Datum vydání: 8. května 2026
Vydali: Prophecy Productions
Žánr: avantgarde metal, atmospheric black metal, progressive metal
Délka: 01:13:30 + 28:24

Angličané A Forest of Stars vždycky patřili, stále patří a doufejme, že ještě nějakou dobu budou patřit mezi nejunikátněji znějící metalové kapely. Vlastně hned od jejich samotného začátku v roce 2008, kdy vydali skvělý debut The Corpse of Rebirth, bylo jasné, že máme co do činění s hudebním tělesem, o kterém reálně vůbec nelze říct, že by připomínalo zrovna tu či onu bandu.

To, jakým způsobem A Forest of Stars dohromady pojí prvky atmosférického black metalu, doomu, ale také folku, progu a psychedelie vždy tvořilo originální avantgardní celek, který však není pouze výstřední, ale také se díky hezkým melodiím velmi dobře poslouchá. No a když se jednou za čas objeví nějaká klidně sebelepší kapela, o které by šlo říct, že zní podobně (zdravím Ashenspire), stejně se zpravidla jedná pouze o více či méně vydařenou vykrádačku/kopírku.

A Forest of Stars byli zkrátka vždycky výjimeční, dobře rozpoznatelní a věrni svému výrazu. Pouze se s přibývajícími roky na svých deskách různě přikláněli k většímu či menšímu důrazu na konkrétní prostředky, díky čemuž jsou všechna jejich alba dostatečně odlišná a zapamatovatelná. Výbornou dvojku Opportunistic Thieves of Spring kdysi dávno na Marastu detailně rozpitval a chválil Gorth. Následující, fanoušky nejspíše nejoblíbenější nahrávce A Shadowplay for Yesterdays se oproti rozvážnějším předchůdcům podařilo nabídnout více kratších a hitovějších skladeb. Čtvrtá deska Beware the Sword You Cannot See je pravděpodobně ze všech nejmelodičtější, naopak pětka Grave Mounds and Grave Mistakes, jak i název napovídá, je zase nejtemnější.

Uběhlo osm dlouhých let, což je mezi jednotlivými alby A Forest of Stars dosud nejdelší odmlka a Britové přichází se svou šestou deskou Stack Overflow in Corpse Pile Interface. A čím konkrétním je specifická novinka? Kromě toho, že je ze všech nahrávek nejdelší (a to jak její standardní, tak i limitovaná edice), má poměrně odlišný vizuál a pro AFoS i lehce nezvyklé téma. Zároveň se však nebojím nové album označit za dosud nejvyspělejší.

Pauza kapele určitě prospěla k tomu nabrat síly, načerpat inspiraci a hlavně pořádně promyslet své nové kompozice. Co se délky jednotlivých skladeb týče, docela se vracíme zpátky k prvním dvěma albům, jejichž songy rovněž zpravidla překračovaly desetiminutové stopáže. A byť mám osobně rozvláčnost i melancholii nejstarších desek velmi rád, novinka působí živěji, pestřeji a vlastně hned od prvních poslechů chytlavěji. Přitom opět nelze říct, že by Foresti nějak uhli ze své jasně vytyčené cesty a dělali něco diametrálně jinak.

Prakticky všechny elementy, které tvořily dřívější díla, jsou zde stále přítomny ve funkční formě. To lze koneckonců poznat hned v první skladbě Ascension of the Clowns. Ta velmi vkusně otevírá album krásnou houslovou melodií, ke které se postupně přidají i další nástroje včetně vokálu, který nastoupí v první sypačce. Hlas Mr. Curse byl vždycky hodně specifický, expresivně teatrální a pro tvář kapely signifikantní. Jinak tomu není ani tentokrát, svým vyšinutým jekotem zřetelně deklamuje rozsáhlé texty a je vlastně až k údivu, jakou má i po letech ve svém hrdlu stále sílu a zároveň cit k uvěřitelné prezentaci široké škály emocí.

Dvojka Street Level Vertigo přímo navazuje na konec předchozí skladby, ale ještě více se soustředí na výpravný aspekt, který umožňuje např. úvodní kytarové brnkání a postupné budování atmosféry během rituálního bubnování. Když ale ještě před půlkou stopáže znovu nastoupí housle, posluchač se opět může rozplývat blahem. Ty koneckonců minimálně v první půlce desky mnohdy hrají prim a prezentují jedny z nejsilnějších melodií v historii kapely.

Najdeme zde ale i hromadu různě skrytých drobností. Lehké odkazy na psychedelickou kytarovou práci jako vystřiženou z katalogu krajanů Pink Floyd, jemné klávesové podkresy a další nástroje, jež často hrají na první dojem skoro nepostřehnutelné linky, které se zároveň mohou stát pro daný song stěžejní. Nechybí zde ale ani vyloženě překvapující momenty, jako až dronová pasáž, která nastoupí po výrazné recitaci v Mechanically Separated Logic.

Čtvrtý kus Roots Circle Usurpers se zase rozjíždí postupným brnkáním na kytaru a housle, které kolem tří minut buduje atmosféru a připravuje posluchače na překlopení songu do své živelnější fáze. “Once upon a time I (not I)” zaječí Mister Curse a je to jedna z nejlepších vokálních kreací z celého alba, která se vám okamžitě zapíše do paměti, abyste si ji s kapelou během dalších poslechů mohli opakovat i vy. A stejně jako tomu bylo i na předchozích nahrávkách, od chvíle, kdy se dostaneme ke druhé polovině alba, přichází na řadu i nějaký ten hezký ženský zpěv.

Poslední dva kusy jsou pak z celého alba nejdelší. Sedmnáctiminutovka Sway, Draped in Vague je dokonce úplně nejrozsáhlejší skladbou v historii kapely (nepočítaje bonusový track, který je ještě delší). A asi vás nepřekvapí, že po úvodních čtyřech písních s hodně výraznými a chytlavými motivy pracuje mnohem více s pomalejším tempem a po částečném běsnění nabídne prostor pro zklidnění a o slovo se zde opět přihlásí Katherynin hlas. Neznamená to ale, že by se jednalo jen o cajdák, ve kterém se nic moc nestane. Naopak zde zazní např. jeden z nejlepších riffů celé desky a více dramatických momentů, které dobře pracují s kontrasty a postupnou gradací, jež nás dovede až k výbornému finále.

Závěr v podobě Not Drinking Water rovněž nikam extra nespěchá. Je primárně napěchovaný emocemi a má až post-metalového ducha, ve kterém se vrství všemožné linky, byť se zvládne propracovat i k pěkné sypanici s poctivou riffovačkou. Když jej ale posloucháte, je vám jasné, že se s vámi tímto songem A Forest of Stars loučí, stejně jako s jistým Benem Hansonem, kterému je skladba věnována.

Z řádků výše je tedy zřejmé, že se A Forest of Stars podařilo opět nahrát album, které je od začátku do konce napěchované skvělými a silnými nápady, i přes svou delší stopáž nenudí ani vteřinu a je opravdu radost jej poslouchat. Jelikož zatím není venku ani měsíc, nechci zde vynášet soudy typu nejlepší album v diskografii kapely. Tím si úplně nejsem jistý, musí jej prověřit čas a zároveň taky záleží, jakou tvář kapely preferujete. Minimálně za tím, že se jedná o jednu z jejich nejvydařenějších desek, si ale stojím. A jelikož mě fakt nenapadá jediná věc, kterou bych novince vytknul a naopak ji musím chválit čím dál větším počtem superlativů, Stack Overflow in Corpse Pile Interface si ode mě zaslouží nejvyšší hodnocení. Své místo v albu roku má pochopitelně rovněž jisté a já se už nemohu dočkat toho, až kapelu po dlouhých deseti letech opět uvidím naživo.

A i když je celkem zvykem, že hromada kapel vydává limitované edice s bonusovými songy, které mnohdy nenabízí úplně smysluplný materiál, v případě A Forest of Stars se nákup deluxe edice minimálně v digitální formě určitě vyplatí.

Jedná se totiž o tři doplňující skladby, které tvoří další necelou půlhodinu pojmenovanou jako Ticket To Writhe. A byť je pravdou, že do konceptu samotného alba kvůli svému odlišnému vyznění úplně nesedí, osobně se mi také dost líbí.

První song A Little Man And a Hearse and the Whole World Widow je taková neofolková brnkačka s akustickou kytarou a houslemi, krátká Ahomismal Phantom God primárně plní funkci intra před třetí rozsáhlou devatenáctiminutovou psychedelií Autophage Road Mage, ve které se kapela primárně pohybuje v dronových a doomových polohách. Vše však s jasně rozpoznatelným rukopisem A Forest of Stars.