ale uměl bych si to představit i podstatně nakouřenější (hlasitost i vizuál), hutnější, basovější. Bicí nakládaly též, včetně trve kopáků. Basák, kterej si na něj přes tu vanu stopro nevidí, chroptěl pěkně, byť z desky vokály lepší.

Problém jsem měl opět spíš s hudbou samotnou. Zatímco ty pomalý, valivý death/doom skladby/části i přes, nebo spíš díky krajnímu minimalismu a hlasitosti očekávatelně makaly líp, hypnotičtěji než z nahrávek a šlo z nich nasát onu kýženou, jeskyňářsky-nekromantickou atmosféru, riffy v sypačkách vyznívaly i naživo hloupě, nudně a výsledný dojem z vystoupení kazily, občasné netrefilství v rytmice též, ale to aspoň pobavilo.

Zhruba do půlky koncertu jsem si říkal, že jsem asi mohl v klidu přijet i později, ale zmíněný cover ÆD od Thorns byl příjemným šokem, navíc ho zahráli sic ne bezchybně, ale líp než některý vlastní skladby. Čekal bych to od Dark Sonority, ale v podání GU působil jako zjevení, i ten mrazík po chrbátu přeběhl. Pak ještě bavil dobrej válec Abyssalis a jedna další. Mám dojem, že setlist alespoň z poloviny čerpal z Rehearsal 13-8-23.

No, čekal jsem to lepší, byť druhá polovina celkem bavila, kolegům ten entusiasmus upřímně závidím, ale holt nejsem úplně cílovka. A možná to bylo trošku lepší než Impetuous Ritual v Praze, ale v Lipsku mi teda IR naložili podstatně víc než GU, o Portal nemluvě, ale to bych asi ani nesrovnával (možná s nejjednodušími riffy Portal), převážně je to jiná dimenze.

Dantez: War metal od ABYSMAL LORD mě na deskách míjí, proto jejich blok využívám k odpočinku. Je ale vhodné říct, že jen z poslechu posledních několika závěrečných minut šlo usoudit, že byl zvuk ve srovnání se včerejšími Caveman Cult o poznání napálenější a kdybychom se nedočkali záměny, dost možná bychom se od jeskynního kultu dočkali dobrého násilí.

mIZZY: Ani já ABYSMAL LORD při domácím poslechu nikdy plně nepropadl, vždy u mě zůstávali spíše ve stínu podstatně agresivnějších spřízněných Caveman Cult, a tak nejdříve s dalšími pivisky vstřebáváme dojmy z předchozího koncertu, plus se pořádně připravujeme na následující Pomstu. Když ale přicházím do sálu, velmi mile mě překvapuje, jak poctivý mrdanec hrají.

Ano, plusové body rozhodně dostávají za o poznání hlasitější zvuk než v pátek. Na to, že oproti Caveman Cult hráli jen jako trojice, byla to o dost větší jeba. Stupidita s násilím zde hrály jasný prim, ale byť jsou Abysmal Lord ještě primitivnější a méně vyhrocení než CC, díky lepšímu zvuku to nakonec vyhráli. Beherit worship naprosto evidentní, ale i intenzity Black Witchery se Američané dotkli. Nebýt následujících Revenge, řeknu nejlepší war metal letošního Celebrare Noctem.

AddSatan: A jo, ABYSMAL LORD celkem sranda, zvlášť některý vokální výblitky s nemálo naechovaným mikrofonem mi vyloudily široký úsměv na tváři, zvuk na poměry celkem nandaval, kupodivu i slušně sehraný, energický, 15-20 minut mi teda bohatě stačilo, ale jistý známý Fin mluvil o kapele dne či festivalu.

Dantez: Kvality REVENGE vnímám s každým dalším nosičem jako sestupné, poslední český koncert s Mgła na Chmelnici navíc příchozí hodnotili jako průměr, proto jsem byl na kanadskou vyhlazovačku spíše zvědavý než natěšený. Stačilo ale jen několik vteřin na to, aby se skepse rozehnala.

Travis Bickle za doprovodu sirén nepřímo uvedl kapelu na stage a obecenstvo začalo vzápětí žrát první salvy nezřízených sypaček, zatímco rozhicovaný stroboskop propaloval sítnice. Pak už postupně docházelo na vše, co člověk od Revenge vyžaduje: guitar slidy hrané jako riffy střídala pošahaná sóla, dvojí vokál se specifickým způsobem přeřvával navzájem a J. Reed do toho mlátil hlava nehlava, avšak stále v rytmu, zkrátka tak, jak to dokáže jen on. Tradiční primitivní zpomalovačky spolehlivě mlátily po hlavě.

Čistý, ale dost hlasitý zvuk se navíc postaral o to, aby dav propadl běsnění. Minimálně prostřední řada posunula přední zábradlí alespoň o 30 čísel, i já jsem se při zpomalovačce v Banner Degradation málem vyvrátil, během tupaček ve Wolf Slave Protocol jsem pak protáčel bulvy kolem osy. Jinak mám celý koncert v paměti spíše jako špičatou šmouhu, jako kdyby mě nějaká nasraná bestie zhltla, přežvýkla a vyflusla.

Když jsem vyzvídal, zda se Blasphemy nebo Death Worship povedlo nastolit podobný bordel nedávno v Praze, bylo mi sděleno, že ani náhodou. I já můžu potvrdit, že jsem v rámci war metalu takovou míru intenzity nezažil. Jeden z nejzásadnějších hudebních highlightů roku. Nehledě na to, že dojmu dopomohla malá očekávání.

mIZZY: Tydebilevole, to co jako za vyhlazovačku REVENGE předvedli? I já svá očekávání spíše mírnil. Osobně jsem viděl Revenge minimálně popáté a s každým dalším koncertem intenzita jejich absolutního násilí postupně klesala a kultivovanost rostla. V Berlíně na Never Surrender posledně na rozdíl od Grave Upheaval a všech ostatních kapel měli až přehnaně uhlazený a tichý zvuk, takže i kdyby kapela předvedla na pódiu cokoliv, účinnost jejich rubanic a blitek se prostě ztrácela.

Když se ale na ně dobelhám s tím, že aspoň opět splním svou morální povinnost, padá mi brada pod kolena. Tichý zvuk? Zapomeň! Jestli jiné koncerty omezoval nějaký volume meter, tady se na něj těžce jebalo. Nasazení kapely a nájeb? Ultimátní. Vokály? Perfektní. To, jak se Vermin a Haasiophis naživo přeřvávaj, je mnohem lepší než Readovy grcky na albech. K tomu i jasně rozeznatelná minimalistická image s blikajícími stroboskopy. Prostě headliner jak má být.

Výsledkem byl totálně destruktivní rozmrd, který díky všem faktorům, jenž v Rakousku klaply fakt na výbornou, lze bez debat označit za nejlepší warmetalový gig roku 2025 a ne jen to. Tohle byl určitě nejlepší koncert kapely, co jsem kdy viděl. Odcházel jsem totálně rozjebaný, a to jsem v kotli kvůli pokročilé únavě ani moc nepobyl. Rubat se na tohle celou hodinu je nadlidský úkol, který snad ani nejde vydržet. Revenge! REVENGE! REEEVEEENGEEE!!!

AddSatan: Nikdo by asi nečekal, že to napíšu, ale REVENGE byli po Thorns coveru od GU asi nejpříjemnější sobotní překvapení (což o čemsi svědčí). Že je to legrační, přiblblej war metal/grind (i na tupa tupa došlo) samo platí, ale jak zmíněno, zvuk celkem řezal a nandaval, měli to sehraný, souhlas, že vokály bas/kytaristů lepší než srandovně bestiální Read z desky. A já se prostě hlavně rozhodl, že tomu půjdu mindsetem (HODNĚ) naproti, zkusím si to nějak užít a vyrazil do kotle, ve kterým se to kupodivu občas docela mlelo (asi dost přespolních, pšonštinu jsem zaslechl) a párkrát se docela prolít.

Škoda, že snad v každý skladbě přijde nesmyslný pidlikací sólo, kvůli kterýmu to bez druhý kytary ztrácí koule. No a taky je to furt na jedno brdo, po 20 minutách začali nudit (i ten kotel), pobavilo, jak jsme se s tímhle názorem postupně slejzali u baru, nebyl jsem tam zdaleka první. Proč tahle kapela hrála hodinu nechápu, radši jsem šel do auta poslouchat Slayer, něco pojíst a dopít zbytky Hostivaru (podotýkám, že kvůli řízení jsem během večera vypil jen 2 dovezený piva). Ale jo, bylo to lepší než Agathocles kdysi na OEF/Playfastu, to zase jo.

Dantez: DARK SONORITY byli svým způsobem tahákem festivalu, zejména z toho důvodu, že uskupení sdílí členy Mare a jen příslib, že by i v tomto případě dokázala trondheimská parta zprostředkovat alespoň částečně silný zážitek jako ten v MeetFactory, stál za návštěvu. Dark Sonority sice prezentují poněkud jiné pojetí black metalu než Mare, v kontextu meditativní temnoty se však dá hovořit o podobném prožitku.

Jenže prožít Dark Sonority hned po Revenge bylo jako zkoušet meditovat po 3 lajnách kokainu. Tento dramaturgicky nedomyšlený krok se na posledním vystoupení festivalu bohužel podepsal. Koncert byl tak více o vzpamatovávání se, ke hlubším ponorům mohlo docházet jen těžko.

Zvukově se přitom vystoupení jevilo jako solidní. Hned u prvního zaznění varhan trochu zatrnulo a přibývající nástroje šly dobře rozlišit, což posléze platilo i pro vokál. Róbami věnčený vizuál s ústřední okultní gestikulací fungoval, i když by mu více prospělo jen přirozené svícení svíčkami bez doprovodné červené z reflektorů.

Kapela se soustředila zejména na novou, oficiálně nezveřejněnou tvorbu, kterou si je zatím možno naposlouchat jen z několika živých videozáznamů. Z novinek nejvíce zatrnulo u Mercurian Keys, zejména při pregnantních deklamacích a během hypnotického rozehrávání jednoduchého kytarového-basového motivu, který vyústil do sypačky s tremolem.

Zbytek setu rovněž ubíhal příjemně a dost rychle s tím, že vyústění do finální Hyll Seier Golgata pojistilo nejsilnější moment koncertu, poslední riff skladby pak patřil mezi jeden z vrcholů celého festivalu – tady se aspoň na chvíli dalo mluvit o jakési magii, kterou Mare rozehrávají po celou dobu setu a ještě intenzivněji. Subjektivně tedy považuji koncert za velmi dobrý, nikoli geniální, jak jsem očekával, za což může buďto vystřelený adrenalin z Revenge, technické nedostatky, které zevrubně analyzují nižší odstavce. Anebo obojí.

Všeobecným mínusům navzdory, účast na Celebrare Noctem je záhodno doporučit. Výplňový pátek vykompenzovala nabitá sobota, kterou lze označit za jeden z nejnabitějších metalových lineupů vůbec. Zvukové limitace nevadily a komfortní koncertní prostor s bohatou a různorodou nabídkou distra dojem jen prohloubil (opomeňme nutné a nevyhnutelné zlo jako drahé a blbé pivo). O další návštěvě by tak rozhodovala jen síla soupisky.

mIZZY: Píšu to sice nerad, ale DARK SONORITY na Celebrare Noctem satanužel odehráli ten nejslabší koncert, co jsem od nich viděl. A jelikož se jednalo nejen o jejich poslední letošní vystoupení, ale údajně také o poslední gig na delší dobu, je to fakt škoda. A upřímně si nemyslím, že by za to až tak mohl fakt, že hráli až po Revenge. Svou roli to možná hrálo, ale ani ne kvůli tomu, že bych se nedokázal po war metalu naladit na rituálnější vlnu. Mare mě dva roky zpátky po Death Worship na stejném místě taky dostali. Hlavním problémem budiž dost odlišné zvukové podmínky obou kapel.

Přitom je zajímavé, že Revenge se na odpolední zvukovku úplně vykašlali a nakonec zněli naživo perfektně (asi vlastní zvukař). Ale Dark Sonority, kteří měli ráno po více než hodinové zvukovce poměrně dobrý zvuk, nakonec večerní vyznění dost haprovalo. Jasně, nazvučit power trio vs. šestičlennou kapelu s klávesami je docela rozdíl, ale když rozjeli první sypačky, začalo se to docela tříštit, bylo to přebasované atd. Být to jediný problém, který se srovná během prvního songu nebo dvou, mávnu nad tím rukou, ale ono se to ani v přibývajícím čase nelepšilo. A byť to furt bylo podstatně lepší než zvuk sobotního setu Vemod na PDM, dokonce bych řekl, že některých problémů přibylo.

Nejzásadnějším failem asi budiž téměř neslyšitelná Håkonova kytara, kvůli čemuž, pokud nejste netopýr, fakt nešlo slyšet několik zásadních riffů a kytarových linek. V Rakousku tedy byli Dark Sonority mnohem více o Estenovi, přitom na předchozích koncertech mi to přišlo přesně naopak. I on zde sice drhne parádní riffy, ale vzhledem k tomu, jak si v jednotlivých skladbách kytary povídají, tvorby dobře znalý posluchač se nemohl zbavit pocitu, že tam něco fakt chybí. Zvlášť, když se jednalo o hlavního člena kapely. Díky tomu, že jsem na Håkona docela dobře viděl, jsem aspoň sledoval, jak hraje a ty skladby, které znám už prakticky nazpaměť, jsem si prostě domýšlel.

To, že Dark Sonority hráli hlavně nové skladby, by mi až tak nevadilo. Jak v Londýně, tak hlavně v Trondheimu jsem si je užil fakt nadmíru. Jasně, fláky od Kaosritual to na domácím koncertě vyhráli na plné čáře, ale vím moc dobře, že i ten nový materiál s vámi dovede naživo silně zacloumat - Yon Phosphorescent Threshold Apast FTW! Když se ale v hraných melodiích a sólech hodně ztrácíte, je to pak těžké.

Eskil jinak koncert opět odzpíval super a slyšel jsem jej celou dobu velmi dobře, určitě lépe než v Trondheimu. Jen si lehce rýpnu, že např. na posledním koncertě Djevel mi přišel v ještě o chlup lepší hlasové formě. Moc jsem ale nepochopil, proč do konce koncertu nezůstala na pódiu klávesistka Izare. Už ani nevím, kdy přesně set opustila, ale na závěrečnou Hyll seier golgata! už tam nebyla. Třeba se jí udělalo špatně, těžko říct, a možná to byl i jeden z důvodů, proč začátek závěrečného songu působil poněkud rozpadle.

Rozhodně nechci, aby v tomto reportu vyzněl koncert Dark Sonority pouze špatně a kriticky. Furt se zde našli jedinci, dokonce i mezi spřátelenými hudebníky, kteří jej považovali za nejsilnější vystoupení celého festivalu. I já si v něm několik pasáží hodně užil a jsem rád, že jsem je mohl letos ještě jednou vidět. Jen když jejich set na Celebrare Noctem srovnám s tím, co předvedli v lednu v Trondheimu, kde za mě osobně překonali i naživo nepřekonatelné Mare, ten rozdíl mezi těmito dvěma koncerty byl fakt znatelný. I ten Londýn, který nebyl úplně perfektní, byl minimálně díky naprosto geniální Hyll seier golgata! furt o úroveň lepší.

Jsem tedy zvědavý, jak dopadnou příští rok v Trondheimu Kaosritual, kteří tam mají během Nidrosian Black Mass setu odehrát rovněž pár skladeb. Dojde opět na Forbannelse a Djevelpakt og trolldomsmakt? Uvidíme. Rozhodně se ale opět těším na další společné setkání. Letošní Celebrare Noctem byl tímto u konce a nám zbývalo pouze naložit krámy do auta, vyspat se a druhý den dojet zpátky do Prahy.

Doufám jinak, že je z reportů výše jasné, že už jen díky sobotnímu programu letos opět stálo za to do Welsu jet. Z některých kapel, od kterých jsem to předem možná až tak nečekal, jsem byl vyloženě nadšený. Z některých, od kterých jsem naopak čekal absolutorium, možná lehce zklamaný, ale tak to zkrátka bývá. I tak si ale myslím, že si desátý ročník CN bude několik z nás pamatovat jako jeden z nejlepších letošních black/death festivalů.

AddSatan: DARK SONORITY byli rozhodně hlavním důvodem mé návštěvy festivalu. Kaosrekviem stále považuju za nejlepší Nidrosian black metal nahrávku, jejíž černá magie na mě z alba působí silněji než Mare, Kaosritual a další, v těch jednoduchých riffech je něco podmanivě zlobivýho, podvratně hypnotickýho. A i zvláštně osobitýho.

Varhanní úvod zněl slibně, i vybrnkávací pasáže, které se ze záznamů na YT zdají natahované, živě jisté hypno-čaro měly, pomalejší části skladeb vyzněly celkem dobře, Eskilův vokál suprově. Problém ale nastal v rychlejších tempech. Kdykoliv se to rozjelo, tak to prostě… moc nejelo, bicí byly slyšet slabě, kopáky divně rozplizlý, rytmičák na hraně slyšitelnosti. Asi za to mohl hlavně zvukař a limiter, ale přišlo mi, že bubeník údery trochu šidil a mírně brambořil. Håkonova sólovka byla oproti rytmické kytaře slyšet málo, místy snad vůbec, basa zase až zbytečně moc.

Du morgenstjerne a závěrečná …golgata! i přes slabší zvuk jakž takž fungovaly, při “o'Lucifers kroonee!” i lehce zamrazilo, ALE - když si to pustím doma, tak si to vlastně užiju víc. A nové skladby jsou sice taky fajn, místy dobré, ale zatím mám dojem, že kvalit Kaosrekviem nedosahují. Ovšem samozřejmě ještě uslyšíme až (jestli) to vyjde, případně při dalším živém setkání. Koncert byl fajn, pár dobrých částí a silnějších míst se našlo, ale Mare ve Zwickau výrazně lepší, vlastně i vizuálně, DS mi i oproti jejich intimču se svíčkami přišli až moc červeně i jinak přesvícení (tak trochu dojem sataňizmu z béčkového hororu?). Zkrátka trochu zklamání, cca 66,6%.

Když navážu na Dantezův úvod, tak za mě v rámci poměru cena/výkon rozhodně vyhrál sobotní PDM nad sobotním CN. Kdybych stihnul Obskuritatem, tak by byl výsledek možná vyrovnanější, ale D1 holt neporučíš (v sobotu jsem tak brutální zácpu nečekal, mohl jsem to celý vymyslet trochu jinak, ale co už). Místo konání se mi celkem líbilo, ale co jsem tak slyšel a četl o místních zvukových limitech, tak mě další návštěva CN nějak extra neláká, ale… uvidíme.