Datum vydání: 28. února 2025
Label: Night Time Stories
Žánr: jazz fusion, arabic folk, spiritual jazz

Britsko-bahrajnskou trumpetistku, čtvrttónovou „křídlovkářku“ a skladatelku Yasmeen (Yazz) Ahmed jsem donedávna neznal, dle všeho je to ale na nejen jazzové scéně už poměrně zavedené jméno (mj. Bloom s Radiohead). Do širšího povědomí se sólově dostala s druhou deskou La Saboteuse (2017), na níž se podílel i bas/klarinetista Shabaka Hutchings ze Sons of Kemet. O dva roky později koncertovala v Jazz Docku (Rachot) a na albu Polyhymnia si vyzkoušela šéfovat big bandu (25 lidí – i sax a zpěv Nubya Garcia). Obě nahrávky jsem posléze 2-3x protočil a ne naposledy, doporučuju.

Na letošní desce je ansámbl o něco střídmější, ale i tak to dělá asi 17 muzikantů, byť některé nástroje a zpěváci zpestřují třeba jen 1-2-3 skladby. Nejznámějším jménem je tu tentokrát Natacha Atlas, známá asi hlavně z world music Transglobal Underground (Ahmed u nich hostovala též), která tu Yasmeeně ve třech skladbách oplatila spolupráci na svém posledním EP. Její procítěný zpěv spolu s trubkou/křídlovkou, houslemi, dronujícím basklarinetem a šelestěním perkusí v první She Stands On the Shore navodí tajemnou, blízkovýchodní atmosféru. Soumrak či úsvit na pobřeží Perského zálivu? Pak nastoupí chytlavá, houpavá linka basy, bicí v arabském rytmu a cinkání vibrafonu a Fender Rhodes.

Úvodní kus i některé části dalších skladeb můžou zaujmout i fans pozdějších Om (a Wyatt E., SC3, NnMm, Arooj Aftab aj.), ale hlavně východních poloh Jana Garbareka (Evening Land, Ragas and Sagas), a to i přes absenci saxofonu. A když jsme u těch Norů, tak hned ve druhé, titulní, lze chvílemi vzpomenout na Molværa a nejen díky elektrické atmo-kytaře (začátek a 3/3) Samuela Hällkvista i na Aarseta (Drøbak Saray), v ambietním úvodu Mermaids' Tears dokonce na Henriksena (PoW). Yazzin styl hry na trubku/křídlovku, zabarvení, přídechy či echováním se zmíněným < či > přibližuje. A také inspiračnímu zdroji norských trumpetistů – Milesi Davisovi (bez dusítka).

Tak jako už na předchozích deskách je tu znát vliv Milesových desek z let 1969-74, nejvýrazněji asi v té titulní. Jednoduchá hypno-groove basa a rytmika, kolem níž poletují psychedelické, volnější linky ostatních nástrojů (i basklarinet a cinkání Rhodes atd.), perkuse a až jazz-rock riffy v poslední třetině  jsou dost BitchesBrewoidní. Podobnosti by se našly i na Big Fun a He Loved Him Madly v psych-ambient místech. A různě se to prolíná a střídá s arabskými a dalšími přísadami. Většinou je to víc jazz s folk („“) vlivem, někde spíš naopak (7.), Though My Eyes je adaptací bahrajnského tradicionálu lovců perel.

Přístup Ahmed k fúzi s orientálním dědictvím občas připomene i spiritual jazz Alice Coltrane a Pharoaha Sanders, jinde i židovské polohy Johna Zorna (Yazz troubí i v The Spike Orchestra – slyš The Book Beri'ah Vol. 3: Binah). V některých pasážích však východní vliv ustupuje do pozadí a atmosféra se blíží i magii 70s i pozdějšího avant-progu. Zvláště v Mermaids' Tears se zpěvy Randolpha Matthewse a Brigitte Berahy jsem si (vágně?) vzpomněl i na klidnější části Hubarda od Kayo Dot (a 6:48 Careful kvílení Pink Floyd), možná i Magma, bo tak něco? Kdosi zmiňuje i pozdní živáky Franka Zappy (neznal jsem, asi jo).

Objeví se i lehce filmově (spy/crime jazz?) působící, potemněle mlhavé (noir orient?) pasáže, evokující jakési záhadné, čarovné, noční děje (mj. Al Naddaha od 1:20 i její závěr, úvod/závěr MT atd.) osvěží i špetka elektroniky atd. A pěkně to do sebe vše zapadá - ingredience, linky nástrojů, zpěvy i rytmy se propojují a navazují v plynulé symbióze bez křeče, skladby mají zajímavý, promyšlený vývoj.

Většina nahrávky se nese ve středních či pomalejších tempech, ale jsou tu i hodně našláplé až divoké části, v Though a hlavně v Her Light se Martin France rozjede a rytmika až freneticky maká, místy i freejazzově či na hraně s d'n'b (závěr Though). Občas dost baví i práce s polyrytmy – bicí, perkuse (darbuka aj.) i tleskání v různých metrech. Závěrečná Waiting hypno-groovem a basklarinetem připomněla i mé (od loňska) ethio-jazz oblíbence The Sorcerers.

Všichni muzikanti hrají parádně, vzhledem k mé obsesi basklarinetem znovu vyzdvihnu George Crowleyho – kdykoliv nastoupí, tak si vrním, včetně sól. Sólování ostatních mě převážně baví taky, byť se místy dostaví pocit, že hrají trochu déle, nebo i něco trošku jiného, než bych rád a lehce tím rozmělňují atmosféru, náboj a celistvost kompozice (což se u jazzu stává). A jinde/y mě (dle nálady) občas napadne, že je to východní klišé či možná až moc líbivé/kýč. Ale v těch 70 minutách (!) je rozpačitějších míst rozeseto přijatelně, vlastně dost málo, větší problém tu nemám s ničím.

Zvuk super, obal fajn. Obecně sice preferuju temnější, divnější, disharmoničtější, údernější nebo naopak ambientnější (atd.) jazz, ale v rámci svého druhu/mixu je A Paradise in the Hold rozhodně vynikající, velmi dobrá deska. Po 2-3 týdnech velmi intenzivního poslechu se neohrála a možná jí během jara a léta docením ještě víc.