Kdy: sobota 30. a neděle 31. května 2026
Kde: Velká Británie, Scarborough, Spa

mIZZY: Na konci května se v přímořském anglickém městě Scarborough konal již čtvrtý ročník Fortress festivalu. Akce primárně zaměřené na atmosféričtější odnože black metalu, která je navzdory mému překvapení pokaždé vyprodaná. Nejinak tomu bylo i letos a mě samozřejmě zajímalo, proč je o zrovna tento festival takový zájem. Přeci jen zde z velké části hrají kapely, které je možno vidět i na hromadě jiných festivalů, a to i v Anglii. Jasně, jsou tu oznámeny nějaké speciální sety, ale ani ty podle mě až tak velký zájem, s ohledem na relativně vysokou cenu lístků, nevzbudí.

Když jsem se ale bavil prakticky s kýmkoliv, kdo na Fortress v minulosti byl, a to ať už jako návštěvník nebo i interpret, vždy mluvil v superlativech. Největším lákadlem a přidanou hodnotou festivalu je totiž samotná lokace. Akce se odehrává v místním lázeňském komplexu, který nabízí hned několik velmi hezkých sálů a třeba také terasu s výhledem na moře. V tomhle je mezi metalovými festivaly dost unikátní a dost lidí sem pravděpodobně jezdí už jen díky samotnému místu. Přiznám se, že i pro mě byla zvědavost na to, jak to zde vlastně v reálu vypadá, ještě silnější než potřeba vidět tu či onu konkrétní kapelu.

Ať to ale nevyzní, že zde nic zajímavého nehrálo, nutno říct, že i v line-upu bylo dost velmi zajímavých jmen. Za sebe musím zmínit především první koncert A Forest of Stars po čtyřech letech a Dødheimsgard, kteří zde odehráli osmdesátiminutový set zaměřený na jejich poslední album Black Medium Current. Dále jsem se hodně těšil samozřejmě také na Darkened Nocturn Slaughtercult, Akercocke s Choronzon setem a klasiky jako Misþyrming nebo Whoredom Rife. Zajímaly mě ale i různé menší kapely typu Fluisteraars nebo některé dungeon synth projekty, které zde měly vlastní stage. Headlinery festivalu pak byli Old Man's Child a Gallowbraid, kteří zde odehráli svůj úplně první koncert.

A jak to už u mých výletů na zahraniční akce bývá, když už se drbu letadlem na nějaký fesťák, rád to spojím i s nějakým výletem. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Byť festival začínal až v sobotu, na sever Anglie jsme se vydali už v úterý, půjčili si v Manchesteru auto a projeli nějaká další města, národní parky a památky. Pokud někoho více zajímají kecy o samotném cestování, zaměřím se na něj na samotném konci reportu.

Samotné Scarborough, kde se festival koná, je celkem pěkné přímořské město s písečnými plážemi a zříceninou hradu v samotném centru. Počasí zde na UK poměry bylo celou dobu až podezřele pěkné, slunečné a teplé. A byť se zde koupat dalo, což jsem sám i vyzkoušel, kvůli teplotě vody v moři moc dlouho nevydržíte. Moc času nezabijete ani na samotném hradě. Jsou odsud sice hezké výhledy na zbytek města, ale jinak se jedná fakt o pár šutrů. Ruiny různých opatství v ne až tak vzdáleném okolí jsou podstatně zajímavější. Jestli sem tedy vyrazíte, spíše doporučuji rovněž naplánovat nějaké výlety, protože v samotném městě toho kromě procházení se po pláži a pozorování veverek v parku až tak moc dělat nejde.

To však ale neznamená, že by lázeňská budova, kde se festival odehrává, nebyla fakt super. Vlastně hned po příchodu rychle pochopíte, proč si Fortress získal svou oblibu a stále roste. Byť zde v počátcích byla jen jedna stage pro cca 600 lidí, dnes je z něj akce skoro pro dva tisíce, což umožňuje několik sálů i venkovních prostor, kde návštěvníci mohou trávit čas.

Momentálně zde fungují tři pódia. Hlavní sál pro 1800 lidí, který je opravdu prostorný, se super technikou, obrovskou projekcí i rozsáhlými balkony k sezení. Dostat se sem na jakoukoliv z hlavních kapel, a to i na rozumný flek, nebyl nikdy problém. Občas zde bylo trochu tepleji, ale furt se to dalo přežít.

Druhou stage, kde rovněž oba dny hrálo dost kapel, byla Ocean Room. Zde festival údajně začínal a je podstatně menší, řekněme zhruba pro těch šest stovek lidí. Je relativně krátká, avšak dost široká. Osobně jsem se sem dostal na všechny kapely, které jsem chtěl vidět. Vím ale také o lidech, co se tam na pár setů nedostali nebo si na ně museli vystát frontu, která byla způsobená tím, že ochranka během některých zvukovek vyhnala návštěvníky ven a začala pouštět opět až před začátkem.

A byť nechci říct, že by Ocean Room stála úplně za hovno, neb pár super koncertů jsem zde taky viděl, asi ji nemohu označit za vyloženě dobrý prostor. Bylo zde fakt vedro, klima ani barmani kolikrát nestíhali a světla zde byla tak nešťastně nastavená, že na několik kapel nešlo vidět prakticky ani z přední řady. První den zde byl docela utrpením, druhý den už to díky překryvu s koncerty na třetí stage až tak hrozné nebylo.

No a tím třetím sálem, kde také probíhal nějaký program, bylo místní divadlo. V sobotu tu bylo skoro úplně prázdno, akorát zde proběhly nějaké rozhovory s účinkujícími kapelami. V neděli se sem ale naopak mnohdy ani nešlo dostat, protože tu hrály samé dungeon synth projekty, na které, k mému údivu, mířilo mnohdy ještě více lidí než na některé black metaly. Pravda, byl tu relativně chládek a hlavně zde všechna místa byla pouze k sezení, takže se zde dalo dobře odpočívat.

Všechny sály, stejně jako propojující prostory, vypadají moc hezky. Ocean Room je sice na můj vkus až moc světlá, což se k black metalu úplně nehodí, ale to je spíše záležitost osobního vkusu. Super byla ovšem např. venkovní terasa, na kterou měl vstup kdokoliv, takže sis tam mohl před programem donést klidně vlastní pivo a koukat na moře. Další venkovní prostor, kde se prodávalo jídlo, byl taky hodně fajn.

S jídlem a pitím to tu celkově bylo docela v pohodě. Ne že by anglické pivo bylo kdovíjak dobré, ale z relativně široké nabídky s průměrnou cenou 6 liber za pintu se dalo docela vybrat. Ležáky jsou pro zmlsané české návštěvníky samozřejmě horší než u nás, ale s přihlédnutím k tomu, že se nacházíme na festivalu, to pít taky šlo. Guinness je pak celosvětově známá klasika a měli tu i nějaké cidery a další nesmysly. Lákadlem fesťáku byla však Fortress IPA, kterou uvařil pivovar Anarchy Brewery. Čepovaná verze, vzhledem k tomu, že se jednalo o teplý cask ale, teda fakt pít nešla. Ale vychlazené třetinkové plechovky za 4,5 libry byly dost v pohodě.

K snědku tu pak byla regulérní restaurace, kde byly takové ty klasiky à la fish and chips, burgery (včetně jehněčího) atd. U dalších gastro stánků pak nabízeli další burgery s loaded fries, asii, ale i nějaké bezmasé pokrmy. Vše paradoxně levnější než většina restaurací ve městě. Já si dal jakýsi gothic double burger v černé housce a byl fakt super. Hlady ani žízní zde člověk tedy neumřel a u barů šlo podobně jako třeba v Norsku sehnat obyč vodu zadarmo, která se za teplého počasí ve vyhřátých sálech rozhodně hodila.

Jediný mínus, za který musím dát palec dolů, byla nelogičnost pár naprosto zbytečných jednosměrek v areálu. Chceš na záchod, který je metr za dveřmi určenými k východu? Tak musíš obejít půlku areálu, protože i když zde momentálně nebyla ani noha, ochranka tě tam nepustila. První den navíc do Ocean Room nešlo vejít a odejít stejnou (tou nejsmysluplnější) cestou, což byl taky celkem nesmysl, ale druhý den to naštěstí už nikdo neřešil. Zaznamenal jsem i nějaké stížnosti ohledně přístupu k vozíčkářům, ale s tím nemám osobní zkušenost, takže bez detailů.

Plusem pro některé návštěvníky možná byla i páteční warm up party, která byla zdarma. Jelikož tam ale nehrálo pro mě nic zajímavého a bylo mi předem jasné, že tam budou totální jatka, raději jsme se na ni vykašlali. Využili jsme pouze páteční možnosti si vyměnit lístky za pásky s předstihem, ať už v sobotu nemusíme čekat ve frontě, což proběhlo naprosto v pohodě za pár vteřin.

Jo a pokud někoho zajímá cena lístků, ta v tomto případě nebyla vůbec nízká. My jsme v poslední vlně předprodeje platili 190 liber, což je v přepočtu nějakých 5300, tedy podobná cena jako např. za Brutal nebo i další o dost větší festivaly. Ale tady se evidentně připlácí hlavně za samotnou lokaci plus asi i za exkluzivitu některých vystoupení.

sobota 30. května 2026

__________________________________________________________________________________

mIZZY: Pojďme ale konečně i na samotné koncerty. Úplně první kapelou, která otevřela festival v hlavním sálu, byla GROZA. Pro mě osobně béčková Mgła kopírka, která mě nezajímá ani z alba, ani naživo. Proto kolem ní pouze procházíme, poslechneme jeden song, během kterého mi přišlo, že měli až přehnaně přeřvaný zvuk a bylo na ně vedro, byť vizuálně vypadali hezky. Od pár lidí jsem zaznamenal i několik nadšených reakcí, ale jelikož se jedná o festival, kam se mimo jiné vydalo i několik ortodoxních uctívačů dungeon synthu, nelze všechny brát smrtelně vážně.

Mnohem větším lákadlem pro mě byli BLACK CILICE, kteří hráli jako první v Ocean Room. Jelikož nás dost lidí strašilo omezenou kapacitou, vydali jsme se tam s předstihem. Ovšem zbytečně. Jednalo se totiž o jednu z kapel, na kterou nešlo přijít během její zvukovky, ale až bylo vše ready. No a fronta lidí, co stála před klubem, se táhla po terase prakticky přes celé lázně, což nás docela vystrašilo.

Když ochranka otevřela dveře, všichni se dostali dovnitř poměrně rychle, ale stejně rychle zde také bylo solidně narváno a vedro na zdechnutí. Není tedy divu, že na festivalovém fóru po prvním dni kolovaly vtipy typu, že dvě nejteplejší místa známá člověku jsou v současnosti povrch slunce a Ocean Room. A byť osobně samozřejmě chápu, proč zde hrála většina ug blackových kapel, vzhledem ke světlosti tohoto sálu mám pocit, že to minimálně pár z nich ubralo na atmosféře.

Black Cilice zde odehráli dobrý koncert i s docela dobrým zvukem. Jejich riffy jako tradičně dobře makaly, vokály rovněž okay. Jen jako člověk, co tuhle kapelu už viděl, tuším, pošesté a i v mnohem vhodnějších podmínkách, úplně nadšený nejsem. Jednak si myslím, že to není úplně banda na tyhle velké festivaly, plus zde naprosto nulově fungoval její vizuální aspekt.

Zaprvé zde hráli už v jednu odpoledne a do sálu stále pronikala hromada světla. Pak měli na pódiu tolik mlhy a tak divně nastavené osvětlení, že kdokoliv, kdo sledoval kapelu zepředu, viděl jen červený oblak kouře. Šance si prohlédnout lebku, lucernu a další propriety, s nimiž naživo vystupují, byla takřka nulová.

Jelikož kapela razí no photo policy, což na tomto festivalu asi úplně domluvit nejde, říkám si, zda tenhle setup nebyl úmyslný. No stejně, raději na Black Cilice koukám z boku pódia, kde jde aspoň něco vidět a zároveň mi zde přišel snad ještě lepší zvuk a chladnější vzduch. Pro někoho, kdo kapelu viděl poprvé, možná zážitek. I mě to vlastně opět bavilo, ale například oproti nedávnému koncertu v pražské Modré Vopici to bylo, aspoň co se atmosféry týče, o dost slabší.

To následující MESARTHIM na hlavním pódiu naopak vypadali podstatně lépe. Základem úspěchu v jejich případě byla obří projekce, ve které se různě proměňoval symbol kapely. Avšak i samotný zpěvák se svítící maskou tvořenou z jakýchsi led diod, na kterých běžel nekonečný vír, vypadal dost originálně. Není tedy divu, že i když si kapela odbyla svou live premiéru teprve dva roky zpátky na Cosmic Void festivalu v Londýně, i ostatní velké akce je zvou na další exkluzivní vystoupení.

Ale ruku na srdce, ta vizuální stránka u nich fakt hraje prim. Nechci říct, že by samotná hudba byla nudná, ale je to poměrně jednoduchý atmo/ambient black, který fakt stojí primárně na výrazných klávesách. První polovina koncertu byla táhlejší, kvůli absenci jakkoliv zajímavých kytarových pasáží také nudnější, byť furt docela pěkná. Bubeník občas zasypal, kačeří hipster black vokál mi spíše neseděl.

Druhá polovina setu, kdy Mesarthim přidali na tempu a výraznější rytmice, byla ale hned o něco lepší. Hlavním nástrojem sice zůstaly klávesy, ale i ty začaly hrát živější motivy. Došlo jak na naivnější melodické vyhrávky, tak i na lehké techno tuc tuc motivy, do kterých se šlo i trochu hýbat a bez kterých by byli Australané celkem o ničem.

Vzhledem k tomu, že to byla úplně první kapela, kterou jsme na hlavním pódiu opravdu viděli, dá se říct, že v pohodě úvod. Mnohem více než hudbou jsem byl ale v danou chvíli fascinován krásou samotné venue. Na chvíli vylezeme i na balkón, který je rovněž jako samotný sál obří. Ne ze všech míst jde dobře vidět na stage, ale zvuk tu byl skvělý, proto se nedivím, že zde bylo věčně plno. Jen zde tedy bylo až moc velké vedro.

Následně hráli na menší stage slovenští Aeon Winds, kterým se omlouvám, že jsem na ně nezašel, ale po zkušenosti s Ocean Room během Black Cilice se mi do toho vedra hned tak vracet nechtělo. Zároveň jsem také chtěl projít zbytek areálu a objevit, co nabízí. Nakoukl jsem na chvíli do krásně vychlazeného a skvěle vypadajícího divadla, kde zrovna probíhal talk s Akercocke. Taky jsem si dal Transilvanian Hunger Goth Burger, kterej byl rovněž super a stál nějakých 15 liber. Pochopitelně padlo pár piv a šlo se opět na hlavní stage.

Pak přišla na řadu kapela, která se pro mě stala rozhodně největším překvapením soboty a dost možná i celého festivalu. Řeč je o nizozemských OSSAERT. Jedná se o projekt Petera, který momentálně hraje také v Dödsrit a Doodswens, což zrovna nejsou úplně dobré kapely. Nahrávky jeho Ossaert mě ale před festivalem docela zaujaly, a tak si říkám, že by bylo škoda je vynechat. Přeci jen se jednalo o teprve druhý živák v historii kapely po jejich koncertním debutu na Roadburnu před třemi lety.

Došel jsem na ně v průběhu prvního songu a prakticky hned si mě omotali kolem prstu svými velmi solidními riffy. Nizozemci možná nehrají nějaký extra zlý ani trve black metal, spíše by je šlo s přimhouřením očí zapíchnout někam ke starším Lamp of Murmuur. Tedy kapelám, které pracují s emocemi, dravostí i surovostí. Vše zároveň s dostatečně syrovým zvukem a dost napálenými bicími.

V jejich setu nechyběly jak zmíněné riffy, tak ani nasranost a atmosféra. Vše až na jedno přehnaně dlouhé dungeon synth intermezzo v polovině koncertu dost dobře vyrovnané. Dobrý byl i frontmanův vokál, který se pouštěl jak do přísných jekotů, tak párkrát (možná lehce zbytečně) zapojil i čisté zpěvy. Nejvíce síly měly však jeho vyhrocené skřeky, u kterých bych si vybavil i kdejaký raw black vampyric shit.

Vzhledem k tomu, že hráli na hlavním pódiu s velkým plátnem, trochu jej využili k tomu, aby potunili i svůj jinak pravověrný vizuál. Velké logo, změny barev, k tomu různé problikávání. I v tom všem se jim ale podařilo navodit potřebný hypnotický feeling, čemuž pomohly hlavně rytmické sypačky a táhlé tremolové, ale zároveň harmonické kytary. A závěr, kdy zpěvák pouze zamával srpem nad hlavou a opustil sál, snad taky nemohl být stylovější. Zatím asi nejlepší kapela festivalu.

Poté hráli v Ocean Room Midnight Odyssey, na které prý bylo totálně nacpáno a vedro. Pár lidí se údajně dovnitř ani nedostalo. Já je kdysi viděl v Londýně a letos je ještě uvidím na House of the Holy, tak jsme se je rozhodli vynechat a zajít raději do divadla na pokec s Vicotnikem z DHG. Na Midnight Odyssey jsem ale slyšel celkem rozporuplné reakce. Některým se to líbilo, další část lidí si dělala legraci z toho, že měli celý set puštěný metronom. No tak snad to v Rakousku bude už bez chyb.

Talk s Yusafem byl naopak příjemný a zábavný. Vedl jej Dayal Patterson, autor známé knížky Black Metal: Evolution of the Cult a dalších. Točil se dost kolem posledního alba a srovnávání standardních koncertů DHG se speciálními Black Medium Current sety. Také se bavili o tom, jak vlastně Vicotnik vnímá dnešní black metal, svůj přístup ke skládání, padlo i několik vtípků. A jelikož jej někdo vpředu natáčel, dost možná se rozhovor někdy objeví i na YouTube.

Pak se ale opět rychle vracím na hlavní stage, kde za pár minut začínali AKERCOCKE. Ti zde odehráli speciální set věnovaný již 23 let starému albu Choronzon, které odehráli hezky od začátku do konce. Když spustili, měli celkem divný zvuk, kde bylo málo kytar, což se ale naštěstí dost rychle srovnalo. Kdo tuhle kapelu a tohle konkrétní album zná, asi moc dobře věděl, co od koncertu čekat.

Akercocke do nás jednak pálí fest nasypaný death metal, který je zároveň napěchovaný hromadou progových, místy až avantgardních pasáží. V první půlce setu, asi i s ohledem na zvuk, fungují mnohem více ty brnkající progy, byť i tvrdý metal tlačí fest. Jason jinak stejně jako na desce střídá dost variabilní škálu vokálů. Od čistých zpěvů, až přes skřeky a hluboký growl dává vše dost s přehledem.

Je to celkem zábavný mix, který může místy působit až komicky, ale nějakým zázračným způsobem funguje. Tohle je prostě kapela, která umí nasekat na prdel, být hodně tech-avant-prog a současně brát vše s nadhledem. Jako člověk, co Choronzon slyšel už hodněkrát, si ten koncert fakt užívám a v druhé půlce na rozdíl od první musím uznat, že najednou i ty deathmetalové polohy šlapou mnohem více.

V průběhu setu jinak Akercocke vzpomínají na bývalého basáka Federica, který pouhých pár dní před festivalem nešťastně utonul. Koncert to však nijak neovlivnilo, protože poslední rok hraje v kapele nový basák Kieren. Na pódiu jinak nechyběl ani klávesák Sam, kterého byla celkem zábava pozorovat, přestože toho kdovíjak moc za koncert nehrál. Většinu času hlavně pořádně pařil a občas se přidal k doplňujícím vokálům. Celkově ale dost dobrý gig.

Poté jednou nohou opět vkročíme do Ocean Room, kde hrají němečtí TOTENWACHE. Ti celkem rychle potvrzují mé předsudky vůči většině německých bm kapel, protože zní přesně tak, jak bych čekal. Tupa tupa tancovačka a dost srandovní řev. Možná mají sem tam celkem dobré melodie, ale to je dost málo na to, abych se zde chtěl potit. Plus mě opět dostává naprosto dementní jednosměrná logistika při vstupu / odchodu ze sálu, což je spolu s místním vedrem asi jediný fail celého festivalu, který se ale druhý den už naštěstí vyřešil.

Hlavní kapelou sobotního dne pro nás ale byli pochopitelně až DØDHEIMSGARD. Jednak se dlouhodobě jedná o jednu z mých nejoblíbenějších kapel, jejíž koncerty téměř pokaždé patřily k tomu nejlepšímu, co jsem kdy viděl, a navíc na Fortress festivalu vystoupili se speciálním setem. Jak bylo předem oznámeno, DHG zde měli osmdesátiminutový koncert, během kterého přehráli celé své poslední album Black Medium Current hezky od začátku do konce.

A nebyl to jen pouhý koncert zaměřený na poslední album. Dødheimsgard jej zde dokonce i odehráli v rozšířené sestavě. Na pódiu bylo tentokrát devět lidí, a to včetně tří sboristů, kteří rovněž hráli i na doplňující drobné nástroje a pak další člen s laptopem a synťáky. A vzhledem k tomu, že jsem DHG viděl v minulosti už minimálně desetkrát a mnohdy skladby z posledního alba hráli, troufám si tvrdit, že přítomnost dalších členů šla tentokrát slyšet hned od prvního songu.

Už samotný otvírák Et smelter byl vskutku v topu a o level výše než cokoliv dalšího, co jsme během soboty slyšeli, což ale platí i pro celý zbytek jejich setu. Ten byl oproti klasickému koncertu DHG, během kterého pravidelně hrávají pecky ze 666 International nebo třeba Traces of Reality, o dost méně zběsilý. Naopak celá kapela, včetně jindy hodně šíleného Vicotnika, byla mnohem více soustředěná. A to rozhodně pomohlo tomu, aby i naživo vyniklo více na první dojem skrytých detailů s větším důrazem na celkovou atmosféru.

Nechyběla ani velká, propracovaná projekce. Ta obsahovala primárně obrazy, se kterými DHG pracují i na dalších koncertech, ale i zde jsem viděl některé výjevy prvně. Tomu, jak Dødheimsgard naživo celé Black Medium Current odprezentovali, asi netřeba nic vytýkat. Jak jsem již mnohokrát psal, současná sestava je nejlepší v historii kapely a jakékoliv chyby či nedostatky jsou již nepředstavitelné.

Po zvukové stránce zde rovněž bylo vše v pořádku a přizpůsobeno vyznění novinky. Moc dobře šly slyšet i různé detaily jako hra na tamburínu nebo rumba kouli, které měli v rukách jednotliví sboristé. O koncertu se tedy nelze vyjádřit jinak než jako o naprosto profesionálním. Ještě aby ne, když hity typu Interstellar Nexus nebo It Does Not Follow už mají Norové díky častému koncertování v malíčku. Jestli mě ale něco opravdu dostalo, byly to hlavně skladby, které jsem dříve naživo ještě neslyšel.

Poté, co se překlopila první čtyřicetiminutová polovina, která mimochodem utekla strašně rychle, rozplýval jsem se blahem. Především Abyss Perihelion Transit byl naživo až absurdně výborný, a to včetně Vicotnikem táhlého řevu “Black veins”. Stejně tak twinpeaksácký závěr Requiem Aeternum, během kterého většina kapely utichla a ukončili jej zpěváci, byl nádherný.

Zda se jednalo o nejlepší koncert Dødheimsgard nebo ne, musí asi posoudit každý dle vlastních preferencí. Osobně jsem si s časem Black Medium Current hodně oblíbil a reálně jsem během koncertu nezaregistroval jedinou slabší chvíli. I tak ale nemohu říct, že by tento koncert překonal například set na islandském Ascension festivalu, který byl primárně zaměřený na 666 a zazněly zde i další skladby, které mám ještě raději.

Pokud je ale pro někoho BMC nejlepší deskou od DHG, a více než šílenou pařbu preferuje především atmosférickou a emocionální tvář kapely, dost možná to pro něj byl životní zážitek. Bez jakýchkoliv výhrad lze tedy smeknout klobouk, protože takhle se mají dělat speciální sety. A já jsem pouze zvědavý na to, zda se stejnou sestavou vystoupí také na Chaos Descends v Německu a zda to tam rovněž takto geniálně vyzní.

Poté, co do sebe naklopíme nějaké pivíčko a probereme dojmy, přemůžeme se k tomu, abychom šli opět do Ocean Room, kde už nějakou dobu hrají WHOREDOM RIFE. Jelikož jsem první půlku jejich setu viděl nedávno v Mnichově a celý set také na konci loňského roku v Rakousku, až tak neřeším, co stíhám nebo ne, plus jsem také počítal s tím, že na ně bude ze všech sobotních kapel v menším sále regulérně nejvíc narváno a na chcípnutí.

A jasně, když vcházíme dovnitř, opět dostáváme facku totálně horkým vzduchem. Oproti venku je zde třeba o dvacet stupňů víc. Ale co se dá dělat, pro black metal třeba něco obětovat. Co chvíli se ovšem tulím k přítelkyni s vějířem, který se ukázal jako nejdůležitější vybavení pro případné budoucí návštěvy Fortress festivalu. Zároveň si moc nedovedu představit, že se v minulosti festival konal pouze v téhle přehřáté místnosti. To koneckonců dost možná mohlo i za to, že zde na WR nebyla až taková tlačenka, ale dalo se sem v průběhu setu bez problému dostat.

Samotný gig ale maká dost dobře. Zvuk mají Norové překvapivě hodně gut. Asi ne až tak dobrý jako třeba ve zmíněném Mnichově, ale i přesto, že byl solidně nahlas a nabasovaný, vše bylo dostatečně čitelné. Celkově mi jinak poslední dobou připadá, že si Whoredom Rife uvědomili, že jejich největší síla netkví v rozvážnějších kytarových polohách, ale v pořádné nasranosti, na kterou i tentokrát kladli největší důraz.

Ano, Norové v Anglii odehráli hodně tvrdý koncert a sázeli do nás samé pecky. Nechyběly skladby z poslední skvělé řadovky Den vrede makt, ale ani léty ověřené hitpovky typu Beyond the Skies of God. Po Akercocke se zároveň jednalo o teprve druhou kapelu, na které jsem viděl i nějaký kotel. Nejdříve si říkám, zda to ti borci v tom vedru mají zapotřebí, ale nakonec jsem se k nim na poslední song taky přidal. Oproti Black Cilice šlo jinak na Whoredom Rife i na tom malém pódiu konečně vidět, takže až na to horko vlastně v pořádku. Nevím, zda bych dal úplně celý set, ale tu druhou polovinu jsem si opět dost užil.

Na závěr večera nás ale čekal ještě sobotní headliner. Řeč je o norských OLD MAN'S CHILD. Hlavní kapele Galdera, s níž začal opět koncertovat poté, co po čtyřiadvaceti letech opustil Dimmu Borgir. Budu k vám upřímný, byť jsem OMC samozřejmě párkrát v minulosti slyšel, nikdy jsem úplně nebyl jejich fanouškem. Nečekal jsem tedy, že by mě úplně poslali do kolen, ale zároveň jsem věřil, že to nebude totální blbost.

A hele jo, poslouchat se to dalo a rozhodně to bylo minimálně o třídu lepší než dnešní Dimmu, na jejichž koncertu už reálně nejde vydržet bez toho, aniž by se člověk unudil k smrti. Old Man's Child vlastně stále hrají nějakou hudbu, ve které kromě prázdných strun jdou slyšet i nějaké smysluplné kytary a riffy. Jasně, po DHG a Whoredom Rife jsem měl tak trochu pocit, že poslouchám ukolébavky, ale zároveň mě to úplně neuráželo.

Je to vlastně hodně chytlavá hudba, samozřejmě dobře zahraná. Některé melodie jsou z dnešního pohledu celkem naivní, ale poslouchají se hezky. Vlastně chápu, proč to lidi baví a proč u toho některé holky vedle nás šílí. Zvuk to mělo rovněž hezký a nechyběla ani pěkná projekce.

Kdo viděl nějaké fotky nebo videa z nedávných živáků Old Man's Child, mohl si všimnout, že na pár koncertech zpíval Hoest z Taake. Tentokrát nikoliv, jak o kytaru, tak i o vokály se postaral Galder a musím říct, že byť nějakou extra show na rozdíl od Hoesta nepředváděl, vlastně se i s vokály popral dobře.

Co jinak dál dodat? Úplně celé to bez pauzy na pivko nedáváme. Bary v sálu tedy zavřely výčepy minimálně čtvrt hodiny před koncem, což je taková typická Anglie, ale co, na ubytku jsme ještě nějaká pivka měli. Nějaký extra zážitek jsem ze samotných OMC neměl, nicméně pro skalní fans určitě dobrý servis. Rozhodně to bylo lepší než mé poslední setkání s Dimmu, nicméně když přihlédnu k dalším podobným kapelám, třeba loňský koncert Covenant mě bavil mnohem víc. První den festivalu byl každopádně krátce po jedenácté hodině u konce a my se hned o to více těšili na ten druhý.

neděle 31. května 2026

__________________________________________________________________________________

mIZZY: V neděli není čas na žádnou turistiku ani žádné další trajdání. Po vyspání, vydatné snídani a sbalení pár piv na cestu vyrážíme opět do lázeňského areálu. Přicházíme akorát kolem půl dvanácté, což znamená, že na sluncem vyhřáté terase dáme každý dvě pivka a přesouváme se na hlavní stage, kde přesně v poledne začíná hrát kapela, na kterou jsme se z celého festivalu těšili asi nejvíce.

Řeč je samozřejmě o A FOREST OF STARS, kteří letos vydali svou šestou a naprosto výbornou desku Stack Overflow in Corpse Pile Interface. O té jsem se poměrně obsáhle rozepsal v recenzi, a kdo ji četl, asi pochopil, že se jedná o nahrávku, ke které jsem opravdu přilnul a možnost poslechnout si ji aspoň zčásti i naživo jsem letos prostě nemohl vynechat. A možná to je náhoda, možná to je osud, ale je to na necelý měsíc přesně deset let od té doby, co jsem je viděl naposled na Funkenflugu v rakouských Alpách.

A vzhledem k tomu, že vím, jak výborná je tahle kapela naživo, neměl jsem ani tak obavy z toho, zda to bude krásné, to byla prakticky jistota. Otázkou bylo pouze to, jak budou znít a co za těch 45 minut zvládnou zahrát. Co se zvuku týče, tak naštěstí vše dopadlo naprosto v pořádku. Byť na pódiu bylo sedm lidí včetně houslistky a klávesáka, který měl před sebou rovněž laptop a vedle sebe doplňující perkuse, úplně vše šlo slyšet nádherně. Tady asi výhoda toho, že hráli jako první a měli dostatek času na precizní zvukovku.

A Forest of Stars ovšem nejen skvěle zněli, oni i parádně vypadali. Ze všech kapel, co hrály s projekcí, měli právě oni tu nejpropracovanější. Byla primárně poskládaná z vizuálů letošního alba, ale zároveň plně animovaná a hodně trip friendly. Objevili se v ní různě barevní duchové, točící se spirály, kytičky ale i roztomilí bubáci. Koneckonců to, co můžete znát z aktuálních lyric videí.

A co tedy hráli? S ohledem na omezený čas a na to, že mají venku nové skvělé album, do kterého jsem se fakt zažral a které logicky musí i trochu propagovat, dle mého názoru ideální set. Po nádherném intru v podobě tradiční skotské balady The Twa Corbies dle očekávání začali prvním songem z novinky. Stejně jako na albu, i naživo Ascension of the Clowns od prvních vteřin vládne. Krásně melodická houslová linka s vámi hezky mává, hutné kytary tvořily celkem masivní blackmetalový podklad, nechyběly ale ani klávesové linky, no zkrátka vše v pořádku.

Naživo mi současná tvář A Forest of Stars přišla i díky zvuku ještě o něco více metal než z desky, což ale rozhodně neberu jako mínus, spíše jako přidanou hodnotu. Tvrdost nebyla na úkor zbytku, atmosféra hudby byla i nadále silná a veškeré drobnosti byly dobře slyšitelné, díky čemuž vynikla nejen pestrost skladeb a zvuková bohatost, ale pomohlo to i funkční dynamice a postupným gradacím.

To koneckonců bylo krásně slyšet v druhé (na desce čtvrté) skladbě Roots Circle Usurpers. Zde nechybělo akusticky znějící brnkání, xylofon, dokonce i Katherynin zpěv vyzněl skvěle. No a Mister Curse se svým vokálem je rovněž kapitola sama pro sebe. Kdekdo se přes jeho expresivní hlas nepřenese, ale za to, jak procítěně i naživo zpívá veškeré texty, si zaslouží poklonu. A vlastně i zde palec nahoru za to, že jsem si díky výběru skladeb mohl i v koncertní podobně poslechnout a spolu s ním zařvat obě nejsilnější linky z celého alba, a tedy “Buy your fucking own” v prvním songu a “Once upon a time I (not I)” v tom druhém/čtvrtém.

Dále nastal čas na jeden starší song, kterým byl Drawing Down the Rain z jedenáct let staré nahrávky Beware the Sword You Cannot See. Pro mnoho lidí jedna z nejlepších skladeb kapely. Já bych se nezlobil, kdyby Foresti vytáhli klidně i něco ještě staršího, ale opět, v rámci konceptu celého koncertu a s ohledem na omezený čas, asi nejlepší volba. Curse má v této skladbě naprosto maniakální pasáž, Katheryne jej naopak zakončí hezkým ženským zpěvem a celkově to je super hitovka.

No a úplný konec koncertu pak patřil poslední skladbě z novinky. Uzavřel jej patnáctiminutový kus Not Drinking Water, a to hezky se vším všudy. Z úvodní houslové linky postupně přešli do společného bubnování, které postupně gradovalo, až se dostali k té nejvýraznější bm pasáží s nejlepším riffem z celého alba. A když přišel čas na finální, prakticky post-metalovou pasáž, ve které si housle krásně povídají s kytarami, opět jsem se naprosto rozplýval blahem.

Konec, obří potlesk a je nám všem jasné, že lepší kapela na tomhle festivalu už hrát nebude. Jo, jestli mělo smysl kvůli něčemu na Fortress festival letět, byl to právě koncert A Forest of Stars, který měl snad jednu jedinou chybu. Místo 45 minut měli Foresti hrát ideálně dvě hodiny, během kterých by zvládli ideálně přehrát celé své nové album a k tomu přidat ještě několik starších skladeb navíc. Jelikož ale AFoS dostali slot lokálního předskokana, na nic vydaného před rokem 2015 tentokrát žel nedošlo. Ale nevadí, i ten set poskládaný primárně z nejnovějších skladeb byl rozhodně nejlepší z celého festivalu. Kolega Ulath, který s námi dovolenou v Anglii absolvoval, hovořil o regulérně nejlepší věci, co se mu v životě stala třeba za poslední rok, s čímž lze snadno soucítit. Díky Foresti a doufám, že vás letos ještě jednou uvidím buďto v Glasgow nebo ideálně i někde poblíž.

Je celkem logické, že po tomto se mi zrovna na nějaký další uřvaný metal jít úplně nechtělo, ale přeci jen jsem dal další šanci Ocean Room a zašel na THIS GIFT IS A CURSE. Tito Švédové patří mezi pár dodnes aktivních jmen míchajících black metal, sludge a hardcore prvky dohromady. Ano, přesně ten žánrový mix, který nejvíce frčel někdy kolem roku 2010 až na výjimky typu Celeste nebo Hexis s ním velká část kapel už sekla.

This Gift Is A Curse se však tohoto nablacklého HCčka stále rovněž drží a loni dokonce vydali dost rozsáhlou a ambiciózní desku Heir, která není vůbec špatná. No a vzhledem k tomu, že si nepamatuju, že by TGIaC kdykoliv hráli v ČR a jednalo se tedy o mou první možnost je vidět naživo, rád jsem ji využil.

Jelikož v neděli během setů v Ocean Room hrály zároveň v místním divadle dungeon synthy, ke kterým se dostanu až později a více se o nich rozepsal kolega Lukáš aka gog, nebylo zde až tak narváno ani vedro jako v sobotu. Na dost kapel se tedy šlo procpat na rozumný flek a lépe si je vychutnat. V případě Švédů lze říct, že nám naservírovali slušný sekec. Zvukově to byl docela mrdník, což ale s ohledem na chaotičnost jejich hudby až tak extra nevadilo. Asi hlavní, že to tlačilo.

Minimálně v první půlce setu mi to teda přišlo mnohem více jako nějaký hc black grind. Sludge prvky zde až tak moc slyšet nebyly. Když ale v průběhu koncertu zvukař přidal více basy, hned i to bahno lezlo z beden o poznání více. Během gigu došlo i na celkem vtipné momenty, jako třískání jakýmisi lany o zem atd. A byť asi nemohu říct, že by se TGIaC kvalitou jakkoliv přiblížili esům žánru jako třeba zmíněným Celeste nebo nejkvltovnějším Dragged Into Sunlight, vlastně byli docela OK, byť silnější zážitek jsem si z nich neodnesl.

gog: Na Fortress festival jsem jel primárně kvůli Old Sorcery, ale jelikož tu v místním divadle byla v neděli otevřena třetí stage věnovaná pouze dungeon synthu, rozhodl jsem se, že neděli pojmu primárně dungeonsynthově a navštívím zde všechna vystoupení. Divadlo mělo o dost menší kapacitu než zbývající dvě stage, takže hned na prvního vystupujícího – PORTCULLIS – jsem pro jistotu vyrazil s asi 20minutovým předstihem. Tento čas byl na první vystoupení v pohodě, prošel jsem dovnitř úplně bez fronty, sednul jsem si na sedačku a jen čekal, než to vypukne.

Portcullis (UK) byl do line-upu dopsán na poslední chvíli za odpadnuvší Atlantean Sword (taky UK). Přiznám se, že jsem Portcullis předtím vůbec neznal, takže jsem byl hodně zvědavý, o co půjde. Vystupující přišel v kostýmu s jakousi (trnovou?) korunou a za běžící projekce z animovaného Pána prstenů z roku 1978 (Ralph Bakshi) začal hrát svoji hudbu. Střídal u toho hru na syntezátor, elektrickou kytaru (ale prohnanou přes efekty tak, že by z toho kytara moc poznat nešla) a občasné bouchnutí do bubnu.

Tipnul bych, že používal nějaký looper, protože mi přišlo, že některé party (buben a asi i klávesy) chvílemi běžely ve smyčce. Co se hudby týče, vzhledem k projekci mám pocit, že mohl hrát hlavně z posledního alba A Fellowship Renewed, ale jistý si tím úplně nejsem, protože naposloucháno jsem dopředu neměl. Znělo to však skvěle, přesně se to hodilo k projekci, většinou pomalejší, ambientnější, občas tam z toho vylezla nějaká melodie s trochu středověkým nádechem. První koncert na dungeon synth stage se vydařil a už se těším na další.

mIZZY: Pak přišla řada na ABIGAIL WILLIAMS. Americkou bandu, která kdysi dávno celkem originálně míchala symfonický black s deathcore prvky. A byť samozřejmě deathcore považuji za sprosté slovo, jejich debut In the Shadow of a Thousand Suns mě svého času relativně bavil.

Nojo, ale to je už skoro dvacet let zpátky a Abigail Williams dnes hrají úplně jinou hudbu. Black metalu se sice stále drží, ale ubrali na tempu, zpopovatěli a plácají se v polohách, z nichž pořádně nefungovala ani jedna. Melodie? Ano, ale nijak výrazné. Lehce progové prvky? Možná, ale nezajímavé. Hrát borci asi umí, ale kdyby aspoň pořádně sypali. Atmosféra taky nikde, energie žádná. Asi nemůžu říct, že by to byla úplná sračka, ale proč se trápit a poslouchat to?

Kapela se snaží měnit různé výrazy, nicméně opravdu funkční z nich nebyl žádný. Za songwriting tedy palec dolů a vlastně i za ztrátu vlastního celkem originálního xichtu. Kenův uřvaný vokál sice nebyl úplně špatný, ale když se začalo zpívat čistě, raději se otáčím, jdu si koupit triko AFoS a jdeme si sednout do restaurace na Guinness s jídlem a trochu si odpočineme.

Následně šli úplně všichni do divadla na Fief, což je další dungeon synth. Aji bych tam ze zajímavosti na chvíli nakoukl, ale u vstupu nám říkají, že tam je totálně plno a nepustí nás ani do hlavního sálu, ani na balkon. Jako tvle, okay, je to hezký plac na sezení, ale to fakt všichni tolik žerou dungeon synth? I ze svých kamarádů vím o několika, kteří se na několik ds umělců opravdu těšili, ale kdy se z toho stala taková masovka, aby na to chodilo na blackovém festivalu více lidí než na regulérní kapely? Nechápu.

gog: Na FIEF jsem dorazil taky s 20minutovým předstihem, ale bylo tu o poznání víc narváno než na první koncert (ale furt bez fronty). Fiefa jsem letos viděl už 2x (Albion dungeon fest v Londýně a 10 let Out of Season v Berlíně), takže jsem věděl, co bude následovat. Bylo to vlastně dost podobné jako obě předchozí setkání – skvěle zahraný středověký fantasy synth na klávesy s projekcí z nějakého starého černobílého historického filmu, kde se proháněli rytíři na koních – jako obvykle tomu není co vytknout.

Umělec stojící za projektem Fief má opět stejnou image jako u předchozích koncertů – dlouhé vlasy a sluneční brýle – a vyklidněně hraje na syntezátor. Žádné velké změny se tedy nekonaly a já byl spokojen. Jedno překvapení však nastalo později. Během posledního koncertu festivalu – Gallowbraid – byl Fief součástí kapely jako zpěvák / klávesista. Můžeme si tedy na seznam jeho projektů (Thangorodrim, Sequestered Keep) přidat další položku. Dává to ale tak trochu smysl, protože jak Fief, tak Gallowbraid jsou ze Salt Lake City.

mIZZY: My tedy raději kecáme na terase, pijeme pivíčka, koukáme na odliv moře a poté jdeme až na FLUISTERAARS. Kapelu, kterou automaticky přejmenovávám na Fluidstreams, protože ten její název se mi nechce pamatovat. Vím ale, že minimálně v hipster black scéně jsou v posledních letech docela pojmem. Sám je chci vidět i díky personálnímu propojení s Turia a dalšími nizozemskými kapelami, které většinou bývají naživo super.

A vlastně hned od chvíle, kdy Fluidstreams, tedy Fluisteraars přišli na pódium, které jako jediní mají naprosto bez projekce a bez loga, hráli pouze v zakouřených elegantních světlech, si mě dost rychle získávají. Jasně, je to něco, co by trve sataňista označil za hipsteřinu, ale set to byl fakt energicky nasypaný a plný nápadů. Jedna z těch moderních kapel, u kterých se snad ani nehodí označení post-black, protože si nezaslouží být neprávem řazena někam k post-rockovým utahaným nudám.

Velké plusové body dostávají Nizozemci za dobře jedovatý Bobův vokál. Ten zároveň působí jako hodně sebejistý frontman, různě během koncertu rozhazuje rukama a celkově vypadá dobře a sebejistě. Ještě aby ne s tím, co má v hrdle. Místy se fakt pouštěl skoro až do totálně dsbm jekotů.

Zvuk měli taky po celou dobu super, takže dobře vynikly jak riffy s různými vyhrávkami, rytmické změny, ale i klidnější atmo prvky. V jednom songu jsem dokonce zaznamenal orientálnější kytarové motivy, které mi připomněly Kostnatění. Sice Fluisteraars spadají do škatulky hodný black, který osobně až tak nevyhledávám, ale tady musím uznat, že byli fakt dobří, byť jsem je předtím skoro neznal. Od tohoto koncertu jsem každopádně jejich fanouškem a jediné, co jim zazlívám, je to, že dostali hodinový slot, který jsem úplně celý nevydržel a těch posledních 15 minut mohli dát raději Forestům.

Následovala další možnost jít si poslechnout nějaký ten dungeon synth. A vzhledem k tomu, že v Ocean Room zrovna hráli němečtí Antrisch, které jsem fakt vidět nechtěl ani náhodou, přidal jsem se k nekonečné frontě, která vedla na balkon divadla. Tam následně hráli EMYN MUIL. Papírově se jedná o one man atmo epic black projekt, za kterým stojí Saverio Giove. Ten si odbyl svou premiéru na loňském Cosmic Void festivalu, kde jsem jej však vynechal. Co jsem se ale bavil s kamarádem ze Švédska, říkal, že prý letos hrál odlišný set.

Jedná se o silně tolkienovskou věc, která fakt stojí hodně na dungeon synthu, klávesách a nějakých naprogramovaných bicích. Naživo zde ale hrají tři lidi. Jeden z nich živě bubnoval na kotel, ale místy se chopil i kytary. Další dvojice se primárně věnovala synťákům a zpěvům. Muž, tipuji Saverio, občas celkem obstojně blackově řval, slečna, pokud si to dobře pamatuji, místy zpívala čistě.

Ruku na srdce, jako celek mě to ale vůbec nebaví. Je to vlastně takový pokus o Summoning, akorát o dost horší. Vzhledem k tomu, že u toho sedím, tak mi to až tak nevadí a jsem rád, že si nohy odpočinou. Na balkoně je ale docela teplo, tak se později raději přesuneme dolů, kde bylo podstatně chladněji. Když jsem se bavil s kamarády, kteří jsou přeci jen větší fanoušci podobných věcí, říkali, že to bylo dobré. Nevím, nevím, muset u toho stát, tak odejdu třeba za pět minut, ale třeba tomu jen nerozumím.

gog: V domnění, že předstih 20 minut je v cajku, jsem takto vyrazil také na EMYN MUIL. Čekalo mě však nemilé překvapení, když jsem viděl skoro nekončící frontu z budovy až ven. Zařadil jsem se tedy na konec a čekal, než otevřou dveře do divadla. To se po chvíli stalo a pravděpodobně vzhledem k mé pozici venku jsem byl nasměrován na balkón. Od Emyn Muil jsem pořádně nevěděl, co čekat. Z alb znějí tak trochu jako Summoning, takže jsem si říkal, že asi budou mít klasicky kytaru, bicí a tak. Hned po začátku vystoupení však bylo jasné, že to bude jinak a dostaneme zde spíše dungeon synthový set.

Začínají v sestavě dva syntezátory a perkuse, přičemž klávesista přidává blackmetalový vokál, klávesistka zatím nezpívá, ale má také připraven mikrofon. Zhruba v půlce vystoupení perkusista začne hrát na elektrickou kytaru, klávesista se přesune za perkuse a klávesistka začne zpívat čistým vokálem. Je to dost jiné, než jsem původně čekal, ale vlastně to docela funguje, kytara tam potom tak trochu dotváří tu blackovou atmosféru, kterou znám z alb, zpěvačka zas čistě nezpívá až tak moc často a její vokál má chvílemi celkem zajímavou barvu hlasu, takže to není tak otravné, jak občas bývá u jiných podobně poskládaných kapel.

mIZZY: Jako další pak hráli na hlavní stage VINTERLAND. Švédská melo black banda, která letos slaví třicet let od vydání svého jediného alba Welcome My Last Chapter. To se za ty roky stalo dost uctívaným kultem a není tedy divu, že letos jsou Vinterland zvaní na samé zajímavé akce. Koneckonců jsem je před dvěma měsíci viděl v Mnichově na Dark Easter Metal Meetingu, kde mě však poměrně dost zklamali. Doufal jsem tedy v to, že v Anglii splní svůj reparát.

Když začali, neznělo to úplně nejlíp. Hlavně kytary, na kterých jejich hudba nejvíce stojí, byly trochu hůře čitelné. Bylo to bez debat určitě lepší než v Mnichově, ale stoprocentně nadšený jsem stejně nebyl. Nechápejte mě špatně. Zahrané to bylo celkem obstojně, vypadalo to slušně, ale při třicátém výročí na takovémto festivalu bych prostě očekával, že ty skladby budou znít stejně skvěle jako z desky nebo ještě lépe.

Songy i všechny hlavní melodie byly rozpoznatelné a nostalgie se v případě většiny návštěvníků nejspíše postarala o zbytek zážitku. Užít si to tedy šlo. Stejně si musím ale hnidopišsky rýpnout, že kytara, která hrála ty nejvýraznější linky, zněla trochu divně. Ani ne falešně, ale byla syrovější než na albu a zahuhlanější, což i tentokrát beru jako mínus.

Možná jsem od toho koncertu chtěl až moc, třeba to, aby na mě dýchl ještě větší chlad a melancholie jako kdysi. Jasně, to kdysi bylo před třiceti lety. Tou dobou asi kapela hrávala i na dost jiný aparát než dnes a zopakovat to kouzlo jedna k jedné je nejspíše nemožné. Minimálně druhou půlku jejich koncertu jsem si užil aji já. Rozhodně to bylo lepší než v Mnichově, kde to byl fakt nesmysl. I tak to ale nebylo až tak super, jak bych čekal.

Poté jdeme dle doporučení kouknout aspoň na chvíli do divadla na set OLD SORCERY. Ano, další dungeon synth, který mě nejspíš bude urážet, ale co kdyby… Z toho, co jsem pochopil, v rámci této scény se jednalo o velkou událost, jelikož to je poměrně kult, který zde měl svou koncertní premiéru a pro některé to byl hlavní důvod, proč letět do Anglie.

Sám jsem doma Old Sorcery zkoušel před festivalem poslouchat a překvapilo mě, že třeba na svém posledním albu má i docela přísné blackmetalové polohy. První polovina jeho koncertu byla ovšem primárně klávesová.

Na jednu stranu to působilo jako takové dlouhé intro, do kterého občas cosi recitoval. Ze začátku to vypadalo, že měl vypnutý mikrofon, následně šlo ale jisté šepoty slyšet. K tomu celou dobu hrozil se svým špičatým kloboukem za svým vskutku hezkým oltářem a za zády mu běžela projekce s blesky a jakousi rohatou postavou.

Zároveň musím uznat, že atmosféru to mělo docela dobrou. Určitě se mi to líbilo více než předchozí Emyn Muil, byť co se hudebnosti týče, dalo by se říct něco o jednookém mezi slepými králem. Zde ale aspoň trochu chápu, proč to někdo poslouchá.

Osobně bych si dal raději jeho blackové polohy, na které ke konci setu nakonec prý také došlo. To už jsme ale opustili své pohodlné sedačky a šli raději opět do Ocean Room, ať si poslechneme aspoň druhou polovinu nějaké opravdové kapely.

gog: Další na řadě byl však hlavní důvod, proč jsem na festival vyrazil – OLD SORCERY z Finska a vůbec jeho první živé vystoupení s tímto projektem. Kvůli předchozí zkušenosti raději odcházím už v půlce setu Vinterland znovu do fronty. Dveře do divadla otevřou vcelku brzy, takže fronta ani nestihne vyrůst do gigantických rozměrů jako u předchozí kapely a v klidu si tak najdu místo na sezení v dolní části divadla.

Vzhledem k tomu, že poslední album Old Sorcery – The Outsider bylo z větší části blackmetalové, dopředu jsem netušil, jestli set bude black metal s kytarou, nebo klasický dungeon synth z předchozích alb (teda s výjimkou Sorrowcrown, které je taky blackmetalové). Již od prvních tónů, které na nás vypustil černokněžník s warpaintem v obřím klobouku, bylo jasné, čeho se nám dostane. Koncert se od začátku nese v duchu Realms of Magickal Sorrow – začíná první skladbou z alba, Sorcerer’s Dream. Line se na nás dungeon synth v té nejklasičtější podobě, občas zpestřený zaříkadly do mikrofonu (která sice nebyla chvílemi moc slyšet, ale takto upozaděná jsou i na albu, takže to vlastně ani moc nevadí).

Následuje pár věcí z alba Strange and Eternal, pokud si dobře vzpomínám, tak možná i něco z loňského The Escapist, aby se to potom zase vrátilo k Realms of Magickal Sorrow. Ke konci dokonce zazněla i skladba, ve které byl slyšet zkreslený zvuk jako z elektrické kytary (pravděpodobně ze samplu), ale nejsem si už jistý, zda byla z posledního alba nebo ne. Každopádně jsem z divadla odcházel nadšen.

mIZZY: Ve výsledku jsem opravdu rád, že jsme se sem vykopali docela včas, protože VESPERAL byli opravdu super! Tahle kanadská blackařina patří k těm jménům, které jsem chtěl primárně jen ze zajímavosti očíhnout, ale nakonec z nich vypadla jedna z nejlepších kapel, co jsem v Ocean Room za celý víkend viděl.

I na ně zde sice bylo jako vždy vedro, ale hned co jsem uslyšel první tóny, na jakýkoliv diskomfort zapomínám a začínám nadšeně pařit. Kanaďané jednak slušně sypou, ale zároveň jsou chytlaví jak cyp. Kytara valí nonstop melodické vyhrávky, do toho nechybí ani live klávesy, zpěvák je taky dost dobrý, a to jak v uřvaných tak čistších polohách. Vlastně to je takový ňuňu mix, který pohání neustálé tupa tupa.

Nedivím se tedy návštěvníkům, že na tohle rozjíždí i kotel, byť hezky po anglicku. Je to docela radost sledovat. Nejdříve se borci musí slušně domluvit, podívat se na sebe a vše si hezky odkývat, než do sebe opět vrazí. Haha, v kombinaci s asi nejzábavnější hudbou celého festivalu to je totálně geniální kombo.

Jo, tohle byla prdel a bavilo mě to až překvapivě moc. Plusové body dávám Vesperal rovněž za super logo. Mínus za to, že skončili asi o sedm minut dříve. Minimálně song, dva, bych si ještě dal. I tak jsem ale rád aspoň za to, co jsem viděl. Příště si je už určitě dám hezky pěkně hned od začátku.

Pak přichází čas na staré známé Islanďany. MISÞYRMING jsem už viděl naživo snad pomalu dvacetkrát, ale vzhledem k tomu, jak peckovně nasypané koncerty hrají, vždy je radost se s nimi kdekoliv opět potkat. Nejinak tomu bylo i zde, když poté, co v minulosti na stejném festivalu hráli v Ocean Room, dostali konečně téměř headliner slot na hlavní stage.

A sotva, co vylezli na pódium, musím akorát čumět na to, jak super mají světla. Na to, že za sebou měli pouze logo bez jakékoliv pohyblivé projekce, tak po A Forest of Stars byli rozhodně nejlépe vypadající kapelou. Tady šlo poznat, že si osvětlovač opravdu udělal domácí úkol, protože se světla fakt přesně měnila do veškerých změn ve skladbách, plus to i dávalo vizuálně smysl.

Co se zvuku týče, tak úplnej začátek byl trochu koule, což u těch jejich přehulených a nasypaných disonancí není nikdy lehké, zvlášť na festivalech, nazvučit na první dobrou. Rozhodně to nebyl žádný průser a vše se rychle zlepšilo, ale třeba když to srovnám s Tallinem nebo Londýnem před pár lety, bylo to prostě o kus slabší.

Tuším, že hned jako první kus hráli Islanďané svou největší pecku Ég byggði dyr í eyðimörkinni. Pak byla nasypaná Orgia a tak dále. Někdy od třetího songu si už reálně nemám moc na co stěžovat a užívám si je jako vždy. V druhé půlce setu navíc registruji i dost výrazné klávesové samply, které jsem v minulosti na koncertech nikdy tak hlasitě neslyšel. Zvučil je mimochodem Jeremie z Emptiness, který většinou udělá super práci. No a Mišpyrming jako vždy předvedli velmi vysoký standard. Těším se na nedávno oznámené turné, v rámci kterého se ukážou opět i v Praze.

Následně se ale urychleně opět přesouváme do Ocean Room, kde nás čekala aspoň pro mě jedna z nejdůležitějších kapel festivalu. Řeč je o německých DARKENED NOCTURN SLAUGHTERCULT. Na ty jsem upřímně na menší stage čekal poměrně natřískáno, ale nakonec tam bylo místa až až včetně docela akceptovatelných podmínek pro život. Tady se asi sluší poděkovat Mortiisovi, který hrál svůj dungeon synth v divadle, kam beztak šla aspoň půlka festivalu.

A byť si říkám, že DNS by se rozhodně mnohem více hodila hlavní stage nebo jakákoliv jiná venue, která není tak vizuálně čistá a světlá, stejně to v Ocean Room vyhráli na plné čáře. Jako u většiny kapel, i u nich se první dva songy trochu rovnaly kytary, ale pak to do nás pálili ostošestšestšest. Dokonce kamarádka, která je viděla nedávno ve Vídni, říkala, že na Fortress festivalu měli výrazně lepší zvuk než v Rakousku.

A co se samotných Slaughtercult týče, tak tady se asi nemáme moc o čem bavit. Black metal masterclass, který vládne hlavně díky kytaristce, frontwoman a zakladatelce kapely Onielar. Ta momentálně vystupuje v hábitu à la bílá paní s černou trnovou korunou na čele. Postupně pije z kalichu a do davu plive krev, hobluje přísné riffy a ječí jak smyslů zbavená. Když ji člověk slyší, dává naprostý smysl, proč byla pozvána, aby nazpívala některé desky Bethlehem.

Přísný je ale i zbytek kapely. Hlavně bubeník tam místy pálil i totální diktát, který byl nesrovnatelně ničivější než to, co letos v Praze předvedli Marduk. Nechyběly ale ani přísné pochodovačky, které zaslouženě rozpoutaly i slušný kotel. Yes, kdokoliv, kdo někdy viděl Darkened Nocturn Slaughtercult naživo, musí pochopit, proč jsou právem jednou z nejuctívanějších německých bm kapel.

Kvůli prostoru sice nemůžu říct, že by na Fortress festivalu byli až tak výborní jako kdysi na Brutalu, kde hráli v noci na závěr festivalu a se šlehajícími ohni, i tak ale bylo super je opět po deseti letech vidět. A to, jak Yvonne na závěr do davu naflusala zbytek krve, zaječela “hail Satan!” a dav si i přes striktní festivalový program zvládl vyřvat přídavek, bylo rovněž velmi kvlt.

gog: Posledním vystupujícím v divadle nebyl nikdo jiný než MORTIIS, zakladatel žánru. Tady jsem si taky nebyl do poslední chvíle jistý, co bude hrát, protože během posledního roku přestal koncertovat s Erou 1 (dungeon synth) a vrátil se k novějším věcem, které jsou spíš darkwave, industrial apod. Doufal jsem tedy v Eru 1, protože podle některých zpráv tu měl ještě naposledy zahrát z tohoto období, ale člověk si nikdy nemůže být jistý, dokud to nezačne.

Naštěstí se tak stalo a ještě jednou jsem si mohl vychutnat Mortiisův dungeon synth. Naposledy jsem Mortiise viděl, když hrál celé Født til å Herske, tentokrát šlo, myslím, o výběr z celého jeho prvního období, což za doprovodu úžasné projekce, v níž se střídaly tematické obrazy z alb, navozovalo skvělou atmosféru a přišlo mi to jako nejlepší koncert Mortiise, který jsem zatím viděl. Odcházel jsem tedy velmi spokojen a budu doufat, že se k tomuto svému období ještě někdy vrátí.

mIZZY: A co úplně poslední kapela festivalu a další headliner GALLOWBRAID? Ti na Fortress festivalu odehráli svůj úplně první koncert. Na to, že se jedná o kapelu s jediným šestnáct let starým EPčkem, celkem zajímavý tah. Ale chápu, nějak se ta exkluzivita prodat musí, proto headliner. Plus se jedná o jednu z kapel, která se s trochou nadsázky dá označit za Agalloch revival, kteří headlinovali Fortress loni, takže je pro ně tento festival asi ideální cílovka.

V sálu na ně bylo plno a i já se aspoň na kus jejich koncertu podíval. Hlavně úplně první song Ashen Eidolon byl docela hezký. Sám jsem ho před festivalem slyšel všehovšudy jen jednou, ale je tak melodický a chytlavý, že jej prostě z hlavy už asi nikdy nevyženu. So far asi vše v pořádku. Zajímavostí budiž, že mozek projektu Jake Rogers se naživo nestaral o vokály, ale hrál hlavně na kytaru. Nejvíce zpěvů mi přišlo, že měl na starost hostující klávesák.

Zbytek najaté kapely asi ok, byť tady šlo poznat, že to byl jejich první koncert. Mezi skladbami dlouhé pauzy, docela to trvá. Ne, že by to zahráli nějak blbě, byť nějaké menší zádrhely tam slyšet byly. Hlavním problémem bylo, když začali hrát nějaký úplně nový song. V tu chvíli se rozjel fakt nechutně oplzlý heavy metal s otřesnými zpěvy. A když koukám, jak na to místní fanoušci nadšeně paří, říkám si, že už toho máme dost a odcházíme.

Při odchodu z festivalu se ještě potkáme a zakecáme s částí Mišpyrming, kteří mi akorát říkají, že hned v pondělí mají první zkoušky s Nergalem před tím, než začnou společně naživo hrát Sventevith. Poté ještě koukáme v noci z pláže na svítící město, poprvé použijeme lanovku/výtah k tomu, abychom se rychleji dostali na kopec nad lázněmi a valíme na ubytko.

Festival byl tímto pro nás u konce a myslím, že všichni z naší grupy i hromada dalších kamarádů jsou z letošní návštěvy na Fortressu nadšení. Jak jsem již zmínil v úvodu, největší přidanou hodnotou a důvodem letět do Anglie je fakt samotné místo konání. Nejedná se sice o něco, o čem bych řekl, že se tam musím začít vracet co rok. Na to to je přeci jen fakt docela drahá akce. Ten hlavní sál je ale fakt perfektní a i zbytek areálu a jeho lokace je hodně nice.

Na příští rok zatím Fortress festival oznámil pouze headlinera, kterým nebude nikdo jiný než samotní Emperor. Přiznávám, tímhle mě docela nahlodli k tomu, abych se sem vrátil. Ale jelikož se bavíme o lístku za pět a půl tisíc, přeci jen asi počkám, než oznámí i nějaké další kapely. Dungeon synth mě fakt nezajímá, ale dovedu si představit, že by sem mohli třeba stáhnout Darkspace nebo podobné jméno, což už by byl určitě důvod k účasti. Jelikož ale hned první den po festivalu bylo prodáno více než 50 % všech vstupenek, otázkou je, zda na nás vůbec nějaké zbudou. Za sebe ale mohu říct, že jsem fakt rád, že jsem se sem letos dostal a jak festival, tak i veškeré výlety po okolí jsem si fakt užil.

cestopis

__________________________________________________________________________________

mIZZY: Zde jinak kecy o festivalu končí, ale pokud vás zajímá i něco málo o turistice, případně jste tento článek otevřeli primárně kvůli tipům na cestování po severní Anglii, můžete číst i dále. Pro pořádek jen zopakuji, že jsme v Anglii strávili týden od úterý 26. května do pondělí 1. června. Nejdříve jsem si říkal něco ve smyslu, tvle, co tam budeme tak dlouho dělat? Navíc poté, co jsem loni strávil dva týdny ve Skotsku, který je úplně ultimátně úžasný, má očekávání od téhle části UK nebyla až tak vysoká, ale ve výsledku jsem se ztama vrátil rovněž nadšený.

V úterý jsme prakticky v pravé poledne přiletěli do Manchesteru, kde si ale hned na letišti půjčujeme auto a valíme z tama pryč. Jako první navštívíme třeba jen dvacet minut vzdálený Lyme Park. Zde se mj. nachází sídlo, které mohou znát fanoušci Červeného trpaslíka. V jednom dílu zde bydlel nechutně bohatý Lister, který si na místním nádvoří nechal postavit sochu sebe sama, která měla močit šampaňské. Zároveň se tam ale natáčela i hromada dalších nesmyslů jako třeba Pýcha a předsudek, takže tam potkáte načančané Asiatky s krajkovými slunečníky, které soupeří o to, která z nich bude mít tu nejoriginálnější fotku.

V okolí by se dalo zabít dost času, ale my pokračujeme do národního parku Peak District. Zde je hromada různých vrcholků, jeskyň i skalních útvarů. My se rozhodli vystoupat na Mam Tor, což sice není kdovíjaká hora, má pouhých 517 m, ale jsou odsud fakt hezké výhledy do okolí. I zde by se dalo dát více tripů, v mapě jsem měl jako další možnost píchnutý také Stanage Edge. Ale byť jsme v Anglii, zrovna v úterý dost peklo slunce a bylo skoro třicet stupňů. A jelikož jsme před chvílí přiletěli a pouze sedli do půjčeného auta, vody s sebou moc nemáme, takže raději pokračujeme do Yorku, kde spíme následující dvě noci.

Centrum Yorku je jinak relativně malé, ale hodně pěkné. To je koneckonců kromě smysluplnější logistiky i důvod, proč spíme zde místo třeba obřího Manchesteru. Dominantou je místní katedrála York Minster, která však zavírá už ve čtyři odpoledne, takže ji navštívíme až ve čtvrtek ráno. Ve večerním Yorku jinak celkem chcípl pes. Pivo samozřejmě seženete, ale jídlo vám ve večerních hodinách kromě pár stánků s kebabem už nikdo neuvaří.

S párty to ale nepřeháníme, protože ve středu toho máme dost v plánu. Začínáme ve Fountains Abbey, což byl jeden ze tří nejvýznamnějších klášterů, jehož ruiny jsme za dovolenou navštívili. Fountains byl ze všech nejrozsáhlejší a zabili jsme v něm skoro dvě hodiny. Dá se v něm různě procházet, vidět jej ze všech stran, částečně lze vlézt i do suterénu. Rovněž zde je i dost rozlehlý park, kde jsme chvíli naháněli místní bažanty, ale pak jsme se už museli posunout k dalšímu středečnímu cíli.

Tím byl Malham Cove, což je jedna z nejznámějších věcí v národním parku Yorkshire Dales. Jedná se o dost vysokou vápencovou stěnu, která působí monumentálně i z dolního pohledu, ale opravdový zážitek zažijete, až když vylezete nahoru na ni. V tu chvíli se vám otevře výhled do celého údolí, plus i samotné skály jsou nahoře docela zajímavě tvarované. Je to sice do trochu prudkého kopce, ale výšlap stojí za to.

Tím bylo to nejdůležitější už za námi, ale ještě jsme se ve středu zastavili u Ribblehead viaduktu ve stejném národním parku, kolem kterého taky dáme kratší procházku. No a jako další, před návratem do Yorku, projedeme Buttertubs Pass. Jedná se primárně o panoramatickou cestu, kudy samotná jízda autem je celkem zážitek. Dá se zde i na pár místech zastavit a udělat fotky z nějakých vyhlídek, ale ty nejsou až tak epické jako samotný průjezd.

V Yorku se pak opakuje scénář - pivo bez jídla, tentokrát v craftové hospodě jménem Pivní. Ano, návaznost s Českou republikou dle názvu tipujete dobře. České pivo si zde ale nedáme a po pár kouscích raději jdeme likvidovat plechovky na ubytko. Z nich vládne hlavně jistý Vocation Brewery, jehož chocolate stoutem jsme se celkem zrubali.

Čtvrteční ráno následně začínáme návštěvou Yorské katedrály. Do té, když vstoupíte, tak vám dojde, jak je vlastně obrovská. Vlastně patří mezi tři největší středověké katedrály v celé Anglii. Také se zde nachází jedno z největších vitrážových oken na světě. Můžete zde hledat i různé malé lebky a miliardu dalších detailů, které rozhodně nemáte šanci všechny za jednu návštěvu vykoukat. Určitě řadím na seznam nejimpozantnějších katedrál, co jsem zatím navštívil.

Pak ale opouštíme York a konečně směřujeme více na západ. Předtím, než dorazíme k východnímu pobřeží, ale směřujeme do Rievaulx Abbey. Tedy abychom viděli ruiny dalšího bývalého opatství. Opět se jedná o dost rozsáhlý komplex, byť určitě o něco menší než Fountains, avšak také zajímavý.

Poté projíždíme přes celkem hezkou vesničku Helmsley a zastavíme u Hole of Horcum. To je vlastně taková obří díra v zemi vzniklá erozní depresí. Kromě samotné díry a okolních vřesovišť, které jsou takovou vstupní branou do národního parku North York Moors, zde není moc co k vidění. Ale na krátkou zastávku spojenou se svačinou se tohle místo hodí.

Naším hlavním cílem však bylo ve čtvrtek město Whitby. Jedná se o přístavní město, které je rovněž známé stejnojmenným abbey. Ano, i zde jsme navštívili ruiny dalšího opactví. A byť vlastně ze všech tří bylo to ve Whitby úplně nejmenší, asi lze říct, že je na nejhezčím místě. Nachází se na kopci, odkud jsou hezké výhledy na zbytek města. Dá se od něj sejít po pro turisty známých schodech do centra a dokonce se hned vedle něj nachází i pivovar. Ten jsme samozřejmě vyzkoušeli a něco tam nakoupili. A byť to nebyla úplně tragédie, asi nemohu říct, že by jejich piva byla nějak vyloženě dobrá.

Ve Whitby po návštěvě abbey strávíme ještě chvíli, podíváme se i na druhou stranu města, odkud lze opatství se zátokou pozorovat zase z druhého vrchu. Asi by zde šlo zabít i více času, ale už jsme toho měli za ten den docela dost. Doslova na otočku se zastavíme ještě v další známé vesnici/zátoce Robin Hood's Bay. Ta nám ale připadá dost zanedbaná, takže z tama už konečně míříme do Scarborough, kde jsme ubytovaní až do pondělí.

Jelikož festival ale začínal až v sobotu a my měli ještě celý pátek volno s tím, že na warm-up kašleme, vydali jsme se na další výlet zaměřený na mořské skalní útesy. Těch je jižně od Scarborough opravdu spousta a autem k nim dojedete fakt za pár minut.

Jako první navštívíme RSPB Bempton Cliffs. Zde je zároveň známá ptačí rezervace, kde v útesech hnízdí tisíce různých ptáků včetně oblíbených papuchalků. Ti zde údajně byli rovněž danou dobou k vidění a možná nám i nějaký proletěl před xichtem, ale jak zde veškeré ptactvo vidíte celkem z dálky, rozhodně nemohu říct, že bych nějakého bezpečně poznal. Na tohle byl mnohem lepší výlet na Isle of May ve Skotsku, kde jsme opravdu puffinů viděli tuny a pohybovali se klidně pár kroků od nás.

Poté jsme pokračovali do Flamborough. Zde je další observatoř, ale spíše zaměřená na mořské živočichy. My zde měli štěstí a ještě předtím, než se zvedl příliv, jsme zde viděli desítky plácajících se tuleňů. Také zde jsou další skalní útvary, z nichž jeden údajně připomíná pijícího dinosaura, podle čehož dostal i své jméno.

A aby toho nebylo málo, podíváme se i na další velmi blízké YWT Flamborough Cliffs. Zde mi pohledy na jednotlivé útesy, díky tomu, jak vystupují do moře, přišly úplně nejlepší. A abychom nepřišli o nějakou tu speciální zvěř, vidíme zde i stádo Skotského náhorního skotu.

Úplně poslední páteční zastávkou před návratem do Scarborough byl ještě Filey Brigg. Jedná se o dlouhý výstupek do moře, přes který se dá dojít prakticky až na jeho úplný konec a odkud lze taky koukat na okolí. Ale poté, co jsme viděli předtím, byl tohle už jen takový menší bonus.

Náš pátek tímhle však ještě nekončí. Po vyzvednutí pásků na festival jsme se rozhodli, že chceme vidět aspoň něco ze samotného Scarborough. Přes místní Peasholm Park, kde jako všude v UK můžete pozorovat hromady veverek, směrujeme na písčitou pláž. Instagramery zde určitě zaujme řada různě barevných plážových domků. Mě, jako jediného z naší výpravy, více lákalo místní moře. Jako člověk, co vlezl do moře v lednu i v Tromsø (byť ze sauny) se samozřejmě nějaké chladnější teploty nezaleknu. Jako pravda, v moři vydržím jen pár minut. Navíc mě trochu štve, že je hodně mělké a k tomu, abyste se do něj mohli pořádně ponořit, musíte jít asi kilometr. Na druhou stranu je z něj zase hezký pohled na místní hrad.

No a jelikož následující dva dny jsme strávili téměř celé na festivalu, o kterém jsem psal výše, asi tímhle můžeme kecy o cestování po Velké Británii pomalu ukončit. O tom, že místní hrad je až na hezké výhledy celkem o ničem, jsem se už taky zmínil. Pokud vás ve Scarborough zajímají nějaké pivní tipy, tak můžeme doporučit např. North Riding Brew Pub, kde měli dobrý sour a hazy ale. Budget option, a to jak na pivo tak i na jídlo, může být zase Wetherspoons. Cask ejlům se doporučuji spíše vyhýbat, ale různé ipy a stouty se v Anglii pít dají. A když nevíte co si dát, Punk IPA od Brew Doga je už taková klasika.

V pondělí po festivalu pak bylo naším jediným úkolem se dostat zpátky do Manchesteru. Cestou jsme se podívali ještě do katedrály v Ripon, která byla taky nice, ale oproti Yorku podstatně menší. Na místním letišti jsme jinak vyzkoušeli jejich letištní minipivovar, nicméně i zde platí o cask ale to, co jsem psal už dříve. Jako vždy si raději dejte něco chlazeného a s bublinkami.

Závěrem lze tedy snad jen říct, že když už mi stálo za to o festivalu a celé dovolené napsat takovou hromadu slov, tak jsem s ní rozhodně spokojený. Ano, je to tak. I přesto, že tato část světa nebyla na mém seznamu priorit někde v předních příčkách, ve výsledku se mi zde až překvapivě líbilo. Navíc když to člověk srovná s veškerými výlety do Skandinávie a podobných destinací, nebylo to ani až tak drahé. Za celý týden včetně letenek, lístků na festival, ubytování, půjčení auta a nespočtu piv jsem nechal jen lehce přes třicet tisíc, což s ohledem na to, co vše jsme viděli, není až tak špatné skóre.