Datum vydání: 11. duben 2025
Label: Metal Blade Records
Žánr: post-punk, gothic rock, doom metal, stoner rock

Vlajkonoši „šarlatového doomu“ se vrací, už počtvrté. Nyní i proto, aby se svému hřejivému vyznění vzdálili. The Spin se noří do odstínu modré. Nejen vizuálně, ale i zvukově se pohybuje v chladných, na první kontakt až odosobněných sférách. Od houroucných arabských vlivů na Close se tak kapela skoro až rezolutně odvrací.

Obecný sentiment The Spin vyjadřuje videoklip At Races. Frontwoman Sara v něm projíždí na motorce a na zastávkách na sebe potichu nechává působit bolševickou monumentalitu, která prýští z megalomanských památníků. Podtrhující ostrá basa, pulzující rytmus i tenčí kytarové zvučení čerpá z britských post-punkových klasik. Rysy kapel jako Killing Joke a The Sound dnes ožívají zejména v repertoárech mnoha běloruských kapel s Molchat Doma v čele, kteří své chladné a chmurné vyznění muziky umocňují podobně pokřiveným majestátem komunistické architektury.

Zde ale podobnost končí. Messa totiž nově nastavené limity obalují právě do svého scarlet doomu. Dramatických a rozvážných momentů je na novince od minula méně. Více než kdy jindy se kapela oddává svižnosti, která jde ruku v ruce s „pohyblivou“ tématikou desky. Kapela tvrdí, že textovou stránku The Spin v prvé řadě formovala míjená krajina z cest na turné a čtení prózy Cormaca McCartyho, jejímž zásadním rysem je marné putování a kontemplování o všem a ničem.

Ráz epičnosti, při kterém posluchač nabývá dojmu, že Sara pěje s rozpaženýma rukama k masám je přirozeně upozaděn. The Spin jej vyměňuje za vyšší míru hitovosti, která je ale kvalitativně na podobné úrovni. Hned první tři skladby nabízejí Messa v polohách, které do chytlavosti nemají daleko od největších pecek z katalogu The Sisters of Mercy nebo The Cult. V druhé půlce se pak posluchač dočká momentů, které jsou pro kapelu typičtější – jazz-noirovým intermezzem v The Dress počínaje, sólovou kytarou kopírující vokální linku v Immolation konče.

Nejkratší deska Messa by ale klidně mohla stříhat ještě více – poslední skladba se jeví spíš jako materiál z Close, který působí, že byl tak trochu na sílu podroben kvalitní dobové syntezátorové a zvukové péči, aby lépe zapadl k silnému zbytku. I přesto je The Spin úctyhodným přírůstkem do skládačky kapely. Je totiž jiný, stejnou měrou ale rozpoznatelný. A to jen díky síle kapelního charakteru, který Messa stejně zdárně kultivuje i nadále.