Datum vydání: 21. března 2025
Vydali: Ideologic Organ
Žánr: drone, experimental, sacred music

Pojďme si nejdříve ukázat na pojítka mezi Emperor a Golem Mecanique. Není to sice podstatné, ale zajímavé ano. Dvě hlavní jsou ilustrace od Gustava Dorého (Alighieri, Milton aj.), které zdobí některé obaly obou kapel/projektů a Stephen O'Malley, který se podílel na jejich designu/konceptu (Anthems, IX Equilibrum, Luciferis, Satan). Na některých blackened deskách GM by se našla tématická souvislost a snad jí lze lehce cítit i v onom „vznešeném smutku“ (mj. The Wanderer)? Jinak jsou ale obě tělesa převážně velmi vzdálená a to i v místech, kdy se u Golema projeví elektrická kytara a blackmetalové (spíše black drone) prvky.

Pan O))) na tento projekt Karen Jebane natrefil v roce 2016, na festivalu Échoes na francouzském venkově, kde na něj její hudba silně zapůsobila a 2020 jí vydal desku Nona, Decima et Morta (podTOP). Základem u ní i většiny dalších nahrávek GM je monolitický/tónní drone, linoucí se ze zvláštní (elektro)mechanické niněry (hurdy-gurdy) = boite à bourdon (BAB, drone box), kterou vynalezl Léo Maurel, spjatý s kolektivem La Nóvia, případně i z harmonia či varhan. Ten zvuk a jeho pomalé, drobné, ale znatelné proměny a oscilace působí extrémně hypnoticky a psychedelicky, ve vhodném nastavení vyloženě „sjíždí“. Párkrát jsem se pokoušel u nahrávky něco dělat, ale stále se zasekával a čuměl „doblba“.

Podobně podmanivý je i zpěv Karen, na Nona doplněný o hlas Marion Cousin. Smutné, éterické až lehce rituální, „magické“ nápěvy přidávají k nekonečným dronům melodie, další barvy a snad i částečnou „písničkovost“. Po Nona vyšlo několik > či < black metal/darkambientně stylizovaných nahrávek, často s temně biblickými náměty, na kterých hrál často i Thomas Bel. Zde se kromě elektrické bas/kytary objevují i extrémní vokály a dokonce bicí (Black Metal Mass Tape).

Nahrávky z let 2021-24 se porůznu přibližují i třeba k Black One od SunnO))), KTL, nebo Menace Ruine, nějakému ambientnějšímu dsbm apod. Ale najdou se i abstraktnější věci jako Antigone nebo drone folk/písničkovější Sheol s názvy skladeb cca v češtině (chybná/bez diakritiky - viz i kafkovský debut Stroj/Zamek s field rec. z Prahy). Jako duo se GM objevili před 3 lety na Alternativě (hrála/i i na Brutalu – KAL stage), kde se mi potvrdilo, že black/drone poloha sice taky (dost) fajn, ale zajímavější a silnější je ta nekytarová.

Siamo tutti in pericolo je již třetí Golem, který vyšel od O)))Malleyho labelu Ideologic Organ. Podobně jako na N, DeM nebo Abel/Kain je to znovu téměř výhradně niněrový drone se zpěvem, v úvodní skladbě doplněný drnk/cinkáním na citeru (a mluvený sampl v Il giorno). Oproti většině předchozích desek nejde o dva 15-20 minutové kusy, skladby jsou kratší. A i díky poměrně zapamatovatelným, opakujícím se nápěvům, se dá opět (s rezervou) mluvit o částečné písničkovosti, Jebane zmiňuje i inspiraci tarantellou. Dílem hudba připomene Nico kolem Desertshore, dílem dronující darkwave Dead Can Dance (začátky Yulunga, The Host of the Seraphim). Drone z nástroje je ale monotónnější a mikrotonální, bližší třeba Pauline Oliveros (Accordion & Voice) a Phillu Niblockovi (Hurdy Hurry).

Oproti všem zmíněným působí Siamo také sakrálnějším dojmem. Zpěvy tu více, tu méně připomínají liturgické, elektronicky upravené hurdy-gurdy zase zvuk varhan (v Il Giorno úplně), má to blízko i k tzv. „holy minimalismu“ (Arvo Pärt, Kali Malone), případně i Popol Vuh – Vuh či Asva – PoA? Od každého něco, meziprostor. Název alba „Všichni jsme v nebezpečí“ je citací posledních slov kontroverzního (nejen) režiséra Piera Paola Pasoliniho (Teoréma, Accatone, Saló aneb 120 dnů Sodomy atd.), před jeho dodnes nevyjasněnou vraždou v Ostii (byl brutálně ubit baseballovou pálkou a přejet autem). Karen si jeho filmy v dospívání zamilovala a na nahrávce rozjímá nad jeho posledními nocemi a dny, o kterých není nic známo. Zároveň jde o jeho zádušní mši, konceptu podřídila i texty v italštině.

Převládají smutné a tajemné nálady, ale odstíny se mění. V úvodní La Notte je i cosi povznášejícího, drone je hřejivější, v Il giorno prima je cítit napětí a chlad, v La tua ultima serata se tóny/témbry zajímavě, psychedelicky mísí a „kloužou“, připomíná to i sirénu (i jinde) a trochu dudy, v závěru Le lacrima di Maria je snad cítit i smíření a klid. Každá skladba je trochu odlišná, jasnou favoritku nemám, úvodní kus je navzdory delšímu rozjezdu díky zpěvům v druhé polovině možná nejchytlavější („“).

Zvuk krásný (master Stephan Mathieu), obal se Julienovi Langendorffovi též povedl (nádech avant-nunsploitation?). Siamo sice chybí efekt prvotního překvapení z (v mém případě) Nona, Decima et Morta, ale zvláště s přibývajícími poslechy opět došlo k silnějšímu okouzlení a docenění, má to hloubku, pořád to dokáže pohltit.

18. dubna v Punctum.