Kdy: sobota 21. února 2026
Kde: Praha, Výstaviště - Křižíkův pavilon B
Fotky: oficiální galerie Oskara zde
Pořádali: Obscure Promotion

V sobotu 21. února do Prahy dorazilo turné tří kapel, které lze bez přehánění označit za metalovou událost letošní zimy. Norský blackmetalový kult The Trve Mayhem na šňůře ke svému novému albu Liturgy of Death doprovázeli švédští sypači Marduk a američtí deathmetalisté Immolation. I to by jistě stačilo k tomu, aby hromada černooděnců vyrazila na pražské výstaviště. Pořadatelé však tuto atraktivní trojici kapel rozšířili ještě o dva české předskokany v podobě Mallephyr a Inferno, čímž se ze sobotního koncertu stala akce, která se prostě nevynechává.

Není tedy divu, že už dvacet minut před pátou stála před Křižíkovým pavilonem slušně dlouhá fronta lidí, kteří chtěli vidět všech pět kapel. Koncert se měl původně konat na stejném místě jako loňský Prague Death Mass. Kvůli velkému zájmu se však z původního pavilonu C přesunul do ještě většího Béčka, kam údajně dorazilo kolem 1700 lidí.

Dát start takto velkého koncertu od pěti hodin a dveře otevřít dvacet minut před tím byl z pořadatelského hlediska docela odvážný tah. Fronta se naštěstí hýbala dost rychle a ti, co dorazili s předstihem, o nic nepřišli. Přijít však přesně na čas a s potřebou hodit si věci do šatny dost možná o část koncertu první kapely přijdu.

Ti, co vynechali MALLEPHYR, samozřejmě udělali chybu. O tom, že se jedná o jednu z nejlepších black/death mlátiček, co ČR nabízí, jsme na Marastu psali už několikrát. A myslím, že se všichni shodneme na tom, že tato čtveřice exceluje jak na svých deskách, tak i naživo. A byť svých 30 minut slávy neprezentovali zrovna před narvaným sálem, ti, kteří dorazili včas, byli odměněni hodně kvalitním setem.

První song sice dle očekávání dost trpěl na zvukové nedostatky, což u první kapely na takto velké akci šlo čekat. Ne, Mallephyr ve velkém sálu rozhodně nevyzněli tak výborně jako minulý měsíc v maličkém Punctu, které zkrátka nešlo překonat. Neznamená to však, že by i přes napálenější bicí a místy ztrácející se kytary nenaložili solidně. Po první skladbě, kdy si vše ještě sedalo, z toho vylezl gig, který měl v mnoha ohledech lepší parametry než třeba většina kapel v poslední den Prague Death Massu.

Až na jeden starší flák svůj set postavili na tvorbě z předloňského alba Ruins of Inner Composure. Dostali jsme tedy porci vyzrálého songwritingu, nekompromisních blast beatů, ale i rozvážnějších pasáží s čistým zpěvem. Ze všech skladeb mě asi nejvíce dostali hitovkou I Am the Two-Headed Serpent, která i na albu plní funkci pecky, která vás strhne na první dobu. Ve chvílích jako tato jistě Mallephyr udělali dojem i na náhodné kolemjdoucí.

Nejsem si však úplně jistý, zda jejich dlouhý závěrečný song s hromadou změn a komplikovanějších momentů byl zrovna pro první kapelu na této akci ten nejlepší krok. I ten byl samozřejmě super, jako znalý posluchač jsem si jej nadmíru užil a borci si zaslouží palec nahoru za odvážný krok. Zároveň si ale říkám, že kdyby místo něj zahráli dvě-tři kratší palby, zda by neudělali líp. Když se do toho ale opřeli a Tom na své skromné bubenické sestavě rozjel poctivý diktát, nebylo se o čem bavit.

Po pár minutách zvukovky, během kterých si člověk sotva stihl skočit pro pivo, se rozsvítí velká obrazovka a spouští se intro INFERNO. Téměř okamžitě se nám opět potvrzuje, že současná forma této kapely je na tak dobré úrovni, že nemá problém utáhnout i takto velké akce. A byť mě po hudební stránce první Mallephyr tentokrát v jistých ohledech bavili asi o něco více, vizuálně to Inferno se svými velmi vhodně zvolenými světly v sobotu asi vyhrálo. Škoda jen, že polovinu jejich projekce zakrývaly bicí Hellhammera.

Zvukově to možná nebylo úplně ideální a došlo během koncertu k několika ústřelům. Např. když Karel začal mlátit do kotlů, které byly nahulené mnohem více než zbytek kapely, a vylezl z toho až absurdně masivní flákanec. Koncert jinak kromě bicích primárně táhly samply, vokály a kytary byly spíše utopenější. Víme sice, že i samotná kapela to takto většinou chce, když ale např. symplované zpěvy Hekte Zaren byly o dost výraznější než Adramelechův vokál, lehce by to srovnat chtělo.

Neznamená to však, že by Inferno jako celek vyznělo blbě. Jde poznat, že si poslední roky při neustálém přehrávání skladeb z Paradeigmy drží velmi vysokou úroveň. V menších klubech to byl většinou větší metal, na velkém pódiu jako tentokrát spíše hutné atmo, dojem však pokaždé zanechali dobrý. A to zvlášť, když dojde na momenty jako Stars Within and Stars Without Projected into the Matrix of Time.

Svůj čtyřicetiminutový set jinak Inferno utnuli o něco dříve. Po dohrání poslední skladby se kytaristé věnovali improvizovanému hlučení doplněným lehce šamanským bubnováním, což utvořilo fajn outro za již standardně kvalitním koncertem. Zároveň ale musím říct, že se po těch více jak pěti letech od Ascension festivalu na Islandu, co jsem viděl tento stejný set už hodněkrát, opravdu těším na nový materiál.

Když následně nastoupili IMMOLATION, šlo okamžitě poznat, že i na první ze zahraničních kapel je podstatně plněji než na české předskokany. Na jednu stranu pochopitelné, byť klidně kacířsky napíšu, že osobně jsem si jak Mallephyr tak Inferno svým způsobem užil ještě více než samotné headlinery. I z koncertu Immolation jsem ale odcházel dost spokojený.

Je to už hromada let, co jsem tuto americkou čtveřici naposled viděl v klubu. Jestli se nepletu, bylo to v roce 2012, kdy spolu s Marduk v rámci Serpent Sermon tour hráli na dnes již nefungující Chmelnici. Od té doby jsem je asi dvakrát ještě odchytl na Brutalu, kde to ne vždy klaplo zrovna na sto procent (vybavuji si i koncert bez druhého kytaristy) a úplně naposledy mi utekli dokonce i na BA.

Na opětovné setkání s Immolation jsem se tedy těšil, a to i díky tomu, že mě jejich dosud poslední řadovka Acts of God dost baví. A skladby z ní mě bavily i naživo. Je ale pravda, že především v první půlce setu ve zvuku docela chyběly basy a trochu i bicí. Na rozdíl od prvních dvou kapel u Immolation nejvíce řezaly navýškované kytary, teda hlavně ta Vignova. Osobně mám ale tuto nedokonalost raději, než kdyby to byl naopak drum overkill, přes který nejdou slyšet kytary. A jako vždy, i tentokrát to dost záleželo od místa, a když se člověk trochu pohnul, hned ten zvuk zněl o trochu jinak.

V půlce setu navíc během kratší pauzy i na pódiu do něčeho trochu rýpnuli, načež basa hned vylezla a druhá polovina byla díky tomu o poznání masivnější a mocnější. Valivost koncertu pochopitelně ovlivňovalo i to, jaké songy kapela hrála. Rychlé palby jsou samozřejmě velmi v pořádku, ale osobně jsem byl snad nejspokojenější, když hráli trochu pomalejší titulní flák z Majesty and Decay, který fakt krásně tlačil.

Došlo také na jeden úplně nový song Adversary z chystané desky Descent, který byl poctivá drtička, takže se asi máme na co těšit. Higher Coward z Close to a World Below nebo Nailed to Gold z Here in After taky vraždily. Celý koncert jsem si jinak již klasicky užíval Rossův přísný hluboký vokál a dobrou sehranost hudebníků. A byť je asi pravda, že bych Immolation nejraději viděl v menším klubu na nějaké komornější akci, kde dostanou více času a větší péči, vlastně jsem si je po těch letech opět dost užil.

Narovinu ovšem napíšu, že MARDUK mě v sobotu naopak zklamali a může za to hned několik důvodů. Hlavním z nich pro mě budiž to, co se rozhodli na tomto turné hrát. Asi všichni víme, že i Marduk mají ve své diskografii více tváří a neliší se pouze tím, kdo jednotlivá alba nazpíval. Mají desky, které jsou nekompromisní námrdy, nějaké nechuťárny, ale aji popovější hopsačky. A nemůžu si pomoct, ale přišlo mi, že nejsilněji byla tentokrát zastoupena ta poslední kategorie.

Tak schválně, kolik opravdu nasypaných vyhlazovaček, díky kterým jsou Marduk nejznámější, na Výstavišti zaznělo? Možná tři. To mi připadá docela málo, nemyslíte? Jasně, hned bych mohl jako argument vytáhnout památný Panzer Division Marduk set z Brutalu 2015, který kapela dokonce vydala i jako oficiální záznam a který už snad nikdy nepřekonají. Ale i když to srovnám s jinými jejich koncerty, tak mi to letos přišlo slabé.

Throne of Rats, Cloven Hoof a titulní PDM to samozřejmě zabily, ale fakt bych si z toho padesátiminutového koncertu rád odnesl ještě mnohem více. K tomu velké mínus za zvuk natriggerovaných kopáků, které čvachtaly až hrůza (zdravím AddSatana), a celkově malý kill. Přes hromadu kouře a světla v zádech jinak na kapelu prakticky nebylo vidět (tady naopak zdravím Oskara, který v těchto podmínkách fotí nejraději). Což při vzpomínce na to, jak se kvůli osvětlovači nedávno vztekal Mortuus ve Futuru, bylo docela komické.

Asi úplně nechci, aby to vyznělo, že byl koncert Marduk totální průser. Kdo chtěl, ten si jej jistě užil i tak. Např. vedle mě pařící Sud byl poměrně spoko, ale je mi to líto, za sebe dávám spíše palec dolů. A byť chápu, že kapela s patnácti řadovkama na kontě musí udělat nějaký výběr, kterým se těžko zavděčí všem, nad některými věcmi se stejně musím pozastavit.

S Mortuusem nahráli Marduk už 7 desek, ale hráli z nich jen 4 skladby. Z prehistorické vykopávky Those of the Unlight ale hráli songy rovnou dva, a minimálně On Darkened Wings byl docela úsměvný. The Blond Beast na závěr byl regulérní taneční diskotéka. Jo a taky se jednalo o první pražský koncert, kde Marduk nehráli The Hangman of Prague.

No a jak dopadla hlavní hvězda večera? Naštěstí o poznání lépe. MAYHEM se v mých očích mega vyšvihli před dvěma roky, když hráli set ke svému čtyřicátému výročí. Ten jsem viděl rovnou čtyřikrát a pokaždé platilo, že byl naprosto výborný. Tentokrát bylo jasné, že dojde k několika změnám, a to už jen díky tomu, že tento měsíc vydali svou sedmou řadovku Liturgy of Death. Z té zařadili dvě skladby hned do úvodního, postupně se rozjíždějícího bloku poměrně tradičních blackmetalových skladeb.

Mayhem ovšem tentokrát během svého koncertu neputovali pouze ze současnosti do minulosti. Jistou historickou posloupnost si jejich set udržel, ale hned jako druhý kus hráli Buried by Time and Dust z De Mysteriis Dom Sathanas, takže to bylo více promíchané. Došlo rovněž k několika změnám u songů z alb, které pravidelně hrají. Jako vždy se šlo spolehnout na některé jistoty, bez kterých si koncert Mayhem nelze představit, ale došlo i na pár milých překvapení. Smůtýskem budiž fakt, že z Ordo ad Chao tentokrát nehráli nic.

Docela očekávaným, avšak rovněž nemilým faktem budiž částečné osekání vizuální a výpravné složky koncertu. Jelikož v sobotu nešlo pouze o Mayhem ale i o další kapely, bylo pochopitelné, že nebudou mít tak vyšperkovanou stage jen sami pro sebe, ale musí se uskromnit. Celá kapela, až na kostýmy měnícího Attilu, byla ale celou dobu v civilu, takže to bylo mnohem více o hudbě než o divadlu, byť samotný frontman stále předváděl velmi dobrou show. Ten chvílemi vypadal trochu jako King Diamond a pouze potvrdil svůj vokální masterclass.

Částečný zásah dostala i použitá projekce. Ta už neměla tak důležitou roli a neprovázela nás jednotlivými érami kapely jako nějaký dokument, spíše zde byla jen jako doplněk. Na jednu stranu vlastně i fajn, protože koncert vlastně tolik nezdržovala a set Mayhem více odsýpal, ale zase byla méně zajímavá. V mnoha chvílích to bylo docela jedno, u některých skladeb se vizuály z předchozího tour opakovaly, někde byly nové. Třeba tematika smrti u letošních skladeb seděla, ale byly tam i dost cheesy momenty s hodně uměle vypadajícím hořícím pentagramem a tak podobně.

Zvukově na tom koncert nebyl špatně, rozhodně lépe než poslední pražská zastávka Mayhem. Asi nemohu hovořit o nadšení jako např. po koncertě v Regensburgu před dvěma lety. Ale po prvních pár skladbách, kdy si vše dostatečně sedlo, si nešlo na nic vyloženě stěžovat. Zvlášť s ohledem na to, že jsme nebyli ve standardním koncertním prostoru, ale v pavilonu, kam byla veškerá zvukotechnika dovezena v průběhu dne.

Vrcholem setu budiž jinak prostřední pasáž soustředěná primárně na Blasphemerovy skladby. Od chvíle, kdy zazněla Ancient Skin, šla kvalita koncertu výrazně nahoru. Velmi mile mě překvapila vypalovačka Psywar z Esoteric Warfare, která mě bavila skoro nejvíce. Dalším nadšením budiž To Daimonion z Deklarace, která vystřídala dříve hraný Crystalized Pain in Deconstruction. V Attilovi sice oproti Maniacovi chyběl zhruba kýbl drog, ale co se hlasové techniky týče, ta v black metalu nemá konkurenci.

Ke změně došlo i u Chimery. Místo My Death hráli Whore, což byla fakt poctivá palba s krásně výrazným “She Fucking Hates You All”. Chimeří titulka s “You are not dead, you never existed” rovněž budiž jedním z vrcholů koncertu. Samozřejmě se mnou bude kdekdo nesouhlasit, ale závěr setu s historicky nejstaršími skladbami byl po tomhle už o něco slabší.

Zajímavostí budiž vokální duet Attily s Deadem během Freezing Moon. Samplovaný hlas ze záhrobí se postaral o první polovinu skladby, živý frontman odeřval pak polovinu druhou. Pěkné, byť v případě dříve hrané Funeral Fog mi vzpomínání na Deada přišlo důstojnější. V průběhu dalších DMDS skladeb mi pak nevadilo si skočit pro poslední pivo a o to více si zapařit na vypalovačky z Deathcrush, během kterých jsem rovněž vzpomínal na to, že taková šleha, jako když to s Mayhem zpíval Messiah v Brně a v Bergenu, už to dost možná nikdy nebude.

I přes určité výhrady lze ovšem říct, že jak Mayhem, tak i všechny ostatní sobotní kapely se postaraly o úspěšný koncert. Věřím, že si většina návštěvníků užila většinu vystoupení. Osobně musím říct, že jsem v předchozích letech všechny kapely viděl i v lepší formě, ale kdybych neřešil drobnosti kolem zvuku, výběru skladeb atd., lze být s účastí spokojen.

Na závěr si dovolím ještě pár poznámek ohledně samotného prostoru, kde se hrálo. Asi dobře, že byl sál s podiem orientovaný na šířku. Díky tomu i lidi v zadních řadách mohli vše docela dobře vidět a slyšet bez pocitu, že jsou na takto velké akci moc daleko. Problémem však nastal, když se kdokoliv potřeboval dostat z levé strany sálu doprava či naopak, což byl během zahraničních kapel nadlidský úkol. Nojo, jenže vstup s šatnou a záchody byl na levé straně pódia a jediné pitelné pivo s merchem naopak vpravo, takže ses tomu nevyhnul.

Mít na místě několik výčepů s tím, že jsou k dispozici údajně dvě piva, ale všude čepovat akorát Kozla, zmatené barmany o ničem neinformovat a pak dát jeden bar s ejlem do toho úplně nejvíc zašitého baru v pravém zadním rohu, bylo taky vtipné. Plus naopak za to, že venku bylo aspoň nějaké jídlo a lidi tak nemuseli být šest hodin hlady, byť fronta před stánkem byla pekelná a dostat se sem mezi kapelami byla docela bojovka.

Info obrazovky, kde se promítaly ostatní koncerty promotéra, chápu, ale stačilo by, kdyby byly spuštěné během pauz. Během blackmetalových koncertů, které jsou hodně o atmosféře, naopak působily poměrně rušivě. Jo a zakázat lidem vzít si foťáky a selfie tyčky je samozřejmě v pořádku. Ale když tam pak někdo z tour crew naběhne s obrovskou tyčí a 360° kamerou, kterou si část koncertu natáčí rovnou z kotle, to byl poměrně dick move.