Kdy: 5. srpen 2026
Kde: pevnost Josefov
Fotky: Brutal Assault
Report: tipy / úvodní dojmy / úterý / STŘEDA / čtvrtek / pátek / sobota

onDRajs: Celý festival odstartovali polští Belzebong. Vyznavači instrumentálního stoner/doomu rychle zaskočili za nečekaně odpadnuvší Crowbar. A záplata to byla slabá. Když do toho borci hrábli, spustila se lavina sabbathovských těžkotonážních riffů v lehce bluesmetalovém duchu, leč během několika minut bylo řečeno vše a prvotní ohromení rychle odeznívalo.

Ano, Poláci sází v pomalém gardu za sebou jeden tvrdý riff za druhým, ale podobají se jako vejce vejci a slévá se to do sebe. Chybí tomu větší vývoj, dynamika a ano… vokál, který by skladby zatraktivnil a přidal jim další melodickou linku.

Na Crowbar jsem vzpomínal celou středu, Windsteinovci mi chyběli, leč fousáč léčí bolavá záda… Velká škoda, To Build a Mountain nebo Repulsive in Its Splendid Beauty by byly masakrózní. Tohle byla polská Malucha místo Mercedesu. Na druhou stranu, bylo poledne a na sluníčku asi 50 stupňů…

Britskou thrashovou mlátičku Onslaught už jsem párkrát v Josefově viděl a vždy to bylo dobré. Teď tomu nebylo jinak. Všechny kapely, co vydržely hrát od osmdesátek, vědí, jak starou muziku zase nakopnout - nabrat mladé muzikanty a energie je zpátky.

V tomhle případě si Nige Rockett a pěvec Sy Keeler k sobě přizvali o generaci mladší kluky a bylo to jako zamlada. Onslaught vydali loni znovunahrané nejsilnější pecky z prvních dvou alb a v pevnosti hráli jenom je. Speed metal se špetkou punkové energie, jemuž nechybí bezchybný motor vzadu v podobě Jamese Perryho za bicími. Koncert šel nahoru s každým songem a ke konci už to bylo fakt bez chybičky. Z novějších alb (třeba Generation Antichrist) ale mělo něco zaznít.

LooMis: Přesně. Death Metal, Angels of Death, Let There Be Death, Demonia, Metal Forces – fláky z prvních desek naskládané hezky vedle sebe. Onslaught jsem si nenechal ujít, byť jsou to matadoři, kteří se na Brutalu už nejednou předvedli ve skvělém světle. Nebo možná právě proto. A navíc, když se mládí dere vpřed, mají aspoň staří čas si sem tam odpočinout a nabrat energii, aby se jim vzápětí mohli dorovnat. I když bylo vedro, tahle thrashová jízda vtáhla a nepustila.

Těšil jsem se i na Unearth. Stále mám v živé paměti koncert v Abatonu, kde mě totálně smázli, první návštěvu na BA jsem minul (protože Gorguts) a poslední jsem nedal celou kvůli zvuku. A u zvuku musím i začít – Amíci tu prostě mají smůlu. I tentokrát se dostavily technické problémy. U úvodní The Wretched; The Ruinous to bylo lehce nakřáplé, údery bicích podivně pluly vzduchem. Po druhé skladbě Giles vypadl aparát Buze McGrathe a než se vše dalo dohromady, tak se frontman Trevor Phipps snažil s publikem vtipkovat. Obávám se ale, že kameňáku se stromem porozuměl málokdo. McGrath a Phipps jsou jediní dva držáci původní sestavy. Chybí mi Ken Susi. Chybí mi Nick Pearce. Peter Laymen ani Mike Justian mě nepřesvědčili. Než se problém podařilo odstranit, sluneční faktor udělal svoje a při Incinerate (která tedy paradoxně zněla zpoza rohu konečně dobře), odcházím na první hydratační pauzu dne a přesouvám se na zadní stage.

Středeční den byl narvaný heavy metalem v té nejvyšší kvalitě a vše odstartovali na Obscure stagi Armored Saint se stále skvělým Johnem Bushem. Ano, stále skvělým, jako celý zbytek téhle party šedesátníků (Joey Vera 63, Gonzo 62, Phil Sandoval 65, John Bush 62, Jeff Duncan letos 60). Všichni drželi i na slunci v podstatě černý dress code, Gonzo celý set nesundal ani černý cylindr, zatímco Bush si přeci jen před Win Hands Down už džísku sundal a během setu se přeoděl do celé černé. Nejen že fantasticky zpíval, ale na konci setu se vydal i na výškový výlet po reproduktorech.

Na rozdíl od většiny starých kapel se pověnovali i nové tvorbě, kdy zařadili z posledních tří desek po skladbě – otvírali s Close to the Bone z letošní Emotion Factory Reset a End of the Attention Span z Punching The Sky (škoda že nebyla titulní Standing on the Shoulders of Giants) a výše uvedená naopak titulní věc, která už ale má také přes deset let. Samozřejmě ale nechyběly a také největší odezvu měly starý kusy - nabušená Reign of Fire z legendární desky Symbol Of Salvation (1991) a March of the Saint (1984) s titulní věcí a závěrečným dvojitým atakem Can U Deliver, který Bush odzpíval s první řadou a Madhouse, kdy si pro změnu zabubnoval s Gonzem. O stáří zde nepadlo ani slovo, velký respekt v tom vedru a klobouček. Příští rok John Bush opět, tentokrát ale se setem Anthrax.

sicky: Letošní Brutal maraton zahajuji koncertem kalifornské hardcorepunkové kapely H2O. Dnes již veteráni scény řadící se k té melodické, optimistické větvi žánru zněli příjemně nabití energií a na úvod klání mi sedli dokonale. Žádné velké vymýšlení, důraz na svižné a skočné tempo, sborové refrény a hecování publika fungovalo dobře. Kapela sázela jeden chytlavý flák za druhým a po zásluze sklízela ovace. Bohužel jsem udělal tu chybu, že jsem zhruba ve ⅔ odešel dozadu na Armored Saint, kteří stáli za prd. John Bush zpíval fajn, ale celkově kapela měla příliš potichu zvuk a ve srovnání s H2O jí absolutně chyběl drive. Hned zkraje festu si tedy připomínám důležité pravidlo - pokud to aktuální kapele šlape, neodcházet jinam!

LooMis: Souputníci Armored Saint, ale ze San Francisca, to naopak vzali hezky od podlahy a nadělili to pěkně půl na půl mezi debut Metal Church (1984) a druhou The Dark (1986) a v rámci vyvážení rozdělili jedinou novinkovou záležitostí klipovkou F.A.F.O. z letošní desky Death To Rise.

Na ní byl představen nejnovější, a nejvěhlasnější člen současné sestavy – David Ellefson. Od poslední návštěvy Kurdt Vanderhoof totiž opět provětral sestavu a musím uznat, že to šlapalo na výbornou. Očekávání jsem neměl veliká, ale tenhle set byl skvěle zahraný. U mikrofonu bývalý vokalista Vicious Rumors Brian Allen, za bicími mašina Flotsam And Jetsam Ken Mary.

Všechno odpálily klasiky Ton Of Bricks a Start the Fire a kapela už se nenechala přibrzdit ani lehce zavánějícím okamžikem, když se během Gods of Wrath dostavil fekální vůz na vyprázdnění raket. Jako asi šlo počkat 20 minut? Allen to okomentoval jako „metal piss“. Skvěle vyzněla i vzletná balada Watch the Children Pray a i když slunce pražilo, vydržel jsem i díky Beyond the Black, kde si Allen mluvené intro hezky prohnal efektem. Finální hymna Metal Church už pak byla povinností. Pokud porovnám s Armored Saint, musím tady jít přeci jen s hodnocením výše.

sicky: Zklamán předešlými (pra)metaly odcházím spravit si chuť HC partičkou Guilt Trip. Hetebreedovský model hácéčka, kde dominovaly ostré kytary, výrazné riffy a cool pískačky, zněl v jejich podání výborně. Převládal houpavý rytmus, občas se zabrousilo do thrashe a spolu s nasraným vokálem se to celé poslouchalo velmi dobře. Bylo to tvrdé, bylo to groovy a mělo to koule. Plus songy zněly příjemně chytlavě. Kapela přehrávala převážně poslední album Armour Of Angels, které při domácím poslechu nezní bůhví jak objevně, naživo ta hudba ale maká perfektně.

onDRajs: Naladit se na tesknou notu při Novembers Doom při teplotách a písečné bouři jako na Sahaře nebylo věru lehké. Slunko se naštěstí už trochu naklánělo doprava, takže se u zdi na Obscure stage dalo schovat do stínu, ale kapele samotné čtyřicítky taky nevoněly. Pěvec Paul Kuhr (jediný vydrživší spoluzakládající člen skupiny) se po odehrání songu z poslední desky omlouvá za milion svých vokálních chyb. “The heat is killing me,” vysvětluje. Jo, to nás všechny.

Před lety v Josefově mi kapela přišla o dost tvrdší, hutnější, spíš death/doom - tady to byl naopak spíš doom/death se spoustou melodičtějších pasáží. Situace se trochu otáčí po odehrání dvou osvědčených kusů z The Pale Haunt Departure a The Novella Reservoir, ale jak se zdá, lépe už bylo…

LooMis: Samael už jsem taktéž viděl, ale tohle bylo zatím nejpovedenější vystoupení. Úvodní nadšení, které projevuje DarkXane, že budou hrát celé Passage (1996) bere po úvodních třech kusech (Rain, Shining Kingdom a Angel's Decay) zasvé. Naopak to vypadá, že set bude rozložen i do předchozího opusu Ceremony of Opposites. Nakonec to bylo o jednu skladbu více pro výše jmenovanou desku, ale osobně jsem si více užíval starší kusy, jako Son of Earth a samozřejmě hymnu Baphomet's Throne.

Laibachovsky militantní vizuál skvěle seděl a byť industriální nádech prosakoval i do starých kusů (Xy většinu času trávil u kláves, ale občas to prostřídal s minimalistickou bicí soupravou), mělo to spád a magii. Do staré tvorby nádherně zapadly i dva nové kousky Hail to the Sun a Black Matter Manifesto, tak uvidíme, jestli bude nějaké turné k chystané desce Hidden Empire. Třeba vytáhnou z brlohu i Sybreed, kteří se před dvěma lety připomněli rozšířenou reedicí debutu Slave Design (když už je v sestavě basák Alex Campanelli).

onDRajs: Ze Samael vidím ke konci pár klasických skladeb z půlky devadesátek, které definovaly ksicht ansámblu na dekády dopředu. Je fajn si osvěžit paměť při poslechu kusů z přelomové Passage, ale kapela se tady zasekla. Brzo mizím do stínu, na slunci se nedá vydržet.

Jdu zkusit Poláky Dom Zly v Octagonu, ale to se ukázalo jako špatná volba. Hlava na sobě, prodírám se šouravými kroky dopředu, ale nakonec uhnu a za zvuků kapely se kochám geometrickými obrazy vystavujícího Zbigniewa Bielaka. Poláci mi přijdou poněkud monotónní, a tak se vracím zase dopředu na tahák středy.

vihkav: Ve středu přijíždím na otočku a jako první stíhám Dom Zły. Dávám jim přednost oproti Samael, které jsem už viděl víckrát, abych zkusil novější polskou krev, ačkoliv mě jejich nahrávky nijak extra nezaujaly. Octagon je narvaný k prasknutí, až člověka přechází chuť a bojí se, jak to zde bude vypadat večer, protože tu plánuju vidět hodně věcí. Naštěstí mi ale kamarád píše, že se k němu a k pódiu nově dostanu přes tajnou chodbičku z výstavy, takže bylo dokonce možné být vepředu hned a bez prodírání.

Na rozdíl od kolegy mám z Poláků naopak dobrý dojem, zvlášť když jsem bez velkých zvukových očekávání v těchto hodinách vkročil rovnou na Octagon, kde to nezní vždycky perfektně. Nazval bych je modernějším black metalem, který se inspiruje ze všech směrů a docela umí i skládat, jen mi na hudbě asi nesedí samotný styl. Jejich skvěle odehraný koncert ovšem považuji za úspěch.

LooMis: Mám k tomu něco psát, aby tu nebylo přeloomisováno? Musím. Tohle je samozřejmě srdcovka z největších. Nevermore přesně drželi nastavený časový harmonogram, čekalo se, Van Williams si za bicími docela dlouho poseděl, ale pod černými brýlemi se usmíval a zdravil fanoušky v prvních řadách. Během intra Ophidian nastupuje zbytek kapely, ale ten, na kterého se čeká nejvíc, nakráčí na pódium až při prvním monstrkusu Beyond Within.

Náser jak cyp, kytarové duely začínají úřadovat. Berzan Önen je reinkarnovaný Warrel Dane a samozřejmě pozornost na sebe strhává i svou mohutnou postavou. Koženou motorkářskou bundu odkládá až po trojce My Acid Word. Jeho turecký kolega u basy Semir Özerkan si ji ponechal statečně celou dobu. Kromě perfektní souhry s Williamsem se stačil velmi slušně pověnovat i zpěvu, což třeba ale při Born, kde Berzan předvedl naprosto neskutečný výkon, kdy všechny změny poloh poctivě dával, nebylo potřeba, jelikož refrén zpívala celá Pevnost. Jedna z nejsilnějších skladeb, co zazněla.

A pak ještě závěrečná Enemies of Reality, kde jsem si téměř ustříknul z Jeffova sóla. Tady jsou veškerá slova zbytečná, ale nebylo by spravedlivé nezmínit teprve 23letého Jacka Cattoie, který by tímto krásně mohl být Jeffovým synem. Kytarově generační rozdíl nebyl naprosto vidět a myslím, že nás na nové desce (která určitě přijde), čekají zajímavé věci.

Těžké totiž bude nahradit jedinečné texty, metafory a parafráze, kterými Warrel vyzdvihl Nevermore stejně vysoko, kam se pouštěl i se svým hlasem. Engines of Hate, Narcosynthesis, The River Dragon Has Come - jádro setu jednoznačně vytvořilo album Dead Heart in a Dead World (2000), ze kterého zazněla i balada The Heart Collector, věnovaná právě tomuto neuvěřitelnému muzikantovi. Nejsem v tomto případě moc objektivní, ale prostě – tohle nemělo chybu a i zvuk totálně zabíjel. Dokonce mne napadla i tak kacířská myšlenka, jako “jestli by to sám Dane aktuálně takhle dával”. Favorit festivalu splnil a dokonce předčil očekávání, která nebyla malá. Díky, díky a ještě jednou díky. Vítejte zpět!

onDRajs: Nevermore - přišli, odehráli, zvítězili. Opravdu kapela, kterou jsem si užil od první do poslední vteřiny. Skupina dlouho neexistovala, v Josefově ovšem působila suverénně sehraně. Pomohl jí také zvuk - od úvodu kytary řezaly, bicí držely formu a strukturu a nad tím vším se tyčil jako Babylónská věž vokál Berzana Önena. Díky němu a basákovi Semirovi jsou z Nevermore turecko-americká kapela.

Výkon všech byl soustředěný, snad jen mladičký druhý kytarista Jack Cattoi působil zakřiknutě, asi měl z davu respekt. Berzan dává geniální Warrenovy linky s prstem v nose, jako interpret mu dávám jedničku s hvězdičkou. Uvidíme, jestli to stačí - jestli dojde na studiovou desku, uvidíme, jaký je autor. Zbylá tvůrčí dvojka originální sestavy - Jeff Loomis a Van Williams - hrála, jako kdyby Nevermore nikdy nepřestali existovat, chybičku jsem nezaznamenal.

Parádní byl taky setlist - jeden hit střídá druhý, koncert díky tomu rychle utíká a nepadá mu řetěz. Born, The Heart Collector, závěrečná Enemies of Reality - všechno jako z desky. Bravo!

AddSatan: Nevermore byli sekundární důvod mé jedno(pod)večerní návštěvy letošního Brutalu. Nejsem jejich kdovíjak velkej fanda/znalec, nevím, jestli bych šel na sólo koncert, ale takhle v rámci „monstrfestu“ jsem si je jako „bonus“ k Triptykon dal rád. Fundovaný názor doručil zdejší nejpovolanější srdcař, ale řekl bych, že to (staro)nové sestavě makalo, za/sehraný, Jeff „upidlikal“ i kaskádovitý arpeggia v Enemies výtečně. A nečekal bych, že ten tureckej Krakonoš může pět tak parádně - no pomalu jak reinkarnovaný Warrel Dane? BasTurek si to nandal též.

Asi nebudu sám, kdo by rád slyšel víc věcí z Dreaming a Enemies, ze kterých zaznělo asi jen po jednom kusu (?) - Beyond Within a titulní z EoR - přičemž tyto v závěsu se schizohitovkou Narcosynthesis to u mě vyhrály. Nicméně vyjma ploužáku THC (zív) a pár dalších slabších chvil (patos/opakování refrénů) mě jejich osobitý groovy prog, thrash, power, v pár chvílích až deathened(/crust - úvod Born) metal mix bavil různou měrou téměř celý set. Zvukově slušný, zkusil jsem víc míst, kytary mohly být i trošku mo/hutnější, ale vše srozumitelný, sekačky sekaly, kopáky kopaly, uprostřed klasicky skoro až moc, po stranách mlaskavější, ale furt lepší než cvakčvachtáky na DNB. Takže za mě dobrý.

A těch snad pořád 32 či víc stupňů ve stínu bylo teda Uff/gh, naštěstí už slunce částečně zapadlo za pódia, dřív než v těch 18:10 bych v areálu fakt být nechtěl (když jsem si po předlooouuhéé nerozhodnosti předchozí večer kupoval lupen, předpověď věštila odpo slejvák a pak 25, no jo no).

vihkav: Tak mi minulý zvuk na Octagonu asi zvedl očekávání. Crippling Alcoholism mohli být super, ale dost stěžejní naefektované kytary byly moc potichu všude, kde jsem to zkoušel, a to i vepředu. Kdyby to byla moje srdcovka, tak jsem asi celkem naštvaný, protože projekt je to skutečně originální a péči tady fakt nedostali dobrou. Rád bych je někdy viděl v lepších podmínkách, třeba někde v klubu. Nemění se vůbec nic ani po x písničkách, tak mizím na čaroděje.

AddSatan: Při přesunu na Obscure stage stíhám v Octagonu 1,5 písničky Crippling Alcoholism – spíš rozpačitá goth rock, shoegaze etc. hipsteřina, tichý kytary, nevim, dál – výstava artworků Zbigniewa Bielaka hned vedle zaujala víc – zvětšenými obaly Portal – Ion, Gorguts - Pleiades' Dust či Mayhem – Esoteric Warfare, Alphaville a Goldstar od Imperial Triumphant a mnohé další. Díky kvalitnímu zvětšení se šlo kochat jejich detailní propracovaností.

vihkav: Přicházím na KAL, kde hraje Hnilomorna. Už z fleku mě po hlavě mile praští vysoká hlasitost a taky větší noisovitost oproti Lukášovo minulým vystoupením. Mixování vlivů dark ambientu, noise a stále více dungeon synthových prvků se v projektu tvaruje do stále lepší podoby. Hluboké, ale často melodické postupy různých zimu evokujících zvuků doprovází ponurá projekce z tajemné vesnice. Atmoška v boudě dokáže vtáhnout solidně, až lituju, že jsem nevyrazil dřív.

DarkXane: Ano, jest přesně tak… tajemný čarodějník od Hnilomorny, cele zahalen v těžkém plášti, se nad svými mrtvolnými kotlíky sklání s čím dál větší urputností a míchá dungeon synthové lektvary, jejichž puch vyžene i poslední zbytky života z kdejaké mrtvoly. A přesto – nebo právě proto – s jeho každým dalším zjevením přibývá těch, kteří je žádají okusit a dobrovolně sestupují do jeho zatuchlých sklepení, kde je vzduch prosycen pachem tlení a každý další tón zavírá další víko rakve. Za stále temnějšího dunění zvonů se nechávají unášet shnilým podzemím, ohlodávající vlastní kosti, dokud nezbývá nic než prázdné lebky a neodvratná cesta vstříc vlastním pohřbům.

Také díky brutalovské atmosféře a precizní technické přípravě se tentokrát bezpochyby jednalo o jedno z nejpůsobivějších vystoupení této bytosti z onoho Nesvěta. Nebylo to však jen další sestoupení do temnoty. Šlo také o zlověstnou rozcvičku, tiché otevření brány před tím, co mělo přijít následujícího pondělí v pražském klubu Subzero, kde měl tu čest se připojit k funerální tryzně slovutných Evoken. A kdo tehdy naslouchal pozorně, možná už v těchto tónech slyšel první vzdálené kroky něčeho, co se blížilo.

AddSatan: Sludge stoner heavy psych rock metal coristy Kylesa jsem viděl asi teprve podruhé, poprvé to bylo taky na BA 2012. Ani nevím kdy a jestli jsem nějakou jejich desku slyšel celou, ale kupodivu jsem poznal většinu skladeb, krom snad 1-2 totiž vsadili na ověřené fláky ze Static Tensions jako Said and Done, Running Red s orientálně-ironmanovskými motivy, ke konci Scapegoat, snad i Hollow Severer z Time Will Fuse…

Bicí tentokrát jen jedny, což jim stačí, nově černovlasé Lauře to řvalo i zpívalo dobře, ale Philipův vokál mi přišel občas slabší, možná i v mixu málo nahlas? No a zvuk celkově mohl být lepší – vzadu chyběla pořádná hlasitost a basový tlak, a když jsem je pak po stranách blíž k pódiu našel, tak zas byla slabší čitelnost. V závěru jsem se nějak prodral cca doprostřed a tam +- dobrý, nebo se to prostě postupně zlepšilo? I tak ale fajn, místy i dost fajn set.

sicky: Ano, Kylesa se v průběhu setu zlepšila, celkově však zůstala za očekáváním. Kapela vsadila na staré songy, které bohužel vyzněly na BA jako jednodušší garážový sludge-punk navíc s velmi průměrným zpěvem. Býval jsem fanoušek, tak jsem Lauře a spol. šel naproti a úplně zklamaný jsem nebyl, mám ale pocit, že novější měkčí a více psychedelická tvorba od alba Spiral Shadow dál by udělala lepší dojem.

vihkav: Kylesa v pořádku mix stoneru a gothic rockové psychedelie, uměli i příjemně zrychlit. Viděl jsem je poprvé, takže referenci nemám, ale určitě to mohlo být víc nahlas. Výkon zpěvačky solidní.

onDRajs: Po nutné pauze pro vstřebání dojmů jdu na Periphery. Mám k nim trochu ambivalentní vztah - výborní hráči, díky třem kytarám mají v pevnosti brutální sound, z djentu vymáčkli asi nejvíc, co jde, nechybí tvrdé breakdowny, někdy až i mathcore momenty, ale když přeskočí na jinou žánrovou výhybku, je to jiná kapela. Přichází regulérní popík (pravda, Spencer Sotelo zpívá jako bůh) s elektro samply a lámání dívčích srdcí může začít. Je to trochu okaté, po každé takové pasáži kapela musí hledat ztracenou energii k dalšímu metalovému útoku. Hrálo se dost z letošní poslední desky (ještě neslyšeno), končí se Meshuggah nářezem Blood Eagle. Povedené, byť Periphery mi asi nikdy nepřirostou nějak zásadně k srdci.

vihkav: Mám z Periphery taky rozpačitý dojem - vyhraná hudba pěkně djentuje, ale příliš vysokého metalcorového zpěvu to kazí. Skills týpek má, ale nesedí mi to jak do té hudby, tak i bytostně.

LooMis: Další čirou hudební nádheru předvedli Periphery. I když jsem set zhlédl z uctivé vzdálenosti od pódia, show mne vtáhla a mohutný zvuk fungoval jako při Nevermore. Trio Jake Bowen, Mark Holcomb a šéfující Misha Mansoor vytvářelo hypnotické djentové pasti, které pomáhal líčit i neméně protřelý Matt Halpern. Ovšem Spencer Sotelo? Huba dokořán a vedle Berzana nejlepší pěvecký výkon festivalu. Možná, že mě to bavilo i proto, že poslední deska A Pale White Dot se mi líbí čím dál víc a tvořila páteř setu. Začínalo se s Obsession a Heaven Or High, nechyběla ani za srdíčko chytající jemně temná Unlocking nebo meshuggovsky defektním sólem proložená Mr. God.

sicky: Periphery byli super, za mě jeden z nejlepších setů letoška. Instrumentálně, zvukově i hudebně top vystoupení, které bylo pestré, zábavné a profesionálně zmáknuté. Kapela hrála na tři kytary bez basy a vytvořila mohutný, avšak členitý sound, jaký nepředvedl letos nikdo jiný a bavilo mě i ono střídání intenzity a žánrů.

AddSatan: Na Sólstafir jsem chtěl mrknout, taky po 14 letech (a zas ve stejný den, jen opačný pořadí), protože letos hrávali i z debutního EP a LP. Jestli zasypali i u nás, nevím (dle ohlasů spíš ne, pokud to prý nebylo v prvních 5 minutách), anžto jsem přes 1/2 jejich setu řešil fekálně-tragikomickou patálii s hovnocucem, kterej mi zablokoval auto u pole za tankodromem, kde jsem parkoval. Šofér už měl padla, ale naštěstí se tam zjevila dáma z BA týmu a sehnala ho, jinak bych tam asi zkejsnul min. do ranního čištění toitoiek.

Takže k areálu dorážím až při ploužáku Fjara a z neoficiální tribuny na hradbách (byl tam leckdo, zdravim pf) slyším/vidím i trapnou „všichni teď zařvěte“ hecovačku (lidi to ale asi rádi bo co) i předlouhou Goddess of the Ages, při níž Tryggvason balancoval na zábranách/nášlapech před pódiem, přidržován i fandy v první řadě. Příjemně k tomu poprchávalo, polofajn/polozív post-rock melancholie, dav se táhnul až kamsi na louku, no… kde jsou ty časy, ve kterých jsme se s nima v TransRumánii zrubali slivkou, o jejich nejlepším koncertu (Favál 2009) pro asi 40-50 lidí (?) nemluvě.

sicky: První půlka Sólstafir byla výborná. Kapela měla výborný zvuk, vokál zněl dobře, hudba měla pnutí a celé to znělo téměř magicky. Bohužel po výborné úvodní části kapela začala sklouzávat k odrhovačkám, zpěvák se pustil do hecování publika a celé to spadlo hodně do lacina. Škoda, protože tahle kapela má repertoár na to zahrát super zajímavý set, bohužel na to kašle a jede na údržbu. Btw, stejný pocit jsem měl i loni na Basinu, kde byl setlist plus mínus stejný.

vihkav: Bölzer na Octagonu jsem od začátku viděl jako špatný nápad. Jelikož u nás hrají fakt málo a poslední dobou toho hodně kvůli zdravotním důvodům rušili, tak tomu musím dát aspoň šanci. Jdu tam, a to samozřejmě s předstihem, všude místa dost. Dozadu během koncertu úplně nevidím, ale hádám, že po začátku to bylo narvané totálně, dokud se trochu nerozpršelo, načež závěr byl narvaností oproti třeba první kapele poloviční. Otázka je, čím to ale bylo doopravdy.

Samotný koncert jsem odhadoval na průser a nakonec to dopadlo tak napůl. S trochou tolerance ke stále vysokému včelínu z kytarových boxů, který čitelnost dost kompromitoval, si určitou epickou image Švýcaři zachovali. Došlo na songy z Aura i Hero, což si občas mou pozornost udržovalo, z novinek jsem byl ale spíš unavený. Když to shrnu, setlist tak napůl, zvuk napůl - všechno napůl, asi kromě nasazení. Příště snad v lepším prostoru, kde tomu zvuk bude trochu lichotit. Umím si představit, že stát vzadu, nemám z toho absolutně nic. Proto jsem asi četl nějaké zklamané ohlasy.

onDRajs: Poslední lákadlo středečního festivalového dne - Triptykon - splnili do černého puntíku to, co jsem od nich očekával. Do jednoznačné škatulky špatně zařaditelná hudba - na pomezí doomu, post-metalu, která těží z dusivé atmosféry a démonického zjevu kazatele Thomase Gabriela Fischera. Ansámbl mě na hodinu uhranul, valí se na mě těžkotonážní zvuková masa, stojím jako přibitý a nejsem sám. Přede mnou stojící párek důchodců mocně pokyvuje hlavou a rukama hrozí, jako kdyby je posedl ďábel.

Ze začátku hrají vykopávky z osmdesátek, nablacká verze Motörhead, nechybí “ugghhhh”, pak ale zásadně přituhne, když se zpomalí a celé to monoliticky ztěžkne - Progeny a A Dying God Coming into Human Flesh z Monotheist. Vrchol pro mě ale představoval 11minutový kolos Goetia, který mě vláčí po všech odstínech černé a pak vyplivne jako pecku. Triptykon se těžko popisují, musí se to zažít.

AddSatan: A po předkrmech konečně k hlavnímu chodu. Na Triptykon zapínám worship mód a 15-20 min. předem si jdu vystát místo do kotle. 2011 a 2015 jsem byl zhruba na úrovni zvukaře, tentokrát jsem chtěl Pana Kulicha a spol. vidět a vzývat pěkně zblízka, ale pořád v záběru PA. Z něj se jako intermezzo linou Dead Can Dance (Yulunga + něco), intro Crucifixus a pak už Fischerovci spouští prastarý thrash/death/doom/blackened METALy s d-beat pohonem = Circle of the Tyrants a Into the Crypt of Rays. Na rozjezd dobrá volba, zbytek koncertu byl i díky tomu konzistentnější než jejich předchozí sety a kotel se rozjel od prvního Tomova „Ugh!“. Taky bych přiložil, ale kotník je stále trochu proti. K okolní hrozbě, sborovému skandování refrénů a „ughání“ (rozhodně zábavnější, než „hej hej“ nebo řvaní jména kapely) se ovšem nepřidat nešlo.

Zvuk dobrý už od první skladby, valilo to, vše vyvážený, čitelný, bicí sušší, přirozenější, snad i údernější než z desek, jen si říkám, že bych ještě trochu přidal volume doprava – což se stalo s úvodními táhlými tóny a vazbami Goetia – první zimomriavky přeběhly a pak v průběhu vystoupení ještě mnohokrát. Ty riffy, vyhrávky a hesla jsou sice echt jednoduchý, ale funkční a v kombinaci s jejich specificky morbidním, masivním zvukem a Warriorovým charismatickým projevem na mě pořád mají až překvapivě silný účinek, zvlášť „Lord, have mercy upon me!“ nakládá, z „Lie upon lie, mankind shall die!“ mrazí.

Industriální úvod Demon Pact, kterou zahráli teprve podruhé (premiéra před týdnem na Wackenu) v historii kapely, částečně zahrál/vycinkal Grossmann na bicí/činely, a jo, i tahle darkmetalová tryzna fungovala dobře. Svižnější Progeny převážně taky, ale i když mám Monotheist dost rád, tak desky Triptykon mají lepší otvíráky. No a pak konečně ten A Dying God – mráz, zmar, zimomriavky, Santura precizně smyčkuje kytaru, “Gába” Fischer procítěně zpívá i řve, zrovna jemu toho (ne)umírajícího boha věřím. Jinak ale působil vitálně a že ho to i v 63 letech snad pořád baví.

Svérázná, legendární postavička v kulichu s bílými vlasy v sobě pojí můj oblíbený typ frontmana – ve skladbách přesvědčivý kazatel/diktátor (führerovská recitace/deklamace v pozdější SS!), v pauzách poměrně civilní sympaťák, který nemá potřebu si na něco hrát, žádný trapný fuckování a hecovačky, nechybí sebeironie – mj. cca: “K tomu jak/co hraju na kytaru není důležitý, aby byla naladěná, ale pro vás to udělám” nebo „Co jsem to sakra udělal/vymyslel?“ = komentář k „Ugh!“ fenoménu (Kate Bush ale asi “ughala” dřív, Tome? = 1:11). Místy efektně využíval echa, jedno jeho „UGH!“ bylo snad nejmocnější, co jsem kdy slyšel.

Melancholická, až post-metalová Aurorae taky vyzněla pěkně, chválím i vkusnou práci osvětlovačů, kteří po celý set umocňovali atmosféru a dynamiku vystoupení. Semknutost většiny setu před koncem trochu narušila vykopávka Messiah, ale i když mě Hellhammer neba/ba vlažně, tak mi kupodivu tentokrát živě sedla. Party hard, přede mnou ke konci padá vylitej důchodce a leje mi do boty pivo, po druhém pádu si ho (asi) synek odvádí.

Očekávatelným vrcholem byla dlouhatánská Satanova Synagoga. A to byla teprve DOOM tíha, zvukař snad hlasitost ještě trošku vytočil, tlačila a nandavala fest - „In darkness, Thou shalt worship me!“ a „Riiiiiise!“ no prostě pecka, černočerně vymalováno, konec, netřeba nic dalšího. Jinde sice hráli i delší sety (zvlášť ty Helsinky), ale asi by mi k nadšení stačilo, kdyby dali jen Goetia, Dying God a SS. Byť mi i předchozí koncerty Triptykon naložily, tak tenhle byl s přehledem nejlepší, jeden z nej koncertů za poslední rok/y, zimomriavky naskakujou i zpětně z videí a vzpomínek.

vihkav: Triptykon fajn, ale říkám si, že musím zkusit i Japonce Violent Magic Orchestra a udělal jsem správně. Octagon tentokrát zněl úplně jinak, když hudbě dominovaly elektronické prvky. Přišel jsem už doprostřed totální rychty, takže vzhledem k tomu, že podle kamaráda byl rozjezd pomalejší, snad i víceméně včas. V hudbě jsem slyšel prvky hardcore techna, breakbeatu i hardbassu, což doprovázely growly i screamy zpěváka a zpěvačky.

Ty věci, co občas vylezou z japonské scény, z toho jde někdy hlava kolem, a to v dobrém smyslu. Kombinaci různých stylů a postupů, které by nikoho jiného v životě nenapadly, vždycky někdo u vycházejícího slunce dokázal zhmotnit do nějaké výstřednosti, která prostě funguje. Tohle je jeden z takových projektů a mě to fakt bavilo! Kapela chvíli pařila i s ostrahou, i během stagedivingu a prolomení čtvrté zdi tím zajistilo ještě větší úspěch. On ten Octagon někdy i sedne.

LooMis: Přebíhačka po Triptykon na Obscure stage a Protest the Hero. Přešajtlovat si to v hlavě z hudebního notového minimalismu, který stojí na postupném budování atmosféry, na neustálé běhačky po pražcích, exaltovaném, někdy až hevačovém zpěvu, bylo těžké. Těžké bylo občas skousnout i slovní litanie Rodyho Walkera, jehož angličtina dokázala být místy brutálně kulometná. Kanaďané se pár dní před festivalem vytasili s novou deskou Within, ze které jsem ale nechytil nic (podle setlistu nicméně začínali s Mouthpiece) a jinak se opět jednalo o takový hezký průřez tvorbou. Osobně kvituji Clarity z Volition (2013) a Bloodmeat z Fortress (2008).

onDRajs: Protest the Hero už dávám jen jako formální rozlučku s prvním festivalovým dnem. Progressive metalcore? Jo, může být, potíž jsou ty hevíkovské vyhrávky a někdy až punkrockové hopsačky. Když se ale přitvrdí, hudba ztechničtí, hned je to jiná káva. Taky mi moc nesedělo frontmanovo moderování davu, hrál si na hvězdičku? Těžko říct. Poslední kapela a pak pochod smrti k autu.

sicky: Na Protest The Hero jsem se těšil velmi a bohužel přišlo zklamání. Stejně jako v případě Armored Saint byl příliš potichu zvuk a možná proto hudbě chyběla razance a tlak. Anebo byly v mixu špatně nastavené poměry mezi pidlikačkami, ječákem, bicími a basou. Kapelu jsem slyšel naživo teprve podruhé, takže nechci dělat ukvapené závěry, zatím to ale na mě působí, že přenést studiovou tvorbu v odpovídající kvalitě na koncertní prkna je zde problém.

AddSatan: Ještě pak kdovíproč zkouším vydržet jednu skladbu Amenra, ale po Fischerovcích je to takovej nenadchne neurazí post-metálek, no, trochu mě uráží Eeckhoutův emoječák, nevím, dál, tak jdu radši nočním tankodromem (za svitu TMLHBaC) pro auto, vyzvedávám vihkava, pouštím Shakiru a jedem dopryč. Jeden (pod)večer mi tu tak akorát stačil.

Díky Triptykon, kteří i trochu předčili očekávání, to za ten výlet a prachy stálo + Nevermore taky spoko, jakž takž bavili i Kylesa. Pivo 1 alko + 1 nealko (vlastní Bakaláři) + zvlášť v tom hicu a jako půlnoční řidič znovu velebím cisterny s pitnou vodu zdarma.

vihkav: Amenra za mě hodně fajn. Kdybych se Satanem nejel hnedka zpět do Prahy, dal bych ji klidně celou. Sépiová promítačka byla krásná, plná přírody a starších staveb. Zvuk bych milerád i o dost víc vytáhl a ačkoliv asi po dvou věcech trochu nabobtnal, pořád tam měl nějakou rezervu ve volume. Kromě toho dobrá emoční ždímačka - zpěvy mi tam sedí, rve to za duši a ačkoliv moje oblíbená věc to asi nebude, pořád čekám, až od nich budu moct vidět celý set. V půlce A Solitary Reign bohužel čau.

LooMis: Chvilku zvažuji, jestli nedat ještě jednu hydratační pauzu a dojít se podívat na Die Krupps, ale jelikož tu mají být příští rok, spolu s Ministry (kteří mají opravdu definitivně končit), nechávám si je ujít. Navíc odhodlání jít na Cryptic Shift je veliké. A dobře dělám, jelikož u Kobky potkávám Berzana Önena a v rychlosti, než zmizí v backstagi, s ním stihnu prohodit pár slov (včetně fucking great show neasi) a pořídit selfíčko. Lepší závěr dne si asi těžko přát.

DarkXane: Tak to já si zase düsseldorfskou ocelovou mašinu Die Krupps ujít nenechal, ostatně jako v případě všech jejich předchozích vystoupení v Josefově, a popůlnoční koncentrovanou dávku pulzující energie jsem za to také dostal. Tady asi každý ví, do čeho jde a zhlédnutá performance rozhodně nepůsobila jako nostalgická atrakce pro pamětníky. EBM industriální chladný a úderný sound bez kompromisů s hutným kytarovým tlakem zněl metalově a ani po tolika letech neomrzí.

Mimo jiných zazněly osvědčené devadesátkové fláky jako The Dawning of Doom nebo pecka Fatherland, z novějších třeba Robo Sapien a Metal Machine Music a také nejnovější Will Nicht - MUSS! z posledního EPéčka vydaného loni v prosinci. Na pódiu nechyběl ani “oltář” ze čtyř trubek, na které Jürgen nejen vylezl, ale posloužily příležitostně i jako instrument. Těžko si tak představit lepší pozvánku na výše zmiňované turné s Ministry (v Praze konkrétně v dubnu ve Fóru Karlín).

Rozloučení s prvním regulérním festivalovým dnem obstaral teatrální feministický black metal v podání norské nesvaté trojice divoženek Witch Club Satan. Tak tohle se určitě nevidí každý den. Johanna dokazující, že je odhodlaná si strhnout hlasivky pro úspěch jejího zaříkávání pronikavě niterním vysokým skřekavým vokálem, Victoria a Nicoline, všechny (alespoň prozatím) v bílých obřadních róbách, všechny uvítaly ve svém Covenu po druhé hodině ranní a před Obscure stage na ně bylo i tak docela plno.

Na kontě mají zatím jen eponymní debut z předloňska, ze kterého se hrálo hlavně, a také dva nové singly z loňska a letoška. To ovšem nebránilo, aby vyvřeštěly do davu veškerý ženský vztek a kvílení všech na hranici vzplanuvších čarodějnic a nechyběl ani komentář k dění v Gaze. Dámy se svými společenskými a politickými názory netají, ale do toho nebudeme zabředávat.

Důležitější byla totiž výrazná vizuální stránka prezentace, střídání kostýmů, resp. přesněji řečeno posléze jejich odkládání ústící až do vskutku odvážné práce s tělem. Kdo chtěl, nechal se snadno pohltit znepokojivou atmosférou reálného rituálu a vtáhnout se do dění odehrávajícího se na pódiu. Hudebně to bylo celé syrové, intenzivně přímočaré a nepříjemně jedovaté v norské dřevní blackmetalové tradici a dokonale spoluvytvářející celou tu mysteriózní hypnózu. Divy předvedly v každém případě intenzivní a nezapomenutelnou show, vyvolávající mimo jiné i neodolatelnou absinthovou žízeň, a bude stát za to je dále sledovat.

Mimochodem pro úplnost třeba dodat, že z našeho kruhu mi při tomto divadle po boku sekundoval v tuto pokročilou hodinu již pouze nikdo jiný než nezdolný čarodějník z Hnilomorny, který ale měl přitom již za sebou své vlastní zaklínání na KALu.