Kdy: 18. duben 2025
Kde: Holandsko, Tilburg

Je to tak 15 let, co jsem slyšela od kámoše poprvé o festivalu Roadburn, kam rozhodně musíme jet (2023, 2018 sobota + pátek, 2016), pokud teda vůbec vychytáme lístky, které se vyprodají během pár minut. Nadšení je jedna věc, realita, že jsme v té době dny před výplatou jedli už jen rohlíky, věc druhá. Po všech těch letech více či méně relevantních výmluv od „prachy“, přes „dítě“ až po „covid“ jsem se tam letos konečně vydala, tak trochu i za toho kámoše, který už není a nebude.

Uvažovat o účasti jsem začla zhruba v prosinci, kdy už byly oznámeny skoro všechny kapely, lístek si koupila k narozkám v únoru a světe div se, Roadburn letos nebyl nakonec vyprodaný ani v jeden den. Možná kvůli tomu, že termín se kryl (myslím, že vůbec poprvé) s Velikonocema. Na první seznámení s Roadburnem beru dvoudenní lístek na nejnabitější pátek a sobotu. I jiné dny bych si ale zábavu našla, čtvrtek byl asi nejmetalovější (Black Curse, Concrete Winds, Oranssi Pazuzu, ale třeba i Kylesa, Gilla Band s ranou tvorbou, Buňuel), na neděli jeli kámoši a chválili pak Sumac, Endon, M. Giru s K. Hahnem, Big Brave, Thou (secret show). Cenotvorba krátkodobých lístků je hodně vstřícná, když pominu náklady na cestu, tak dává smysl si koupit lístek i na den nebo dva (1 den/84 E, 2 dny/155 E, 4 dny/259 E).

Do Eindhovenu to beru vzdušnou cestou z Katowic, fajn volba pro Ostraváky, let o pár tisíc levnější než z Prahy. Odlet 6:25 v pátek ráno navíc nabízí možnost ušetřit za jednu noc drahého noclehu v Holandsku, ovšem na úkor spánku. Ubytování mám zajištěno ve „festivalovém“ hotelu u nádraží v Eindhovenu. Má pro mě tu zásadní výhodu, že hned před ním staví noční shuttle bus a nemusím se v noci nikde toulat sama. O tom, že v Eindhovenu toho moc k vidění není, už tu psali jiní, mně se nejvíc líbily obyčejné obytné čtvrti. Samé cihly, minimalismus, sem tam odvážnější design, zeleň, všechno dohromady to působí přívětivě, čistě a přitom nápaditě, k tomu cyklostezek snad víc než silnic.

Po zabydlení se na hotelu letím na vlak do Tilburgu (cesta 20 minut, cena 10 E) a snažím se rychle zorientovat, kde je jaká stage. Hned na startu si dokážu představit, že bych šla na cokoliv, co se zrovna kryje, souběžně hrají Stress Positions - fuckthepolice d-beat punk ze stáje Three One G, Messa s novým albem The Spin, zpívající pianistka Silver Godling a De Mannen Broeders (na které nakonec mířím). Jde o kontemplativní projekt vlámského folkaře Tonnieho Dielemana (zpěv, banjo) a frontmana Amenry Colina van Eeckhouta (zpěv, niněra), z dalších nástrojů lze ještě slyšet varhany a  klavír. K jejich albu Sober Maal jsem se pravidelně vracela a byla zvědavá, jak mocně tahle potemnělá dronová sakrální hudba bude znít naživo, zvláště v doprovodu ženského sboru, který na albu zpívá jen v jediné (a nejlepší) skladbě Onze Lieve Vrouwe. Naživo nastupuje sbor dokonce devítičlenný a doprovází ještě první píseň z alba. Obě písně jsou vrcholem koncertu, s největším aplausem a už jen díky nim to stojí za to. Stejně jako na albu prokládá Dieleman písně recitováním ve vlámském dialektu, ovšem (nejspíš) ve stejné řeči toho hodně napovídá i v pauzách mezi skladbami, jako kdyby tomu všichni rozuměli. Sám si odpovídá, sám se směje, což je nakonec nenuceně vtipný prvek koncertu, z něhož odcházím naprosto spokojená. Zvuk na Next Stage je stoprocentní stejně jako pokaždé, co tam zabloudím. Kdo toho neměl dost, mohl zůstat ještě na Eeckhoutův projekt Chve, ale poté, co jsem si předem zkoukla koncert na youtube, kde mu na pódiu hoří ohýnek, z niněry jde jeden tón a další zvuky jsou vyluzovány pomocí tření kamenů, si říkám, že kontemplace pro dnešek stačilo.

Cestou z Next Stage ještě nakouknu hned vedle na Main Stage na Messa, ti už se blíží konci alba a hrajou zrovna Reveal, ale nějak mě to míjí, po pár minutách to balím. Messa (s Chat Pile v závěsu) ovšem zpětně vyhodnocuju jako nejčastěji viděnou kapelu na trikách účastníků festivalu.

Další zažlucený koncert na mém programu je bluesman Buffalo Nichols, který mi na první poslech před pár měsíci přišel jako „sem tam fajn blues, sem tam vlezlý“ a víceméně jsem to zavrhla. Pak se ale, nevím jak, stalo, že jsem si hlavně jeho první album pouštěla k práci pořád dokola. V letáčku navíc slibuje, že ukáže „heavier“ stránku své hudby, tak jsem tedy tu a přešlapuju před malou stage Hall of Fame v doufání, že třeba zahraje právě ty mé oblíbené, nerádiové. Jaké překvapení! Nevím, jestli myslel, že chlápek s kytarou je na tenhle festival málo, tak to trochu „zroadburnizoval“. Hned na uvítanou trochu potemnělé elektroniky, doprovod hlubokými beaty, blues se v tom trochu ztrácí. Nějak se na to nedokážu naladit a po třech skladbách jdu, s nemálo dalšími. Nejspíš to byl ale odchod unáhlený, protože na youtube je pak k vidění, že blues přeci jen převážilo a zahrál právě ty moje, sypu si popel na hlavu.

Pauzu nicméně využívám na další průzkum areálu a vyhřívání se na sluníčku u nealko Bavarie, kterou jsem si koupila hlavně na zapití sinupretu. Doléčuju virózu, která nade mnou ještě do středy vítězila a dala o sobě vědět ještě ráno bodavou bolestí dutin při přistávání letadla. Tak se snažím trochu šetřit uši na večer a mířím na další neškodnost – Pygmy Lush v Engine Room. Kapela založená členy Pg. 99 po jejich rozpadu je sama už víc jak 10 let neaktivní, alespoň co se týče vydávání alb. Jejich hudbu charakterizuje zcela odlišný přístup oproti emo screamo HCpunko předchůdci - až na první album hrajou Pygmy Lush akustický americana folk s intimní, křehkou a zasněnou atmosférou, ale osobitými melodiemi. Pár se mi jich docela zarylo pod kůži. Doma mi to ladilo hlavně s meduňkovým čajem, naživo v hale s třemi elektrickými kytarami to zní přeci jen o něco rockověji a skvěle! V plánu bylo je jen okouknout, ale zůstávám až do konce. O den později část téhle party stihnu aspoň na chvíli v Pg. 99,  kteří se tu taky zjevují po letech nečinnosti (RB vedení k těmhle dvěma dodává, že stačilo dokoupit letenku jednomu členovi a máte dvě kompletní kapely a zároveň opožděnou evropskou premiéru Pygmy Lush).

Následuje delší pauza na večeři v relax zóně, kde se z repráků line adekvátní bordel, tikka masala za 15 E chutnala a zahřála. Dva kámoši, kteří mají lístek na zítřek a neděli, dorazili do města, tak je jdu pozdravit do restaurace a podělit se o první dojmy. Vynechávám trápení uší s The Body na Main Stage, čehož zpětně trochu lituju, ale v Ankali na podzim mě příliš nepřesvědčili a večer mám ještě velké plány – Human Impact, Cave In, Thou. Navíc mi přijde notifikace o secret show Big Brave ve skate parku, což je malá hala tak pro 200-300 lidí s trochu odlišnou atmosférou už jen proto, že je při koncertech plně rozsvíceno, nejspíš aby se lidi nepřerazili na rampách. Pokud se tam chcete dostat, není radno otálet. Tentokrát jedinkrát se mi to podařilo, tak do sebe nechám chvíli vlát masivní zvuk pár songů z alba Nature Morte a pak se klidím na Human Impact.

Zde jsem fanouškem, hlavně jejich debut jsem točila do aleluja, takže velké těšení. V Engine Room ale nejsou ze začátku dobře nazvučení (jako jediná ze všech kapel, co jsem viděla), kytaru slyšet málo, basu zas moc, echo v hale, no užívám si to tak napůl. U oblíbené Destroy to Rebuild zas nejde slyšet v refrénu druhý mikrofon. Rozlouskávám tedy největší oříšek tohoto večera a zhruba po pátém songu odcházím, abych stihla začátek Cave In. Třeba se to pak zlepšilo, házím to za hlavu, vím, že si Human Impact užiju určitě v neděli a třeba i s tancem v Bike Jesusu.

Nakonec jen dobře! Kdyby byli Human Impact od začátku perfektní, asi by se mi odcházet nechtělo a z Cave In bych viděla půlku. O dost bych přišla! Na programu je přehrání 25 let starého alba Jupiter a můj první koncert na Main Stage, kterou si okamžitě oblíbím. Usadím se na schody dozadu, odkud mám vše jako na dlani, což je pro mě s mými 153 cm vždy důvod k oslavě. Cave In mě doteď spíš míjeli a už to asi ani nedoženu, ale zde je mi naservírován perfektně odehraný i nazvučený rockový koncert, jaký jsem dlouho nezažila. Přestože mě tohle album vrací zhruba to čtvrtstoletí nazpět, jistou dávku nadčasovosti Jupiteru upřít nelze, tenhle průlet Mléčnou dráhou mě baví od začátku do konce, zpěv Stephena Brodskeho způsobuje sem tam husinu. Před posledním songem zazní i povedený cover Dazed and Confused. Zhruba v tu dobu začínají hlavy přede mnou z Main Stage viditelně mizet, tak koukám na appku, kde se co děje a jo, Chat Pile ve městě a secret show za 15 minut. Na planetu Zemi se mi ještě ale vracet nechce, navíc beztak jen kvůli postávání v řadě. Zůstávám do konce a pak se jdu jen zkusmo mrknout a jo, je to bez šance. Desátá odbila a venku už začíná být pěkná kosa, tak se vracím do tepla Main Stage, na baru si nechám poradit a zkouším mnohem chutnější nealko pivo La Trappe. Nejsem sice úplný abstinent, ale má frekvence je tak 1-2 alko nápoje za měsíc, takže tradičním zhodnocením piva nemůžu sloužit, ale zítra si dám, počkej si.

S předstihem zabírám schody těsně za zvukařem a čekám na Thou, jednu z kapel, kvůli které jsem tu. Vystupují se zánovním albem Umbilical, které je za loňský rok mezi mými nejmilejšími a často si ho pouštím cestou do práce, abych si připomněla, jak je naše existence mrzká. Thou nám krapet povyrostli a na Roadburnu jsou jako doma, poprvé za dnešek vidím Main Stage zcela zaplněnou (2000+, možná i 2500 hlav?). Na schodech se už nesedí jako na Cave In, ale od počátku stojí a později i vlní, vepředu i surfuje v davu, na Roadburnu poměrně vzácnost. Na startu na pódium mezi Thou vběhne Lane Shi, která v duetu s Bryan Funckem odeřve první song Narcissist´s Prayer. Její psychotický projev to ještě o něco pozvedne nebo spíš stáhne ještě hloubš do močálu a na začátek je to úplný odpal. Pomalejší, drtící songy z první půlky alba mám nejraději, takže se celkem rychle dostávám do transu. Mezi songy jde z reproduktorů slyšet jakýsi úvahový monolog, který vytržený z kontextu ne vždy dává smysl, ale sem tam si vyslouží potlesk, když v něm lze rozpoznat odkaz k požadavku „social, racial, gender justice“. Na jiných koncertech v pauzách párkrát přiletělo od frontmanů  z pódia „free Palestine“ nebo „stand with Ukraine“, zde zní silně Funckovo „money hurts“. Thou jsou v jádru pankáči a jejich sludge říznutý hardcorem z nich leze úplně přirozeně. Naživo se z toho taky víc než z desky tlačí grunge. Vrcholem druhé půlky koncertu je pro mě I Return as Chained and Bound to You, ty valivé a bezútěšné riffy bych poslouchala hodiny. V The Promise ještě přichází v refrénech vypomoct čistým vokálem Silver Godling a společně s další Panic Stricken, I Flee už se večer začíná obracet k zábleskům světla a v rámci žánru i chytlavosti. Na závěr se ještě sugestivně převalí Siege Perilous, zbývá oprášit se od rašelinového zábalu a konec! Možné pochyby, jestli Thou utáhnou větší, sterilní halu, když jsou doma spíš ve sklepech, jsou ty tam. Jo, tohle míří někam k první pětce mých nej koncertů vůbec a nevím, co bych tomu vytkla. Zvuk jako korálek.

Po Thou ještě běžím do Engine Roomu na posledních 20 minut Bambara, jejichž post-punk se skvěle hodí k dojezdové náladě dlouhého prvního dne. Mají úplně nejlepší, atmosférická světla, v kterých se hnedka zasním, nejen nad charismatem frontmana, které je někde na úrovni Jima Morrisona. Nebýt Thou, tohle bych si ráda dala celé. Před půl jednou, kdy festival končí, se vydávám na zastávku shuttle busu, kde chvíli mrznu jen v mikině, v 1 nasedám a ve 2 ráno už spím polomrtvá v Eindhovenu na hotelu…