Datum vydání: 24. říjen 2025
Label: Relative Pitch Records
Žánr: ambient jazz, dark ambient, drone
Délka: 34:39

Zatím málo známé, obskurní hudební poklady se dají z internetů vyhrabat různě. Třeba z line-upu festivalů experimentálnější hudby, kde znám často sotva polovinu, nebo i méně jmen. Na Berlinde Deman jsem narazil na soupisce letošního BRDCST v Bruselu, po kterém pokukuju už asi dva roky. Letos se tam skrze kuratelu Stephena O'Malleyho potká s Golem Mecanique, Lucy Railton, DJ Haram, One Leg One Eye (členové Lankum), Jessikou Kenney (zpěvy v SunnO))), Sabbath Assembly, Asva, WitTR aj.) Sumac, Xiu Xiu s projekcí Eraserhead a dalšími. Dobrý, konzistentní výběr. Na tmavé fotce Berlinde zaujal jakýsi záhadný nástroj, tak jsem její loňské album Plank 9 bez větších očekávání prubnul a celkem se na něm zaseknul.

Deman je belgická, jazzově i klasicky školená tubistka, členka experimentálního big bandu Flat Earth Society Orchestra, má dost pěknou společnou nahrávku s Machinefabriek (1. vlákno k G. Davisovi) atd. Na Plank 9 hraje na dechový nástroj serpent. Jak název napovídá, připomíná zakrouceného hada, většinou bývá basový, ale existují i tenorové a kontrabasové exempláře, přezdívané anakonda. Běžně se vyskytoval v orchestrech od renesance do 19. století, pak víceméně vymizel, resp. stal se kuriozitou, ve filmové hudbě ho použili např. skladatelé Bernard Herrmann a Jerry Goldsmith (v Alien 1979).

Sic převážně dřevěný, kvůli nátrubku se řadí k žesťům. Je příbuzný cinku/cornettu (taky jsem neznal – neplést s kornetem), dávný předchůdce tuby, témbrem a tónovým rozsahem se blíží euphoniu, fagotu, trochu připomíná i basklarinet, baryton saxofon, lesní roh nebo i arménskou flétnu duduk. Tyhle nástroje velmi oblibuji a muzika, která na nich stojí, má u mě cca napůl vyhráno. Nádherný zvuk serpentu učaroval okamžitě a zařadil se do špičky mých nejoblíbenějších nástrojů vůbec.

Úvodní A Mere Tuft hypnotizuje sinusoidně pulzujícím, asi elektronicky-pedálovým dronem, do které Berlinde sem tam naprázdno (bez tónu) prudce foukne na serpent, čímž později spolu s nějakým praskáním vytváří kontrastní napětí, v kontextu skoro „lekačky“. Až kolem poloviny se rozezní táhlé tóny, později i melodie, jejichž vlákna pomocí looperu postupně vrství a proplétá.

Převládají nokturnální, mysteriózní nebo hluboce melancholické atmosféry. Občas má hudba až mírně blízkovýchodní (album si koupila i Yazz Ahmed) a ambient/darkjazzový nádech. Většinou je to temnůtka spíše příjemná, rozjímavá až meditativní. Někdy je tu ale cítit tenze, až cosi mírně zneklidňujícího – darkambientní (asi) elektronika/efekty v Not Later a hlavně bzučení serpentu v druhé polovině trefně pojmenované Hum of Bees. Tragika Evy v objetí s hadem před/po vyhnání z Edenu, za rohem číhá Lilith a Pazuzu?

Hudba se porůznu plazí směrem k, či se pravděpodobně bude líbit příznivcům ambientních poloh Garetha Davise, Colina Stetsona a Hilary Jefferyho v Kilimanjaru/Mount Fuji. Three Trees připomene i japonské, zahradní, zenové nálady Arve Henriksena - byť v hlubších rejstřících a tmavších odstínech. Nebo i loňské Ill Considered, v prazákladu snad i něco od Jana Garbareka, možná i Pauline Oliveros či Susanny Gartmayer, ať tu nejmenuju jen pány (a jo, musel jsem je zmínit všechny, jinak bych neusnul).

Druhou polovinu Trees zpestřují jemné, glitchoidní lupance i přízračné deformace. V závěrečné, nejkratší Tales se ozvou hlasy čtyř hostů a éterický, naechovaný ženský zpěv, čímž mi to připomnělo i Lucy Railton. Album má jasnou dramaturgii - od drone minimalismu přes postupně propracovanější melodie po bezmála ambientní písničku.

V ideálním rozpoložení, při večerním poslechu z repráků se o mě pokouší pocit, že většina toho, co Berlinde hraje na serpent, patří snad i k nejkrásnější (ale nepřekrásnělé!) hudbě, kterou jsem kdy slyšel, a blíží se jakési pomyslné dokonalosti. Jindy mi to přijde „jen“ dost pěkný, dobrý a ve sluchátkách dojem v pár místech mírně kazí ona darkambientní elektronika, např. v závěru Not Later, oproti serpentu totiž zní trochu uměle. Možná i mastering Weasela Waltera (!) mohl být o maličko citlivější, ale v poho.

A co si budem, kromě volby nástroje jsem něco podobného už „párkrát“ slyšel, možná by se tam mohlo odehrát i něco zajímavějšího, silnějšího, byť mi ta relativní střídmost (i vkusného obalu) vlastně převážně vyhovuje. Ještě se uslyší, jak se časem usadí, ale po týdnu+ velmi intenzivního poslechu (klidně 3-5x denně) mi Plank 9 pořád převážně připadá jako vynikající deska. Kdybych se k ní, podobně jako k Davisově In Vivo, dostal loni, dost možná by patřila i do TOP 5.