Kdy: sobota 4. a neděle 5. dubna 2026

Kde: Německo, Mnichov, Backstage München

Kdy jindy by měl člověk vyrazit na blackmetalový festival, aby zde pořádně oslavil Ježíšovu smrt, než právě na Velikonoce? Pro ty z vás, kteří se až tak nevyžíváte ve žraní vajec, mazance či beránka, zde existuje možnost každoroční party v Mnichově jménem Dark Easter Metal Meeting.

Osobně tento festival sleduju už delší dobu, hlavně díky tomu, že zde pravidelně hrává celkem slušné množství zajímavých kapel, a to především mezi menšími jmény. Málokdy mě však line-up této dvoudenní akce oslovil natolik, abych sem v minulosti vyrazil na prodloužený víkend.

A byť i letos mohu říct, že většina z těch největších jmen mě nechala celkem v klidu, mezi headlinery se tentokrát objevilo jméno Triptykon. Vzhledem k tomu, že jsem Triptykon viděl pouze na Brutale, kde byli pokaždé fakt super, a s ohledem na to, že možnost jejich klubového koncertu v ČR je celkem minimální, jsem docela zbystřil. No a když k tomu již tradičně přibylo i několik zajímavých menších jmen a pár speciálních setů, nakonec padlo rozhodnutí, že se na letošní, v pořadí už třináctý Dark Easter Metal Meeting opravdu vydáme.

Nebudu vám lhát, nejedná se zrovna o levnou srandu. Lístek mě stál 183 €, což je prakticky stejná cena jako za podstatně delší Brutal Assault. K tomu se sem třeba nějak dopravit se současnou cenou nafty, sehnat ubytování s velikonoční přirážkou atd. Poměr cena/výkon tedy není úplně ideální. Vzhledem k tomu, že se ale jedná o akci pro cca 1500 lidí, kde hrají kapely, které často headlinují i podstatně větší open airy, nějak se to asi zaplatit musí. Výhodou budiž aspoň to, že kvůli festivalu ani dopravě na/z něj netřeba vyplácat jediný den jinak drahocenné dovolené.

Jelikož program festivalu začíná v sobotu relativně brzo, vyrazili jsme raději s předstihem už v pátek, ať vše v pohodě stíháme a zbytečně nespěcháme, plus ať zbyde trocha času i na nějakou tu turistiku. V Mnichově jsem byl na skok už loni a tak vím, že se jedná celkem o pěkné město s hromadou super kostelů a dalších zajímavých budov v centru, které není problém proběhnout za pár hodin. Na rozdíl od jiných velkých německých měst (zdravím Berlín) zde je navíc i docela čisto a z kolemjdoucích lidí nemáte pocit, že pokud si od nich nekoupíte fentanyl nebo jiný fet, tak vás s největší pravděpodobností každej druhej pobodá.

Po ubytování se v hotelu tedy jdeme do centra, proběhneme všechny nejzásadnější kostely, hledáme v nich lebky, kostry a další výjevy (viz některé fotky v reportu) a taky nazdobené Ježíše. Jelikož tu jsme zrovna na Velký pátek, v různých kryptách a dalších zákoutích je udělaný symbolický Boží hrob, ve kterém je ležící Kristovo tělo obskládané různými nádobami s barevnou vodou a dalšími ozdobami. Svým způsobem to připomíná spíše vánoční výzdobu, ale jinak celkem zajímavá bavorská tradice.

Po turistice přichází samozřejmě čas na pivo. Nějaké zajímavé crafty jsme zde nenašli (ne, že bychom nějak extra hledali) a vydali jsme se na tradičnější tour de pub v centru. Těch historických hospod doslova pár kroků od sebe je zde hromada. Navštívili jsme např. Weisses Bräuhaus im Tal, známý Hofbräuhaus München a taky Tegernseer Tal - Bräuhaus, kde jde v pátek slopat i jíst až do tří ráno. Ceny všude cca stejné, pivo kolem 5,5 € za půllitr, žrádlo typu koleno nebo jehněčí kolem 20 €. A byť jsem slyšel, že se jedná o největší turistickou past, asi nejvíce mi paradoxně chutnal tuplák v Hofbräuhausu.

V sobotu ráno se pochopitelně věnujeme hlavně vyspávání kocoviny, ale ještě před obědem si projdeme také hřbitov Alter Südfriedhof. Pro někoho, kdo bydlí kousek od Olšanských hřbitovů, zrovna žádný velký zázrak, ale pár dalších lebek a obskurností jsme tu taky našli. Následně se srovnáme super ramenem a konečně vyrážíme do klubu.

Dark Easter Metal Meeting se koná v klubovém komplexu jménem Backstage München. Jedná se vlastně o tři kluby různé velikosti, které jsou hned vedle sebe. Velkou výhodou areálu však budiž nejen jeho kompaktnost, ale i vybavenost. Barů je zde fakt hromada, a to jak uvnitř, tak venku, nabídka jídla je ve srovnání s jinými indoorovými festivaly opravdu bohatá a také je zde hodně míst k odpočinku a sezení. Nevím, zda to zde takto vypadá pokaždé nebo jen během tohoto vyprodaného festivalu, na který si např. stánky s jídlem zařídil pořadatel, každopádně např. oproti fesťákům v MeetFactory velmi příjemný rozdíl.

Co se jednotlivých sálů týče, tak ten největší Werk, kde hrají hlavně headlineři, je zhruba pro 1500 lidí. Před samotným pódiem je dost velký plac na stání, kolem kterého, za pár schody a menším zábradlím, se mezi jednotlivými bary nachází ochozy s další hromadou místa, odkud lze stále dobře vidět a slyšet. Jedinou nevýhodou budiž, že ve zmíněném zábradlí nad schody jsou jen čtyři otvory, kudy lze sejít pod stage, a když se tyto průchody ucpou, je to bez podlézání trochu boj. To, že bychom se do předních řad nedostali, se nám stalo ale jen dvakrát, a to na kapely, které nás fakt nezajímaly a přišli jsme na ně docela pozdě.

Když nějaká kapela hrála na hlavním pódiu, na ostatních byl logicky klid. No a jelikož jsou další dva sály výrazně menší než hlavní stage, v pauzách mezi headlinery naopak hrály oba menší kluby zároveň. V Halle, kam se může vejít kolem 700 lidí, hrála většina z těch nejzajímavějších kapel. Jedná se o klasický na délku orientovaný sál s obdélníkovým půdorysem.

Nejmenší venue je, řekněme, pro 300 lidí a jmenuje se Club. To je celkem netradiční místo, které mi připomíná třeba Kapu z Lince, akorát s balkonem, odkud vedou schody přímo před pódium. Zde z mého pohledu hrály hlavně no-name kapely a strávil jsem zde nejméně času, byť i v Clubu jsem paradoxně viděl jeden z nejlepších koncertů festivalu.

No a jelikož je hlavní stage podstatně větší než zmíněné menší sály, logicky to znamená, že se všichni návštěvníci rozhodně nevejdou všude. Když jste chtěli ale nějakou kapelu fakt vidět, stačilo na ni přijít třeba 10 minut před začátkem a v klidu jste se dostali až do prvních řad. To, že by byl nějaký klub z kapacitních důvodů uzavřen úplně a vy jste se tam nemohli dostat, jsem zde nezažil, byť je pravda, že na některých koncertech bylo natřískáno pořádně.

Jo a pivo? Hlavně lahváče za 4,5 €. Měli zde sice za stejnou cenu aji čepovaný Augustiner-Bräu, ale ten byl tak hnusný, že jsem bral raději lahve. Třeba pšeničný Paulaner je klasika, která neurazí. Vzhledem k tomu, že u vstupu nebyla vůbec žádná kontrola, klidně by sem šlo protáhnout placatku se slivovicí, ale tu jsem tentokrát trestuhodně nechal doma.

sobota 4. dubna 2026

Pojďme se ale konečně bavit o kapelách. Po příchodu pár minut před začátkem prvního koncertu nás před vstupem sice uvítala až překvapivě dlouhá fronta, ale po cca 15 minutách čekání se dostáváme dovnitř tak akorát na druhý/třetí song KOLDBRANN. Ty jsem viděl už před pár lety v Rakousku, kde mě sice bavili, ale nějaký extra silný zážitek jsem si z jejich koncertu neodnesl.

Ani tentokrát nemohu říct, že by mě vyloženě odpálili, ale zároveň musím uznat, že koncert odehráli solidní. Hned jako první kapela festivalu měli docela dobrý zvuk. Sice celkem dunivý, ale dobře rozpoznatelný. No a jelikož hrají spíše takový nasraný rokec než vyloženě nasypaný black metal, rozhodně to Koldbrann přišlo vhod, jelikož jim to přidalo trochu větší koule.

Ať se ale Norové snažili sebevíc, nejvíce pozornosti na sebe strhával zpěvák Mannevond. Nemůžu si pomoct, ale bez jeho agresivního vokálu by byla kapela poloviční a působila hlavně jako celkem srandovní zábavovka. Hrálo se jinak dost z poslední řadovky Ingen skånsel, ale vzpomínalo se hodně i na úplně první alba a dema.

A kupodivu musím říct, že ty úplně nejstarší fláky, třeba jako eponymní skladba Koldbrann, šlapaly naživo nejvíce. No a čím dýl hráli, tím více to makalo. A minimálně druhá polovina jejich setu s hodně nasypaným posledním party songem mě bavila fest. Jo, určitě aspoň o chlup lepší než v minulosti.

Následovala dvojice kapel, které jsem měl celkem na háku, ale když už jsme v areálu byli, taky jsme se na ně šli ze zajímavosti podívat. V Halle dostali prostor ukrajinští SEVEROTH. Ti hráli takový mix mezi silně atmosférickým black metalem s DSBM, za což mohly hlavně ječící vokály. Nebylo to špatné, byť lehce sladké a až s přehnaně čvachtajícím zvukem kopáků.

Dáme asi dva songy, které fungují přesně tak, jak bys od podobné hudby čekal. Rozjímat by u toho šlo, ambientní samply taky pomohly. Jenže když se následně začalo ozývat skandování hej hej hej, kroutím hlavou a odcházím. Jestli se tahle kapela snaží o jakoukoliv atmosféru, tímhle to naprosto zabila, byť by to jinak nemusel být špatný koncert.

Mnohem větší komedie se však odehrávala v Clubu, kde už nějakou dobu hráli rakousko-němečtí KYI. Jakože co dopiče tohle mělo být? Evidentně pár děcek hrajících si na über satanisch rituál. Svíčky, painty, vše až na totálně punkovou hudbu v pořádku. Jenže asi minutu po tom, co přicházíme do sálu, Kyi přestávají hrát a přichází zlatý hřeb večera.

Zpěvačka dotáhne na pódium na řetězu přivázanou koc nahoře bez, postaví ji do středu stage a začne ji polévat krví. Hezky pořádně na prsa, pak ji otočí a začne ji krví polévat i záda. Pokaždé ji nezapomene opatrně odhrnout vlasy, aby náhodou nepolila i je. Tvle, totální pecka.

Pak koc donutí kleknout na zem a začnou opět hrát totální hovadinu. Masakr! Lepší už to nebude, takže se zde raději déle nezdržujeme a jdeme to vydýchat ven na pivo. Highlight celého festivalu a jediné, co zde dávalo smysl, byl fakt, že to je kapela z Německa. 666 kvlt eternal!

Na hlavní stage naštěstí pak hrála podstatně kvalitnější kapela, která si navíc připravila speciální set. Norové URGEHAL totiž přijeli do Mnichova odehrát výroční set oslavující 20 let od vydání jejich beztak nejlepšího alba Goatcraft Torment. Už když jsem je viděl před třemi roky na Cosmic Void festivalu v Londýně, tak se jednalo o jeden z nejlepších trve norwegian black metal koncertů, na kterých jsem kdy byl.

No a jelikož svůj set tentokrát odpálili hláškou “This is satanic black metal!” a titulní peckou, bylo jasné, že i letos to bude rovněž velice v pořádku. Hned od samého začátku nadšeně řveme “Die for Satan!” a paříme po celý set, během kterého hrají album hezky od začátku do konce, jak jen to jde.

Zvuk mají Urgehal hezky špinavý, ale v tom nejlepším dobrém smyslu. Dobře to řeže, je agresivní, levá kytara byla po celý set trochu hlasitější než pravá, ale furt to skvěle makalo. V Londýně se během setu střídali dva zpěváci, tentokrát byl na pódiu jen jeden. Jednalo se o holohlavého Soratha z Beastcraft. Sorgar z Endezzma tentokrát chyběl, ale vlastně mi tam nijak zvlášť nechyběl.

Urgehal jinak pálí jednu pecku za druhou, vyhrávají to hity jako Antireligiøs nebo Satanic Black Metal in Hell, které skanduje celá hala. Druhá půlka setu mi poté, co Norové vystříleli ty největší pecky v první půlce, přišla možná o něco slabší než samotný začátek, i tak to byl ale opět kvlt a parádní blacková řežba po celou dobu.

Jestli ale někdo odehrál na Dark Easter Metal Meetingu opravdu vynikající koncert, byli to Kanaďané MISERERE LUMINIS. S těmi jsem se seznámil dva roky zpátky, když jsme jim v Praze předskakovali s Voluptas, a už tehdy byli úplně výborní. Letos vydali své nové album Sidera, které vyšlo u Debemur Morti a Miserere s ním sklízí samé nadšené reakce.

Vzhledem k tomu, že hráli v nejmenším Clubu, bylo na ně solidně narváno. Vlastně se jednalo o jediný koncert, před jehož začátkem byl uzavřen hlavní vstup a muselo se jít vrchním. To znamenalo, že se z balkonu dost lidí cpalo po schodech po boku pódia do už tak narvaného sálu. Kdo se sem ale dostal, určitě absolvování tlačenice nelitoval.

Sám jsem se na první část setu sekl na spodní části schodiště, přímo pod levým reprákem, takže teoreticky na jednom z nejhorších míst, kde člověk může stát. I přes tento fakt zde ale měli Miserere Luminis dost možná nejlepší zvuk z celého festivalu. Stejně jako posledně, i tentokrát s nimi jede celé turné Xavier z Gevurah, který je má fakt v malíčku a poslouchat tak nádherně znějící koncert byla zkrátka radost.

Hudbu Miserere Luminis jde shrnout jako silně atmosférický post-black metal, jenž je ale hodně promyšlený, dost progresivní a místy až najazzlý. Hodně zde dělají procítěné plochy tří kytar, které šly všechny krásně slyšet a hrály od sebe odlišitelné linky, ale největší hvězdou kapely je její bubeník Icare.

Ten totiž nejen že skvěle a docela komplikovaně hraje, on zároveň i výborně zpívá velkou část vokálních linek. O vokály se zde starají rovnou tři členové, kteří se dobře doplňují, ale zrovna Icare tu kapelu táhne úplně nejvíce. A ne, fakt se nejedná o náhodné řevy, ale o silně procítěné jekoty, z kterých až naskakuje husí kůže. Rozhodně nejlepší zpívající bubeník, co znám.

Miserere Luminis následně hráli v pondělí také v Praze, kde jsem rovněž nechyběl. A ano, i zde byli fakt super a měli výborný zvuk. Možná mi zde přišli méně atmosféričtí a chladní než v Mnichově, ale o to organičtější a s ještě přímějším kontaktem s publikem. Jestli jste ještě tuhle kapelu nikdy neviděli, tak příště na ně opravdu běžte. Naživo jsou totiž ještě podstatně lepší než z desky. Zatím nejlepší kapela festivalu, která potvrzuje, že i v roce 2026 má smysl hrát post-black, jen to musíte dělat např. tak jako Miserere Luminis.

VINTERLAND na hlavním pódiu následně patřili k dalším tahákům festivalu, který se po dlouhé neaktivitě vrátil se vzpomínkovým setem. Ti mají na letošek naplánovaných několik koncertů, během kterých hrají už třicet let starý materiál z jejich jediné řadovky Welcome My Last Chapter. Osobně jsem se na ně celkem těšil, protože tu desku mám ze starých časů docela rád. Ale upřímně, moc dobré to nebylo.

A nevím, zda je tentokrát na vině více zvukař nebo kapela, ale to, co hraje nejdůležitější roli na nahrávce - tedy velmi melodické kytarové linky, bylo naživo fakt dost mimo. A to hlavně u lead kytary. Zapomněl si borec naladit kytaru, nemá ladičku, neslyší se, nebo jsou jen Vinterland po těch letech absurdně nesehraní? Nevím. Ale někdo, kdo Welcome My Last Chapter zná docela dobře a má uši, nemohl nepoznat, že tohle je prostě špatné.

Zajímavé však bylo, že když jste odešli z hlavního placu před pódiem, vylezli výše a poslouchali Vinterland od baru, minimálně zvukově to bylo o dost lepší. Asi nemohu říct, že ten koncert byl úplná blbost, ale po Miserere Luminis to byl rozhodně kvalitativní propad a těch 30 let bez hraní šlo na kapele celkem znát. Kultovní status tedy budiž způsoben hlavně stářím kapely a uvidíme, zda se jim na Fortress festivalu v Anglii podaří složit úspěšnější reparát.

Islandští AUÐN, kteří pokračovali v Halle, byli najednou hned o něčem jiným. Ty jsem viděl v minulosti na Ascension festivalu, kde i přestože je doma vůbec neposlouchám, naživo odehráli fakt energický a skvěle odehraný koncert se super zvukem. A byť v Mnichově byli rozhodně více přeřvaní, než si pamatuju z Islandu, stejně mě jejich set opět dost bavil.

Minimálně jejich první polovina byla dostatečně nasypaná a tvrdá. Díky dost hlasitému zvuku, který byl jednak natlakovaný, ale zároveň dobře ostrý, měli fakt koule. Aspoň několik úvodních skladeb z jejich koncertu muselo bavit asi každého. Je to sice dost moderní provedení black metalu, které stojí hlavně na hezkých melodiích než na nějaké zlobě, i zpěvák se občas pouští skoro až do metalcore poloh, ale jinak je fakt namakanej a zvládá variabilní hlasové kreace dobře.

Patří sice k těm kapelám, které mají na pódiu tři kytary hlavně na oko, byť to na výsledný zvuk, snad až na zmíněnou hlasitost, má minimální vliv. Velkou část setu totiž aspoň dvě kytary hrály unisono. Možná to vylezlo více v druhé polovině, kdy se soustředili hlavně na sladké emo pasáže. Když zpěvák oznámil, že zklidní a začalo se brnkat a hrát na city, po dvou skladbách jsem se rozhodl využít následné pauzy k občerstvení. Rozhodně ale musím říct, že i mě, jako jejich tvorby neznalého posluchače, Auðn už podruhé naživo fakt bavili, plus měli i parádní světla. Tak zas někdy příště.

V Halle nicméně zůstávám téměř po celý zbytek soboty. Pokračují zde totiž SCHAMMASCH, které mám naživo docela rád. Minimálně jejich dva pražské koncerty ve Futuru a dávné vídeňské vystoupení před Urfaust jsem si užil hodně. Švýcaři letos slaví 10 let od vydání svého megalomanského alba Triangle, které na pár speciálních akcích hrají v celé délce. Mnichovský koncert však nepatřil mezi ně.

Osobně mě to až tak nemrzelo, protože i když mám Triangle celkem rád, furt z jejich tvorby preferuji jiná díla a mnohem raději si od Schammasch dám nějaký výběrový set. Předloňským albem The Maldoror Chants: Old Ocean se mi sice úplně do vkusu netrefili, ale jinak všechny ostatní nahrávky rozhodně mají co nabídnout.

Když však Švýcaři začali jednou z nových skladeb, celkem marně se snažím v jejich zvuku identifikovat kytary. Na to, že stejně jako x dalších kapel ve stejný den měli na pódiu tři kytary (což je celkem nezvyklé), pořádně z nich nejde slyšet ani jedna. Jasně, s postupem času se to pomalu rovnalo, ale rovnou řeknu, že ne tolik, jak bych si přál.

Rozhodně netvrdím, že měli být tak nahulení jako předchozí Auðn. Jejich hudba je přeci jen o něco komplexnější a méně námrd, ale s tím měkkým kytarovým zvukem to chce prostě buď více péče nebo aspoň otočit volume doprava. Třeba Miserere Luminis se to podařilo na výbornou. Přitom co se vizuální stránky týče, tak tam Švýcaři rozhodně vyhráli. A nemám na mysli jen kostýmy a nějaké pódiové ornamenty, ale i práci se světly.

Když začali hrát Golden Light z 12 let starého Contradiction, celé pódium se jim zbarvilo do zlaté barvy atd. Spolu s A Paradigm of Beauty z Hearts of No Light a songem Metanoia, což byl jediný zástupce z výročního Triangle, se asi jednalo o vrcholy setu. I Hail You, Old Ocean na závěr koncertu mě taky bavila dost, ale hned co ji dohráli, kapela zmizela. Dočkali jsme se tedy jen pěti skladeb.

Jasný, chápu, festivalový set, ale zrovna od téhle bandy bych čekal trochu více. Z prvního dílu The Maldoror Chants: Hermaphrodite, což stále považuji za kapelní top, z kterého jindy pravidelně hrají, tentokrát nezaznělo nic. K tomu ten zvuk, kterej fakt celou dobu lítal nahoru a dolů, ale stejně se pořádně nesrovnal. Jako hele, nemůžu říct, že by to bylo jako celek úplně špatné a že jsem si koncert Schammasch neužil, ale čekal bych zkrátka více a v minulosti už bylo lépe. Tak snad to příště opět klapne na výbornou.

Před tím, než přišel čas na můj osobní zlatý hřeb večera, jsme se šli aspoň na chvíli podívat do velkého sálu. Tam zrovna hráli BLACKBRAID. Kapela, která má z mého pohledu až nepochopitelný hype a sobotní headliner. Za úspěch zde může pravděpodobně hlavně indiánská image a kořeny. Jinak se jedná o jeden z mnoha zaměnitelných melodických hipster blacků à la Uada a spol.

Nepřekvapivě je na Blackbraid totálně nacpáno. Asi se jednalo o nejnarvanější kapelu z celého festivalu, což zase chápu docela dobře. Jejich hudba příjemně sype, i když jejich bubeník je lehce kulhavý, melodické riffy, které jsou docela béčkový vývar z Mgły, lezou do uší snadno, byť nějaký silnější zážitek zrovna nenabízí. Poslechnout si pár skladeb u piva nebylo špatné, na rozdíl od Deafheaven a jiných nesmyslů mě to úplně neuráželo, ale raději jsme se přesunuli zpátky do Halle.

Tam se totiž chystali SECRETS OF THE MOON. Ano, ta kapela, která před čtyřmi lety odehrála svou final show a ukončila svou existenci. A jelikož všichni víme, jak to s těmi posledními turné někdy bývá, najednou zde máme rok 2026 a kapela opět koncertuje. Sice si stále stojí za svým a prohlašuje, že tohle není žádný comeback nebo reunion, ale pouze unikátní možnost je vidět s výročním setem.

Letos totiž Němci slaví dvacet let od vydání své desky Antithesis, kterou na několika festivalech hrají od začátku do konce. No a jelikož se dle mého názoru jedná o nejlepší album od Secrets of the Moon, za možnost slyšet tuhle nahrávku komplet i naživo jsem hodně rád. Zvlášť, když jejich poslední show v Lipsku, které jsem se zúčastnil, byla sice dobrá, ale ne úplně dobře zvukově ošetřená.

A vzhledem k tomu, že i SotM vylezli na pódium se třemi kytarami, jsem moc rád, že měli v Mnichově mnohem lepší zvuk než třeba Schammasch a určitě vyzněli i lépe než před čtyřmi lety. Co hráli, je snad zřejmé. Ano, Antithesis zazněl hezky od začátku do konce a s radostí mohu říct, že ty staré songy stále vládnou. Už samotné skladby Versus a Ordinance hodně vkusně koncert otevřely, ale stejně jako při poslechu samotného alba, i naživo to bylo s každým dalším kusem čím dál lepší.

Na kapele je docela znát, že zestárla a vyzrála, a tak i když hraje dvacet let staré album, působí o něco kultivovaněji, což ve výsledku není vůbec na škodu. Jediný faktor, na kterém se věk trochu negativně podepsal, je Goldenův vokál. Ne, že by zpíval špatně, ale holt nikdo z nás nemládne a zvlášť u blackmetalového hlasu šla jeho částečná unavenost lehce slyšet.

Jinak lze ale sobotní koncert Secrets of the Moon bez přehánění označit za perfektní. Zvuk byl s každým songem čím dál lepší a lepší a i samotný set krásně gradoval. Od chvíle, kdy začali hrát Ghost a přišel čas na závěrečnou trojici, mohu vyloženě hovořit o nadšení. Svým způsobem jsem si i tentokrát uvědomoval, že tato éra SotM je vlastně dost Satyricon worship, ale rozhodně vydařený, který dokonce překonává některé desky této norské dvojice.

Úplným vrcholem pak byla dle očekávání dvojice Seraphim Is Dead a Lucifer Speaks. Tyhle pecky hráli Secrets of the Moon i v Lipsku, ale tentokrát, díky podstatně lepšímu zvuku, fakt makaly o dost víc, i když hráli v o něco nudnějším sále. Na závěrečný kus se k Němcům symbolicky přidal i zpěvák ze Schammasch a koncert tak společně uzavřeli. Jo, tohle byl pro mě určitě highlight prvního dne a už teď se těším na to, až tento set uvidím letos znovu na House of the Holy.

Jít po tomhle na kus setu UNLEASHED už byla pochopitelně celkem zbytečnost. Ale když už tam hráli a my měli stále chuť na další pivíčko, dáme jim aspoň na chvíli šanci. Překvapuje mě, že i tito švédští deathmetalisté mají docela dobrý a správně hutný zvuk. Pamatuju si, že když jsem je viděl na Steelfestu ve Finsku, tak mě nebavili prakticky ani minutu.

Tady to je o poznání lepší. Asi i díky dobře vybraným skladbám, které hráli hned ze samého začátku. Třeba taková Hammer Battalion Unleashed makala fakt dobře. Pak přišel čas i na úplně nové věci z loňské desky Fire upon Your Lands, během kterých se i frontman Johnny rozpovídal trochu více, než bylo nutné a koncert tak ztratil drive. Po nějaké půlhodině to tedy balíme a jdeme spát. Čekat dalších sto let na Death Metal Victory fakt nemá smysl. I tak jsem ale s prvním dnem festivalu už jen díky Urgehal, Miserere Luminis a Secrets of the Moon nadmíru spokojený.

neděle 5. dubna 2026

Nedělní ráno stejně jako v sobotu zrovna extra nespěcháme. V plánu máme pouze navštívit nedaleký park Hirschgarten, kde se nachází výběh s jeleny a také údajně největší pivní zahrádka na světě, kde jsme se potkali a lehce popili s Miserere Luminis. Prý se sem vejde až 8 tisíc lidí. Tohle zní opět jako slušná turistická past, ale ve výsledku tu podle mě měli jedno z nejlevnějších a nejpitelnějších piv v Mnichově, ke kterému si můžete poslechnout i tradiční německý hudební doprovod.

Za tuplák (samozřejmě částečný podmírák) zde dáte 8,5 € a osobně musím říct, že mi fakt chutnal. Nebezpečím budiž, že zrovna slušně pařilo slunko a stačilo do sebe poslat dva litry, aby měl člověk před festivalem trochu nakoupíno. Možností k jídlu tu je taky hromada, já osobně sáhl po grilované makrele, která je na váhu. Osobně jsem za ni dal nějakých 15 €, ale viděl jsem aji, jak člověk přede mnou dostal rybu za 27 €, takže docela bacha, o jak velký kus si řeknete.

První kapelu Lik kvůli pivovačce nestíháme, ale nemohu říct, že by mi to nějak extra vadilo. Reálně jsem neměl v plánu vidět ani další dvě bandy v menších klubech. Po krátké kontrole lze ale konstatovat, že THRON jsou takoví němečtí Necrophobic (a to mě fakt napadlo ještě dříve, než jsem otevřel M-A).

Sypali docela dobře a většina jejich skladeb stála hlavně na melodiích. Sice totálně kýčovitých, ale líbivých. Úplný nesmysl to, až na tradiční “hej, hej, hej” mezi skladbami, nebyl. Zároveň ale kapela, u které po prvních dvou skladbách víte, jak bude znít zbytek setu. Najebanost ze sluníčka k nějakému extra party módu nepobízela a jelikož nemáme úplně potřebu poslouchat Thron delší dobu, jdeme dál.

Nahlédneme ještě do Clubu, kde hrají jacísi SCHREIGARM. Na sobě oblečené celkem pěkné kostýmy, na pódiu nějaký šamanský totem. Vypadat to vypadalo dobře, ale hudební stránka byla pochopitelně zbytečnost. Kombinace okoukaných melodií, DSBM vokálů, čistých zpěvů a hrozně vlezlé němčiny mě zrovna nepřesvědčila. A když borci zahlásili “Are you ready for the next ritual?”, okamžitě se otáčím na patě a jdu raději pro další pivíčko.

Naštěstí hned s dalšími ENTHRONED jsme si krásně spravili chuť a zvedli laťku kvality nedělních kapel hodně vysoko. Přiznám se, že byť se jedná o zavedené jméno a asi nejznámější bandu z Belgie, vlastně jsem je v neděli viděl poprvé. To samozřejmě neznamená, že bych jejich tvorbu nesledoval a netěšil se na ně. Nicméně tak brutální námrd, co v Mnichově předvedli, jsem od nich nečekal ani náhodou.

Jednak teda byli fakt solidně nahlas, ale ve výsledku nezněli přepáleně, aby se v jejich hudbě nedalo orientovat. Ty kytarové včelíny a hlavně skladby z jejich loňské desky Ashspawn fungovaly dost dobře. Alfou a omegou dnešní tváře Enthroned je však jejich bubeník Menthor (mj. taky Lvcifyre, Nightbringer a další), který s nimi sype už od roku 2012 a je právem považován za jednoho z největších šílenců mezi blackmetalovými bubeníky.

To, co Menthor předvedl v Mnichově, byl fakt neskutečný náser. Jednak byl rychlejší než většina kulometů, ale kromě toho, že tam sázel až nelidsky rychlé koberce, mu perfektně šly i veškeré průšlapy a další drobnosti, které jeho hru dělaly pestřejší, aby nezněl jen jako pouhý automat. I když při tom, jak jsem ho poslouchal, tak jsem si říkal, že tohle je minimálně srovnatelná a v některých ohledech snad ještě větší palba než třeba Mysticum. A jestli existuje nějaký bubeník, co by zvládl hrát naživo i s Darkspace (byť stále tvrdím, že bych je s živým bubeníkem asi ani vidět nechtěl), je to nejspíše on. Zní to, že přeháním? Ne, opravdu to až tak absurdně nasypané bylo.

Díky bicím a přísně diktujícímu zvuku tedy Enthroned naživo vraždí nesrovnatelně více než z desek. Hrálo se hlavně z posledních alb, která jsou napěchovaná solidními riffy. Došlo tedy i na jeden úplně starý song z debutu, kde nehrál jediný stávající člen kapely (takže to je vlastně podobný revival jako třeba Napalm Death nebo In Flames). Ten starý flák zněl ve srovnání se zbytkem hlavně po kytarové stránce docela naivně, ale jelikož byl jenom jeden z jinak total nadrceného setu, vlastně mi jeho zařazení nevadilo.

Enthroned byli bez debat nejtvrdší a nejrychlejší kapelou celého festivalu, která svým nájebem strčila do kapsy nejen většinu war metalů, ale vlastně většinu věcí, co jsem kdy viděl. A když tohle srovnám třeba s letošním gigem Marduk, o kterých se kdysi psalo jako o jedné z nejagresivnějších kapel, tak by se měli jít stydět někam do kouta. A vzhledem k tomu, že aj zpěvák se svým jedovatým hlasem většinu setu exceloval, okamžitě Enthroned řadím na seznam kapel, co chci ideálně v nejbližší době vidět znova. Jo, takhle se to má dělat.

Po absolvování takového koncertu je asi pochopitelné, že následující kapely mě zrovna dvakrát nezajímaly. I tak ale aspoň ze slušnosti nakouknu, o co se vlastně jedná a jak jim to hraje. DECEMBRE NOIR se věnují takovému hopsavějšímu provedení death doomu. Napadá mě asociace s Novembers Doom nebo Saturnus, ale melodický death metal zde rozhodně dostává mnohem více prostoru než pořádný doom.

Plusem budiž poměrně dobrý dost hluboký vokál. Mínusem naopak až přehnaná vlezlost jednotlivých melodií a větší něžnost. Hudba pro holky docela ok, nemít kam odejít, asi to vydržím poslouchat, ale zároveň nemám důvod zde zůstávat.

Ze srandy nahlédnu i do Clubu na kus švýcarských VOLLMONDPROZESSION. Po spatření relativně hezkého loga na projekci mě ale okamžitě vyděsí totálně hrozný zpěv, který zní jako kvílení právě zabíjených prasat. Ne, moje tolerance na pičoviny je po Enthroned fakt hodně nízká, takže čau a jdu raději na pivo.

Ani následující THYRFING na hlavní stage mě kdovíjak neoslovili. Hlavním problémem v jejich případě byl až absurdně hlasitý zvuk. Ale ne napálený v dobrém slova smyslu jako třeba u Enthroned, ale fakt až bolestivý, který bez špuntů nešel vydržet poslouchat. Paradoxem ale budiž, že nejvíce přeřvané z jejich setu byly klávesy, které ani neměli na pódiu a šly ze samplů.

Přitom bych jinak řekl, že jejich koncert nebyl až tak blbý. Byť hrají viking folk black, rozhodně se nejedná o nějakou srandovní hopsačku k tancování. Naopak to je docela hutný a nasraný metal, který má i parádní vokál. Některé jejich pochodovačky měly určitě své kouzlo a aj bych si je užil o něco více rád, ale ne, přes ten absurdně přepálený zvuk se to fakt nedalo poslouchat.

Naopak RUÏM, kteří byli jednou z hlavních kapel, kvůli kterým jsem do Mnichova jel, měli naprosto topový zvuk hned od samého začátku. Ano, i je opět zvučil Xavier, který se o ně staral například také na loňském Brutale. A byť i v Octagonu vyzněla tahle Blasphemerova družina dost dobře, tentokrát, vzhledem k tomu, že nehráli v podivně tvarovaném venkovním prostoru mezi hradbami, ale v ideálním klubu, to bylo ještě několikrát lepší.

Obě kytary včetně všech podivně propletených disonancí byly krásně srozumitelné, ale co je důležité, byl to i o dost více metal. Ne přehnaně přeřvaný, ale tak akorát nahlas, abys nepotřeboval špunty a zároveň to pekelně makalo. Nadšený jsem byl pochopitelně i z diktujícího Césara za bicími, ale aji z Blasphemerova vokálu. Jo, ten správně zkažený 90s/00s Maniac worship mu jde fakt dobře, snad i lépe než Attilovi, kterého jinak totálně uctívám a má své nepopíratelné kvality, ale špína v hlase je prostě špína.

Nejen hudebně ale byli Ruïm skvělí, ono se na ně i dost hezky dívalo. Vsadili na relativně jednoduchý, ale hodně efektní vizuál. Na pódiu dvojice rohatých trojzubců a zakroucené R, přes které svítila elegantně měnící se světla. A minimálně červená zrovna jim fakt slušela. Netřeba víc propriet ani dalšího divadla.

Jinak se stejně jako na všech ostatních koncertech hrál téměř totožný setlist, tedy hlavně skladby z tři roky staré desky Black Royal Spiritism - I​.​ O Sino da Igreja, a to šest věcí. Tenhle aktualizovaný model Wolf's Lair Abyss se Blasphemerovi hodně povedl a kdo jiný by se měl dnes podobné hudbě věnovat, než právě on, žejo? A vzhledem k tomu, že Blasphemerovy desky Mayhem jsou ten nejlepší Mayhem a The Trve Mayhem z nich zas hrají jen pár skladeb s vynecháním Orda, osobně klidně řeknu, že tenhle hodinový set Ruïm v perfektních podmínkách jsem si fakt užil o dost více než letošní Mayhem v Praze, byť na Brutale jsem se loni tvářil ještě naopak.

Mezi vrcholy setu považuji hlavně fest napálenou skřípanici The Black House. Tam jak disharmonické kytary, tak bicí i kombinování čistých a řvaných zpěvů byl fakt totální úlet. “There is no hell” v klidnější titulní skladbě s perfektně nariffovaným závěrem rovněž krásně fungovalo. Ale vlastně celý ten koncert neměl jediné slabé místo. A stejně tak bych mohl vypíchnout třeba i Evig dissonans, kde zase makaly veškeré rytmické rozbitosti, během kterých si říkáte, že to snad už ani lepší být nemůže. A to jak po muzikantské stránce, tak i zvukově.

Došlo samozřejmě i na dva WLA covery, nejdříve na I Am Thy Labyrinth následovaný Fall of Seraphs. Ty Blasphemer uvedl hláškou “not sure if the band exists anymore, it was called Mayhem” a pozval na pódium Nornagesta. Frontman Enthroned je rovněž odeřval se ctí a stal se tak součástí dvou koncertů, které lze z celého festivalu považovat za to nejlepší. A nechápejte mě špatně, rozhodně i tyto, dnes již téměř 30 let staré songy v podání Ruïm makaly. Stejně mám ale pocit, že ty novější skladby v Mnichově vládly.

Na závěr pak Ruïm zahráli ještě O Sino da Igreja, čímž se rozloučili a já mám okamžitě jasné v tom, že tohle byl spolu s Misotheist v Trondheimu ten nejlepší blackmetalový koncert, co jsem letos viděl. Jestli totakovou pecku včetně perfektního zvuku zvládne Blasphemer a spol. předvést i na letošním ETEFu, mají se všichni na co těšit.

V případě 1914 pak nepřekvapilo, že i největší sál byl narvaný k prasknutí. Vlastně se opakovala situace jako během sobotních Blackbraid. Melodická šaškárna v kostýmech, na kterou došlo lidí jak sraček. Když je chvíli poslouchám, tak popularitu samozřejmě chápu.

Ona to je stejně nevkusná sranda, která jde naprosto vstříc posluchači, podobně jako třeba Kanonenfieber. Je nicméně smutné, že tohle a Blackbraid byly aspoň dle návštěvnosti dvě největší kapely jinak celkem zajímavého festivalu, což evidentně ovlivní i line-up dalších ročníků. Ale co, lidi na chujoviny vždycky chodili, naopak já nemusím vidět vše, tak si jdeme dát jídlo a venkovní klídek.

Blížil se totiž závěr celého festivalu a to, kvůli čemu jsme přijeli. Ještě předtím ale v Halle hráli WHOREDOM RIFE, na které se jdeme ze slušnosti taky opět podívat. Za poslední dobu, kdy hrají skoro všude, jsem je viděl už hodněkrát a málokdy to bylo stoprocentně výborné. Tentokrát ale překvapili tím, že měli hned od začátku na jejich poměry fakt dost dobrý zvuk.

Nevýhodou velké kapely v menším sále byl ovšem fakt, že na ně nebylo k hnutí. Do klubu jsme se na ně sice stále dostali bez problémů, ale jelikož jsme věděli, že budeme muset odejít před koncem, tak se nám nechtělo cpát s předstihem do předních řad. No a vzadu bylo dost nacpáno, plus furt lidé courali tam a zpátky, což zážitek trochu kazilo.

A byť jsem neviděl úplně celý set a po těch letech jejich koncerty až tak neprožívám, stejně musím říct, že to byla jedna z nejlepších show Whoredom Rife, co jsem kdy viděl. Hned od epického nástupu vládl jak tradičně nasraný vokál, tak i skvěle nazvučené kytary. A byť vlastně jde říct, že stejně jako hodně dalších kapel, i oni hráli primárně melodický black metal, šel zde obrovsky poznat rozdíl oproti tomu, když ty melodické riffy skládá někdo z Norska, kdo pro ně má opravdu cit. Jsou možná až přehnaně hymnické, ale ne popově kýčovité jako v případě některých jejich předchůdců.

Vlastně si až říkám, že je škoda, že nehráli jindy a že kvůli následující kapele musíme odejít dříve a nemohu zůstat na celý set. Jejich domácí koncert v Trondheimu to sice nepřekonalo, ale lepší než loňský Celebrare Noctem to bylo určitě. Ale co, nejpozději v lednu je uvidím v Norsku znova, takže někdy po půlce mizíme a můžeme se těšit na repete.

Hlavní kapelou, od které jsem očekával úplně nejvíce, byli bez debat TRIPTYKON. Skupina Thomase Gabriela Fischera, s kterou pokračuje ve své hudební vizi po definitivním konci Celtic Frost. Měl jsem to štěstí vidět oba dva koncerty, které Triptykon odehráli na Brutal Assaultu a pokaždé se pro mě jednalo o jeden z highlightů daného ročníku. Koneckonců i koncerty Hellhammer byly v pevnosti vždycky super. Zkrátka vše, na co Tom G. Warrior sáhne, je skvělé. Nikdy jsem však neměl tu možnost vidět Triptykon v klubu.

Když jsem lístek na Dark Easter Metal Meeting kupoval, reálně bylo pouze oznámeno, že zde zahrají Triptykon bez dalších specifikací, což mi osobně spolu s dalšími kapelami stačilo ke štěstí. Krátce před festivalem ale přišel announcement o tom, že zde kapela oslaví speciálním setem dvacáté výročí desky Monotheist. No a jelikož Monotheist je bez debat nejlepší deskou Celtic Frost a celkově jedno z nejlepších a nejvíce heavy extrémních metalových alb, co vznikla v tomhle miléniu, okamžitě jsem se na tento koncert začal těšit o to více.

Otázkou ale bylo, co přesně to znamená? Zahrají Triptykon celý Monotheist od začátku do konce? Čas by na to měli a osobně by mi to vůbec nevadilo. Znamenalo by to ovšem fakt hodně příprav a několik speciálních hostů, což mi zrovna u této relativně malé akce a oznámení vyloženě na poslední chvíli přišlo méně pravděpodobné. Další variantou bylo to, že Triptykon během svého setu zahrají větší počet skladeb z tohoto alba, které doplní tím nejlepším z vlastní tvorby. A jelikož mám jak Melana Chasmata, tak hlavně Eparistera Daimones hodně rád, uvítal bych i tento přístup.

Poté, co tato čtveřice nastoupila na pódium po intru Totengott, to opravdu vypadalo, že by mohli odehrát Monotheist pěkně song po songu. Začínali jak jinak než skladbou Progeny, kterou údajně jako Triptykon ještě nikdy nehráli. A ano, hned od tohoto prvního fláku bylo jasné, že tenhle koncert bude opravdu zážitek. Typičo, to je zvuk! To byla masivnost sama. Nahlas tak akorát (takže dost) a ty kytary fakt drtily kosti. Jo, Triptykon (a vlastně už CF na Monotheist) na tomhle heavy zvuku prostě stojí a i v minulosti potvrdili, že ho mají v malíčku. Když ale něco podobného vytáhneš v klubu, účinek se ve srovnání s open airem ještě znásobí.

Pokračuje se hezky pěkně s Ground. “Oh God, why have you forsaken me?” skanduje prakticky každý, kytarové stěny a vazby řežou hlavy od krků, úderné bicí je zadupávají do země a Fischerovy opakované deklamace vzývají k posedlosti. Absolutní vrchol nejen celého setu Triptykon, ale i celého festivalu a snad jeden z mých nejsilnější koncertních zážitků vůbec, přišel ovšem s třetí skladbou.

A Dying God Coming into Human Flesh je rozhodně unikátní song a jeden z nejznámějších od Celtic Frost. Ani CF, ani Triptykon ale kupodivu tuto tryznu naživo nehrávali až do loňského roku, kdy se ji Fischer po Ainově smrti konečně rozhodl zařadit do všech koncertů. Sám v některých rozhovorech přiznal, že se jedná o jednu z nejlepších věcí, co s Ainem kdy složili, ale i přes její minimalismus zároveň o jednu z nejtěžších. Jednak se zde musí Tom poprat s Martinovy zpěvy a Victor Santura naopak přesně pracuje s loopovanými kytarami.

Když se ale Triptykon do Dying God pustili, okamžitě naskakuje husina prakticky po celém těle. Živému provedení samozřejmě pomáhá výborný zvuk, ale i samotný zpěv. Kurvafix, že to šedesátník Fischer odzpívá AŽ TAK skvěle, jsem nečekal ani náhodou. Tohle fakt bylo ještě podstatně lepší než z alba a předčilo veškerá má očekávání. No a když se pustili do té závěrečné gradace, kterou zakončilo obligátní ugh!, vyhrálo to všechny vesmíry. Neskutečné.

Pak ale nastal moment, kdy nám došlo, že přeci jen nepůjde o Monotheist only set a dočkáme se i dalších skladeb. Po krátkém proslovu začala čtveřice hrát svůj song Goetia, za který jsem ale ve výsledku taky moc rád. Je to beztak nejlepší flák kapely a bez něj by to prostě nebyl gig Triptykon. “Lie upon lie, mankind shall die” zkrátka muselo znaznít. Stejně tak navazující Altar of Deceit patří k tomu nejlepšímu z poslední, již 12 let staré desky. Klidnější Aurorae z téhož alba rovněž fungovala skvěle. Po tenhle moment jsem s výběrem skladeb stále naprosto happy.

Menší otazník nastal ve chvíli, kdy Tom řekl, že se snaží s Victorem držet ducha Celtic Frost naživu a zahráli Sorrows of the Moon z Into the Pandemonium. Ne, že by to nebyla skvělá skladba, ale tak trochu mi přišlo, že do zbytku setu úplně nezapadla. Vypalovačka Circle of the Tyrants naopak určitě potěšila všechny headbangery. A i já si chrochtám blahem, protože v tom pomalejším, ale o to více heavy provedení od Triptykon mě baví ještě o dost více než její prehistorická studiová verze.

V závěru koncertu se ale naštěstí opět vracíme ke skladbám z Monotheist, a to konkrétně Domain of Decay, kterou také údajně ani Celtic Frost, ani Triptykon nikdy předtím nehráli. No a úplný konec patřil patnáctiminutovému opusu Synagoga Satanae. Tu sice Triptykon naživo sem tam hrávali, ale já ji slyšel na koncertě prvně a tak mě dostává, jaká to je tíha. Santura zde rovněž skvěle doplňuje Ainovy linky, aby mohli s Fischerem zpívat dvojhlasy. No prostě ultimátní.

Hotovo, hodinu a čtvrt dlouhý set je u konce a je jasné, že máme za sebou nejlepší gig festivalu, kterému lze jen stěží co vytknout. A pokud existuje jediná věc, kvůli které lze brblat, je to fakt, že nehráli ještě Ain Elohim, který chyběl k úplné dokonalosti, byť jej v minulosti na pár akcích taky už Triptykon hráli. Nakonec tedy z Monotheist zaznělo “jen” pět věcí, ale těhle pět skladeb mělo dohromady kolem čtyřiceti minut. No a ty další songy, které Triptykon vybrali, patří rovněž k tomu nejlepšímu, co kdy Fischer složil. Takže nahrazení těch klidnějších skladeb se zpěvačkami jinými vály rovněž vnímám jako dobrý tah. Jasně, asi to nebylo až tak speciální, jako kdyby na své výročí opravdu odehráli celé tohle přelomové album od začátku do konce, i tak se ale jednalo o koncert, kvůli kterému se oplatilo do Mnichova jet.

Po tomhle logicky musíme ten zážitek nejdříve vstřebat, takže okamžitý úprk na další kapely nepřichází v úvahu. Hrál jsem si s myšlenkou, zda rovnou vše jebat a že pojedeme na hotel, ale jelikož nebylo až tak pozdě, rozhodli jsme se ještě něco sníst a přeci jen ještě mrknout aspoň na skladbu nebo dvě od úplně posledních kapel. Volba nakonec padla na nejmenší Club a HAIL SPIRIT NOIR.

Na ty bylo oproti sobotním Miserere Luminis poloprázdno a celkem rychle chápu proč. Kapelu jsem měl z nějakého důvodu zafixovanou jako nějaký progresivní nebo psychedelický black. Koneckonců i na Metal-Archives mají mezi spřízněnými kapelami na prvních místech Oranssi Pazuzu a A Forest of Stars, tak si říkám, že to nemůže být špatné, ne?

Jak šeredně jsem se mýlil! Prog to asi ještě s přimhouřenýma očima byl, nějaká snaha o atmošku tu možná taky byla, ale jinak to bylo pseudo-navoněné umění, které hodně hraničilo s kýčem. Vzhledem k tomu, že jsem viděl asi jen poslední dvě skladby, mě neberte za slovo, možná ty předchozí byly lepší. Ale úplně poslední Haire Pneuma Skoteino z jejich debutové desky fakt byla totální tancovačka jak na nějaké diskotéce. No, asi dobře, že jsme sem úplně nespěchali.

No a z úplně posledních GRAVE vidíme taky jen pár skladeb. Jednak mě už zabíjela únava a hlavně jsem byl zklamaný tím, že vlastně na pódium došla trochu jiná kapela, než jsem čekal. Někteří víte, že na loňském Brutale hráli Grave v původní sestavě s Jörgenem s basou a za mikrofonem. No a jelikož mám jeho vokál i z dalších kapel dost rád a festival sliboval, že zde Grave odehrají oldschool set včetně materiálu z dob Corpse (kde rovněž hrál), nějak jsem automaticky s jeho účastí počítal.

Opak byl však pravdou. Jörgen Sandström nikde, místo něj v Mnichově zpíval Ola Lindgren. Jeho vokál je sice taky dobrý, ale nebudu lhát, není to úplně ono. Grave mají dost hutný Švédsko-deathový zvuk, v kterém sice moc nejde rozumět jednotlivým riffům, ale kule má. Na to, že byli vedeni na plakátech prakticky jako jedni z headlinerů, na ně v klubu už skoro nikdo není. To asi něco vypovídá o zájmu blackmetalistů o death metal, který sice není až tak vzdálený žánr, ale sami víme, že minimálně pro konzervativce to určitě není úplně ono.

Švédové si každopádně jedou to svoje tupatupatupa, tlačí to, je to nahlas, docela to maká, blbé to rozhodně není. Hrát o několik hodin dříve, rád se na ně podívám, ale už jsme toho měli dost. To, kvůli čemu jsme přijeli, jsme už viděli a jsme z toho nadšení, cokoliv dalšího byl už jen bonus. Venku se navíc honí slabé přeháňky, takže chytit brzký autobus k ubytku se jeví jako rozumná volba, které zpětně nelitujeme.

Dark Easter Metal Meeting 2026 byl tímto u konce a nám už zbývalo pouze dojet další den do Prahy a pokračovat ve výše zmíněné párty s Miserere Luminis ve Vopici. Každopádně mohu ale říct, že i přes veškeré náklady si myslím, že tato návštěva Mnichova stála za to. Backstage München, kde se festival odehrává, je fakt skvělý koncertní komplex a minimálně koncerty Triptykon, Ruïm, Enthroned, Secrets of the Moon, Miserere Luminis a Urgehal byly výborné. Takže pokud pořadatelé někdy v budoucnu poskládají aspoň podobně zajímavý line-up jako letos, opětovné návštěvě se asi nebudu úplně bránit.