Kdy: úterý 9. září 2025
Kde: Praha, SubZero
Fotky: mIZZY
Pořádali: Jednota

mkrvivit: Do Prahy se po cca dvou letech vrátili multižánroví experimentátoři Kayo Dot. S sebou si přivezli výborné, ale těžké čerstvé album Every Rock, Every Half-Truth Under Reason a taky velká očekávání, jak se popasují s jeho živou prezentací. Pódium SubZera jim tentokrát zahřáli polští avantgardisté Uuliata Digir, kteří letos debutovali poměrně ambiciózní stejnojmennou nahrávkou. Velmi slibná konstelace přilákala do klubu slušný počet zvědavých hlav. Troufnu si rovnou říct, že kdo tu byl, neodcházel nespokojen.

Uulliata Digir nastupují na plac s akademickou čtvrthodinkou zpoždění a čeká na ně už docela příjemně zaplněný sál. Koedukovaný sextet disponuje kromě klasického základu bicman, basák a kytarista dvěma sólo vokály typu kráska a zvíře a trumpetistkou. Vzhledem k tomu, že jejich diskografie zatím čítá jedinou dlouhohrající položku, dostali jsme dnes vlastně všechno, co chlapci a děvčata mají na skladě.

Kapela produkuje zajímavý, obtížně definovatelný amalgám psychedelicko-tribálního pseudojazzy zaříkávání a mathmetalových výjezdů. Naživo jim to funguje překvapivě dobře. Oproti nahrávce jsou, ku prospěchu věci, dneska trochu upozaděny oba vokály, které z desky někdy docela nepříjemně vyčnívají (myšleno v tom smyslu, že jsou leckdy až příliš afektované a lehce mi evokují teatrální manýru Igorrrových pěvců). Opačný problém je u bicích (chválím přirozený zvuk bez triggerů), které v sypanicích a kobercích přehlušují kytaru. Basa je v některých efektových kombinacích nevýrazná. Ale jinak je po většinu času všechno slyšet dobře.

Muzikanti/tky podávají soustředěný výkon. Bosí strunaři se občas zhoupnou, ale vokální duo a trumpetistka spíše drží nezúčastněnou fazonu. Celkem statický, možná i trochu nejistý, živý projev mladé kapely vlastně nakonec nevadí. Naopak je to svým způsobem víc vtahující, než kdyby na stagi probíhala nějaká gymnastická cvičení. Kvituju rovněž absenci jakýchkoli průpovídek v pauzách mezi skladbami.

Nejsilnější jsou Uulliata Digir v natlakovanějších mathových pasážích, které mohou dost dobře evokovat krajany Obscure Sphinx. Ale ani vyklidněné, hypnotizující části s dominantním čistým Julitiným zpěvem nezní zle. Vyzdvihnout zaslouží výkon bubeníka, který celou dobu drží rytmicky pestré skladby na opratích jistou rukou a nohou (dvojšlapka bez bramborového schodištního efektu). Řekl bych, že naživo je tahle skupina přesvědčivější než z alba. A publikum je taky, zdá se, spokojené. Předkapela sklízí pěknou odezvu.

vihkav: O Uulliata Digir vím kvůli doporučení známého od vydání prvotní desky. Proto mě vlastně nesmírně mile překvapila jejich účast jako takový plnohodnotný předskokan Driverova ansámblu - o to více se mi tedy chtělo přijít znovu. A jejich vystoupení toho v člověku zvládlo zanechat fakt hodně!

Těžko uchopitelný extremismus se nakonec podařilo převést do živého zvuku více než přesvědčivě - deska jako taková je na tom dle mého ve své přístupnosti o něco hůře kvůli (v některých částech) středové slitosti. Pokud vím, tady jsme ji mohli slyšet celou a zvuková těžkost jednotlivé linky více vyzdvihovala a konkretizovala, až bylo i celkem možné celý ten psychedelický trip v rámci možností pochopit.

Zvukové péči bych ale přeci jen jedničku s hvězdou nedal - v zásadě tu platilo, že věci, které na desce slyšet jsou, tady nebyly, a naopak. Mohli jsme tedy v podstatě zažít hudbu úplně z jiného úhlu a to samo o sobě není vůbec špatně, ale narušovaly to věci jako občasná sonická nepřítomnost trumpety (která je na desce přítomná velmi), slabší zpěv ve vyhrocených pasážích, či zmíněné přehlušování kytary bicími.

To poslední mi vadilo asi nejvíce - osobně bych na hodně koncertech bicí sundal, aby více vynikl zbytek a často to vídám jako problém. Co se týče ostatních věcí, není asi úplně lehké ukočírovat celek, když v polovině času hraje jen část nástrojů a pak jsou momenty, kdy jede všechno přes sebe. V takových případech bych si na místě kapely spíš vyrovnanost pojistil nějakým přednastavením.

Výkon byl nicméně skvělý, až profesorský a vypočítaný. Skoro jsem si říkal, že by jim seděly nějaké méně lidské převleky/kápě, ale ona intelektuální podívaná taky kapele celkem sedla. Na letošní vítěze Brutalu jsem si vzpomněl taky, když se skladatelé místy rozhodli okořenit rozlítanou psychedelii nějakým tím sludgem. Nemá ale cenu se to snažit nějak žánrově dále definovat - nejvíce se musí cenit kapely, kterým je tohle úplně u zadku a dělají si to po svém. Tohle je určitě mimo evidentní KD jedna z nich a já byl s jejich prezentací velmi spokojený.

mkrvivit: Na Kayo Dot vyrážím poprvé a ani se studiovou tvorbou nejsem obeznámený (až na aktuální nahrávku), takže očekávání jsou z mé strany vysoká, ale i nejasná. Z toho, co vím, Kayo Dot jsou pověstní ignorováním žánrových pravidel a omezujícího škatulkování a také perfekcionismem co se pódiového setupu týče, takže přestavba stage je poněkud delší, ale čekání se rozhodně vyplácí.

Toby Driver nastupuje se zvláštní custom made bas/kytarou a zahajuje jen s doprovodem bubeníka (A Prophecy + Blind Creature of Slime). A hned je jasné, že dnešek bude hlasitý. Chvíli lituju zapomenutých špuntů do uší. Postupně se přidávají ostatní muzikanti, a otázka, jak zvládnou prezentovat značně tekutý a rytmicky abstraktní materiál, je zodpovězena – všichni hrají z not. Driver navíc celkem zřetelně gesticky diriguje.

Kayo Dot přijeli v bohaté sestavě, kdy klasické rockové obsazení obohacuje hráč na housle/trubku a klávesy/saxofon. Frontman kromě zpěvu a bas/kytary obsluhuje druhé klávesy a je mu k ruce i vokalista, který přednáší vyhrocenější harsh nápěvy, včetně neurotické pódiové prezentace, kdy se i vydá do prvních řad (Closet Door in the Room Where She Died). A začíná se odehrávat velká magie a velký zážitek!

Hudba, která se dnes odehrává v SubZeru, je jen velmi obtížně uchopitelná mainstreamovým, popkulturním uchem. Nelze očekávat obvyklou kompozici a běžný temporytmus, který by posluchače bezpečně vedl za ručičku dějem. Je to jeden velký test pozornosti a trpělivosti. A to jak pro publikum, tak pro hráče samotné - byl opravdu požitek sledovat, jak na sebe bezchybně reagovali!

Kapela nás dovede dlouhé minuty držet pod krkem natahovanými minimalistickými pasážemi, kdy se na první pohled nic neděje, ale ve skutečnosti pod povrchem bublá až hmatatelné napětí. Pak přijde zdánlivá katarze v podobě téměř „normálně“ strukturované písničkové formy. V těch melodičtějších mikromomentech si skoro vybavím takové, dejme tomu, Pain Of Salvation. Hned vzápětí ale dostaneme naloženo dalším rozházeným podrazem, který vygraduje do něčeho, co zní jako blastbeat do freejazzové improvizace. Nepřipravený divák rozhodně nemá moc šancí odhadnout, co přijde. To je možná zneklidňující, ale na druhou stranu taky velice vzrušující! Vše je navíc podáno s profesorskou přesností, kterou ale Driver ředí odlehčeným, leč vkusným moderováním. Jestliže mi u předkapely komunikace s diváctvem nechyběla, tady ji vřele vítám. Je to potřebné osvěžení.

Pokud se svou omezenou znalostí diskografie můžu soudit, zazní, kromě Automatic Writing, celá novinka. Ne chronologicky, navíc proložená staršími kusy. Přesto celý set dramaturgicky skvěle sedí a působí celistvě – včetně dvou bouřlivě vytleskaných přídavků.

Dostali jsme intenzivní, až transcendentní performanci, která nás protáhla místy nepříjemnými zákoutími vlastního vnitřního světa, ale nabídla i úlevné okamžiky, byť i ty jsou vybojovány nelehce. Je to přesně ten typ koncertního zážitku, který člověku nedovolí polevit v pozornosti (i když většinu času třeba stráví se zavřenýma očima), aby se mu během něj myšlenky nerozutekly do všednodenního prostoru.

vihkav: Já Kayo Dot viděl podruhé (minule na stejném místě, kde přehrávali hlavně první album) a osobně se mi tohle líbilo mnohem víc. Asi jelikož kapelu neznám tak dlouho, mi prostě více sedla větší rozmanitost diskografie, a to s tím, že poslední představovaná deska je dost zajímavá sama o sobě.

Hned na (skoro) úvod Oracle By Severed Head a Blind Creature of Slime jsou krásné matematické skladby nepřekvapivě se neřídící známými rytmickými normami. Navíc znějí mnohem více “metalově” než na desce, tudíž se poměrně jednoduché riffy (ale ve složitých taktech) valí skoro jako od nějaké méně podladěné sludge kapely. Už tady jsem unešen a přikován k zemi.

Kdybych jejich materiál trochu neznal, asi bych se divil, co přijde potom - kapela neostyšně zkouší trpělivost publika dvěma novými ambientními skladbami s minimem bicích, které dohromady činí dobrých 25 minut. Je za mě taky obdivuhodné, jak v takové hudbě dokážou chodit a počítat ji - profesorství ovšem u Kayo Dot žádným překvapením není. Především Closet Door in the Room Where She Died mě donutila si na chvíli sednout a v klidu prožívat doprovod liminálních atmosférických podkresů za vokálního podání Jasona Byrona, který čas od času na pódiu zahostoval.

Poslední část koncertu byla o průřezu diskografií a opět jsme se mohli vrátit do více rock/metalového hávu. Určitě nejzábavnější část koncertu, ale jako nejlepší se vzhledem k tomu, jak fantastické to celé bylo, popsat nedá. Přesné skladby úplně vyjmenovat nedokážu, co ale zaznělo určitě, byla Passing the River z Hubardo.

Měl jsem za to, že přídavky byly vytleskány snad i tři, ale budu po svém zamíchaném mozku radši věřit kolegovi. Domů se šlo nejdříve v jedenáct - teď už celkem rozumím, proč měla první kapela začínat v 19:30. Nutno říci, že vzhledem k tomu, jak hrozně jsem overthinkoval úterní účast vzhledem k jiným rodinným aktivitám, mám velkou radost, že jsem se zjevil. Zájem o obě kapely jsem pochopitelně měl, ale tento magický večer ho prohloubil ještě o stovky procent. Díky za to!