Kdy: 31. května 2025
Kde: Praha, Letiště Letňany
Fotky kapely: Jirka Platzer

Na úvod předešlu, že nejsem úplně skalní fanoušek. Staré desky samozřejmě znám a líbí se mi, ale střednědobá a pozdní tvorba mne nechává až na výjimku v klidu. No a právě avízo, že se budou hrát jen staré fláky, bylo tím pomyslným červíkem, který ve mně hlodal. Druhým pak bylo pár piv v sobotu u nás na dětském dni, kdy namísto abych se po slávě odebral spořádaně domů, jsem posilněn prohlásil, že domů nejdu, že jedu na Iron Maiden!

Silná slova nešla vzít zpět, takže něco málo před sedmou do sebe klopím v Kobylisích jedno rychlé, protože je mi jasný, že v Letňanech už pivo nedám. Kolem půl osmé pak před vchodem usmlouvám na litr jednoho z nešťastníků snažících se prodat něčí lístek a hurá dovnitř. Akorát doznívají poslední tóny předkapely Halestorm, od které slyším jen „Thank You and Goodbye!,“ takže ohledně jejího výkonu nemohu sloužit, ale zpěvačka v červeném kostýmu vypadala dobře.

Co se týče davů a tlačenice, nezdála se mi situace nikterak hrozná. Nato, že do Letňan na Iron Maiden dorazilo 60.000 lidí (!), jsem se celkem v klidu protlačil na solidní flek uprostřed plochy, který jsem pak ještě 20 minut do začátku v pohodě uhájil. V osm už ale netrpělivě přešlapuji pln očekávání. Proběhlo jedno intro, pak ještě druhé, načež pak ještě chvilku vybrnkávání, a pak to konečně začalo.

Šlapající pecka Murders in The Rue Morgue z alba Killers je moje oblíbená a po cestě na letiště jsem ji akorát měl ve sluchátkách a oni ji dali jako otvírák, přičemž ji snad 30 let nehráli. Super, říkám si. Zvuk zpočátku trochu haproval, ale opravdu jen první, možná druhou věc, a pak to hrálo už jen parádně. Vzápětí Wrathchild a titulní skladba z Killers jsou svižné hitovky, takže hned od startu to jelo. Druhé album Mejdnů mám hodně rád a stavím ho v diskografii IM hodně vysoko (možná i díky jinému zpěvu), a tak mne koncert příjemně nasál hned v úvodu.

Další věc, která zaujala, bylo, že pánové na svůj věk nevypadají, a hlavně tak nepůsobí. Bruce Dickinson celkem v klidu opanoval obrovské podium a vypadal u toho velmi charismaticky. V pasážích, kdy nezpívá, byla pro něho vymyšlená choreografie s různými rekvizitami, střídal u toho kostýmy a celkově dělal dost show, ze které jsem ovšem neměl ani na chvíli pocit nepatřičnosti. Zbytek ansámblu však také v pohodě. O Steve Harrisovi netřeba mluvit, ten má jistě podepsanou smlouvu s ďáblem, i ostatní ale vypadali plni sil. Byl představen nový bubeník Simon Dawson, který si odbývá na tomto turné premiéru a možná on byl nakonec tím důvodem, že koncert opravdu neskutečně makal.

Songy měly drive a tempo, stejně jako instrumentální kvalitu a k tomu krásně šťavnatý sound. Opravdu nechápu, jak dokázali na open air koncertu na obrovské ploše Ironi vykouzlit až takhle dobrý zvuk. Jako tři kytary, oukej, ale tady bylo slyšet všechno. Beglajty, basa, sóla, zpěvu bylo rozumět, prostě po zvukové stránce pecka. Je vidět, že pánové to zkrátka mají v paži a vědí, jak na to. Plus bylo vidět, že i přes svůj věk jsou stále především koncertní kapelou, která to dokáže rozbalit.

Delší a členitější Phantom Of The Opera hodila dojem trochu umělečtějším směrem, ale následně Number Of The Beast byla extáze. Pure Iron Maiden v té nejlepší kvalitě, stejně tak 2 Minutes To Midnight, Trooper, The Clairvoyant plus samozřejmě všemi přítomnými sborově odzpívaná Run To The Hills. Mezi tyto svižnější vypalovačky pak kapela vkládala pomalejší, epické kusy jako Seventh Son anebo Rime Of The Ancient Mariner, které mě, pravda, tolik nebavily, ale víme, že Angláni tyto desetiminutové vály potažmo progresivní směr razí a je třeba to vzít na vědomí. Tyto košaté, epické skladby vždy trochu změnily ráz vystoupení, které tak nebylo na jedno brdo.

O zábavu se staral i celkem povedený vizuál, kdy za kapelou bylo umístěné obrovské led-plátno, na kterém jely ke každému songu na míru vytvořené vizualizace. Někdy šlo pouze o barvy měnící obal alba, jindy seriózní videa, která vždy korespondovala s danou skladbou. Dle mého šlo o fajn doplnění, které nijak nezastínilo kapelu. Plus po stranách byly ještě dvě menší obrazovky, kde byly promítány záběry na muzikanty.

Po hodině a půl skladba Iron Maiden ukončila základní část koncertu, bylo ovšem jasné, že úplný konec ještě není. Po krátké pauze zazněly ještě tři kusy, přičemž první Aces High byla super. Jedna z top pecek Železné Panny vyšla výborně a pro mne byla pomyslným vrcholem celé akce. Následná pomalá Fear Of The Dark měla sice propracovaný vizuál a důmyslnou choreografii, osobně bych však v přídavku sáhl raději po rychlejší vypalovačce. Tohle bylo spíš takové epické zakončení ve snaze zanechat výrazný, umělecký dojem, což se vlastně nakonec povedlo. Na úplný závěr pak Wasted Years, která zahrála tak trochu na nostalgickou notu, ale též byla v pohodě.

Jako myslím, že chodím na koncerty dost. Na různé žánry a dost často brblám, že to nebylo nic moc. Tentokrát jsem ale odcházel naprosto nadšen s pocitem, že to bylo hustý. Fakt cool. Žádné dojemné loučení stárnoucích muzikantů. Tohle byl živelnej, energickej a po čertech dobře odehranej koncert kapely, která je ve formě, o jaký se osmdesáti procentům ostatních může jenom zdát. Klobouk dolů.

Setlist: Murders in the Rue Morgue, Wrathchild, Killers, Phantom of the Opera, The Number of the Beast, The Clairvoyant, Powerslave, 2 Minutes to Midnight, Rime of the Ancient Mariner, Run to the Hills, Seventh Son of a Seventh Son, The Trooper, Hallowed Be Thy Name, Iron Maiden + Aces High, Fear of the Dark, Wasted Years