Kdy: 4. dubna 2026
Kde: Belgie, Brusel - Ancienne Belgique, Vanhaerents Art Collection, Palace & Antverpy - Trix

Posledních 7 let jsem do zahraničí za muzikou vyrážel téměř jen na metal (ItAF, VBE, ChD, Mare, Khanate, Pyrrhon, CN a on i ten Stravinskij tak trochu „metal“ byl) a postupně rostla chuť si konečně zas dát nějaký multižánrový, chcete-li hipsterský, festival. Navíc tomu letos konečně začala být nakloněná i finančně-časová rodinná situace, byť je to furt náročný, neasi, takže výlet na 1-2 dny max. Silnou sestavu měl tradičně z jarní nabídky haagský Rewire, ale ten se mi míň hodil časově, vyšlo by to dráž, mám radši menší akce a taky se pak vyprodal.

O bruselském BRDCST vím asi 2 roky a letos mi přišel line-up zatím nejzajímavější, cena denních vstupenek (40 €) byla i pro našince poměrně vstřícná (s granty umí, no). Navíc na sobotu vycházela letenka do Charleroi na až úsměvných 412 Kč + teda bus a vlak do Bruselu cca 360 Kč, ale i tak fajn. Takže jsem jí koupil asi 6 týdnů před akcí s tím, že se uvidí… No a nakonec i na ten metal došlo, protože se stejný den konal v nedalekých Antverpách Samhain festival, kde měli odehrát Mysticum svůj údajně poslední koncert. Nejsem sice zrovna jejich velký fanoušek, ale vidět jsem je jednou chtěl, takže teď nebo nikdy. A šlo je v posledních letech někde vidět levněji než za těch 73,5 € = cena denního lístku? V ceně jsem měl i Esoteric, Aluk Todolo, Ashenspire, Triump of Death a další, ale neviděl je, protože se žel třískali s tím, na co jsem vyrazil primárně v rámci BRDCST.

Letenky zpět byly drahý a musel bych dopo zas do Charleroi, nebo letět až večer z Bruselu ještě dráž. Takže jsem pro zpáteční cestu zvolil vlak (včasná přes Cheb asi 2200 Kč). Mělo se hrát do 3 ráno a vlak odjížděl v 6:23, čímž jsem ušetřil za nocleh (+ kvaziekofašismus?). Navíc bylo jízdenky možné s drobným penále (74 Kč) vrátit. Pořád jsem totiž napůl počítal s tím, že se něco posere a odpískám to. A skoro to tak i dopadlo - týden před akcí na mě skočil bacil, otravnou „rýmičku“ mám doteď a jako bonus jsem si rozfiknul palec pravý ruky tak debilně, že jsem musel poprvý v životě na šití (jasný, „prkotina“, ale až když ten palec nemůžete používat, zjistíte, jak moc ho potřebujete). Vstupenky na oba festivaly jsem koupil až den před akcí s tím, že to teda nějak dám a jo, + - v poho. Cesta proběhla ok, bez zpoždění, pobavilo, že si mě „náhodně“ při letištní kontrole vzala slečna bokem a kontrolovala mi ruce detektorem na nebezpečné látky (a nic viď :/).

Většina BRDCST festivalu se konala od pátku do pondělí v klubu Ancienne Belgique v historickém centru Bruselu, ale první sobotní koncert se odehrál přes ulici v Palace – nejstarším kině ve městě (1913). Jeho stáří bylo znát jen ze secesní fasády a výstavy starých promítaček, interiér a vybavení byly moderní s velkým plátnem. Na místo dorážím až 15 min. po začátku. Nejdřív nepříjemně překvapila informace, že vstup „grátis“ byl kdovíproč jen pro prvních 100 lidí s festivalovou vstupenkou a musím si 9 € připlatit. Na webu festu o tom nic nebylo, asi to proběhlo jen na facebooku? Nejdřív si říkám wtf (!?) - nasrat, ale pak jsem jim to teda dal, i tak to bylo asi 2x levnější než loni v Praze.

Podivínské duo XIU XIU zde prezentovalo svůj tribut/reinterpretaci filmu a live soundtracku Eraserhead, se kterým vystoupili i loni ve vyprodaném DOXu (nebyl jsem) v rámci výstavy Davida Lynche (byl jsem), jenž pro ně byl zjevně zásadní inspirací - viz i tribut Twin Peaks dříve. Projekci tvořila celkem povedená, atmosférická koláž krátkých scének, výjevů, obrazů, plastik a fotek – temně mysteriózní, zneklidňující i divnohumorný surrealismus, místy až dadaismus (slepice!), připomínal krom estetiky Mazací hlavy i jiné krátké Davidovy filmy a díla na zmíněné výstavě.

I hudebně se to neslo zhruba v duchu onoho soundtracku od Lynche a Spleta, ale připomnělo i třeba Nurse With Wound. Tedy kombinace elektroakustiky, musique concrète, (post-)industrialu, noise, darkambientních a jiných bizarních pazvuků, synthů, chvílemi i poměrně úderné rytmiky Angely Seo na elektropad/perkusi. Ta i Stewart místy vydávali různé zvířecí, nestvůrné pazvuky přes extrémně zefektované mikrofony. Jamie mj. i roztáčel manuální sirénu, ke konci citlivě zapěl píseň Dámy v radiátoru „In Heaven“, dlouze cinkal zvonečky a následně zuřivě rozmlátil pár sklenic v sudu a rozšmelcoval je kovovou tyčí. A jó, převážně zábavný, atmo, místy až mindfuckoidní, místy trošku rozpačitý, ale byť jsem viděl jen 2/3 setu, za těch 9 éček navíc to stálo.

Pak následoval přesun do pár ulic vzdálené Vanhaerents Art Collection, galerie moderního umění. Jde o třípatrovou, bývalou industriální budovu (1926) s kovovými, točitými schodišti. Mezi koncerty si bylo možné prohlédnout expozici, asi i většina obrazů a exponátů různou měrou zaujala, něco nevim, dál, jako obyčejně. Hrálo se v jedné větší místnosti působící jako skladiště s dřevěnými bednami, ale taky s pohodlnými židlemi a vysokým stropem, tudíž i dobrými akustickými podmínkami pro drone apod. hudbu.

Kurátorem sobotního programu byl Stephen O'Malley a tudíž šlo mj. i o prezentaci a oslavu 15. výročí od založení jeho labelu Ideologic Organ. Ten se mj. v roce 2011 zasloužil asi o první vydání nahrávky Phurpa mimo Rusko a Polsko, čímž se nejspíš dostali do trochu širšího povědomí. Dále tam vyšly i nahrávky The Necks, Attily Csihára (ti hráli na BRDCST 2024), Iancu Dumitrescua, Gammelsæter & Marhaug, Susan Alcorn, Ákose Rózmanna a dalších. A taky těch, jejichž hudba následně zazněla.

TIMOTHY ARCHAMBAULT ve svém moderním saku a brýlích nepůsobil zrovna jako někdo, kdo se věnuje tradiční hudbě původních obyvatel Severní Ameriky („indiánů“), kteří se zvou Algonquin. „Čírko“ na hlavě už trochu podezřelé bylo, ale až kostěný náhrdelník a zvláštní flétna ukázala, odkud vítr vane – ta je ostatně pro zmíněný lid esencí větru. Dle tamní tradice Archambault každý motiv zahrál 7x. No ani nevím, jestli tomu říkat motiv, prostě 7x zahrál velmi táhlý tón a přešel k dalšímu.

Hmm, co z toho vyleze? Trochu zív. Postupně ale přešel i k zajímavějším, jakoby „špinavějším / roztřepeným“ témbrům a nějak jsem se i na ten obřadní, strohý minimalismus naladil a v duchu se přenesl kamsi do divočiny, kde je tahle hudba doma. Celkově spíš jen tak nějak fajn, ale jak se říká, něco do sebe to mělo. I tak šlo ale o nejslabší část akce.

GOLEM MECANIQUE byla jediným projektem/kapelou, kterou jsem ze sobotního line-upu už dříve živě viděl/slyšel, takže jediná jistota. Těžko k ní uvést něco, co už jsem nenapsal do recenze loňské desky. Takže jen zopakuju, že její drone na boite à bourdon (zvláštní mechanickou niněru) má na mě až nadpřirozeně hypnotický a až „magický“ účinek, který se znovu potvrdil i živě. Drone na hurdy-gurdy dělá více lidí, ale některá zvláštní, disonantní křížení tónů, barev a způsob, jak je Karen pomalu posouvá a míchá, mi přijde jedinečný. Je v tom i přes meditativnost jakési výstražné napětí a neodvratná, tragická fatálnost.

A zpívala taky pěkně, neasi. V porovnání s vystoupením v MeetFactory na Alternativě 2022 byla možnost si tu pohodlně sednout a opřít se, což je u téhle hudby velké + pomáhající patřičnému ponoru. Navíc šlo tentokrát o trve pvre niněra + zpěv set, který nakonec „nezkazil“ black drone doom kytarista (v MF nebyl špatný, ale mám GM radši čistý, bez kytary). Tudíž hudebně tentokrát asi lepší. Naopak vizuálně to bylo hezčí v Praze – šero a vhodná atmo světla k dronům a zpěvům téhle gotičky sedly líp. Tady v prosvětleném „skladišti“ s obřím, rušivým obrazem superhrdinky/formulové závodnice (či co to bylo?) v pozadí nic moc no. Ale to se dalo vyřešit zavřením očí – tak se ostatně tahle hudba užívá nejlépe. Škoda taky, že hrála jen lehce přes půl hodiny, byť měla čas 45 min., uteklo mi to až moc rychle. Ale byla to silná, pohlcující půlhodinka.

Nevím jak jméno, ale zpěv JESSIKY KENNEY zná i mnohý alternativní metalista. Třeba z Big Church od SunnO))) (M&D), ve které kromě sborů spolu s manželem Eyvindem Kangem aranžovala i smyčce a dechy, oba působili i v Secret Chiefs 3 - mj. vříská i v jejich Exterminating Angel. Dále pěla i v 1. a 6. skladbě na Quaternity od Sabbath Assembly, v nichž se potkala s varhanami Edwarda z Negative Plane a vokály Kvohsta a Marji z Hexvessel. Spolupracovala i s Kayo Dot, Asva, WiiTR a dalšími. Nejčastěji však nahrává a vystupuje v duu s Kangem (O))) už jim vydal několik desek), její sólová vystoupení jsou poměrně vzácná.

Jessika nápaditě využila potenciál prostoru a oproti statičtějším předchůdcům přidala trochu performance. Její zpěv se začal linout z centrální haly a postupně se přibližoval. Po příchodu do skladiště jakoby rituálně obešla obecenstvo, zpěv prokládala „strašidelným“ skuhráním (pobavilo, že zrovna na tuhle divnou paní vzala nějaká mamina děti cca věku 3 a 5 let – zdály se ale ok). Až potom zasedla na koberec k mikrofonu a shruti boxu (malé indické harmonium), na které se droneově doprovázela. Její zpěvy čerpaly převážně asi hlavně z perské, či jiné východní tradice, někdy byly i neurčitěji spirituální s trochou zaříkávání a divnozvuků. V pár chvílích mi něčím připomněla i třeba Meredith Monk, Ivu Bittovou, Sheilu Chandru, Moniku Edvardsen či Jenny Hval.

Má fakt moc pěknou, zajímavou barvu hlasu, slušný rozsah a precizní techniku včetně práce s dechem – některé táhlé zpěvy s vibraty a dalšími nuancemi obzvlášť zapůsobily. Její projev byl jistý, přesvědčivý, lehký, hluboký i zábavný. Na albech má i polohy, které mi trochu vadí, ale živě mi od ní sedlo všechno, pomohla i zmíněná akustika prostoru. Asi nejpříjemnější překvapení a jeden ze 3 nej koncertů toho dne i noci.

Později v galerii vystoupila i cellistka Lucy Railton a ambientní hvězdička Claire Rousay. I ty bych slyšel rád a taky feeo, Sumac, Nihiloxica a Lorda Spikehearta v Ancienne Belgique, ale holt už byl pomalu čas vyrazit do Antverp na metal. Po cestě ale ještě dávám asi 18 minut ze setu ONE LEG ONE EYE v AB. Potěšilo, že sekuriťák mi kvůli bezpečnosti sice mrknul do batohu, ale v klidu pustil s vlastním pitím i jídlem dovnitř, při druhém příchodu už batoh ani vidět nechtěl. V AB je 5 stagí, nejvyšší Main Hall má kapacitu 2000, nejmenší Salon asi 55 (o něm dále), Klub cca 280. Na OLOE byl už slušně zaplněn, ale ještě ok. Jde o projekt Iana Lynche z mnohem slavnějších Lankum, kterého živě doplňuje George Brennan.

Spolu zde hráli nové album Crone, které vyjde v květnu. Lynch zpočátku droneoval, kvílel a mečel na dudy, Brennan pouštěl samply asi z nějakého mytologického filmu a též lehce drone/noiseoval na synthy a jinou elektroniku. Lynch pak zapěl nějaké irské melancholické hymny, přišel mi trochu nastydlý, ale zpíval dobře i tak. Oproti Lankum i Shovel Dance Collective, které jsem viděl před/loni jsou OLOE syrovější, droneově psychedeličtější, harmonie asi jen ve zpěvech a neznám vše, ale snad úplně bez irského juchání i líbezného kýče. Trošku mi připomněli i Tongue Depressor, byť One Leg jsou přece jen víc drone folk se zpěvem. Zvuk v pořádku, vyvážený, plný, tak akorát nahlas i basy. Později asi došlo i na nějaký strunný nástroj, nejspíš by mě to bavilo celé, ale už byl čas chvátat na vlak.

Cesta do Antverp trvala asi 50 minut, po příjezdu valím svižně směrem ke klubu východně od centra, po chvíli naskakuju do tramvaje, popojedu 2 stanice a pak už jen pár set metrů pěšky, od nádraží to ke klubu trvalo asi necelých 20 min. Oproti AB mě do zdejšího Trixu borci na vstupu nepustili ani s vodou, s jídlem problém neměli.

Trix má 3 stage, v nejmenší Café (kapacita 200) stíhám posledních 15 minut MÜTTERLEIN. Skoro plno, ale nenarváno, současně totiž hráli v Club stagi (450) i Hexvessel. Přes mlhu a světla ani nebylo vidět, jestli je Marion Leclerq (ex?-Eitrin s Vindsvalem a Dehn Sorou, ex-Overmars atd.) na pódiu sama, nebo hraje s bubeníkem či někým dalším, krom ní byly vidět jen srpovité symboly na tyčích, rytmika zněla trochu jinak než z desek, ale je možné, že jela ze sampleru. Marion to řvalo obstojně, něco hrála i na synthy a bzučela tremola na kytaru. Takový mix electro-industrialu, post-blackened metalu a darkwave, tak nějak fajn, ke konci myslím nějaký lepší rytmus/nápad, už přesně nevím.

Hlavní sál, ve kterém MYSTICUM odehráli svůj (údajně) poslední koncert, byl fakt super. Asi i jeden z nej prostorů podobné velikosti (1100 hlav), ve kterém jsem byl. Před pódiem rovná plocha, ale asi 2/3 sálu tvořily postupně se zvyšující stupně směrem ke zvukaři, takže si snad každý mohl najít místo, odkud pěkně viděl. Já zvolil hned první stupínek uprostřed, abych byl aspoň trošku übermensch, ale pořád i celkem blízko pódia. Klimatizace, dost široký i vysoký pódium. Lidí bych tipoval zhruba tak 700-800, místa dost. A nadstandardně kvalitní světelná výbava, kterou si teda nejspíš Norové sami nadiktovali.

Zvuk naprosto precizní hned od začátku, hlasitý, řízný, všechno čitelný, vyvážený, plný. Rytmika rubala, norský cirkulárky bzučely osto666, vokály přísný i basa slyšitelná, asi nemám, co bych vytknul. Jako nebál bych se to vohulit ještě o trošku víc, ale to já skoro vždycky, nakládalo to solidně. A ta světla – nenapadá mě teď blackmetalová kapela, která by je měla tak skvěle vymyšlený a hlavně s hudbou synchronizovaný, zvlášť ty bílý světelný sloupy, mříže, sítě, i pentagramček byl! A ty stroboskopy! Když rozjeli nejrychlejší speedcore/gabber pekla, tak jsem se musel zasmát, jak je to až „přehnaný“ (jen v dobrým), blackmetalová Star Wars laser palba, Satanovo Impérium vrací úder i militantní pochody Lorda Vadera!

Projekce byla asi menší, než jí mívali na velkých festivalech dříve, ale oproti Planetáriu alespoň v adekvátním rozlišení. Satan, orlice s pentagramčekem, LSD Lucifer, houbičky, buchny, spirály aj. digipekla samozřejmě v pořádku, ale světla dávala nejvíc. Jak už jsem zmínil výše, fanoušek studiovek kapely jsem spíš vlažný, ale dle reportů, vyprávění a videí jsem si říkal, že živě to může ve správném nastavení fungovat výrazně líp - a taky že jo. Kupodivu bych i řekl, že ty novější věci z Planet Satan koncertně makaj snad i líp než kvlty z In the Streams of Inferno. Starší mají možná trochu lepší, chladnější, temnější atmo riffy, ale novější zas víc úderně rychtujou rytmicky, což živě vynikne. Nicméně i Black Magic Mushrooms a Kingdom Comes šlapaly hodně dobře, neasi. A jo, částečně je to i celkem úsměvná black metal/hard techno až aggrotech tucka, ale naživo to vadí míň, kope to, party hard, faktor pařby 6.66!

Abych jen nechválil, zpočátku mě nasralo snad 8,8 minut dlouhý darkambientní intro, kvůli kterýmu jsem to „musel“ zabalit už během Crypt of Fear (7. z 10), abych stihnul vlak a Berlinde Deman v Bruselu, ale stejnak už jsem začínal mít pocit, že mi to vlastně + - stačilo. Každopádně jsem rád, že jsem na ně ještě stihnul takhle zapařit (sedět v Planetáriu by mi přišlo na takovou rychtu divný… a taky skoro 2x dražší).

Nádraží v Antverpách je impozantní historická budova, která mě zaujala už 4 roky zpět, nejsem šotouš, ale určitě jedna z nejhezčích nádražních budov, co znám. Vlaky uvnitř jezdí v několika patrech nad sebou, což jsem asi jinde neviděl. Ale tentokrát mě teda nasrala, resp. její zaměstnanci, kteří po 22 hodině zamykají přední vchody a než jsem našel boční, tak mi plánovaný vlak ujel před nosem. Hajzli jedni! Naštěstí to z Antverp do Bruselu i takhle pozdě jezdí pomalu každých 10-15-20 minut, což ale znamenalo, že tam dorazím až přesně o půlnoci, kdy měla Berlinde zrovna začít. A vzhledem k tomu, že návštěvníků BRDCST festivalu bylo, nevím, přes 300 a kapacita Salonu 55, hrozilo, že dojde na roadburnovské: „Jdi domů, je plno!“. Po cestě jsem pokecal s mladým Afgháncem a další „čmoud“ – průvodčí nás nejdřív vyplísnil, že sedíme v 1. třídě (skoro to nešlo poznat), ale pak nad tím mávnul rukou a naopak si k nám přisedl.

Z bruselského nádraží vybíhám směr AB napůl smířený s tím, že serpentistku neuvidím, naštěstí většinu lidí zajímala jiná kapela v klubu. Salon měl sice všechna sedadla obsazená, ale dalo se sedět i na schodech a já se „drze“ usadil na zem asi metr od BERLINDE DEMAN. Takže jsem serpent slyšel nejen z repráků, ale i akusticky – krásný zvuk, blaho! Jojo, tehdy jsem si fakt definitivně řekl, že to za tu štreku a prachy stálo. Od podlahy a zdi, o kterou jsem se opřel, to v hlubších partech a dronech příjemně rezonovalo.

Sice jsem neslyšel prvních 10 minut, ale nejspíš přehrála celou loňskou desku Plank 9, něco lehounce pozměnila. Opět jako u GM těžko psát něco, co už není v recenzi. Ale bylo zajímavé sledovat, jak některé zvuky, které na nahrávce zní elektronicky, tvoří taky na serpent, jen je pak skrz efekty a looper změní téměř k nepoznání. K té půlnoční atmosféře se její hudba hodila náramně. Je to fakt zvláštní, fascinující nástroj, zvukem i vizuálně - trochu jak něco nejen z úplně jiné doby, ale možná i nějaké fantaskní Miasmah surreality. Nevím co dodat, bylo to super, snad to jen mohlo být delší, bych jí zvládnul poslouchat třeba 2-3 hodiny.

V klubu pak stíhám ještě dvě skladby KVR. Takový modernější jazz-fusion na synthy, baskytaru a bicí, trochu do Norska, u nás by hráli na Mladí ladí jazz nebo v Jazz Docku. Jako fajn, svižný, místy až do rocku, ale asi „jen“ fajn.

A protože noc byla stále mladá, vzápětí nastoupila DJ HARAM se svou diskotékou! Z loňské Beside Myself kupodivu nezaznělo nic, Zubeyda rozjela ještě víc taneční dj set. Nevím, nakolik to byla její starší nebo nová tvorba a nakolik remixy (asi 2 věci byly něco provařenýho z 90s), každopádně hodně prvků, které jsou pro ní typické, se tam slyšet dalo. Místy to byla sice obyčejnější klubová, rovná pohoda tancovačka, ale tu často střídaly tvrdší beaty s hlubokými subbasy (před bass bednou mi vyloženě vlály nohavice), zajímavějšími, lámanými a blízkovýchodními rytmy i melodiemi. Prostě tak trochu SC3/Aladin rychta.

Příjemným překvapením a oživením jejího setu byl i nečekaný host, trumpetista. Dost možná to mohl být i Aquiles Navarro z Irreversible Entanglements, který hostoval na její loňské desce, ale nejsem si jistý. Ten do produkce Haram s přestávkami víc jak hodinu jazzově improvizoval, a skoro vše tam sedělo pěkně. Místy mi trochu připomínal i Truffaze, nebo Milese – i díky využití dusítka, chvíli to bylo i trochu noirový. Některý tracky a části bavily dost, některý vlažně, nebo i trošku zív, ale pak to zase vosolila a nakroutila něco ostřejšího, přidala oriental prvky a už jsem byl zase spoko. Zpočátku celkem party hard, trsalo nás tam hádám přes 150, ale do těch 3 ráno vydrželo asi 25.

A co dál s načatou nocí? Skorodomorodec Kotek radil Beer Capital Brussels přes ulici od AB, kteří měli mít otvíračku do 5 ráno, ale prej málo lidí, tak už mi lakomci nedali ve 3:20 ani jedno. Tak jsem šel provozovat noční turismus na tamní „Staromák“ a do okolních uliček - hezky nasvícený, téměř bez lidí, jó, pěkný to tam mají. Taky jsem rád, že zdejší „čmoudi“ jsou noční tvorové a nelení, protože kdo jinej mi udělá falafel ve 3-4 ráno, viď? A jejich obchůdky se snad non-stop otvíračkou se taky k doplnění proviantu a vody na cesty hodily.

Karaoke a diskotéky mě úplně nelákaly, ale nakonec jsem náhodně docoural do podniku Au Soleil – hospodo-baro-kavárna cca „vršovickýho“ typu s craft beery. Měli sice zavírat už ve 2, ale asi záleží, jak jsou lidi a na náladě barmana, ještě ve 4:45 se mě ptal na poslední objednávku. Dal jsem nějakou jejich fajn IPU, chutnala trošku jako saison. Měli i lambicy, ale ty já neocením. Zelený čaj nad ránem taky bodnul. Byť je to s podivem, za celý výlet jsem měl jen jedno (!!!) pivo – nějak nebyl čas, pořád jsem byl nachcíplej, je to drahý, většina muziky ani nebyla s chlastem kompatibilní a čekala mě ještě náročná cesta domů. Ale užil jsem si to i tak fest.

Cestu zpět vlakem jsem napůl proklimbal a pročuměl z okna, na knihu nebyla energie. Vhod přišly i 4 přestupy, kdy jsem se alespoň trochu prošel a občerstvil. Zpoždění kupodivu jen pár minut, dobrá vychytávka je, že v německých vlacích běží na informačním panelu seznam navazujících spojů a z kterého nástupiště pojedou, takže pak jdete najisto bez hledání. Dost fajn byla i hodinu a 40 minut dlouhá přestávka v Norimberku, kde jsem si stihnul projít většinu středověké zástavby – hradby, věže, velký gotický i jiný kostely, menší hrad a starý kamenný i hrázděný domy – mj. i dům slavného malíře (atd.) Albrechta Dürera. Jó pěkný to tam mají, ještě bych se někdy vrátil.

Vlastně mě celkem překvapilo, že na to, jak jsem si tenhle výlet logisticky tak trochu překombinoval, mi všechno až na detaily klaplo a proběhlo v klidu. Co se koncertů týče, převládá spokojenost, z něčeho i mírný nadšení (Jessika Kenney, Mysticum, Berlinde Deman), ve všech klubech a místech konání se mi líbilo, tak uvidím, co se tam bude konat příští nebo nějaký další rok, klidně si dám někdy opáčko.

No a jaký byli Use Knife a Neubauteni, Kotku?