Kdy: 19. duben 2025
Kde: Holandsko, Tilburg
Report z pátku

Probouzím se v 10, snídaně o víkendu je prodloužená až do 11, takže paráda. V hotelu Holiday Inn je ubytováno jen pár turistů v pastelových barvách, 90 % hostů tvoří čerň a trika kapel. K snídani nic nechybí, tak se cpu, ať mi to vydrží aspoň do odpoledne, když už to stálo takový ranec. Pozoruju roztomilosti, jak si támhle týpek v triku Black Curse maže palačinky nutellou, támhle jiný v čepici Eyehategod způsobně napichuje žlutý meloun. S kámošema jsme uvažovali o výletu do De Loonse en Drunense Duinen, národního parku písečných dun a vřesovišť jen pár kilometrů od Tilburgu, ale nakonec obětuju dopoledne zmátoření se po odletové noci. Písek příště.

Nestíhám ani Witch Club Satan, ženské feministické blackmetalové trio z Norska, které zahajuje další festivalový den už v jednu. Šlo by hlavně o to okouknout jejich show a kostýmy, album jsem slyšela jen jednou. Holky přináší do black metalu témata jako menstruace, porod, mateřství, ženský hněv. Nemám námitek.

Vybírám vlak do Tilburgu, který ladí s mým plánem stihnout až Dødheimsgard, ale ne nutně od začátku. Nejsem totiž posluchač, který by dokázal patřičně ocenit velkolepost alba Black Medium Current, které je zde na programu. V kuse bych si ho poslechla asi jen, kdyby mě někdo přivázal ke křeslu. Několik hodin života jsem mu ale věnovala a postupně zjistila, že zhruba prostředek by mě i zajímal. Při příchodu ke stagi Terminal slyším začátek Interstellar Nexus, takže trefa! Ještě dvě minutky stání v řadě a jsem v nacvakané hale a studuju něčí záda. Zůstávám zhruba na 5 skladeb a celkem si to užívám (nejvíc It Does Not Follow). Naživo mi album zní míň jako muzikál a být to na Main Stage, možná bych vydržela vsedě vzadu i déle. Problém slušně ji zaplnit by DHG nejspíš neměli a pro všechna zvuková zákoutí alba by to byl adekvátní prostor.

Na Main Stage vzápětí mířím na Steve von Tilla, který je ještě spolu s Midwife letošní Artist in Residence, to znamená, že je možné je slyšet vícekrát v různých projektech a kolaboracích. Informace, že je Steve mimo jiné učitel na základní škole, je pro mě celkem novinka a hned to učitelování rozpoznávám v jeho úvodním ušlechtilém proslovu a děkovačce všemu živému na Roadburnu. Na programu jsou písně z nového alba Alone in a World of Wounds a z alba No Wilderness Deep Enough. Sestavu tvoří perkuse, violoncello, klavír, sporadicky kytara. Na projekci se míhají štíty hor a zrychlená mračna. Zážitek je to ryze ambientní, nejvíc mě na tom baví Stevův hlas, lesní roh bohužel chybí. Někde ve třech čtvrtinách už mě to ale táhne za hlukem, tak jdu půl hodiny předem zkusit uloupit přední řadu na Uniform, kvůli kterým tu jsem úplně nejvíc!

U Terminalu už pár desítek lidí postává. Brzy nás pouští dovnitř ještě na část zkoušky, stojím ve druhé řadě uprostřed, ale brzy v první, dlouháni mě berou mezi sebe, cením! Podzimní koncert v Underdogs‘ byl asi to nejsilnější, co jsem loni viděla, a na Roadburnu to smrdělo zážitkem ještě intenzivnějším. Uniform jsou zde v maximalistické sestavě, oproti Praze přibyl druhý basák, druhý bubeník, sampler. Už zkouška je hlukové násilí, z kterého mi vlajou boltce a jezdí zip na mikině. Stejně jako na Smíchově je v plánu přehrání loňského alba American Standard, které ve světě sklidilo všeobecné nadšení. V recenzích se mluvilo o „band-defining“ albu, na youtube kanálu Theneedledrop dostali Uniform hodnocení strong 9 to light 10 (tenhle kanál nejspíš přispěl i k hype kolem posledního alba Daughters, které ověnčil nejvyšší desítkou, video má dosud neskutečných 1,2 mil. shlédnutí, Uniform zatím desetinu, ani to ale není málo). Uniform tak loni v rámci žánru zažili nejspíš nečekanou slávu a podporu.

Přiznávám, že i jejich nepříliš chytlavý industrial noise předchozích alb dělá mým uším dobře, album American Standard ale na první poslech míří výš. Samotný název vypadá jako metafora, jde ale o výrobce sanitární techniky, jehož logo měl zpěvák Michael Berdan před očima, když trávil roky v objetí záchodu. A právě bulimickou sebedestrukci zachycuje deska syrovými texty poetických kvalit a hutným zvukem rezivějící fabriky. Dlouhý úvod, krátký závěr – tohle bylo zničující! Do Underdogs‘ jsem šla zcela nepřipravená na to, jak moc tahle deska vyroste naživo. Tady už jsem tušila, tak jsem se od první vteřiny jen nechala decimovat. V Praze to byl přes celkovou syrovost zážitek i intimní, zde s celým ansámblem přibylo na masivnosti, oba zdvojené nástroje měly smysl a zvuk byl i v první řadě překvapivě vyvážený. Oba koncerty spojovala neúprosnost podání a Berdanův vokál/křik, který je mixem introspektivní nasranosti a ubohosti (kterou naživo doplňuje ohyzdným ksichtěním). Do toho trochu hrdelního kloktání, v souladu s tématem alba. Po třech nakládačkách This is Not a Prayer, Clemency, Permanent Embrace, z nichž bych těžko vybírala tu nej, a závěrečné dvacetiminutové namotávající katarzní skladbě American Standard (kterou album oproti koncertu začíná) odcházím v lehké paralýze s dalším top zážitkem.

Koncert Uniform měl jen jedno minus. Unikli mi kvůli němu avantgardní blackmetalisti Grey Aura a pár dalších, protože dobré dvě hodiny nejsem schopna se přeladit na jiný vysílač. Po Uniform letím na Main Stage na Sumac & Moor Mother, kteří mají teprve 10 minut po začátku, jenže… po tom, co se tam vměstnám, objektivně všechno klape, všechno zní skvěle… jen já ještě na kusy někde jinde. Je to trochu zážitek na sílu, tak to vzdávám a po pár sonzích se jdu poskládat do relax zóny. K tomu belgické hranolky, kafe, první pivo, letní Juicy Lucy z pivovaru Uiltje (8 E za 0,4). A když už rozhazuju, proč neokouknout dlouhatánský stůl merche. Počítám, že za cenu 4 piv tu mám vinyl, tak kupuju Thou - Umbilical a triko Uniform k tomu.

Cestou ke skříňce jen nakouknu na Main Stage na novou kapelu Radie Peat z Lankum ØXN, spíš ze zvědavosti, jestli největší sál opravdu dokážou zaplnit a ano, dokážou, přestože zrovna Radie od kláves říká, že je to teprve jejich sedmý koncert. Poslechnu si dvě irské folkové balady a jdu ještě courat po Tilburgu.

V 7 mám na Next Stage vyhlídnuté Kuunatic, tři Japonky, které kombinují motivy tradiční japonské hudby a hlasové harmonie s psychedelickým rockem na bicí, klávesy, basu a tradiční japonské nástroje. Českou premiéru už mají dokonce za sebou (před třemi lety v Underdogs’), já je objevila až v souvislosti s Roadburnem a nejvíc mě sem nalákalo album Gate of Klüna (2021). Stojím metr za zvukařem, kterého mám tak celou dobu v zorném úhlu. O zvukařině nevím nic, ale moje představa o té práci byla taková, že se u ní člověk stihne třeba i napít. Ne tenhle. Nejdelší pauza, kdy něco nemačká a nešteluje, je max 10 sekund. A zvuk na Kuunatic je úplně fyzicky k pomazlení. Zase jeden skvělý koncert víceméně na blind! Jediné, co jsem tu nedostala, byla výborná vokální hříčka Full Moon Spree.

Přecházím k Engine Room na Doodseskader, ale narážím tu na první větší frontu, kterou se mi nechce absolvovat. Chvíli je poslouchám kousek od vchodových dveří, z kterých to zní dost numetalově, otáčím se na tenisce a jdu hledat kámoše a večeři.

Společně vyrážíme na kousek Pg. 99. Jejich hardcore punk docela nabudil před Chat Pile, na které pak vyrážíme radši v předstihu. Na baru Main Stage dáváme 5,8% IPU Bird of Prey (0,4 / 9 E, au) a jdem s ní zabrat schody za zvukařem. Z repráků hrajou Cherubs, Melvins, hala se rychle zaplňuje, očekávání zlatého hřebu je tu cítit. U mě nadšení z Chat Pile poslední dobou trochu opadlo, naživo se ale rozhodně těším, nejen proto, že Česko zatím na své koncertní mapě nenašli. Nakonec to na mě funguje sinusoidně, některé songy vyznívají fakt silně, třeba Frownland, grimace_smoking_weed.jpeg, Pamela (!), I Am Dog Now, u jiných se sem tam přistihnu, že mi lítaj myšlenky mimo sál. Sugestivností překvapila Why, jejíž text sem tam svádí k různému parodování. Naživo to teda žádná sranda nebyla! Pár dní potom si čtu o zásluhách papeže Františka a jak ve Vatikáně povečeřel s třemi sty bezdomovci. Tohle jim tam měli zahrát! Homeless hymna! Nechybělo ani vykecávání zpěváka Rayguna Busche mezi songy, včetně tradičních doporučení na filmy a knihy, potloukání se po pódiu naboso a v trenclích a vřelé přijetí publika. Do první trojky mých nej na Roadburnu se Chat Pile nedostali, ale až se jednou ukážou v Praze, určitě zajdu.

A konec! Hrozně to uteklo, po Chat Pile si ještě projdu noční rozlučkové kolečko po areálu, cestu shuttle busem prokecám s hobojistou finského orchestru a už jen hotel, snídaně, odlet. V neděli (už doma) mi přijde ještě notifikace o secret show Uniform a Thou, tak jen zamačkávám slzu.

Byly dva dny málo? Byly. Jela bych příště? Moc ráda. Nějaké výtky? Human Impact jsem si nakonec opravdu víc užila v Bike Jesusu a tipuju, že stejné by to bylo s hardcore punk/screamo kapelami, kterým vysoké pódium v kombinaci s klidnějším publikem nesvědčí.