Datum vydání: 1. srpna 2025
Vydali: Prophecy Productions
Žánr: dark ambient, drone, modern classical, post-rock, avantgarde 

O rozdílech v hudbě Kayo Dot před a po roce 2010 se tu už psalo vícekrát. Zvláště u posledních dvou desek, přestože jsem si je hned, nebo postupně dost oblíbil, sílil dojem, že by to už chtělo nějakou zásadnější změnu. Driver jakoby to cítil též a s novou deskou částečně navazuje na přetrženou nit po Stained Glass. K té má novinka, ještě spolu s In The L..L..Library Loft, Tobyho první „sólovkou“, spíše neoficiální druhou deskou KD, asi nejblíže. Dají se tu (záměrně) zaslechnout i drobné odkazy na debut. Every Rock se nahrávala v téměř původní sestavě z přerodu Maudlin na Kayo, přibyl kytarista Matthew Serra a houslista, violista a trumpetista Timba Harris (chybí Mia a Nick, ale ti prý byli tehdy spíše hosty).

Leitmotivem celé desky je slovo liminal – ve vícero významech. Vystihuje i její žánrové (ne)zakotvení. Tři nejdelší skladby, tvořící většinu stopáže (cca 49 minut), se pohybují na jakémsi nejasném rozhraní převážně temnějšího ambientu, drone a moderní klasiky, současné kompozice (jak libo), dá se snad stále mluvit o hudbě avantgardní, určitě psychedelické a jak jinak než snové.

Úvodní Mental Shed a třetí Closed Door evokují spíše noční můru, hudební verzi experimentálního „grief horroru“ (nebo gryf hororu? - viz obal s Driverovou malbou – asi nejhezčí artwork od Blue Lambency, ne-li od Choirs). Dle textů a rozhovoru jde však hlavně o hrůzu liminální a hauntologické povahy, smutek je tu ale cítit též. Nechci spoilerovat, každopádně se vyplatí věnovat lyrice zvýšenou pozornost, snad i víc než u Hubarda a Blasphemy. Z Byronových textů v kombinaci s jeho cca dubinovsky psychotickým projevem v Closet Door místy až zamrazí. Khanate (hlavně CHGF) připomene i kovové, dis-rozladěné („“) drnkání kytar v Automatic Writing. Zpěvo-recitace v závěru Automatic Writing zní jako od Davida Tibeta (a Lama Sabachthani! 17:42).

Delší skladby stojí především na zvuku zvláštních, mikrotonálních varhan či nějakých synthů, vývoj skladeb je nejspíš lineární, nic se tu neopakuje (?), volba tónů je značně nepředvídatelná (trochu magie á la Feldman?) a těžko zapamatovatelná, což ale nijak neruší napínavou, místy až tísnivou atmosféru, kterou vyvolávají nesouzvuky a nepříjemné výšky. Ony neintuitivní struktury jsou mj. i Tobyho snahou skládat hudbu, kterou (zatím) nedokáže vytvořit AI.

Kombinace varhan a sípavě hrubých, chraplavých či ječivých (+- metalových) vokálů, ale i Driverův zpěv, částečně i atmosféra dává vzpomenout i na The Poisoned Glass nebo i pozdní Asva, přestože Toby (s přispěním ostatních členů) skládá jinak, po svém, komplexněji než Dahlquist, převážně nepísničkově. Nejde ale o drone doom metal a dříve výrazná baskytara, resp. basové frekvence obecně, se na albu vyskytují spíše sporadicky.

Klávesové nástroje doplňují táhlé, mihotavé i vrzavé linky dechů a smyčců, zefektované kytary a kovové (i jiné) perkuse připomínající rachocení se šrotem. Nástroje zní jakoby z různé dálky, vytváří to dojem neurčitě velkého, strašidelně mysteriózního prostoru (liminal space), možná kostela, zrcadlového bludiště, ale spíš nějaké surreálné, snové povahy. Texty Oracle a Blind připomínají i Lovecrafta – např. propojení naší a cizí dimenze v The Dreams in the Witch House, nebo i u Lynche (Black Lodge atd.).

Zvláštní mísení a překryvy mikrotonálních témbrů místy vytváří až psychedelické klastry, mlhoviny, trochu podobně jako u Ligetiho či sonoristů a spektralistů. Skladby působí až amorfně, „odnikud nikam“, ale při troše soustředění je tu znát promyšlený vývoj, změny nálad, dramatičnost, směřování k jakémusi finále i klimaxu (závěr Oracle, Closet 10:52). Chce to klid a správné rozpoložení, pak umí pohltit, často je pocit snového nereálna skutečně silný, možná i víc než kdy dřív (?).

Nejde zdaleka jen o tmavé barvy a negativní emoce, zvláště některé části Oracle a nejdelší klády Automatic Writing (23 minut!) oplývají sice spíše zasmušilou, ale i světlejší, nadpozemsky působící krásou. Tíživější, delší kompozice odlehčují a desku dynamicky nakopávají kratší (tzn. 8-10 min.), krásně smutné i slavnostně povznášející Oracle a energičtější, vypjatější Blind, obě s prazvláštními, snad neustále se drobně pozměňujícími rytmy. Dá se mluvit o art/post-rocku, možná i prog/avant-rocku, s prvky „klasiky“ i jazzu (s kořeny třeba u Talk Talk, ale i raných Crimsnů), Působí přece jen více jako písničky, ale i ty mají blíže k tvorbě Kayo před rokem 2010.

Hudba je to rozhodně zajímavá, atmosféricky i emočně silná i zvukově/produkčně výtečná (nahrávání, mix, master atd. též Driver), ale ne vše mi tu sedí bezvýhradně. Mírně rozpačitým prvkem jsou vokály. Ty zlobivější v 1. a 3. skladbě, přestože jistou působivostí disponují (i Byron je tu přesvědčivější než na začátku Hubarda), působí i trošku legračně (nádech „cheesy Halloween soundtracku“?), možná bych jich ubral? Driverovy čisté zpěvy jsou na jednu stranu bezmála dechberoucí, místy ale balancují na hraničních hodnotách „teploměru“, které sotva snesu, nebo nehomofobně – v nejvyšších polohách jsou snad až příliš expresivní (?). Valná většina zpěvů se mi ale líbí bez, nebo jen s malými výhradami.

A alespoň v některých skladbách by mi nevadilo ještě trochu intenzivnější, hlučnější, nepříjemnější vyvrcholení, jako právě na deskách před Stained Glass (ne nutně metalové). Je pravděpodobné, že tomuhle očekávatelnému pokušení odolali záměrně. Zkrátka – je to svým způsobem fakt super deska, jsem fakt rád, že se Kayo Dot vydali odvážnější cestou, ale některé předchozí nahrávky, ať už ze staré či nové éry, mi přijdou z různých důvodů silnější (i výrazně). Ale určitě jedna z nejlepších a nejspíš i (zatím) nezajímavější deska letošního roku (?). A třeba jí časem docením ještě trošku víc.

Zítra v úterý 9. října s Uulliata Digir v pražském Subzero.