Datum vydání: 22. květen 2026
Vydali: Nuclear Blast Records
Žánr: symphonic black metal
Délka: 01:09:18

Dimmu Borgir se zřejmě chytli za nos. Uznali, že po posledních laciných symfo-deskách ztrácí kredit a rozhodli se s tím něco udělat. Netvrdím, že jde o comeback desetiletí, ani že jde o album roku, ale minimálně překvapivá v tom, jak seriózně zní, nová deska Grand Serpent Rising je.

Seveřané ubrali na kýčovité kolotočářské pompéznosti, nesnaží se být bombastičtí na první dobrou a více se soustředí na to, aby složili propracované songy. Z alba je cítit snaha o velkolepou a epicky znějící, především však poctivě metalovou nahrávku, která zaujme širší spektrum posluchačů.

Album začíná tvrdě. První skladba Ascent je poctivě blackmetalová a druhá As Seen in the Unseen zkraje také. Dále pak kapela často zvolňuje a nasazuje takový ten nevyhraněný, univerzální, všemetalový styl, nicméně špatné to není. Skladby jedou více v klidnějším módu, nešetří se melodiemi ani okázalými sóly, jsou slyšet sbory a hodně prostoru dostávají klávesy, album ovšem blackmetalový ráz úplně neztrácí (hodně díky zpěvu) a neklesá ani na bídnou úroveň Eonian či lacinou pompéznost Abrahadabra.

Black metal, ze kterého kapela vzešla, je na desce přítomný, nehraje ale neustále prim. Rychlé sypačky a krákor jsou zde namixované s vcelku sofistikovanými kytarovými motivy často až progmetalového ražení, výraznými melodiemi a volnějším tempem, což z hudby dělá na jednu stranu tvrdý a na druhou košatý epický (black) metal. Zkuste např. kus The Exonerated.

Norové si na Grand Serpent Rising berou hodně z melodeathu, progu, úplně samozřejmě nezmizela pro ně signifikantní symfonická složka. Orchestrace se však tentokrát jeví jako vkusná. Není všudypřítomná a ani tolik vlezlá jako na předchozích deskách a mám za to, že ani není v celkovém mixu vytažená jako dříve. Funguje jako doplněk primárně kytarových skladeb, což je v pohodě.

Krom symfonického doprovodu má deska spoustu dalších drobných vychytávek. Zkuste schválně ve sluchátkách zachytit všechny ty drobné předěly, vybrnkávačky, introdukce, doplňky a zvuky, které dělají takové to zdobení skladeb a vytvářejí dojem velkolepého, „cinematického“ alba. Za mě příjemná věc, kterou beru jako plus, jež undergroundovým kapelám chybí.

Nečekejte návrat k dravosti Puritanical Euphoric Misanthropia. Dimmu Borgir jsou už jinde. Už delší dobu se snaží být velkou, globální profi kapelou s velkou produkcí a s novou deskou učinili k cíli dle mého velký krok. Na albu se sice nekoná žádná originalita, hudba je z větší části složená z důvěrně známých metalových postupů, což je ovšem pro chytlavost, potažmo širší úspěch, třeba. Některé momenty jsou, pravda, na hraně, třeba song Silk Minnes en Alkymist, v globálu ale v konání pánů z Temného Hradu nevidím problém, když jsou použité nápady takto šikovně poskládané.

Nabízí se srovnání s Behemoth anebo Cradle Of Filth, kteří jsou podobně velké instituce v daném ranku, a zde si myslím, že Dimmu zmiňovaným kolegům ukazují s novou deskou záda. Prvně jmenovaní sic se snaží sebevíc, nemají dnes takovou hudební kreativitu ani nápady, a druzí jmenovaní, byť též usilují o epičnost a melodie, tak až příliš sklouzávají k heavíku a s black metalem už mají společného pramálo. Dimmu Borgir na nové desce předkládají přehledné, členité a kvalitní songy, které navíc stále drží temnou fazónu.

Samozřejmě nejde o true satanistic evil black, který tu prosazují kolegové. Naopak, songy díky kvalitnímu a přehlednému zvuku toho nabízí hodně k poslouchání. Na albu je mrak výborných sól, riffů a uchu lahodících fines, které potěší ucho náročnějšího posluchače, songy jsou však, a to je důležité, stále dobře srozumitelné i pro plebs. Jednotlivé kusy navíc nejedou podle stejné šablony a každá nabídne něco jiného zajímavého. Konečně, uvádí se, že pánové se s přípravou alba mořili šest let.

Při hodnocení záleží samozřejmě na tom, co preferujete, jestli perfektní, přehlednou produkci nebo underground. Já nejradši mix obojího, čehož se moc nedostává. Cením kvalitní zvuk a preciznost, nemám ale rád laciné, komerční metalové formáty. Ježí se mi chlupy z mizerného zvuku a skladatelské prostoty, líbí se mi však dravost a originalita sklepních kapel. Pak je tu ještě prog cesta, kterou beru, nesmí to být ovšem moc pidlikání a moc art. Výběr je tedy těžký a máloco se mi do výřezu vejde, kupodivu se mi tam ale Grand Serpent Rising od Dimmu Borgir vejde úplně v pohodě.