Kdy: pátek 5. prosince 2025
Kde: Rakousko, Wels, Alter Schlachthof

Dantez: S přibývajícími lety jsem při výběru koncertů stále více rozvážný. Vyhledávám zejména přidanou hodnotu – že si z vystoupení odvezu něco více než jen „jakože dobrý“. I proto letos zvítězil desátý ročník rakouských oslav noci třeba nad Prague Death Mass, kde se rámec cena/výkon nedal srovnávat. A to i s přihlédnutím k faktu, že kdyby Caveman Cult zůstali v původní soupisce, kdy měli hrát v sobotu, dalo by se bez větších výčitek dojet na Celebrare Noctem až na druhý den. 6. prosinec roku 2025 se totiž dá považovat za to nejsilnější, co bylo v kontextu evropských underground-metalových festivalů poskládáno.

K dosvědčení takových jmen jako Grave Upheaval, Revenge nebo Dark Sonority na jednom pódiu byl nutný přesun do Welsu, kde je možno dorazit vlakem z Vídně za necelé 2 hodiny. Cesta se neobešla bez významných peripetií, které lze označit typickou frází „štěstí v neštěstí“.

České dráhy si zvolily ideální čas, aby nám daly vědět, že vlak přijede k jiné koleji. Jediné hlášení uskutečněné 3 minuty před odjezdem jsme samozřejmě přeslechli. S malou nadějí na úspěch jsme se vydali k pokladně, kde jsme se zeptali, zda by nešla tato neopakovaná a načasováním nešťastná informace o změně nějak kompenzovat. Ku překvapení všech se nám asi za 15 minut podařilo dostat razítko, které mělo validovat jízdenky na další navazující spoj. Po oslavě úspěchu v nádražce tak nastupujeme s aktualizovanými lístky, které skutečně procházejí u všech průvodčích. Oslavy tak probíhaly po celou dobu cesty.

S včasným příjezdem do Welsu míříme k hotelu. Na recepci ovšem zjišťujeme, že nic rezervované není, protože jsme nedopatřením zamluvili pokoj ve stejnojmenném hotelu, který sídlí v Německu. Naštěstí zde zbýval poslední pokoj, který někdo na poslední chvíli stornoval, a byl tedy k mání. S částečnou úlevou a mžitkami před očima se jdeme ubytovat a mailem zkoušíme vysvětlit náš fuckup onomu hotelu v Německu. Později večer navíc během krátkého hovoru zjišťujeme, že od nás Němci žádné peníze nechtějí. Mohli bychom tak být, všem újebům a mnoha nervům navzdory, za branami Celebrare Noctem beze ztrát, kdybychom ve vlakové zásuvce nezapomněli adaptér na Mac.

mIZZY: U mě jakožto fanouška festivalu, který se Celebrare Noctem účastní pravidelně od druhého ročníku, opětovná návštěva Welsu není žádným překvapením. Zvlášť, když letos pořadatelé potvrdili taková esa jako právě Dark Sonority a Grave Upheaval, což by mi samo o sobě stačilo k tomu, abych letěl prakticky na jakoukoliv akci kdekoliv po Evropě. A když k tomu připočteme ještě další pecky jako Obskuritatem, Revenge, Whoredom Rife nebo Caveman Cult, máme z toho line-up, u kterého opravdu není co řešit a není překvapením, že byl letošní ročník vyprodaný.

A nazvěme to třeba štěstím nebo osudem, ale kromě toho, že jsem byl na Celebrare jako fanoušek, letos jsem měl tu čest být zde s Můrou i jako vystupující. Hráli jsme sice až v sobotu, ale ani páteční program jsme si pochopitelně nenechali utéct. Můj povoz se zbytkem výpravy vyráží z jihu Čech krátce po obědě, načež se zasekáme v nesmyslné zácpě v Linzi. I tak ale stíháme být ještě před začátkem programu v klubu, rychle se ubytovat a vidět první koncert.

Úplně první kapelou byl americký raw black projekt NIGHT’S THRESHOLD. Jak to u podobných záležitostí bývá, o jednotlivých členech neví nikdo nic. Jelikož ale hráli kratší společné turné s portugalskými Candelabrum a u obou kapel šlo pozorovat jisté podobnosti - lze se minimálně domnívat o sdílení některých členů v živé sestavě. A jelikož jsme někteří měli v minulosti možnost párkrát vidět také Black Cilice, a to třeba na společném turné se Sanguine Relic, kde k jistému personálnímu propojení a hráčským specifikacím rovněž došlo, asi můžeme tušit, odkud vítr vane.

A stejně jako všechny zmíněné bandy, i Night’s Threshold hráli s kytarami píchnutými rovnou do linky bez použití aparátů. Co se kvality zvuku týče, zrovna v případě podobných raw blackařin mi to vůbec nevadí. Na to, co hrají, zněli poměrně dobře. Škoda jen toho, že při tomto setupu docházelo byť k velmi krátkým, ale pravidelným výpadkům ve zvuku. Nevím, zda za to mohla samotná kapela nebo zvukař, ale bylo to trochu rušivé. Ne nesnesitelné, ale když se to opakovalo celý večer, byla to docela škoda.

Mile mě ale překvapilo, že i na otvírající kapelu bylo v sálu poměrně dost lidí. Jasně, bylo vyprodáno, ale i tak na předskokany mnohdy většina lidí kašle a dojde až na headlinery. Na Celebrare Noctem rozhodně ne, což pouze svědčí o síle a vyrovnanosti celého line-upu. Night’s Threshold mě jinak poměrně bavili. Každý song byl sice jako přes kopírák, primitivní tupačky pojili s bzučivými včelíny, ale fungovalo to, atmosféru to taky mělo, na úvod festivalu tedy cajk.

Dantez: S takřka precizním načasováním se dostáváme na CAVEMAN CULT, od kterých očekáváme neotesaný jeskynní barbarský rozjeb převedený do primitivního war metalu. Hudba Američanů spoléhá především na agresivní hammerblasty, kterým vévodí ostrý a průrazný virbl. Ten bohužel v delší první půli koncertu kompletně zanikal. Caveman Cult tak po dlouhou dobu na pódiu produkovali hlasitou a násilnou změť, která kvůli nedostatečnému rytmickému zakotvení šla odnikud nikam, a to tak moc, že nešlo příliš rozeznávat skladby. Na rozpoutání bitek pod pódiem to ale stačilo. Mohli jsme tak alespoň okusit na Rakousko poměrně živelný kotel.

Pověstný tlukot se začal hlásit o svůj prostor až později, kdy si troglodytní podoba hudby konečně sedla s primitivním vzhledem kapely, která působila jako kvartet nasraných pand v houští. Škoda jen, že potřebná symbióza sepla jen na několik málo posledních minut. Úvod Celebrare Noctem se tak nesl spíše v duchu zklamání.

mIZZY: CAVEMAN CULT pro mě byli asi hlavní páteční kapelou. Barbarské násilí, pro které, spolu se spřízněnými Abysmal Lord, bylo vystoupení na Celebrare Noctem úplně prvním gigem v Evropě. Překvapuje mě tedy, že hráli už jako druzí. Původně tedy měli CC rubat až v sobotu, ale nakonec si to s AL prohodili. Za mě trochu škoda, protože ze zmíněných jmen mám o dost raději kult jeskynního muže a musím dát za pravdu kolegovi, že zrovna CC to v pátek úplně nesedlo. Přitom druhý den byl zvuk po většinu programu mnohem lepší a hlasitější.

Ani tišší sound ale nebránil přítomným fanatikům rozjet pěkný, na rakouské poměry až nezvyklý kotel. Zde šlo poznat, že sem dorazilo dost zahraničních fans, protože reakce na většinu kapel byly hned o poznání silnější než v minulosti. Ani já násilné zábavě neodolal, protože i když Caveman Cult netýrali ušní bubínky, jak bych čekal, najebali to tam fakt slušně. A především druhá půlka jejich setu plnila warmetalový účel dostatečně. Nakonec mě bavili ještě více, než bych dle prvních minut čekal. K tomu krásné oblečky a painty, být volume ještě více doprava, klidně bych hovořil o nadšení.

Dantez: HALPHAS nás už v první skladbě stihli nasrat bezdrátovým mikrofonem, který už asi po 30 vteřinách hraní stihl vypadnout. Zbytek repertoáru bohužel následoval. Kapela hraje takový ten spotřební black metal oscilující mezi hodným a ostřejším zvukem finské školy. Posluchač rychle nabyde dojmu, že poslouchá slepě najatou skupinu, která plní post otvíráka větším jménům. Tato domněnka se potvrdila – Halphas doprovázeli na turné Whoredom Rife a Malakhim, tak se rovněž stali součástí Celebrare Noctem.

mIZZY: HALPHAS byli jedním z těch instantních melodických black metalů, který se sice hezky poslouchá, jde snadno do ucha, ale nemáte úplně potřebu na něm na festivalech ztrácet energii. Vlastně chápu, proč se k Whoredom Rife s Malakhim přidali a jako první předskokan na koncertě tří spřízněných kapel by mi jejich účast dávala smysl. Fakt se zde nebavíme o nějakém vrcholu metalového umění, prim zde hraje fúze hudebních postupů Mgły a Watain bez silnějších nápadů. Když k tomu ale přidáte pár fucking hlášek zpěváka, mega pózy a hlavně fakt, že hrají uprostřed festivalového dne, kde jim konkuruje dalších šest kapel, nemáte moc potřebu jim věnovat kdovíjak moc času.

mIZZY: Portugalští CANDELABRUM oproti předchůdci představili mnohem oddanější přístup k temnému umění. Na pódiu kompletně zahaleným kouřem tato čtveřice(?) prakticky nešla vidět. Hlavním prvkem, který pozorovala většina lidí, byl mohutný svícen s hromadou hořících svíček uprostřed pódia. Možná i díky této image, ale vlastně i zvukově mi přišli Candelabrum např. oproti úplně první kapele mnohem více atmosféričtí než syroví.

Hráli sice stejně jako Night’s Threshold přímo do linky, což byl opět kamenem úrazu. I během nich občas vypadával signál a docházelo ke kytarovým pauzám/lupancům. Nebýt této drobnosti, jednalo se jinak o velmi chladné, monotónní, ale velmi dobře funkční vystoupení. Ruku do ohně za to sice nedám, přes tu mlhu jsem viděl fakt prd, ale myslím, že se za jedním z kytaristů schovával také živý klávesák. Tak jako tak, v rámci svého nejužšího subžánru rozhodně jedna z těch lepších kapel.

Dantez: Zde se nelze ubránit srovnání s koncertním vystoupením Black Cilice, což je známější kapela stejného portugalského mozku. CANDELABRUM pracují rovněž s extrémně zastřeným a lo-fi zvukem, v rámci atmosféry míří spíše na auru zřícených a zapovězených míst než na typické blackmetalové temno jako Black Cilice.

Zvuk desek obou projektů je natolik specifický, že je takřka nemožné jej adekvátně převést do živé podoby. V případě Black Cilice byl efekt takřka nulový, protože to, co ve sluchátkách zní jako obskurní kvílení a zběsilý vichr, naživo vyplyne jako běžný black metal s lepšími riffy a průměrným vokálem. Internety ovšem dokládají, že to jde lépe, o čem je možné se přesvědčit prostřednictvím záznamu z koncertu Sulphuric Night, kteří na Howls of Winter vystřihli podstatně funkčnější cover.

V případě Candelabrum se převedení projektu do živého vystoupení vyvedlo lépe. Pomohla už kapelní prezentace, kdy se členové ztratili takřka zcela v mlze, a pódiu tak vévodil jen příznačný kandelábr umístěný ve středu. Hraní Candelabrum bylo sice dost křivé a vokál se kvalitě nahrávek opět moc nepřibližoval, celku ale dost pomáhal klávesový doprovod, který zbytek kapely adekvátně doplňoval a staral se o tvoření specifické atmosféry. Vše neseplo dokonale a koncert mohl být o něco kratší, čímž by se umocnila úroveň pohroužení se do hudby. Přesto šlo o to nejvýraznější, co pátek nabídl.

mIZZY: Následující THROMOS popravdě spíše ignorujeme. Sám jsem je jednou už viděl na totálně našlapaném Sturmes Reigen festivalu, kde byli spíše jednou z těch slabších kapel. Sice s hezkou pódiovkou a hudbou, co určitě neurazí, ale ani nenadchne. To platilo i pro kus jejich gigu, co jsem viděl na Celebrare. Modrá světla, svíčky, painty. Atmo black papírově rovněž v pohodě, ale jestli jsem si měl vybrat, zda na ně stát celých 50 minut nebo do sebe poslat další piva, asi víte, co vyhrálo. Navíc tuším rovněž hráli do linky, což znamenalo pár zvukových lupanců.

mIZZY: Pokračovali švédští MALAKHIM. Ti sice podobně jako Halphas spadají do škatulky instantní melodický black metal, ale byť jejich nahrávky moc nemusím, před pár lety v Berlíně na Never Surrender mě jejich koncert až překvapivě bavil. A i když asi stále platí, že doma si Malakhim po dvou-třech posleších novinky až do vydání nového alba asi už nepustím, naživo to opět celkem fungovalo. Oproti zmíněným německým kolegům, kteří s Malakhim jedou turné, jsou Švédové přeci jen zkušenější hudebníci, co mají i o něco lepší songwriting. A přestože to rozhodně není nic trve ani památného, jejich koncert se poslouchal docela dobře. Potěšila navíc docela pěkná práce s barevnými světly. Trochu zklamal slabší vokál frontmana.

Dantez: Na MALAKHIM jsem se docela těšil – jejich někdejší variace na rukopis Watain na sebe nechal na druhé desce působit vlivy Mgła v rock n’ rollovějším hávu, z čehož vyplynul charakteristický a dynamický poslech. Naneštěstí jsem musel koncert opustit poněkud brzy, protože někdo z ostravské party přespříliš zapíjel nervy z předešlých peripetií, a tak musel být odejit a uložen ke spaní. Za tu chvíli jsem stačil navnímat dobře odehraný a adekvátně zaťatý black metal s drivem, ale bez větších přesahů a přidaných hodnot. Dřívější odchod tedy zase tolik nebolel, což platilo, dle mIZZYho příspěvku, i pro Whoredom Rife.

mIZZY: WHOREDOM RIFE byli rozhodně největší páteční kapelou, na kterou se hromada návštěvníků těšila. Vím dokonce o X lidech, kteří došli jen na ně. I já byl celkem na jejich návrat na Celebrare zvědavý, protože když zde hráli posledně, bylo to jedno velké prokletí. Nejdříve zpožděný let, pak i zvukové problémy. A v rámci probíhajícího turné je rovněž zastihly jisté nepříjemnosti. Zpěvák Kjell měl problémy s hrdlem a asi na třech koncertech vůbec nevystoupil. Místo něj se vokálních povinností ujal zpěvák z Malakhim a Kurt z Theotoxin, který právě hraje s Whoredom Rife jako live kytarista.

Ve Welsu se však K.R mikrofonu opět chopil, a i když dle jeho slov stále nebyl úplně OK, na jeho vokálním výkonu se to moc nepodepsalo. Zbytek kapely, byť hrál v obměněné sestavě, tedy bez Estena z Mare, předvedl taky dobrou práci. Rozhodně nejvíce profi páteční kapela. Na druhou stranu se ale nemohu zbavit dojmu, že jejich koncert byl až moc komfortní. Nejdřív jsem si chtěl stěžovat na moc tichý zvuk. Když jsem ale na chvíli odešel ze sálu a opět se vrátil dovnitř, vlastně mě až praštilo do uší, jak to bylo nahlas. I tak mi ale u kapely, která stojí primárně na riffech, přišlo, že by mohla mít ještě výraznější kytary.

Největším kamenem úrazu ale budiž fakt, že jsem kapelu letos viděl v domácím Trondheimu, kde bez debat odehráli úplně nejlepší gig ever. V případě živé podoby Whoredom Rife, byť mám jejich hudbu celkem rád a vždy se na ně těším, se málokdy stane, aby mě fakt stoprocentně dostali. No a v Trondheimu mi prakticky vyrazili dech. Na Celebrare jsem naopak v klidu postával upřený o zábradlí před zvukařem, užíval si poslech a čekal, kdy jejich hodinový set skončí. Na pecky jako Beyond the Skies of God a Gitt til Odin jsem si samozřejmě počkal, ale když člověk před necelým rokem zažil, co tahle kapela dovede v plné síle, ke spokojenosti to úplně nestačilo.