Kdy: 6. srpen 2026
Kde: pevnost Josefov
Fotky: Brutal Assault
Report: tipy / úvodní dojmy / úterý / středa / čtvrtek / PÁTEK / sobota

onDRajs: Tuzemáci Altars Ablaze byli stejně jako o den dřív Cryptic Shift důvodem, proč si ráno přivstat a běžet do pevnosti. Po nich ale pro mě vězela tříhodinová díra, a jelikož jsem letos stál autem dost daleko, nakonec jsem zvolil možnost využít streamu.

Yep, zahrozil jsem se sluchátkama na uších aspoň na dálku. Kytarista Tomáš nakonec set kvůli problémům s uchem nehrál, zaskočil za něj Marty, a tak Zmetek dělal kapele bedňáka. Občas si jako druhý vokalista zařval, zahrozil do diváků a odkráčel pryč. Taková deathová verze side mana jako u Body Count, říkám si s úsměvem.

Těžko hodnotit sound, od zvukaře to bylo OK, jaké to bylo pod pódiem? Jinak hudebně to bylo fajnové, kapele by samozřejmě slušel čas někdy večer (třeba na Octagonu), ale co už… Sypalo se kurevsky, “nový” bicman Ondra to odmlátil excelentně. Myslím, že podobných nábuchů á la Angelcorpse letošní Brutal moc nenabídl. Zaznělo vše podstatné z Life Desecration a všechny tři kousky z EP Indiscriminate Extermination.

LooMis: Na Altars Ablaze jsem byl jediný, kdo hájil redakční barvy. Lidí nebylo moc, na gumě to bylo prořídlé. Kdo ale dorazil, musel být spokojen. Zvěsti o Tomášově problému se mi donesly už dříve, ale Marty Meyer dal druhou kytaru v pohodě. Volba to byla pochopitelná, sestava AA se tak opět více přiblížila Heaving Earth. Zvuk ve druhé řadě, nejblíže, kam jsem se kdy na letošním BA vypravil, bez problémů, v sólech nicméně byl Marty vytaženější než Franta Šerák. Každopádně to bylo lepší než na covidovém Josefstadtu a Octagonu.

Posouvám se vedle na švédskou omladinu Allt, která to hrne v intencích moderního metalu, ale daří se jí kombinovat metalcore, djent a eletroniku docela chytlavým způsobem a zařadil bych je tak po bok Orbit Culture nebo Imminence (ti se ale v sobotu kryli s Wormed, takže jsem nemohl porovnat).

Nová deska Ataraxia, celkově teprve druhá, čerstvě vyšla pod Century Media a před Brutalem jsem ji stačil protočit jen dvakrát. Ale jelikož jsem Allt přidával i do našich novinek, jak první věc Omertá, tak i Snowblind jsem bezpečně identifikoval ze singlů. S High Hopes vypomohl zpěvák Robin Malmgren, který se snažil pro refrén rozezpívat publikum. V moderování mu zdatně sekundoval druhý kytarista (a evidentně i mozek kapely Viktor Florman).

Oproti AA publikum narostlo minimálně trojnásobně, takže i stejně násobná byla odezva. Proklamuji kvartetu světlé zítřky, pokud budou dělat to, co dělají, a nebudou zbytečně pokukovat po hudebních formulích, co zrovna frčí u slavnějších kolegů. Vidět bude možno opět ještě letos, 19. listopadu v MeetFactory. (Dělají to ale Pragáči a stojí to skoro 9 kil. No nevím.)

Polští Hate měli tu smůlu, že se na papírový rozpis nedostali. Aplikace je v tomto případně naprosto skvělý pomocník v orientaci změn pořadí, což se projevilo i další den. Čas 12:25 navíc úplně nedával prostor pro nějakou světelnou show.

Kvartet kolem prvního hříšníka Adama se ale k tomu postavil s těžkou profesionalitou, a tak nechyběly ani hořící kalichy, a i když warpaint ke konci setu už trochu tekl, vystoupení drželo hezky pohromadě. Black metal prokládaný melodickými a groovovými pasážemi mne nakonec dokázal vtáhnout a držím celý set i přes spalující vedro. Nejstarším kusem byla Erebos, před kterou si kapela došla pro trochu té podpory od publika, ale jinak se mluvilo minimálně.

onDRajs: Na brazilskou legendu Ratos de Porao jsem ale už musel do areálu. Na BA už párkrát hráli, viděl jsem je tady v roce 2018, to jim to ale nešlapalo a říkal jsem si, jestli je to ta pravá kapela do pevnosti. Minule na Obscenu to ale byl totální masakr. A teď?

Kvartet zřejmě chytil další (druhou, nebo šestou?) mízu, protože jejich směs surového jihoamerického thrash metalu s hardcore punkem by probudila i mrtvého. Kopa adrenalinu s flaškou whiskey navrch, tohle byla nejenergetičtější banda s věkovým průměrem 55+ minimálně na letošním BA. Když João Francisco Benedan spustí svou hlasovou kanonádu, je vymalováno, opravdový vokální samopal! Circle pit nebere konce, myslím, že borci tu pár kilometrů s kanadama naběhali.

Spoustu pecek poznávám (překvapivě), hrálo se ze Século Sinistro (první song), Brazil, Homem Inimigo do Homem i z legendární fošny Crucificados pelo Sistema. Když tu Brazilci budou zas, neváhám a jdu znova.

LooMis: Ratos de Porao byla nekompromisní jízda, tvorba mne míjela, ale živě to byl fofr. Bubeník nevymýšlel žádný složitosti a snažil se to valit na plnej knedlík po celou dobu, ale zpěvákova kadence? Nepochopitelný. Wau.

onDRajs: V pátek odpoledne je už zase teplo, takže se schovávám ve stínu kobky a vyrážím až na další kapelu, kterou jsem ještě neměl tu čest vidět a kvůli níž jsem letos BA navštívil. Corrosion of Conformity!

Yeah, baby, Keenana jsem tu naposledy viděl s Down, ale ti tehdy byli hlavní hvězdou s monstr soundem. Woody Weatherman a spol. to ale tentokrát neměli vůbec zvukově optimální, což mě vzhledem k jejich muzice překvapilo. Bylo to zbytečně přepálené, kytary hodně natlačené do výšek. Koule to sice nebyla, ale o hutnosti, kterou si vždy se stonerem spojuju, jsem si mohl nechat zdát. Co naplat, kvartet ostřílených jižanů nastupuje a rozjíždí svůj pohled na metalový crossover.

Set by se dal pomyslně rozdělit na dvě poloviny - v té první se kapela věnuje své aktuální (dá se říct návratové) desce Good God / Baad Man, k níž měla za sebou i nádhernou širokoúhlou plachtu - pro mě to byl vizuál festivalu. Potěšila členitá a naštvaná Gimme Some Moore, naopak zamrzelo zařazení The Handler, kde se vlastně točí jeden a ten samý riff dokola. Ale pak se jely staré fláky, které zpíval s kapelou i dav fandů.

Pepper zpíval trochu jinak než na zmiňovaném albu, kde spíš protáhle mňouká, jako když taháte kočku za ocas, tady to bylo civilnější. Bavilo mě sledovat “otce zakladatele” Weathermana při jeho kvílivých sólech, stejně jako Bobbyho Landgrafa, jehož basa byla ve výsledném mixu pěkně slyšet. Kvartet projel hitovky z Deliverace (My Grain, Shake Like You, Albatross, Clean My Wounds) a Blind (Vote with a Bullet), ale došlo i na super album America’s Volume Leader (Diablo Blvd.) a Wiseblood (skočná rock’n’rollová The Door). Tady nejde sáhnout vedle, co skladba, to trefa do černého.

Variabilní hard rock, spousta melodií, které z hlavy nedostanete ani kyselinou sírovou, i přes horší zvuk byla cítit zemitá energie. Kapela si na nic nehrála, žádná silácká gesta, škoda, že neměla víc prostoru, já bych přidal minimálně tři skladby. V pátek to u mě tihle borci vyhráli.

sicky: Souhlasím s Ondrajsem, že Corrosion of Conformity měli zbytečně ostrý, nakouřený zvuk. V jejich případě bych čekal chlupatější fuzzy-stoner sound, který btw tehdy bez Keenana kapela měla, ale v konečném pádu to nevadilo. Hudba měla koule a makala dobře. Vydržel jsem nakonec na celý set, což bych dopředu nečekal.

Thy Catafalque se povedli. Jejich minulý koncert na BA jsem neviděl, takže nemohu srovnávat, ale tento byl vydařený a velkou zásluhu na tom měl určitě počet hlasově rozličných vokalistů střídajících se na pódiu. Dvě zpěvačky zpívající melodickými vokály efektně kontrastovaly s hlasy dvou zpěváků, kteří střídali murmur a ostrý sytý hlas. Dojem byl díky tomu pestrý a výsledku pomohl také výběr skladeb.

Hrálo se systémem co album to jeden kus s tím, že principál Támas (hrající na basu) měl playlist dle mého dobře rozmyšlený v tom smyslu, že se střídaly ostřejší metalové kusy s těmi avantgardně laděnými bez toho, aniž by to působilo jako skok sem, skok tam. Naopak show měla velmi plynulou flow, kdy jsem se až divil, jak hladce hudba přechází z nářezu do klidu. Je pravdou, že se hrály více kytarové/metalové kusy, které nejsou až tolik extravagantní či folklórně laděné a korespondovaly s náturou metalového festivalu. Ona pro kapelu zásadní rozmanitost studiové tvorby však byla přítomna i živě, a to je asi to hlavní. Povedl se i zvuk, takže za mě spokojenost a naplněná očekávání.

onDRajs: Animals As Leaders samozřejmě byla povinnost vidět, ale po jižanském hurikánu mi nějakou dobu trvalo, než jsem se na jejich instrumentální orgie přeladil. Byla to prostě srážka dvou světů…

V tomhle světě znamená i sekunda hodně času, člověk se zastaví, zavře oči, může počítat takty, kytarové polyrytmy nebo se jen vláčet muzikantskou dokonalostí. Pár postřehů: když Animals hráli na BA před 10 lety, to mně přišli oproti současnosti úplně drobouncí. Všichni nějak narostli, Tosin zřejmě tráví volné chvíle v posilovně, ale Javiera bych tipoval spíš na velký apetit ;) No a Matta bych taky nepoznal. Delší vlasy, plnovous a taky víc svalů…

První set mi přišel víc naplněný hitovkami, respektive víc stylově rozvolněný, ne tak dž-džn djentový. Pravda, Parrhesia (zazněly z ní Monomyth a Gordian Naught) mi přijde z jejich diskografie nejslabší, trio jakoby nevědělo kudy dál. Zachraňovala to chytlavá Physical Education jako připomínka starších časů, kdy jsem se ještě tolik neztrácel ve změti rytmů.

No ale ten bubeník! Co to jako bylo!?! Matt Garstka není z planety Země, na to vezmu jed. Ten člověk má základní rytmus, který udílejí kytary, jen jako základní prostor, v němž si dělá, co se mu zlíbí. Rytmy láme, ohýbá, někde dobu přetahuje, jinde zase zkracuje, všechno ve frenetickém tempu zasloužilého stoupence pervitinu. Asi nebude med s ním hrát a neztratit při jeho alotriích rytmu. Necelých padesát minut uteklo jako voda, a i když pódiovka byla velestatická (Abasi hýbal maximálně krkem), pro posluchače to byla náročná porce.

vihkav: Z Animals As Leaders jsem úplně nadšen. Když jsem je viděl poprvé, bylo to taky v pevnosti v roce 2019 a zvuk byl špatný, pořád byly technické problémy, zkrátka moc se nebylo čeho chytit. Nyní bylo všechno jinak, jediný zkrat bylo opakování začátku prvního Gordian Knot (z neznámých důvodů).

Jinak byl po celou dobu zvuk i výkon úplně špičkový a ničím nepřerušovaný, samozřejmě větší pozornost byla věnována novějšímu albu Parrhesia. Bohužel kvůli tomu vynechali The Woven Web, ale krom pár jiných klasik (třeba Physical Education, na který vytáhli super futuristicky designované kytary, si relativní novinka mou pozornost udržela taky. Pro mě jeden z nej hudebních zážitků festivalu, naprostá klasa od namakaných techařů. Takhle to dopadne, když si všechno sedne.

mrkvivit: Dnes trávím první část dne v zákulisí, kde máme tradiční oslavu iniciativy BA sobě. Tentokrát se setkáváme ku příležitosti zakončené jedenácté sezony. Účast je solidní - srocení budí zvědavost několika zahraničních muzikantů, kterým osvětlujeme naše bohulibé dílo při obnově pevnosti. Pak se vydávám pro synovce, který se díky Primus poprvé vypravil do Pevnosti.

Než dokončíme exkurzi po areálu, dokončí svůj job i CoC a my stíháme až Tosina Abassiho s Animals As Leaders. Nezbývá než podepsat výše uvedené superlativy. Tady bylo vše v pořádku od zvuku, přes myriády not a (poly)rytmů a vystřídaných strunných nástrojů.

LooMis: Dokončuji pouťovou trilogii a po CoC, kteří potvrdili velkou formu, a ještě lepších AAL zaujímám prostor proti středu pódia na mocný švýcarsko-italský stroj Coroner. Intro obstarává Oxymoron, které se spouští přesně včas, kdy má set začít.

Vizionáři technického thrash metalu 90. let mají všechno přesně nalajnováno. Všechno startuje Consequence z Dissonance Theory. Rozjezd parádní a je to fakt zábava. Ale „no fun“ to bylo s těma dvouma maníkama, co se pohybovali v circle pitu. Kloudnou fotku nebylo možno pořídit. Další Sacrificial Lamb má zpočátku neuvěřitelně přepálenou basu, ale pak se to srovná a nechávám se kolébat rytmem, nad kterým vyplouvá do prostoru sólo Tommyho Vetterliho. Kytarový čaroděj, neskutečně skromný, pracovitý a vynalézavý. Comebackovce je nakonec věnována rovná polovina setu, s čímž nemám problém, protože se mi fakt neskutečně líbí. A navíc je jasné, že zazní klasiky.

První výlet do 90. let se děje s Divine Step (Conspectu Mortis). Ten neustále se obracející rytmus, to je důvod, proč jsem si Coroner zamiloval. Jejich puncovní značka. Nejdále se jde s Masked Jackal, ale závěr/druhá půlka setu byl epicky drtící – novinková Symmetry. Za mne jednoznačně druhý nejlepší válec z novinky, který umně propojuje vše výše zmíněné - rytmické motačky, chytlavý refrén a nadýchané kytarové sólo. K tomu všemu vzadu na plátně rotující DNA spirála vytvořila jedinečnou hypnotickou atmosféru.

Z Mental Vortex posléze padne Metamorphosis, kterou rozjíždí od svého minimalistického notebookového stolečku tichý čtvrtý člen - Daniel Stössel. Ten je představen, jakožto i zbytek kapely před opusem magnum - Grin (Nails Hurt). V téhle jediné skladbě jsem zaznamenal drobný kopanec, když se v závěrečné „tupatupatupatupatupatupatupa“ pasáži Diego v jednu chvíli pozapomněl. Ale naprosto nejvtipnější okamžik byl, když se při téhle pasáži celou dobu kotel chystal na wall of death (který nikdo nechtěl) a který samozřejmě nemohl přijít, protože… asi nemá cenu psát, jak Grin vlastně (ne)končí? A nejlepší skladba Dissonance Theory? Renewal. Závěr jak hovado! „You gotta take what remains.“ Jdu do kobky zemřít.

onDRajs: Na žádný metal teď už nemám náladu. Zmrtvýchvstalé navrátilce Coroner bych samosebou rád viděl, ale první song - Consequence z loňského alba Dissonance Theory - mě nepřesvědčil, že bych jim měl dát šanci.

Intuice mi velí jít dozadu do jiného světa na Arthura Browna. A dobře jsem udělal. Sice mám opět nějakou dobu (cca 5 minut) potíž se přeorientovat ne jen na jiný hudební žánr, ale na celý jiný hudební vesmír a filozofii, ovšem nakonec se to daří a já zůstávám do konce.

Brown patří mezi průkopníky occult rocku, nicméně když si odmyslíme jeho vizuální manýru (prý inspiroval Alice Coopera), škatulkově bych zamířil spíš někam k psychedelickému rocku. Hlas už má trochu slabší, aby ne, když je mu 84 let. Nicméně své pestrobarevné kostýmy střídá jako o život (v převlecích hráli všichni muzikanti) a vypráví své tajemné příběhy s přesvědčivým zanícením.

Pro přiblížení hudby bych přihodil Hawkwind a kvůli dominujícímu zvuku hammondek jsem si vzpomněl i The Doors. Vzhledem k teatrálnosti celého vystoupení bych pro doplnění přidal Petera Gabriela, když hrál ještě s Genesis. Nejvíc se mi líbilo teskné blues s dlouhatánským sólem na klávesy, to byla síla. A samozřejmě že došlo na velestarý hit Fire, při němž mu z jakési přilby na hlavě šlehaly plameny. Doufám, že si tohle vystoupení dědek užil, já teda rozhodně! Do budoucna bych se nebál podobných hudebních odboček, festival krásně zpestřují.

mrkvivit: Váhám mezi Coroner a Arthurem Brownem. Nakonec se rozhoduji pro nemetalové osvěžení a jsem za to rád. K Ondrou výše zmíněným přibližujícím kapelám bych ještě doplnil vlivy soulu a možná raného funky. Skladby jsou obohacovány dlouhými sóly a (nejspíš?) improvizovaným jammováním, aby se hlavní aktér stíhal převlékat do různých kostýmů a masek.

Čas ale utíká, evidentně spokojený Brown by jistě rád hrál i dál - chemie mezi pódiem a publikem totiž funguje dokonale a řekl bych, že nejen z respektu před starým pánem. Už ale stihne jen parádní cover dávného evergreenu I Put a Spell on You, který se mi fakt zasekl do hlavy na pěkně dlouho. Dojemné bylo i loučení, kdy se muzikanti postavili do kruhu, chytili se za ruce a na rozloučenou si dali “kolo mlýnský”.

vihkav: Arthur Brown byl zábavný spíš vizuálně, hudba mě nevtáhla skoro vůbec, což říkám i jako fanda hammondek. Spříznění Atomic Rooster loni předvedli zajímavější muziku. Možná by pomohlo, kdyby Arthur hrál taky za tmy, uprostřed metalů to byl moc velký klídek.

Na Utarm jsem se hodně těšil. Projekt jsem objevil už dávno jakožto kytarovo-noisovou misantropní kulervoucí agresi podobnou Gnaw Their Tongues a o to víc mě překvapilo, že norský sólista někdy i vystupuje naživo.

Odešel jsem ovšem zklamaný, jako asi všichni. Chvíli si tam hudebník hrál s krabičkami a budoval atmosféru a zapojil i očekávaný hlubinný vokál. Asi po 10 minutách ale konečně vytáhl kytaru, načež se stáhl do zákulisí a už se nevrátil. Podle zvukaře šlo o technický problém, který byl řešitelný, autor se na to ale nějak prý necítil. Fakt zvláštní, ale aspoň je prý naděje na pražskou show, kde se snad nestane něco podobného. Stíháme tím pádem kousek Octagonu.

onDRajs: Co dál? Zkouším nepoznané, ale nakonec se ukáže, že zbytek je do Primus tak nějak do počtu. Vyrážím do Octagonu na americké Dusk. V devadesátkách vydali jedinou desku ...Majestic Thou in Ruin (1995) a pak se na dlouho rozpadli. Před třemi lety jim vyšel dlouhohrající následovník.

Je to syrový doom/death americké školy ohlodaný na pár pomalých akordů, nejvíc mi to logicky připomíná Evoken, ale někdy si vybavím i mé veleoblíbence Mindrot, což se tak často neděje. A i Disembowelment mi přijdou na mysl. Dusk ale zajímavé nápady donekonečna opakují a působí ubíjejícím dojmem. Záměr? Jestli jo, tak se u mě minul účinkem.

vihkav: Dusk na Octagonu zněli super i vzadu, mohutný death-doom nečekaně válcoval. Předposlech jsem jim nedal, ale teď už je mi jasné, že to příště zkusím znovu. Podle některých kolegů byli totiž snad nejlepší kapelou na loňském Killtownu. Kdybych věděl, že takhle dopadne Utarm, tak to samozřejmě dám celé.

mrkvivit: Po Brownovi zůstávám u Obscure stage a dávám si většinu setu Master Boot Record. Před dvěma lety mě jejich show na témže pódiu dost bavila, teď už samo chybí prvek překvapení. Vlastně je to stejné jako posledně včetně pódiového settingu s hradbou z oldschool počítačů a projekcemi z dávných videoher.

Kombinace 8-bitového synthy zvuku a prakticky nepřetržitého malmsteenovského sólování v podání kudrnáče Edoarda Taddeie na obecenstvo skvěle zabírá a v kotli to vře velmi pěkně. Koncept, byť originální, se ale docela rychle oposlouchá. Odcházím před koncem, takže nevím, jestli nakonec hlavní mozek projektu Vittorio D’Amore opět rozhazoval místo trsátek diskety.

onDRajs: Přemýšlím, co dál. Dát si odpočinkovou hopsačku na hlavní stagi s Clawfinger, nebo zůstat v Octagonu na Sadistic Intent? Volím B. Takže forever underground s hřeby všude, kam dohlédneš.

Sadistic Intent je kapela bráchů Cortezových, která za 40 let vydala jen demáče, EP nebo splitka, ale klasickou řadovku ne. To považuju za unikát. Death metal ve stylu Possessed, takže dnešní optikou spíš thrash/death, má v Octagonu zahuhlaný sound, ale i tak je srozumitelný a působí i přes svou archaičnost sympaticky. Kdo nezná, nechť zkusí Resurrection (1994), to je klasika. Po čtvrté, páté skladbě si říkám, že dál už to jiné nebude, balím si fidlátka a jdu se najíst.

sicky: Rapmetaloví nebo chcete-li nu-metaloví Clawfinger jako jeden z headlinerů BA? Jako na mě to působí trochu jako tah, který má ušetřit výdaje, ale budiž. Švédy si naživo vždy rád poslechnu, byť o kvalitě a sofistikovanosti jejich hudby si myslím své. Bohužel tentokrát se jim hned na začátku podělalo něco na kytaře a celý koncert pak nehřměla tolik, jak měla, ale kapela to dala i tak se ctí.

Bylo vidět, že všichni v publiku ty songy znají a užívali si je s radostí. Bangery jako Nothing Going On, The Truth, Rosegroove, Warfair, Biggest and Best nebo Do What I Say prostě probudí k životu i mrtvého a nejinak tomu bylo i nyní v Josefově. Plus potěšilo vtipné moderování Zaka. Jeho hlášky, že nahoru na konstrukci už nepoleze, že je na to starej, stejně jako bída, kterou dal Trumpovi, byly cool. Bavil jsem se.

onDRajs: Dávám konec Clawfinger a říkám si, jestli jsem neměl zůstat tady a jestli by mi ten jejich rap metal nedobil baterky. Třetí den fesťáku už jsem měl krizi a hledal jsem všemožné cesty, jak se z ní vyhrabat. Tak aspoň My Way to spravila.

mrkvivit: Švédští zábavníci Clawfinger mají v naší domovině celkem na růžích ustláno, o čemž svědčí vyprodané klubové koncerty i relativně častá festivalová vystoupení (například před dvěma lety na Czech Death Festu).

I na letošním BA jim obecenstvo brzy zobe z ruky a oboustranný přenos pozitivní nálady funguje. Jen škoda té upozaděné kytary, mohlo to řezat víc. Taky některé prostoje mezi skladbami zbytečně shazují řetěz dobře našlápnutému setu, ale chápu, že Zakk Tell si chce svou chvíli užít a povyprávět o tom, jak jsou už staří, že hráli nu-metal ještě než byl vynalezen, nebo že řada fans je mladší než pauza mezi novou deskou a tou předchozí. Taky si nás musí natočit na mobil.

V některých melodičtějších pasážích znějí Clawfinger jako takoví chudší příbuzní Faith No More (jestlipak by se jim nechtělo přijet na 30. ročník?). Každopádně závěrečný blok Price We Pay (kdy kapela nechává halekat obecenstvo hlavní melodii refrénu), Biggest & The Best, Truth a Do What I Say rozproudí krev snad všem. Při poslední jmenované napochoduje na pódium parta “brutal kids.” Škoda že asi nebyl čas, aby se děcka naučila onu dětským hláskem deklamovanou pasáž. Takhle tam děti jen trochu vyděšeně postávají. Ale jo, bylo to dojemné. Fajn koncert, ale od Clawfinger jsme viděli i lepší.

LooMis: Na úvod bych se chtěl zeptat, jak bude OSA hodnotit poplatky za vystoupení. Nejen že zde došlo na angažování dětské skupiny, ale byla zde i nepůvodní produkce. Ale od začátku.

Clawfinger nezklamali a nachystali další ze skvělých show. Metallica si z české produkce vybrala Jožina, Švédi sáhli po ještě větší klasice - Skákal pes přes oves. Cizinci samozřejmě netušili, ale české osazenstvo se bavilo. Je vidět, že Clawfinger to tady mají rádi.

Startuje se s Hold Your Head Up a já zjišťuji, že vstupuji dvakrát do stejné řeky a historie se opakuje – Bård to zase podělal! Podobně jako na BFF, i tady se objevil s problém s kytarou. „Fuck Bård!“ A nebyl by to Jocke Skog, aby si nepřisadil: „Chtěl bych jenom podotknout, že jedinej já a tadyhle bubeník jsme nikdy žádnou chybu neudělali“.

Brzy se ale jede dál a následuje Recipe for Hate, která rozeskáče celé publikum. Jo, Clawfinger měli narváno, dávali do toho všechno a energie se jim vracela. Jocke Skog si to při Nothing Going On špacíroval po pódiu, mikrofon u pusy jak zmrzlinový kornout. Tyhle jeho výlety nejsou o tom, že chce pozornost. On u toho září jak sluníčko a je v kapele katalyzátorem dobré nápady.

Letos po 19 letech vyšla nová deska Before We All Die a Zak si (trochu hořce) zavtipkoval (pozor, je to tu), že to je tak dlouhá doba, jako že když ji vydali, někteří z přihlížejících ještě nebyli na světě. Ona i Ball & Chain je taková lehce neuroticky depresivní. Závěr patřil Jockemu, který si zde rozjel malinké noisové outro. „Jo, a když tady mluvíme o lháři, tak další skladba je o chlapíkovi s oranžovou kůží a něčím blonďatým takhle přes hlavu,“ říká Zak před další skladbou. Všem je jasné jaká skladba se chystá, ale on to ještě vylepší, když si od fanouška v přední řadě půjčí červenou kšiltovku. Scum.

Toho vzpomínání bylo v průběhu setu víc - třeba na to, jak tady šplhal na pódiovou konstrukci (jo, letí to). Návrat k debutu Deaf Dumb Blind (1993) obstaraly srdcovka Rosegrove, kde se tahle parta dala dohromady a Warfair. Další z připomínek, že každý rub má i svůj líc - jak obdivovali před nimi hrající Paleface Swiss, jaký jsou to namakaní borci „mladí mají srdce, my staré kapely už jen pivo“. Two Sides. Tohle nebyl koncert, to byla show, která gradovala a Zak se ukázal opět jako výtečný frontman a průvodce setlistem. Před The Price We Pay si došel pro ovace publika, usedl na kraji pódia do potřepu a jen se smál. A děkoval. Tohle je pro vás, jste Biggest & the Best! A neméně skvělá, s průrazným refreném, The Truth.

Je mi to strašně líto, že musím show opustit, ale je třeba si hledat místo vedle. Ale pořád sleduji pódium a plátno. Chybělo něco? Nechybělo! Tradiční, závěrečnou hymnu, kterou zná asi každý, Do What I Say, přišla podpořit skupinka Brutal Kids. Kapela se s nimi pozdravila a představila je jako naši budoucnost. Toho, na čem skutečně záleží. Původně jsem se domníval, že caparti spustí „When I grow up“, ale ani nepípli. Jako chápu to, ten dav lidí, jásot, nadšení. Pro ty děcka to musel být obrovský zážitek. Ne určitě menší, než jsem si odnesl z vystoupení kapely „která byla stará už v době, kdy vynalezla nu-metal“. Perfektní zvuk, skvělá show, výtečný setlist. Závěrem asi jen jedno doporučení: Norbert Jerry by si skutečně měl koupit lepší kytarový procesor.

vihkav: Na prvním koncertu Draugveil jsem nebyl, tak dávám aspoň brutalovský a víte co? Vzhledem k obrovskému zájmu na KALu tohle mohlo hrát klidně i v Octagonu. Mor jménem debilní lidský špunt totiž vzniká i v boudě, ovšem když máte trochu morál se probojovat, tak to šlo a vepředu bylo samozřejmě místa víc.

A nejen proto to chtělo lepší prostor - reálně to byl nejlepší z čistých black metalů letošního ročníku. Fakt je mi jedno, jak moc velký mem se z tohoto projektu stal po vydání alba s růžemi, autorovi s dalšími mladými hudebníky to naživo prostě maká líp než kdejaké “profi” kapele. Ačkoliv mají zatím jen půlhodinový setlist, vytřískali z toho riffování ve stísněném prostoru maximum a já je za to cením. Žádné píčoviny, takhle má black metal vypadat.

LooMis: Víte co vznikne, když se spolu sejde basák ze Šlapeta, barman z Modré Ústřice a jazzman převlečený za depešáka? Samozřejmě že Primus! Další z kapel, které vidět pro mne znamenalo splněný sen. Poslouchám je přes 20 let a před koncertem jsem protočil čtyři po sobě jdoucí studiovky - Sailing the Seas of Cheese (1991), Pork Soda (1993), Tales from the Punchbowl (1995) a Brown Album (1997).

Co se bude hrát bylo ve hvězdách, protože těch hitovek je tam spousta. Asi tady můžu vzdychat, že nebylo Sgt. Baker, American Life nebo (hlavně) Jerry Was a Car Driver. Ale stejně toho bylo taková kvanta vjemů, že jsem se ani vteřinu nenudit a hltal každou píď pódia a každý tón. Vizuál byl vcelku střízlivý, dominoval mu profesorský opičák s cylindrem a brýlemi.

Zvuk? John „Hoffer“ Hoffman využil každý zvoneček a cingrlátko soupravy. Ne nijak opulentní, ale účelná bicí sestava, protože než o rychlost jde u Primus a barvitost hudby. Les Claypool si s sebou přivezl několik bas a taky samozřejmě nezbytné šídlo, na které to rozjel v intru Seas of Cheese a s nezbytnou prasečí hlavou nasazenou v Mr. Krinkle. Převleků tentokrát nebylo nijak moc, to vícekrát bylo slyšet, jak připomíná, že „Larry LaLonde, Grandfather of death metal.“ (Schválně si to zkuste říct hodně nahlas 5x za sebou.) Sucks.  A teda kytara strůjce Seven Churches (1985)? Asi mohla být chvílemi více průraznější, oproti basovým extravagancím a i bicím (třeba to intro Hoffmana v Too Many Puppies – kdy tam naprosto přesně „jen“ ťukal asi dvě minuty?) to bylo lehce uťáplé. Ale kdo jsem, abych hnidopišil?

Jak jsem psal na úvod, ani vteřinu jsem se nenudil, nezvažoval přesun na jiné místo nebo odchod. Highlighty? Začnu novinkou Those Damned Blue-Collar Tweekers (super rozjezd na to začít tančit), The Ol' Grizz, která do setu suprově zapadla, jasně že Mr. Krinkle, My Name Is Mud nebo Jerry Was a Race Car Driver. Ale jaký je největší hit Primus? Uuuuuuuuuuu, u, u, uuuuuuuuuu. Wynona's Big Brown Beaver samozřejmě! Tak co příště? Angine de Poitrine?

onDRajs: Ale pak už Primus. Co k nim? Soudě podle ohlasů příznivci této neotřelé bandy dominovali, ale našlo se i dost tradičně smýšlejících metalistů, kterým groteskně neuctivá funková muzika nevoněla. U nás ale nehráli 15 let!

Claypool v buřince působil asi jako komik Laurel na metalovém festivalu, prostě UFO. Jeho slapping dominoval a ve finálním mixu si pro sebe toho vzal až moc na úkor celé kapely. Funkově šťavnatá kytara Larryho LaLonde nebyla tak slyšet, což byla škoda. Komunikace s publikem byla primusovsky bizarní - Claypool si dělal srandu z Larryho, že je kmotrem death metalu, protože hrál v Possessed v době Seven Churches. Možná tím chtěl po svém ospravedlnit, že jeho banda na BA patří… Těžko říct.

Každopádně koncert byl povedený, měl jen pomalejší rozjezd. Trio hrálo zejména staré, prověřené fláky - největší ohlas měly Too Many Puppies a My Name Is Mud. A překvapilo mě, jak se na kapelu chytala omladina. Texty zpívali s kapelou a pařili jako o život. Takže tenhle fesťák fakt není pro starý… Což jsem si uvědomil, když jsem následně dvě a půl hodiny proseděl v kobce a vůbec se mi z ní nechtělo. Veleúnava, ale na dobrou noc si ještě dávám Old Man’s Child (překvapivě mě bavili) a jde se na kutě.

vihkav: Primus jsem neznal a neslyšel ani doma, podle mě se ale na Brutal absolutně hodili a předvedli lepší ozvláštnění festivalu než kdejaký synthwave. Skvělá Lesova technika a vyhranost, divné rytmy, divný zpěv, whamola se smyčcem, prasečí maska. Úplně celé jsem to nedal, ale za mě úspěch!

sicky: Primus byli samozřejmě super, nicméně mohlo být ještě lépe, kdyby zvolili údernější playlist. To, co předvádí Les Claypool na basu jsou samozřejmě skills z jiné galaxie, přesto jsem se však nemohl zbavit pocitu, že se koncert rozjíždí až moc pomalu a že by kapela mohla vytasit mnohem lepší songy než se v reálu dělo.Takto byla ta jejich avantgarda možná až moc rozevlátá a pro neznalé neuchopitelná. Druhá půlka pak už byla cajk, takže očekávaný hudebně fajnšmekrovský zážitek se nakonec přeci jen dostavil. Dočkali jsme se legendárního fláku o tom, jakýho má Winona bobra, a úplně poslední songy byly mazec jak hovado plus kapela měla po celou dobu výborný zvuk, ale jako úplně to nejlepší z letošního BA bych americké trio neoznačil.

mrkvivit: Já jsem naopak rád, že se Primus nesnažili konzervativnímu publiku podlézat speciálním údernějším playlistem. Spíš to vypadalo, že testují, kam až můžou zajít. Už během onoho natahovaného úvodu bylo vidět, jak docela dost lidí mizí pryč, když se “to hned nerozjelo.” Kdo ale vydržel, byl po zásluze odměněn.

Claypool, LaLonde (jeho kytara opravdu mohla být víc vytažená) a novic u bicích Hoffman jsou sehraní, až uši a oči přecházejí. To, jak si hrají s rytmem, tempem a intenzitou, je takřka neuvěřitelné. I žánrově je tady z čeho vybírat. Je tu funk, psychedelie, rock, blues i country (hlavně v Claypoolově vypravěčské dikci, když deklamuje svoje ujeté texty). U těch nejnašlápnutějších pasáží by stačilo LaLondeovu kytaru trochu víc naefektovat a je to djent jak blázen - polámaný, intenzivní, grooovy.

V kotli je neustále veselo a surfuje se i v klidných pasážích a dojde i na klasický pokřik “Primus sucks!” Claypool pak chce aby lid skandoval “Larry Larry LaLonde, grandfather of death metal sucks,” což se skanduje opravdu těžko. I jinak je jeho úsporné moderování suše vtipné. Dozvíme se, že v Kalifornii mají Rectal Assault Festival, ale že to vlastně ani není festival a vlastně to ani není pevnost. Ačkoliv je tahle show na poměry BA hodně ujetá, funguje to skvěle.

Jejich angažmá je možná kontroverzní krok, ale Primus přitáhli na BA hodně lidí mimo metalovou komunitu, což je za mě v pořádku, pokud Obscure chce svůj festival zatraktivnit a zviditelnit mimo klasickou sociální bublinu kolem festivalu. Ale to už je trochu jiná debata, která bude letos nepochybně velmi zajímavá. A to nejen kvůli Primus, ale třeba i kvůli následující Eivør.

vihkav: Razím ještě omrknout drone doomy na KAL, jelikož Lukáš píše, že je to skvělý. A měl teda sakra pravdu. Nám oběma dodnes neznámí Nadja (původně z Kanady, nyní fungující z Berlína) dokázali svým volume i absolutně pohřebním tempem roztřást dřevěnou stage až k základům, že div nespadla. Duo používající kytaru a basu pro katarzi ani nepotřebovalo vokál či bicí (ty hrály jen mírně z backtracku, což tomu akorát sedlo). Nečekal jsem, jelikož jsem nebyl v úterý, že tu letos uvidím pořádný funeral doom (nebojím se tomu tak říkat) a stalo se! Jeden z nejzajímavějších projektů festivalu.

sicky: Mispyrming s Nergalem mě, přiznám se, moc nesejmuli. Koncert mi akorát ukázal, že Sventevith není žádné veledílo, kterému stojí za to věnovat special set. Mladá kapela skrze svoji syrovou energii té desce sice přidala na kráse a trochu ji nakopla, bohužel i s tím nasazením nešlo zakrýt, že ta hudba je prostě dnes již překonaná. Stokrát radši bych si dal samostatný koncert Islanďanů než toto.

vihkav: Mezi méně všedními věcmi byla na festival pozvána i faerská Eivør, což na místě okamžitě rozdělilo publikum na dva tábory. Ačkoliv jsem nevěděl, jestli v pátek vůbec přijedu, byl jsem od začátku rád za její zahrnutí a říkal jsem si, že když už tady byla Emma Ruth Rundle a obzvlášť několikrát Wardruna, tohle bude mnohem více ferální vystoupení, které se na Brutalu jen tak neztratí.

Já už jsem na ní jednou či dvakrát v Praze byl a jsem i fanoušek některých alb. Myslím, že má neuvěřitelný hlas, který skvěle doplňuje výbuchovou dramatičnost některých songů. Nemůžu říct, že mě tady bavily úplně všechny, protože pomalejší ploužáky na hlavní stagi nakonec úplně nezapadly. Vrcholem tudíž budiž rovnou třetí Í Tokuni, kterou ani v druhé polovině nic nepřekonalo. Popík je k tomu na hlavní stagi víc uhlazený, než v klubu a jakákoliv “tvrdost” je tak trochu nepolapitelná. Koncert ovšem dopadl zvukově skvěle a měl bezpochyby své momenty.

Co ale lidi asi nepochopili nejvíc, je to, co dělá na poloprázdné hlavní stagi, zatímco na přeplněném Obscure hraje Nergal? Ačkoliv ji mám rád, v tomhle (a mnoha dalších dramaturgických přešlapech) jim musím dát zapravdu. Možná se festival snaží přilákat více mainstreamové publikum (vzhledem k jeho úspěchu bych ale důvod nechápal). Letos se ovšem ve více případech ukázalo, na co návštěvníci táhnou více. Přitom stačilo přehodit umělcům stage.

mrkvivit: Eivør jsem dosud neznal a jsem mile překvapen! Souhlasím s vihkavem, že její hlas je fantastický! Silný, čistý i křehký, prostupuje prostorem do všech koutů. Eivør má k tomu navíc i charisma čarodějky. Zajímavý je i doprovodný band: synťáky, elektrická “kontrabasa”, bubeník, co má v soupravě jen tomy a kopák, frontwoman se doprovází na kytaru.

Žánrově těžko zařadit. Je tu alternativní pop, ale i silné folklórní kořeny přecházející až v jakési etno zaříkávání. Skladby se mi zdají zajímavé, pestré, zajímavě vypointované. Každá má něco ozvláštňujícího, byť vyrůstají z podobných základů. Jsem rád, že jsme se synovcem zůstali po Primus i zde. A pak se rovnou vydáme o pár kroků vedle.

vihkav: Katatonia mi hraje spíš z povzdálí, jen protože náhodou máme Kakadu sraz v Erroru. Je to dávno mrtvá kapela a divím se, že stále ještě někoho překvapuje, že ten koncert nebyl dobrý. Stížností jsem četl hodně a samozřejmě jim dávám za pravdu. Nejsem takový masochista, abych to vydržel celé, ale jejich setlisty jsou nuda, zvuk byl prázdný (čemuž by pomohl už maximálně klubový prostor) a Jonas už tolik nedává ani ty čisté zpěvy. Jediná celkem dobrá věc, co jsem chytil (July) zněla taky zajímavěji doma.

mrkvivit: No jo, Katatonia. Jak být diplomat po tomto setu? Řekněme, že po dnešních silných vystoupeních jiných umělců měli těžkou pozici? Řekněme, že třeba neměli svůj den? Asi ne, zdá se že trend je dlouhodobější.

Jonas Renkse bezvýrazně kuňkal, komunikace s publikem taky poněkud vázla. Zbytek kapely se nějak snažil, ale skladby vyzněly fádně. Tam, kde se mělo gradovat a kde měly kypět emoce, nebylo nic nebo jen rozpaky. Jsem z toho jelen, jako ten z plachty za kapelou. A jde se pro dnešek spát.

LooMis: Pro dnešek jsem měl splněno, až překonáno. Po setu Primus odcházím pro večerní oblečení do stanu, takže se vracím, až když Eivor jsou před koncem setu. Následná ventilace dojmů v Kobce, spojená s nezbytnou hydratací znaveného organismu má za následek vynechání Marduk, resp. už se mi nechce zacházet blíže k Obscure stagi, ale mizím poprvé (a naposledy) do KALu, kde hrají Arottenbit.

Další doporučení, které musím rozšířit. Je tu (jak jinak než) narváno, ale je to klasika – zdá se, že se nedostanete ani 2 metry za dveře, kousek od pódia se ale dostávám během jedné rychty. Chvílemi mi to přijde jako Prodigy hraný na Nintendu. Asi bych si na tom dokázal ujet hodně rychle, ale jelikož na hlavním pódiu začínají Old Man’s Child, odcházím dát opět průchod metalových choutkám. Navíc, Arottenbit zahrají 5. prosince ve Futuru jako předkapela Master Boot Record a Fulci. Berte to jako tip a pozvánku.

vihkav: Old Man’s Child se dali poslouchat, ale nijak zvlášť mě taky nesestřelili. První půlka byla dost tuctová a v té druhé sice došlo na zajímavější songy i riffy, ale ve výsledku to vidím na jen dobře odehraný průměr. Měl jsem naděje, mě to naživo sejme, ale nestalo se tak.

LooMis: přicházím ve druhé polovině setu Old Man's Child, kdy se rozjíždí Twilight Damnation. Kolegové, kteří navštívili letošní Fortress festival v Anglii mi příliš indicií k současné reformaci Galderovy družiny neposkytli. Barvou hlasu mi místy zní jak náš Big Boss v nejlepších letech (The Soul Receiver), v pomalejších pasážích ale výrazně slabší (jako třeba v závěrečné The Millennium King v té střední pomalejší pasáži s hlubším vokálem). Zachraňovaly to ale kytary a kytarové vyhrávky jak od Helloween (God of Impiety). V areálu jsem dneska strávil celý den, od první do poslední kapely na hlavním pódiu a fakt už se těším, až se natáhnu. Sobota bude konečně bez nutnosti ztopoření se hned na první kapelu.

vihkav: Pouze tento den dávám poslední kapelu a tou je PIG, projekt Raymonda Wattse, který se podepsal na raném zvuku KMFDM. Ty tu kvůli jejich odpadnutí z line-upu v podstatě zaskakoval. Industriální rock nás ve dvě ráno celkem bavil a byly z něho cítit původy oné německé scény. Nejvíc vtipné ale bylo, že na jednu z kytar prokazatelně hrál DarkXane, přestože nám hodinu zpátky tvrdil, že jde spát. Ultimátní trolling! Ale jo, obecně super závěr dne - následující den jsem měl ale vytipovaný jako nejzajímavější.