Kdy: 5 srpen 2026
Kde: pevnost Josefov
Fotky: Brutal Assault
Report: tipy / úvodní dojmy / úterý / středa / ČTVRTEK / pátek / sobota

LooMis: Večery často končí v euforii, jak to v dalším dnu zase rozpálíme hned od rána. Ale ne vždy je přání otcem myšlenky. S Cryptic Shift to ale tentokrát vyšlo a vyplatilo se dorazit. A vyšlo to i s počasím, byť během setu nějaká ta voda spadla. Ačkoliv ještě za rozbřesku svítilo slunce, kolem 9. začalo pršet. Chvílemi i velmi slušně. Nakonec se ale skulina v mracích našla, takže vyrážíme na zteč Pevnosti. Asi ve třetině cesty přichází další přeprška, takže než nandám pláštěnku, brutusáček v rytmu samby odtančí v kapkách deště do nedohledna. Než absolvuji prohlídku u brány, Angláni už jsou v půlce první skladby. Brutusáčka sice nevidím, ale nacházím na čelních pozicích onDRajse.

onDRajs: Nepamatuju si, že bych byl během mého docházení na BA někdy v areálu už po desáté dopoledne. Tentokrát byl ale důvod nasnadě - druhý regulérní festivalový den startují velezajímaví Cryptic Shift.

Angličtí cosmic techno thrasheři s vlivy deathu první půle 90. let patří mezi kapely, které vybočují, poznáte je rychle a zaslouží obdiv. Předlouhé kompozice, spousta předělů, které vyplňují kosmické odlidštěné zvuky nebo schizoidní kytarové vrstvy, mraky riffů, technických kudrlinek a odboček, které ze skladeb dělají zvukový labyrint, v němž je lehké se ztratit, ale těžké v něm najít cestu.

Angláni mají trochu smůlu, že prší (bylo ale teplo), ale na to, jak je hudba složitá a jde proti mainstreamu, na ně přišlo dost lidí a řada z nich očividně jejich muziku znala. Pit spíš stojí, lidi v tričkách Atheist a podobných spolků občas zahrozí nebo protřepou palici, ale jinak se staticky stojí a poslouchá se, žádná kalba.

Kapela je po muzikantské stránce suverénní, je vidět, že za skladbami jsou desítky hodin práce. Kvartet to očividně dělá postaru - než došlo na jejich debut, vydali dema, EP i singly, kde jejich tvář dostávala konkrétní tvar a vyprofilovala se. A v Josefově?

Kapela měla vyhrazenou půlhodinku, nakonec došlo na tři kousky z loňského dvojalba Ovespace Supertime - začíná se logicky asi nejchytlavější věcí Cryogenically Frozen. Basa trochu zaniká, což je škoda, její linky zajímavě doplňují schizokytary, sekerníci to ovšem vynahrazují - hlavně Farrington bravurně mydlí sóla a ty piggyovské uskřípané riffy mu žeru. Zajímavostí je, že jejich trika vhodně ilustrovala, o co v jejich muzice jde - jeden měl na sobě Voivod, druhý rané Gorguts, třetí Watchtower. Ti by mě nenapadli, ale Jarzombekův rukopis tu taky najdeme. Samozřejmě ještě třeba Vektor nebo už zmíněné Atheist.

Při Hyperspace Topography se ztrácím, ale i přes členitost muzika plyne a nikde nedrhne. Z Hexagonal Eyes (Diverity Trepaphymphasyzm) mám lepší pocit, nápady jsou nosnější, víc se zaháčkuju a chytám se. Z domácího poslechu je to darda a výzva to naposlouchat, živě to na mě působí “přátelštějším” dojmem, takže do zimní klubové zastávky mám ještě čas Cryptic Shift nastudovat. Kdyby se k tomu přidala nějaká halucinogenní projekce, mohlo by to být ještě zajímavější.

mrkvivit: Po deštivém probuzení během skvělých Cryptic Shift, kteří do nás nasázeli spoustu not a krkolomných riffů, běžím na rychlou snídani k řezníkovi, abych stihl pankáče The Casualties. Je to příjemná změna.

Tihle chlápci z NYC už se blíží k završení čtvrté dekády na HC/street/punk/rockové scéně, ale na energii jim to pranic neubírá. Šediny zakryjí pestré barvy, počínající pivní mozoly pohybu nebrání. V nepolevujícím tempu se sází do skotačícího kotle krátké svižné songy zejména z letošní novinky Detonate, kterou prezentuje hned pět kusů včetně stejnojmenné palby rovnou na startu. Ale dojde i na jednu exkurzi do roku 1997 z debutu For the Punx. Je fajn, že se pánové nehrabou jen v minulosti, na druhou stranu se novinky od starší tvorby zásadně neodchylují, takže na temporytmus poga to nemá vliv.

Na pódiu dominuje frontman David Rodriguez s parádním rudým čírem. Je to týpek, který si užívá kontakt s publikem, neváhá osobně přímo na place dirigovat wall of death, předtím si dá krátkou konverzaci ve španělštině s mexickým luchadorem z publika. Samozřejmě si posléze i zaplave nad hlavami fans. Vedle frontmana se činí i ostatní boys. Dojde i na obligátní sborové halekání klasického punkrockového “óóó-ó-óóóó.” Velmi vítané osvěžení a důkaz, že punk má na Brutalu svoje místo. Klidně i víc takových! Evidentně byli spokojeni i současný a bývalý předseda Pirátů, kteří plynule přešli i na následující set.

onDRajs: Deceased? Další z řady zástupců šedovlasých metalů. Osmdesátkový thrash/death načichlý estetikou laciného hororu nám servírují kmeti na pódiu s obřím Kingem Fowleym s mikrofonem v ruce. I když existují neuvěřitelných 40 let, z undergroundu nevylezli. Přitom jejich muzika má docela šťávu, povinné nadrbané tupačky prokládají pomalejšími tempy a sólíčky á la Iron Maiden. Je to sympatické, byť se žádné nadšení nekoná. Když Fowley na chvilku sundá kšiltovku, je jasné proč - místo černé barvy se na temeni leskne koleno :) A tak si ji zase brzo nasadí zpět…

LooMis: Setlist Deceased se opíral o debut Luck Of The Corpse (1991) a následné desky z 90. let, z nových věcí se dostalo pouze na Children of the Morgue. Byla to však první kapela, která u mě spustila myšlenku na to, jak muzikanti stárnou (a jak si to i přiznávají). King Fowley se během vystoupení několikrát odkazoval na to, že oni vždy byli underground. A velmi dobře bylo z jeho hlasu cítit, že si uvědomuje, jak čas letí, a že už se po pódiu nepohybuje s nějakou lehkostí (takový zpomalený Barney Greenway). Když jsem ho pak potkal v areálu za doprovodu manželky (tak o 20 let mladší), jak se velmi (ale velmi) zvolna sune davem… o to větší respekt jsem pocítil k výkonu na pódiu, když před Gutwretch prohlásil “kurva, musíme hrát rychleji”.

Gore tématika kam se jen podíváš (Feening for Bloodshed), kde není na co čekat (Dragged by a Truck) a je třeba sypat to do publika, aby neusnulo (Skin Cussion). Asi největší prostoj se konal při hlasovačce: „Kdo z vás už nás viděl? Kdo ne? A kdo nás vidí poprvé? Jo, mimochodem… ty poslední dvě otázky byly vlastně stejný.“ J Dead as Shit.

mrkvivit: Deceased vlastně pokračují podobným hudebním tempem jako předcházející punkers. I věková kategorie je prakticky totožná, jen ten pohyb na stagi je, kulantně řečeno, o dost umírněnější. Pod pódiem to ale nikomu nevadí a kotlí se fest, protože vystoupení je zábavné. Oceňuju občasné, pěkné sólíčkové přestřelky mezi kytaristy, z nichž jeden to mydlí po maidenovsku na stratocastera. Žádná zarputilost, ale spíš rozpustilost.

LooMis: Sanguisugabogg byl death metal. Brutální, nijak komplikovaný, ale moderní.

onDRajs: Sanguisugabogg (to je ale blbej název, co) jsem koštoval před BA při domácím poslechu a dojmy jsem z nich měl podobné i živě. Hoši z Ohia to drtí pěkně, to se musí nechat, obzvláště bubeník to rytmicky táhne kupředu. Jen škatulka je trochu zavádějící - death metal samozřejmě sedí, jen bych doplnil povinný údaj - deathcore a kupa slámy.

Zkoušel jsem poslední řadovku Hideous Aftermath, a když kvartet sype a snaží se hrát techničtěji, má to grády. Chlapci z USA mají ale moc rádi groove, takže skladby jedou v jedné lince (spíš přímce) a po nějaké době se ten stereotyp začíná zajídat. Třeba v Abhorrent Contraception jsou slamy opravdu tupé, naopak v úvodní pecce Rotted Entanglement bych viděl cestu. Neříkám, že to se mnou necloumalo (i za krkem zabolelo), protože sound měli hodně v pořádku (basově natlakovaný, přitom srozumitelný), ale myslím, že Sanguisugabogg mají na víc. Jak praví klasik, potenciál tu je. Kdybych to měl ohodnotit jako ve škole, viděl bych to na lepší trojku nebo 2-.

mrkvivit: Souhlasím s Ondrou. Sanguisugabogg se až moc vyžívají v groovech, které jejich tvorbu jaksi “monotematizují.” Ale ke zvuku mám výhrady. Stál jsem před kabinou zvukařů a bylo to na mě až moc nařvané a nabasované. Ale pokud jsem dobře viděl, hráli hoši bez basy jen na dvě podladěné vícestrunné kytary, takže chápu, že chybějící “tlusté struny” chtěli suplovat tímhle způsobem. Dost mi vadily i nadužívané bassdropy, které pokaždé nepříjemně provibrovaly ušní bubínky i útroby. Na poslední skladby si kytaristi vzali jiné nástroje a rázem to bylo pro moje ucho stravitelnější. Jinak ale tenhle set zafungoval dobře.

onDRajs: Dánští Illdisposed jsou další kapelou z mnoha, kterou jsem v minulosti sledoval, ale zájem nakonec opadl kvůli postupně klesající kvalitě nahrávek. Kluci svým pomalým valivým death metalem váleli hlavně v devadesátkách, zaujalo mě i jejich pojetí coverů Retro, pak to ale hodně zmelodičtělo (v podstatě šlo o metalcore s brutálním vokillem) a po Burn Me Wicked jsem bandu ztratil z dohledu.

Ze sestavy taky nezůstal kámen na kameni, zbyl jen frontman Bo Summer se svým brutálním growlingem. No a v Josefově jsem dal jen pár kousků, protože po předchozím nášupu to znělo dost bez šťávy. Metal Archives je teď řadí mezi groove metal, což plus minus sedí, tady mi to ale vyznělo jako tvrdší bigbít. Jdu si odpočinout k autu, protože se blíží důvod mé návštěvy Brutalu…

DarkXane: Ve čtvrtek dorážíme s dcerkou na její premiérový den na BA až v brzkém odpoledni a s pizzou v ruce stíháme newyorskou fantaskní doom/heavy metalovou formaci Castle Rat, pro kterou bylo vystoupení v Josefově také premiérou, a nás samozřejmě zajímalo, jak se krysy v pevnosti zabydlí.

Přicházíme akorát včas - obskurní kvartet v kostýmech vedený Krysí Královnou už doladil nástroje a může spustit svou divadelní půlhodinku, za kterou by se nemusel stydět ani samotný Arthur Brown. Ač jsou na scéně teprve sedmým rokem a mají na kontě dvě alba, stihli si již vybudovat poměrně osobitou tvář a nemalý zájem o ně potvrzovalo i hemžení pod pódiem.

Celou show otevírá Dagger Dragger, úvodní skladba z debutu Into the Realm a od začátku je jasné, že tady nepůjde jen o tradiční koncert. Z loňské novinky se také nešetří hitovkami a dostává se tak například na Siren, Wolf I nebo Wizard. A zatímco hudební složka stojí pevně na poctivém, hutném starosvětském okultním doom metalu, v jehož základech lze vystopovat lásku k dávným metalovým časům, kolem ní se rozehrává vlastní fantasy příběh. Ten je tady přitom stejně důležitý jako samotné riffy.

Na pódiu se neustále něco děje, všechny postavičky jsou v neustálém pohybu, svádí boje a vytváří výjevy z vlastního imaginárního světa. V průběhu setu se objeví také pátá osoba - Rat Reaperess, druhý ženský element s kosou, která je již nedílnou součástí mytologie kapely. Souboj Krysí Královny se samotnou Smrtí patří k poznávacím znamením jejich koncertů a ani my jsme jej nebyli ušetřeni. A upřímně jsme byli překvapeni notnou dávkou přesvědčení všech aktérů, takže to celé nakonec v žádném případě nepůsobí jako laciná parodie spadající do kategorie levného metalového cosplaye.

Ačkoliv by se mohl na první dobrou celý tenhle spektákl jevit spíše úsměvně, po několika minutách je jasné, že tady není důvod k ironickému odstupu. Castle Rat svému světu skutečně věří a právě díky tomu jejich stylizace funguje. Krysí Královna svůj svět nehraje jen pro publikum - ona v něm skutečně přebývá a v kulisách pevnosti okultní psychedelická atmosféra, příběhy z fantaskních říší, kostýmy, meč, magie a věčný souboj se zlem působí přirozeně. Více než vydařený start čtvrtečního programu Obscure stage - stačilo pár minut a krysy vás mají.

LooMis: Hocico zůstanou prostě Hocičo, i když správná výslovnost je [oˈsiko]. Asi bych je proseděl v Kobce, ale informace „venku jsou nějaký šamani a chystají si peří“, mne zaujala. Tady se musím pouze odkázat na loňskou novinku Hey Tú, víc fakt z jejich tvorby neznám. Čtyři Mexíci na pódiu, kde podstatnou část produkce obstarává chlapík u synťáků, další mlátí do obřích bubnů, jeden zpívá a ten poslední střídá cokoliv – od obří tamburíny, po skejtru. To jako když si ze skateboardu uděláte kytaru. Absolutní elektro/disco/ebm úlet, který by večer klidně mohl roztančit celou pevnost.

sicky: Zde se hodí upozornit, že jediný rap metal na festu nebyli Clawfinger. Hráli zde mj. i němečtí Slope spadající do stejné škatulky, která je v jejich podání ještě lehce šmrncnutá hc/punkem. Prostě energická groovy rošťárna, která je navíc podpořená solidní instrumentací.

V průběhu vystoupení kvartetu se nekonaly žádné drsňácké pózy či deklamace, naopak parta ve složení kytara, basa, bicí a sólo zpěv/rap působila sympaticky civilně a bylo vidět, že primárně jde o zábavu. Songy měly hitový potenciál a zněly do skoku, nešlo ale o stupidní odrhovačky. Kytarista docela často sóloval, měnilo se tempo i hudební figury a kvalitní byl i zpěv, kdy frontmana doplňovali jak basák, tak kytarista a to nejen ve sborech a refrénu. Poslouchalo se to výborně, občas jsem si vzpomněl dokonce na samotné Infectious Grooves, a kapela mne zaujala natolik, že uvažuji navštívit onen avizovaný koncert na podzim v Praze.

LooMis: Na Kittie se jdu podíval kousek z boku. Chtěl jsem dát tak 3 skladby, nakonec držím až někam k pětce Spit / další Ugly? Před 20 lety bych napsal, že to holky velmi slušně na pódiu rozbalily, aktuálně musím napsat, že paní. Nepochybuji, že spousta přihlížejících to měla tak, že se prostě přišla podíval na dívčí kvartet. Měl jsem to stejně a mělo to hlavu a patu. V poznámkách na mne koukala věta „Kutíte docela cajk milfky“. Tak nevím.

Kittie opouštím, jelikož se potřebuji nasytit. V drtivé většině jsem na letošním BA vyhledával neevropskou kuchyni. Kofta u Egypťanů byla chuťově lehce mdlá, perská naopak velmi zdařilá. Afghánci to měli příjemně pálivý, ale u Indů jsem se nakonec dokázal pěkně zapotit. Ale teda u těch naproti zadnímu vchodu – první den jsem si dal chicken vindaloo na Butcher’s Street a když jsem toho snědl polovinu a nic, jdu mu to říct, že to nějak nepálí. „Dneska horko, tak nepálí. Zítra bude.“ OK, říkám si, dneska je zima, mohlo by pálit víc. Chyba, bylo to stejný. Večer se pak rozhoduji pro klasiku – burger. Nebudu psát kde, ale byla to chyba, druhý den mne tankodrom zavolal už v 7. V poklidu obědvám a dokončuji okruh přes Vegan Street (u jednoho stánku slyším „čau“ a on tam kluk z pizzerie, kousek od práce) k hlavním pódiím.

Pozoruji z dálky závěrečnou třetinu Bleed From Within. Skoti mají svůj metalcore hezky seštelovaný. Vlevo, trochu upozaděná stála (asi Hannah Boulton?), která skladby hlasově dobarvovala. Dav pod sebou ale energicky dirigoval Scott Kennedy. Hrozně mě bavila jeho skotská angličtina a hlavně slovo tejm, během děkovačky: na Brutalu jsem měli vždycky super tejm, doufáme, že všichni si užívají tenhle tejm, protože to je nejlepší tejm, jaký jsme si mohli přát.

Australané Thy Art Is Murder od posledního vystoupení na BA prošli personální rošádou, když před třemi lety vykopli zpěváka CJ McMahona za anti-trans rétoriku a pro jistotu smazali i vokály z již nahrané desky Godlike a nechali je přezpívat Tylerem Millerem. Ten ale vydržel jen do letoška - novým zpěvákem je velmi čerstvě (od července) rapper Jerry Grimefeld, který se představil před druhou The Purest Strain of Hate. Možná to udělal trochu neohrabaně a v překladu se ztratilo, že on sám je v České republice poprvé.

To ale nic nezměnilo na faktu, že Thy Art Is Murder publikum bavili. Na Dead Squad Anthem se nachystaly do vzduchu ruční kolty, nemohla chybět kypějící americká nenávist Make America Hate Again a výsledkem byl určitě absolutní circle pit v Holy War. Zpětně si teď při psaní uvědomuji, že tohle byl můj jediný deathcore na festivalu. Brutalita ano, ale ne nějaká prvoplánovitá, tlačící se za každou cenu do přízně. Hezky pěkně pomalu (ehmm), lákat a utahovat šrouby. Bavilo to.

onDRajs: Waltari - nevím, dál :) Ale no tak dobře… Nikdy bych se nenadál, že se někdy v životě dočkám živé prezentace Yeah! Yeah! Die! Die!. Jestli něco do puntíku splňuje parametry pojmu speciální set, tak co jiného než tohle? Desítky muzikantů na pódiu, desítky hodin příprav, jen jedna šance na to to přehrát. Jak nazvučit 30členný orchestr (můj odhad) a metalovou kapelu dohromady, aby se netřískaly, aby vyzněly všechny nuance a detaily a hudba zůstala dynamická? Otázky, které se mi honily hlavou před vystoupením, se mísily s očekáváním i obavami, jak to celé dopadne.

A vlastně mě až šokovalo, jak přirozeně a lehce to celé působilo (PS: našel jsem jen jeden kiks tady, čas 9:30, rozjetá kytara a zpěv, zbytek jen drobnosti, které nestojí za zmínku). Žádná křeč, snad jen mírná soustředěnost ve tvářích (hlavně tedy u staronových členů Waltari), Kärtsy bláznivě neskotačil jako obvykle... Jak dlouho a jak vůbec to celé zkoušeli? Samotné kapely jsem se chtěl po koncertě na tohle a všechno ostatní zeptat, leč nepovedlo se, tak snad to klapne dodatečně.

Ale ke koncertu samotnému. Samotné dílo má své nadšené stoupence (mezi něž patřím i já) i vyhraněné odpůrce, stejně jako celí Waltari, kteří si zejména v devadesátkách dělali, co chtěli. Lidi to pojali tak, že si dělají z metalových klišé legraci, ale spíš si myslím, že je to tak, že naplnili konvence toho kterého žánru na 101 % a lidé si mysleli, že je to parodie. No nic, nemá cenu probírat desku jako takovou (o její genezi se dočtete zde), zajímavostí je, že kapela ji přehrála v klasické sestavě - vedle Hatakky nechyběl Sami Yli-Sirniö, Janne Parviainen a Jariot Lehtinen. Pak samozřejmě growler Tomi Koivusaari z Amorphis a mladá zpěvačka s andělskými křídly, která mi ale ze všech zúčastněných přišla jako nejslabší článek. Málo operní projev…

Ale ten zvuk! Sonická extáze! Považuju za velké plus, že kytary zněly stejně špinavě crustově jako na studiovce. Bohemian Symphony Orchestra Prague symfonické party zmákli bezchybně, žádný metálek a navrch nějaký symfo cukrkandl, ale organické spojení obou světů - když death metal, tak masakr na max, a v čistě symfonických částech (Misty Deariness a hlavně Completely Alone) zase klasika se vším všudy. Jen mě teda mrzela idiocie některých lidí, kteří nejklidnější části prokecali. Napomenutí “tady nejste na fotbale” bylo nutností, ale stejně… Stál jsem úplně vepředu, tak nevím, jaká byla všeobecná reakce obecenstva - vepředu vesměs stáli skalní, kteří všechno znali a zpívali s kapelou, ale myslím, že zbytek se víc chytal, až když se dílko překlopilo do své druhé půlky. Hip-hop v The Move a hlavně techno v poslední The Top dokázal strhnout dav. A ovace byly opravdu dlouhé… Za mě to byl životní zážitek, kterému může konkurovat jen pár koncertů, jež ale spočítám na prstech jedné ruky.

LooMis: Ono to vypadá, jako že jsme s onDRajsem chodili pořád spolu, ale tohle byl i pro mne jeden z důvodů, proč nakonec na letošní ročník vyrazit. Nerozumím tomu, proč tolik lidí tuhle desku ne nechápe, ale prostě rovnou nenávidí. Přitom je to jakási esence toho, co Waltari vždycky dělali – stylový crossover, akorát/tentokrát to prostě udělali ze dvou absolutních extrémů.

Yeah! Yeah! Die! Die! Death Metal Symphony in Deep C miluji. Před odjezdem na Brutal jsem si ji na osvěžení paměti ale ani jednou nepustil! Chtěl jsem se nechat překvapit. A tady se dostavil další flashback.

Nota po notě, melodie po melodii, nástupy, všechno sedělo, zapadlo na své místo. Nebyl jsem v Pevnosti na Cult Of Fire s orchestrem, ale ani jejich Symfonie Ohně mě nijak neuhranula. Necítím tam tu přirozenost, kterou mají Waltari. Tady jsem se nechal unášet přirozeným tokem zhudebněného příběhu, takového Matrixu. Hlavní devizou alba je podle mne to, že nebylo s orchestrem propojeno dodatečně, ale bylo složeno, aby se orchestr zapojil. Což krásně vyznělo třeba v intermezzu Completely Alone a následné Move, aby pak vygradovalo v závěrečné Time, Irrelevant. Možná právě proto, že orchestr nehrál „druhé housle“, ale měl dostatek prostoru přednést opravdovou novodobou klasiku, bylo oním přídavným magickým prvkem.

Dirigent v kanadách, orchestr k casual „all black“ dress kódu (nicméně hrozně mě bavila paní houslistka s červenými obroučkami – Ondro – nebylo to ta tvoje „důchodkyně“ na Triptykon? :) ), cellista vzadu si dovolil i zahrozit.

Mohlo to být ještě lepší? Bylo to úplně nejlepší! Protože zazněla i poslední hopsačka. Tuhle skladbu jsem měl v uších naposledy při výstupu na rakouský Grossglockner. Stejně jako si pamatuji tenhle kopec, (Take Me to) The Top mě přivedlo i tady na vrchol blaženosti.

Otázky a odpovědi na závěr? Kdo byl Anděl? Znělo to jako české jméno, ale byla to Laura Ruusumaa (rozuměl jsem Lauro Rosová).  Neměla tak sytý (dospělý) hlas jako Eeva-Kaarina Vilke, ale seděla tam. Tomi Koivusaari jako démonický Počítač moc nevypadal a taky úplně nezpíval, to spíše jako nájemný barytonista, který musí poslušně (občas i se sepjatýma rukama) growlovat. Vadilo? Vůbec! Bonus na závěr? Nejlepší bubeník, kterého kdy Waltari měli - Janne Parviainen! Naposledy jsem ho viděl v Belmondu, když tam Fini hráli k albu Big Bang! Takže. How do you feel? Die! A hydratační pauza nutností.

sicky: Waltari se smyfoňákem byli super! Asi úplný vrchol letoška. Měl jsem strach, jak celé toto dost odvážné, avantgardní dílo naživo vyzní a ukázalo se, že zbytečný. Jak po zvukové, tak po hudební stránce to byla paráda.

mrkvivit: Waltari se symfonií byli i pro mě splněný sen! Album znám do poslední notičky, takže obavy, jak to vyzní, byly veliké, ale jak vidno z výše napsaného, dopadlo to nad očekávání. Všechny noty, pauzy i přechody byly na svém místě. Zvuk parádní i dál od pódia - byť tady už se našlo víc kecalů, kteří klidné pasáže prožvanili a syntetický beat v poslední The Top zbytečně duněl.

Ohromně potěšila i přítomnost tehdejší sestavy. Bylo docela napínavé sledovat Samiho, jak je před úvodním kytarovým nástupem nervózní a pozorně sleduje dirigenta, protože tady by případný kiks byl sakra slyšet. Ale jakmile se rozjela první deathová pasáž, naskočila husí kůže radostí, že to dobře dopadlo a pak už se jen nechám unášet a dojímat.

Vizuálně to byl poněkud cirkus a kýč - hlavně ta plachta za zády muzikantů. Myslím, že i zpěvačka by se obešla bez obřích andělských křídel. Hatakka jako šašek ale vlastně nevadil - u něj je to jaksi přirozené. Jo, byl to zážitek, kterému by sice víc slušel pozdější čas a tma, ale radši za světla, než kdyby se třeba nepovedl zvuk.

DarkXane: SepticFlesh, a zvláště oni, to po Waltari vůbec neměli lehké. Asi bych jinak také nezůstával, ale jelikož má drahá průvodkyně čtvrtečním dnem zatoužila po řeckých symfoniích, zhlédl jsem nakonec celý set. A nemůžu říct, že bych toho vyloženě litoval.

Přiznávám, že jejich devadesátková alba jsem dříve nenechával bez povšimnutí, tady se ale hrálo především z posledních dvou fošen, Modern Primitive a Codex Omega. Jestli se nepletu, tak nejstarší věcí, která zazněla, byla Virtues of the Beast ze Sumerian Daemons, takže jsme se dostali jen těsně za bránu devadesátek.

Když se na to člověk správně naladil a zkusil se oprostit od právě skončeného představení na vedlejším podiu, nakonec jsem se docela bavil — a rozhodně jsem nebyl sám. Deathmetalový soundtrack k temnému příběhu o nejen antických bozích (zazněl totiž i Anubis z alba Communion), k tomu samozřejmě trochu nabubřelé orchestrální aranže a neutuchající snaha o dramatičnost. Ale takoví Řekové zkrátka jsou. A naživo je to vlastně hodně cajk. “Jsem hrdý na to, kým jsem. Strážce mrtvých. Ustanovený bohy. Abych byl jejich konečným soudcem.” Howgh.

mrkvivit: Po nějaké hodince vstřebávání Waltari se s předstihem vydávám na Octagon, sehnat dobré místo na ctitele mezopotámské kultury Wyatt E. Přicházím na konec zvukovky, kdy jsou ještě muzikanti v civilu a hned si říkám, k čemu vlastně ty jejich anonymizující hábity, do kterých se jdou potom převlékat, vlastně jsou? Bylo by to vystoupení v normálním ohozu jiné, zvlášť ještě za denního světla? Asi stěží. Nebo nechtějí odvádět pozornost od samotné hudby? Nevím.

Každopádně nám kapela naservírovala výborný atmosférický set, který řadím na letošním BA hodně vysoko. Francouzi produkují zajímavý koktejl vymezený v pomyslném teritoriu drone-doom-psychdelický rock/metal. S výjimkou první skladby s hostující, orientálně znějící i vyhlížející vokalistkou, podaných instrumentálně.

Jejich skladby jsou podobné epickým příběhům, kdy se kráčí křivolakými cestami k nějaké toužebně očekávané katarzi. Wyatt E. se vyžívají hlavně v té cestě: prostřednictvím natahovaných a ještě více natahovaných dronových, minimalistických pasáží nás vedou k očekávanému cíli v podobě extatického finále. Jdou na to s analytickou přesností, kdy si až nemravně hrají s pozorností publika a v pravý čas přijdou s grandiózním vyvrcholením. Hezky si mě povodili, jen co je pravda! Velmi povedená ždímačka emocí.

onDRajs: Po Waltari mi přišlo všechno tak nějak jednotvárné a vlastně až do počtu. Body Count jsem ale nechtěl vynechat, přece jenom je to klasika žánru. Macho thrashcore :) Nevím, co byla hraná póza drsných hochů z L.A. a co Ice-T myslel vážně, ale řeči na něžné pohlaví směrem k chlapům typu “holky, vy víte, co máte dělat” si mohl odpustit. Ale dobře.

Co muzika? Body Count jedou na jistotu, playlisty mají z nedávné doby podobné. Na rozjezd Body Count’s in the House je nutnost, moc ale nerozumím tomu zařadit hned potom slayerovskou předělávku Raining Blood/Postmortem. To drsní hoši nemají vlastní skladby? Nu dobrá, berme to jako rozehřátí publika, aby kapele víc zobalo z ruky.

Nejvíc mě baví pomalejší, houpavější kusy z posledních pár desek, mají tlak, znějí tvrdě. Ty thrashové rychlejší drbačky v duchu Slayer už mi přijdou naředěnější. A kdyby hráli ve čtyřech, asi by se nic moc nestalo, leč pódiovka by byla chudší. Druhý rapper, který se většinu času na pódiu jen tak potácel, někdy jakože pařil a dělal tvrďácká gesta, byl do počtu, ale zase to byla zábava. A zase ten věk… “Jsme starý a daleko od domova, tak nás podpořte,” řekl v jedné pauze mezi songy Ice-T. Tak nevím, ale znělo mi to dost zoufale. Na konec setu zazněl další povinný kousek - Cop Killer.

LooMis: Body Count vyrostli na Slayer, chtěli hrát ale i punk a pak šel kolem Ice-T. Ten sice občas pustil ven nějaký ten úštěpek a sarkasmus, ale přišlo mi to takové… krotké. Z Ernieho C je největší šedivák kapely, zato z obrovitého basáka Vincenta Price jde stále respekt.

Mladý rapper, o kterém se onDRajs zmiňuje, byl Lil Ice (syn Ice-T, pokud se nepletu). Skladby jako Cop Killer ve své době provokovaly, ale to třeba i Nigger od Clawfinger. Čas ale vše obrousil a dneska už si nikdo ani nevzpomene. Možná už dnes Body Count žijí jenom ze staré slávy, ale tohle určitě žádný propadák nebyl. Ale čekal jsem to přísnější.

mrkvivit: Finové Amorphis jsou kapelou, která mě vždy poněkud míjela, tudíž jejich tvorbu prakticky neznám (vyjma posledního alba) a právě proto se jdu podívat. Hned na úvod dostanu z poslední desky Borderland dva progověji laděné záseky a je to velkolepé. Song Bones s pseudoorientálním motivem a melodickými vokálními linkami je vtahující zážitek. I následující kus Light and Shadow mě ještě baví: souhra světel, všeobjímajícího, čistého zvuku a nadšeného publika dává dohromady základ pro dobrou show.

Jenže pak už moje pozornost začíná čím dál víc polevovat a kapela už si ji zpátky nezíská. Kontury skladeb a použité prostředky jsou si navzájem velmi podobné a sklouzávají do klišé. V mých očích to nezachrání ani solidní pódiová prezentace. Nicméně publikum si pohádky od tisíců jezer užívá a o to jde především.

LooMis: Pohádky pro dospělé o jednom kříži ne u potoka, ale na kopci, aneb duo veteránů s mládím u kytar představuje historii floridského death metalu. Deicide jakoby se snažili vynahradit návštěvníkům Brutalu své předchozí faux pas s vízy a po setu k Legion přijeli i následující rok. A teď, ob rok, znovu.

Důvod mojí návštěvy Obscure stage, jelikož jsem je v obou případech minul, je zřejmý. Ale stejný nápad měla spousta dalších fanoušků. A trochu pak i chápu problém, který se stal u Vader - problém totiž není prostor, ale lidi. Proplouvat davem a hledat cestičky blíže k pódiu je někdy umění, někdy otázka korektnosti, jindy ale je zapotřebí i jisté dávky agresivity. Podobně jako na Octagonu, kde se špunt tvoří v chodbě, tady je „hrdlo“ mezi hradbami, které navíc dělí vodní zdroj. Kdo projde, může si už poměrně pohodlně vybrat místo.

U stánků není zvuk úplně plnotučný, ale vlevo, vedle zvukaře, zní vše už dostatečně pekelně. Když porovnám Stevea Asheima se sobotním vystoupením jeho vrstevníka – tady se peklo otevřelo. Ale skvěle úřadovali i kytaristé, hlavně Taylor Nordberg. A Glen Benton? Asi už veverky nechal na pokoji a místo toho trénuje hlasivky. Bohovražda.

onDRajs: A nakonec dne si jako životní konstantu dáme trochu toho Satana! Nemůžu si pomoct, Deicide jsem si náramně užil. A jak je ten zvuk na festivalu nevyzpytatelný… Vepředu si někteří stěžovali, jak ty kytary zněly divně, Gába, který mrknul na chvíli na stream, taky hlásil, že mu to přišlo nedobře zvukově ošetřené. Ale ti, co stáli vzadu jako my, to dostali jako na stříbrném podnosu.

Zvuk ostrý jako kudla s chirurgicky čistě nazvučenými škopky Steva Asheima, který i v 56 letech sype a drtí dvojšlapku jedna radost. Benton asi konečně přestal chlastat a songy odeřval, jak se patří. Štěkačky frázoval hbitě, ječáky taky OK a toho zahuhlaného murmuru naštěstí moc nebylo. Ústřední dvojici doplnili o generaci mladší sekerníci Taylor Nordberg a Jadran Gonzalez, kteří jsou v kapele poměrně krátce. Skladby krátké, jeden vál střídá druhý, odsýpá to neskutečně rychle, pauzy mezi vály nejsou dlouhé. Hitovka za hitovkou - namátkou When Satan Rules His World, Once Upon the Cross, Behead the Prophet (No Lord Shall Live) a Satan Spawn, the Caco-Daemon s geniálním intrem, při kterém mám pokaždé husí kůži. Fakt pecka a překvapení zároveň.

sicky: Deicide to v Josefově totálně zabili. Jeden z top koncertů letošního ročníku. Je pravda, že už před pár lety set Legion byl diktát, a tohle bylo to samé. Je vidět, že satanáš Glen Benton chytil druhý dech a balit to zdaleka ještě nehodlá. Legendárnímu frontmanovi nechybí ani v pokročilém věku charisma, a když se zamračeným výrazem burácí texty songů jako Sacrifical Suicide nebo Once Upon The Cross, jde o přísnost největšího kalibru a nemáte absolutně pocit, že by síla jeho kapely nějak slábla. Jeho dlouholetý parťák Steve Asheim taktéž (opět) výborný a noví kytaristé také cajk. Jeden dokonce vypomáhal se zpěvem, což je dobře. Jo a zvuk byl v místě, kde jsem stál (cca 30m od podia uprostřed) naprosto super, hutný a tvrdý stejně jako na deskách.

onDRajs: Po bohovražedném diktátu nebyla na Aura Noir chuť ani nálada, dávám zhruba poslední třetinu setu, který obstaral jejich debut přehraný od začátku do konce. Nedokážu posoudit, jaký vliv měl Black Thrash Attack na scénu, nicméně řeže to, tupe to, maká to. Eideho i Blasphemera bych si ovšem užil víc v jiných kapelách (Virus, Ved Buens Ende, Ruim). Tak snad dobrý, co ostatní?

LooMis: Uggh. Jako kdyby si Motörhead šňupli Slayer. Takhle nějak na mne zapůsobilo vystoupení Aura Noir k Black Thrash Attack. Sice stíhám až od druhé půli setu, ale stojí to za to. The One Who Smite nebo Destructor nakládají neskutečně. Desce je letos rovných 30 let a bylo docela sympatické, že i kapela sama si uvědomuje, že doba byla jiná a mládí samozřejmě divoké. „Před lety jsme občas dělali i trochu hloupé texty,“ říká basák Apollyon před Fighting for Hell. Občas se ale stávají i hloupé věci, jako že vypadnete ze 4. patra, ale přežijete, jelikož dopadnete na nohy. Aggressor set odehrál na kolečkovém křesle, ale zpíval a hrál na 100 %. A pokud Blasphemer úřadoval s Ruïm k plné spokojenosti, i Aura Noir tímto bez ztráty kytičky. Uggh.

DarkXane: Ještě před koncem setu Aura Noir, než se začne valit dav, jsme s dcerunkou zapluli do KALu a udělali jsme dobře. Blush Response v podání Joeyho Gonzalese při své brutalovské premiéře už byl v plném proudu a kalil svoje nekompromisní industriální techno. Kdo si chtěl toho večera ještě před půlnocí pořádně zaskotačit, rozhodně neměl chybět právě tady.

Zkreslené beaty a hutný sound vrhaly posluchače přímo do dystopické a kyberpunkové stěny. Dokonalé propojení agresivní energie industrialu a metalu s chladnou estetikou strojové elektroniky vytvářelo intenzivní střet marnosti bytí člověka, nadřazeného stroje a temné futuristické atmosféry. V letošním ročníku v rámci daného žánru asi to nejlepší, co bylo ke slyšení. Po tomhletom mě nechali o hodinku pozděli Front Line Assembly, na které jsem se docela těšil, zcela chladným a plný souhlas s mrkvivitem jak píše níže.

sicky: Fu Manchu byli jedním z mých hlavních želízek v ohni a jsem rád, že splnili očekávání. Přehodit výhybku po předchozích death/thrash rubanicích ani nebyl problém, naopak šlo o příjemnou změnu a osobně jsem “naskočil” hned s první skladbou.

Dnes již zkušení borci měli vychytaný, krásně stylově zboosterovaný “stoner” sound, kdy kytary v riffech krásně hlučely, basa prděla a bubny lomozily. Mělo to zkrátka ten správně zhulený desert/stoner feeling, na který jsem se těšil především. Rychlé, šlapající songy kvartet z Kalifornie prokládal pomalejšími, drásavými kusy s množstvím sól, díky čemuž vystoupení nejelo stále v jedné lajně. Amíci zahráli průřez tvorbou s tím, že nejvíce kusů zaznělo ze starších (nejlepších) alb The Action is Go a King of the Road a když se po třičtvrtě hodině loučili, zdálo se mi to docela brzo.

Loomis: Fu Manchu byli super. Staří pardálové s obrovským nadhledem. Myslel jsem si, že jsem ve čtvrtek už viděl všechno, ale spletl jsem se. Parádní set. Stoner s koulema.

mrkvivit: Je to tak, Fu Manchu přivezli dřevní stoner rock osekaný takřka na kost. Žádné zbytečné vrstvy, jen a pouze pěkně fuzzy kytary a přímá rytmika. Zvuk se medově hutně valí do okolí Obscure stage a málokdo se od téhle sladké pasti dokáže odtrhnout. Proč taky?

Fu Manchu, bez machrování a civilně, dokážou nahodit udičku v podobě jednoduchého riffu, který si dlouho vychutnávají, převalují a nechají pěkně uzrát, proznít a pak nás smáznou přesně načasovaným výbuchem. V kombinaci s efektním nasvícením a vlahou srpnovou půlnocí to funguje bezvadně. Set graduje do epesního finále, všechno bliká, duní a najednou je po všem. Uteklo to až moc rychle, jak píše Sicky.

onDRajs: Na Immolation v půl jedné ráno už u mě byla znát únava. Po zhlédnutí na Obscenu před pár lety se mi na ně moc nechtělo, ale když bych je vynechal, zase bych se proklínal za lenost. Takže kompromis, dal jsem druhou půlku setu, kdy byli rozehraní a zvuk poštelovaný. A jo, bylo to lepší než v Trutnově, i když živě to už dlouho kapele nehraje tak, jak by mělo.

Těžko se mi kritizuje tak uctívaná a kultovní skupina, když Ross Dolan svým mocným hlubokým growlem vyhání z pevnosti vše svaté a Robert Vigna nás svou originální kytarovou gestikulací kropí podladěnými akordy. Tahle dvojka má své místo na deathmetalovém piedestalu jisté.

Potíž vidím v Stevovi Shalatym. Když člověk vidí Immolation potřetí a potřetí mají ze všech velkých kapel nejhůř nazvučené bicí, tak je něco špatně. Steve dost přechodů nedohrává, tomy nejsou slyšet, dvojšlapka se slévá dohromady, nemá to sílu a tah na bránu. Vyhodit?

Taky velká škoda playlistu, většinu setu zaujímá nová tvorba (zejména hrůza s názvem Descent), z Here in After nic, tak aspoň satandík za Father, You’re Not a Father. Místo dvou old school vykopávek z debutu (Immolation a Into Everlasting Fire) by stačila jedna. No jo, poslední slušný koncert jsem u nich viděl s Napalm Death, což bylo někdy po Majesty and Decay, předtím to bylo ještě lepší, když hráli Christ’s Cage - bylo to už v pevnosti, nebo to byly ještě Svojšice? Už nevím, je to pravěk.

LooMis: Kolem Immolation musím projít, protože než jít tankodromem, beru to raději delší cestou. Sice jsem byl v areálu od první kapely, ale ještě vnímám natolik, abych se podíval na newyorkské rouhače a únava není tak veliká, aby se to nedalo vydržet. Nemám je ani zdaleka tak nakoukané, jako onDRajs, ale sypalo to. V tuhle noční hodinu, v daném stavu ideální nabití pro noční pouť ke stanu.

mrkvivit: Po německých Die Krupps, kteří celkem zazlobili, se vydávám na další pionýry elektro-industriálních krajin Front Line Assembly. Tito Kanaďané letos dosáhli už čtyřicátého jubilea nihilistického hlomození. Očekávám nemilosrdný tlak, jenže vše je jaksi potichu. Až deset minut před koncem zčistajasna volume vyletí. Ale i jinak se mi zdá vystoupení místy poněkud unylé a teatrální. Možná je to i únavou a přesycením, ale FLA kolem mě procválali bez většího efektu, ačkoli pár silných okamžiků, kdy to docela kopalo, by se také našlo. A tím pro mě čtvrtek končí.