Kdy: pátek 21. a sobota 22. listopadu 2025
Kde: Norsko, Oslo, Parkteatret

Nejspíš každý, kdo aktivně sleduje dění kolem norské blackmetalové skupiny Djevel, ví o smutné události, jež kapelu letos postihla. Zakládající člen, mozek a hlavní skladatel Trånn Ciekals již není mezi živými. Dvojkoncert v norském hlavním městě, který Djevel oznámili ještě za jeho života, se však jeho současní spoluhráči s výpomocí dalších hudebníků rozhodli přeci jen odehrát. A to především aby se důstojně rozloučili se svým kolegou a zavzpomínali na jeho tvorbu.

Koncerty se konaly v klubu Parkteatret cca půlhodinu pěšky z centra Osla a oba večery nás čekal unikátní program poskládaný z průřezu diskografie kapely. A jelikož nejen já považoval účast na těchto posledních koncertech Djevel svým způsobem za morální povinnost, oba večery byly poměrně rychle vyprodané a celkem mě těší, že si sem našlo cestu i několik dalších známých tváří. Jenom z ČR sem letěla minimálně desítka lidí.

Někdo vyrazil už s denním předstihem, my s většinou dalších kamarádů, jelikož jsme už v Oslu párkrát byli, letěli až v pátek. Odlet ve 12:30 z Prahy, o dvě hodiny později již v Norsku a po nasednutí na vlak z letiště jsme kolem čtvrté už ubytování na hotelu. Na nějakou velkou turistiku není čas, pouze se podíváme do místní katedrály, projdeme kolem opery a nové knihovny. Pár piv a večeři před koncertem v podnicích nedaleko venue také stíháme. Minipivovar Schouskjelleren Mikrobryggeri se sice nachází v útulném sklepě a pivo nemá špatné, ale žádné jídlo nenabízí. Proto se na pár kousků přesouváme ještě do blízkého BrewDog baru, který stejně jako kdekoliv jinde lze opět doporučit.

Klub Parkteatret pak nabízí poměrně dobré koncertní podmínky. Také se zde koná hned několik akcí, za zmínku stojí např. lednový festival Orgivm Satanicvm. Samotný sál není moc velký, vleze se sem 500 lidí. Jeho výhodou ale budiž stupňovité stání, kdy i lidé v zadních řadách moc dobře vidí na to, co se děje na pódiu. Místní aparatura vypadá rovněž slušně a je celkem logicky postavená, aby zvukově pokryla co nejširší prostor. Součástí stejné místnosti jsou dále dva bary, kde měly např. dost dobrý ginger beer od bergenského pivovaru 7Fjell. Rovněž se zde prodával merch, na který se stála téměř nekonečná řada, do které jsme se ale museli také připojit.

A jelikož oba večery byly primárně o Djevel a Trånnovi, je celkem pochopitelné, že ani jeden večer nehrála před hlavní hvězdou nějaká předskakující kapela. Oba koncerty naopak otevřeli jemu blízcí umělci. Nikoho asi nepřekvapí, že jedním z nich byla zrovna Trånnova žena LAMIA VOX, která vystoupila jak v pátek, tak v sobotu. Druhý večer hrál také Haavard a Nordenfjeldske.

Lamia Vox je s kapelou každopádně propojená nejen personálně, ale i hudebně. A to jak přímo s Djevel, kde ji lze slyšet v poslední skladbě loňského alba, ale například také s Mare, kterým vypomohla s intry na Ebony Tower. V Oslu údajně hrála mimo jiné i několik nových skladeb, které stvořila spolu s Ciekalsem.

Hned od prvních minut se jednalo o celkem silnou fúzi dark ambientu, martial industrialu, někdo by mohl říct i dungeon synthu a jejího hlasu. Oproti některým dřívějším koncertům mi přišlo, že Lamia trochu méně zpívala a hudební podklad doplňovala spíše šepotem a tišším hlasem. Zvukově byl její set ale celkem bohatý, do předpřipravených samplů ještě dohrávala živé klávesy, rozhodně se jednalo o hezký úvod.

Ke konci setu sklidila docela silný potlesk a roztřeseným hlasem dodává, že je ráda, kolik lidí na koncert dorazilo. Že by to pro Trånna jistě hodně znamenalo. Po závěrečném “Takk for alt” následně odchází v slzách. Většina přítomných s ní jistě soucítí a za to, že našla síly zde odehrát nejen jeden, ale rovnou dva dobré koncerty, si jistě zaslouží respekt.

Po asi půlhodinové pauze, kontrole zvuku a přesunu svíček přichází na pódium DJEVEL. Sestava téměř stejná jako na posledních koncertech. Za bicími Faust, u mikrofonu Eskil a Esten s kytarou na levé straně pódia. Na druhou kytaru, jak již bylo předem oznámeno, hrál místo Ciekalse Jan Even Åsli z Vemod. Na basu hrál k mému překvapení první půlku setu Sindre z Obliteration a Nekromantheon, kterého následně vystřídal Jon Bakker, dnes již bývalý člen Kampfar. Nelze zapomenout také na Izare za klávesami.

Dva týdny před Oslem odehráli Djevel také velmi obsáhlý koncert v pro mnoho členů domácím Trondheimu. A jelikož setlist byl z internetů známý, šlo celkem dobře tušit, co budou Norové hrát i tentokrát. A byť jednotlivé koncerty v Oslu rozhodně nebyly tak dlouhé jako ten v Trondheimu, troufám si tvrdit, že minimálně ti, kteří se zúčastnili ne jednoho ale obou finálních koncertů, dostali ještě více než fanoušci před dvěma týdny. Jednotlivé skladby byly rovnoměrně rozděleny do obou setů a pochopitelně přibylo i ještě něco navíc.

Hrálo se pouze ze čtyř alb, a to z poslední noční trilogie a desky Blant svarte graner. Tedy materiál, který nabubnoval Faust. Sedm skladeb každý večer, hodinu a čtvrt dlouhé koncerty. Na desku Ormer til armer, maane til hode z neznámého důvodu nedošlo. Na ještě starší nahrávky, které Ciekals stvořil s předchozí sestavou, rovněž ne. Žádné skladby s původním zpěvákem Erlendem Hjelvikem jsme se tedy nedočkali, což mě ale osobně až tolik nemrzí.

Koncerty byly dle očekávání odehrány i zazpívány skvěle. Dokonce i s dobrým zvukem. Stál jsem dost vpředu lehce na levé straně před Estenem, kde mi místy přišlo, že je jeho kytara hlasitější a v unisono riffech šlo Åsliho méně slyšet. Když ale došlo na pasáže, kdy Jan Even sóloval nebo hrál rytmicky odlišné věci, byl naopak slyšet velmi dobře a s druhou kytarou skladby hezky doplňoval. I tak mi ale přišlo, že se o ty nejdůležitější riffy postaral Esten, který přeci jen už s kapelou hrál posledních pět let.

A asi není překvapivé, když napíšu, že členem, který již tradičně naprosto exceloval, byl Eskil Blix za mikrofonem. Ten v pátek odzpíval prvních pět skladeb a co se hlasu týče, asi zde podal svůj nejlepší vokální výkon, co jsem kdy u Djevel viděl. Přišlo mi, že i přibylo pasáží, kde zpíval čistějším hlasem. A ty především byly fakt výtečné.

Paradoxně si ale myslím, že úplně nejsilněji v pátek zafungovaly poslední dvě skladby, které přišel zařvat Mannevond. A byť jeho vokál není až tak barvitý jako ten Eskilův, oproti němu prostě primárně řve, songy z Blant svarte graner fakt nakopl energií. Hlavním důvodem, proč u mě tento závěr v pátek zvítězil, byly ale riffy. Hlavně Banker som dødningeknoker byla fakt mocná riffovačka a pecka na konec, jak se patří.

Po koncertě následoval přesun do mé oblíbené pivnice RØØR s miliardou piv na čepu, kde jsme si akorát s kamarády pochvalovali, že už ten první večer stál opravdu za návštěvu. Byl to nejlepší koncert Djevel na kterém jsem kdy byl? No, sám o sobě asi ne, vzpomínky na téměř dva roky starý set v Trondheimu zůstávají silnější, ale nelze hodnotit celek jen dle první poloviny, že ano? Všem bylo jasné, že to, co nás čeká následující den, bude s největší pravděpodobností, i s ohledem na výběr songů, které Djevel v sobotu určitě zahrají, ještě silnější.

V sobotu po snídani je pak čas na nějakou klasickou turistiku. V Oslu a okolí jsem byl již dvakrát, takže to netřeba tolik hrotit. Vždycky jsem zde byl ale v létě, tak jsem si chtěl užít trochu zimy. Na nějaký výšlap to na rozdíl od některých kolegů nevidím, a tak se opět podíváme do známého Vigeland parku, kde byla i menší sněhová pokrývka. Padne zde i láhev mé oblíbené double IPA Two Captains od Nøgne Ø, bez které se zkrátka žádný výlet do Norska neobejde.

Po návratu do centra se ještě podíváme k přístavu a opět navštívíme místní radnici. Tam jsme už v minulosti také byli, ale ne v horních patrech, která byla posledně zavřená. Jdeme tedy dovnitř a prolezeme další velmi hezky malované místnosti, kde se nachází i takové klenoty jako princezna sedící na hřbetu usmívajícího se medvěda. Koukneme také na právě otevřený vánoční trh, ale jelikož tam jsou totální jatka a člověk si venku ani nemůže dát alkoholický svařák, celkem rychle z něj mizíme.

Koupíme raději pár piv a spolu s menším snackem je zvnitřníme při odpočinku na hotelu. Následuje ještě večeře a další pivovačka s kamarády v pivovarské hospodě Grünerløkka Brygghus. Piva zde mají poměrně dobrá, hlavně jedno gose mi moc chutnalo, ale ani jejich blue cheese burger nebyl vůbec špatnej. Nezdržujeme se ale moc dlouho, protože už od osmi nás čekaly další koncerty.

Jak jsem zmínil již výše, i sobotní večer otvírala LAMIA VOX. Ta tentokrát hrála o něco kratší set, ale abych byl upřímný, líbil se mi ještě více než ten páteční. Opět se jednalo především o mix ambientu s industrialem doplněný o zpěvy, ale jednoduše mi sedl více. Během cca půlhodiny jsem si vzpomněl třeba na The Moon Lay Hidden Beneath a Cloud, ale došlo i na jakési religiózní samply a více zpěvu. Zkrátka mi to přišlo ještě o poznání efektnější než delší set, který odehrála v pátek.

Po velmi krátké přestávce následně přichází na pódium Eskil s akustickou kytarou a začíná sám hrát čistě instrumentální skladbu. Asi se jednalo o kus z jeho folkového projektu NORDENFJELDSKE. Brnkání to bylo pěkné, jen škoda, že během začátku furt někdo třískal dveřmi. Po skladbě nebo dvou ale přichází na pódium HAAVARD Jørgensen a spolu s Eskilem pokračují v hraní jeho novější tvorby na dvě akustiky.

Nehráli moc dlouho, dohromady možná třeba jen dvacet minut. Co ale bylo nejdůležitějším momentem jejich setu, byl jeho samotný závěr. Dvojice totiž zahrála Ulvsblakk, poslední skladbu z alba Kveldssanger od Ulver, které právě Haavard spolu s Garmem a bubeníkem nahrál před třiceti lety.

A musím říct, že slyšet tohle naživo byl něco jako splněný sen. Jørgensen samozřejmě hrál na kytaru a Eskil kromě dalšího doplňujícího brnkání také minimalisticky bubnoval na kotel a do toho zpíval. A myslím, že nebudu přehánět, když řeknu, že to odzpíval ještě lépe než mladý Garm, a to včetně veškerých doplňujících šepotů atd. Krásné. A já se jen zvídavě ptám, když už jsem letos v lednu slyšel od Haavarda spolu s Vemod první song z Bergtattu a teď i Ulvsblakk z Kveldssanger, kdy se dočkám něčeho z Nattens madrigal?

Nadšení pochopitelně pokračovalo i během druhého setu DJEVEL. A byť mi v pátek rozhodně nepřišel zvuk jakkoliv špatný, tak musím říct, že v sobotu byl ještě o poznání lepší. Sice jsem stál i více uprostřed, ale obě kytary byly oproti předchozímu dni ještě vyrovnanější a fakt šlo slyšet úplně vše. Možná to bylo o trochu méně nahlas, ale o to kvalitnější.

Sestava hudebníků byla na pódiu stejná jako předešlý den. Překvapením ale budiž, že první tři songy na basu hrál Eskil a zpíval Mannevond. Začínalo se tedy víceméně tam, kde se v pátek skončilo. Nejednalo se ale o opakování již zahraných skladeb, ale pokračovalo se s dalšími, a to včetně Naar taaken tetner, za kterou jsem obzvlášť rád, jelikož jsem ji slyšel naživo tuším úplně poprvé. I tu odeřval Mannevond, byť je z desky Naa skrider natten sort, na které už pěje Eskil.

Po třech skladbách se ale pánové prohazují, Lloyd se chopí baskytary a Eskil jde naopak zpívat. A jestli jsem u pátečního reportu psal, že mě nejvíce dostaly ty nejstarší fláky, v sobotu tomu bylo přesně naopak a věci s Eskilem u mikrofonu vládly. Hned čtvrtý kus Afgrundsferd byl fakt šleha, u které jsem myslel, že si snad urvu hlavu. Dlouhodobě se jedná o jeden z mých nejoblíbenějších songů kapely a v živém provedení byl vždy ještě silnější.

Během následující Kronet av en væpnet haand však došlo k narušení někým lehce nepatřičným. Nebo jak se to vezme, ono to vlastně bylo rovněž super a zajímavé zpestření, každopádně na tento jediný song přišel na pódium Wraath. V daný moment se jinak po celou dobu chladně modrá světla zbarvila rudě a Bjørn spustil přesně to, co od něj každý čeká. Agresivní řev a nespoutanou pařbu. Skladbě rozhodně dodal o dost silnější energii, i tak si ale říkám, jestli to nebylo trochu na škodu. Oproti studiové nahrávce a Eskilovu výkonu z jiných koncertů částečně pozměnil frázování, vynechal čisté zpěvy, text více odštěkal a třeba pasáž “Menneskets sønn, kan du drikke all Satans gift og pest?” jsem si kvůli tomu neužil až tak, jak bych čekal.

Poslední dva kusy naštěstí opět patřily Eskilovi. Došlo také k jednomu opáčku, a to konkrétně Englene som falt ned i min seng, skal jeg sette fri med brukne vinger og torneglorier. Těžko říct, proč se rozhodli Djevel zahrát zrovna tuto skladbu oba večery. Možná měla pro Trånna či zbytek kapely nějaký speciální význam. Jelikož se ale jednalo o jediný zopakovaný song a zároveň o jeden z nejsilnějších kusů z celé diskografie, vlastně mi vůbec nevadilo poslechnout si jej dvakrát. Jak v pátek, tak hlavně v sobotu patřil k highlightům setu.

Na úplný závěr, který pochopitelně nemohl patřit žádné jiné skladbě než Natt til ende, se na pódium opět vrací Lamia Vox a připojí se ke kapele se svými synťáky. A upřímně, tak trochu jsem věřil, že se to stane, ale jestli něco mohu označit za nejsilnější závěr blackmetalového koncertu, co jsem kdy zažil, bylo to přesně tohle. Ano, stejnou skladbou nás Djevel naprosto odstřelili už loni v Trondheimu, ale tentokrát, i v kontextu letošní nešťastné události a významu celého víkendu, dostala Natt til ende úplně jiný rozměr.

A ano, i samotný song byl opravdu výborný. Např. z Eskilova závěrečných jekotů se ježily chlupy na ruce, ale úplně nejmocnější byla poslední instrumentální pětiminutovka. Během té zpěvák pouze pomalu přecházel z jedné strany pódia na druhou a pěstmi zhasínal svíčky na svícnech. Když už po stranách nic nehořelo, sklonil se před bicí, kde jak v pátek, tak v sobotu byla uprostřed minimalistického oltáře položena Ciekalsova fotka. Tu následně zvedl, ukázal ji davu, vyměnil za poslední hořící svíci a čekal než zbytek kapely dohraje, aby mohl zhasnout i ji.

Celý dav do té chvíle ani nedutal, velká část přítomných včetně mě celou dobu poctivě držela ruku se zaťatou pěstí nad hlavou a hypnotizovala pódium. Všem bylo totiž jasné, že tohle je konec. A ne jen konec setu, ale s největší pravděpodobností i definitivní konec živé aktivity Djevel. Kapela má sice ještě vydat slíbené poslední album, ale pokud dodrží slovo, na pódium se už nikdy nevrátí. Těžko si představit více emocionálně ždímající závěr.

Silný a velmi dlouhý aplaus, který trval až do chvíle, kdy celá kapela zmizela v backstage, byl po tomhle samozřejmostí. Kdyby z pódia členové neodešli, dost možná tam stojíme a tleskáme ještě teď. Za takto důstojné rozloučení si opravdu zaslouží poklonu. A pochvalu si zaslouží i poměrně ohleduplný dav. Aspoň podle toho, co jsem viděl ze svého místa, si téměř nikdo nenatáčel většinu koncertu na mobil, ale návštěvníci jej poctivě sledovali bez rušení atmosféry ostatním lidem.

Ano, zde lze skutečně být vděčný tomu, že jsem měl to štěstí na tomto dvojkoncertě Djevel být. Asi mohu říct, že sobotní set byl z vícero důvodů ještě lepší než ten páteční - kapela hrála silnější skladby, byl ještě o něco lepší zvuk a hlavně ten závěr. I pátek byl ovšem po všech stránkách výborný. Jediné, co mi trochu zkazilo náladu, byl moment, kdy jsem po dohrání přišel k baru a zjistil, že už je zavřený. Tyjo, v životě jsem si asi po koncertě nepotřeboval více dát pivo a mám smůlu. No co se dá dělat, třeba ještě půlhodinu počkat, sednout na tramvaj a opět dojet do RØØRu, kde jsme před spánkem ještě několik kusů dali.

Během deštivé neděle už nemáme moc náladu ani čas na turismus. Jednu zajímavou zastávku ale přeci jen v naší nejužší čtveřici zvládneme. Rozhodli jsme se navštívit muzeum Emanuela Vigelanda, mladšího bratra známějšího Gustava Vigelanda. Jedná se vlastně o jeho osobní mauzoleum ve zděné budově připomínající kostel bez oken. Uvnitř je velká, chladná, tmavá místnost s minimálním osvětlením, pomalovanými zdmi, stropem a čtveřicí soch.

Muzeum je otevřené pouze v neděli, a to jen na čtyři hodiny. Vstup si sem musíte rezervovat a na návštěvu máte třicet minut. Nejdříve toho v té tmě moc nevidíte, ale jak si začnou oči zvykat, začnou se vám postupně odkrývat jednotlivé malby. Některé jsou celkem morbidní, najdete zde nějaké mrtvoly, lebky, ale i nahé postavy a například rodící ženu. Celé to má poměrně temnou atmosféru a návštěvu rozhodně můžu všem pouze doporučit.

Pak už jenom zvládáme krátkou procházku po okolí k nedalekému kostelu se hřbitovem, objednáváme si Bolta a bavíme se cestou na letiště. Vyzvedává nás totiž černoch, který neumí anglicky, pouze norsky (naštěstí s námi jede i Jana, která umí norsky dobře, tak se domluvíme). Navíc pochopitelně jedeme elektroautem, které má samozřejmě vybité a tak ho musí v půlce cesty nabít. K našemu překvapení ale vůbec neví, jak se to dělá, tak jenom nevěřícně sledujeme, jak shání lidi, kteří mu s tím pomůžou. Když jsem mu musel ukázat, které tlačítko na palubní desce zmáčknout, aby se mu přestalo mlžit přední sklo, taky jen překvapeně koukal. Na letiště ale naštěstí přijíždíme včas, letadlo stíháme, do Prahy se dostaneme v pořádku a vše ostatní je už minulost.

Jedna věc je ale jistá, byť se jednalo o poměrně krátký a docela drahý výlet, minimálně díky možnosti vidět poslední dva koncerty Djevel, které byly fakt výborné, rozhodně nelze litovat.