Datum vydání: 28. únor 2025
Label: Crypt of the Wizard
Žánr: heavy metal, black metal, occult rock, post-punk

Hurá, konečně jsem napsal pořádnej hevač, Loomis může začít leštit zbroj! No dobře, ne tak úplně. Dánové Scimitar manévrují na rozhraní těžkého a černého kovu tak vyrovnaně, že si ani po mnoha posleších nejsem úplně jistý, jestli tu má jeden z nich celkově navrch. Záleží na skladbě, možná přece jen ten heavík, babo raď. Navíc se do oné nečisté slitiny vmísily i další prvky.

Kapelu tvoří 3/4 členů black/heavíkových Slægt a zpěvačka z goth/heavy psych/doomu Shaam Larein, jména jsem znal, hudbu ne, obě hrála na Brutalu, vihkav SL chválil v reportu z ACW. No a Scimitar jsou co do stylu tak trochu srážkou obou kapel (bez/minimum doomu?). Dle lehkého koštu obou bych ale řekl, že Scimitar zní v lecčems odlišně a taky zajímavěji, ale ještě se jim asi v budoucnu pověnuju, zvláště SL.

Úvodní Scimitarium I může zmást spíše (polo)disonantnějšími rozklady zhruba á la Mayhem nebo i Dissection, vlastně i skoro Deathspell Omega, harmoničtější sólovka ale heavy/meloblack opatrně naznačuje. Kytary i basa se zvláštně, až psychedelicky proplétají – což je typické i pro další skladby. A právě to jejich dis/harmo zápolení je jeden z hlavních důvodů, proč mě deska zaujala. I nazvučení kytar je na black/heavy rozhraní, dle úseku zní více či méně zastřeně, ale pořád jasně čitelně i poměrně ostře.

Ve druhé Aconitum už ale rytíři, nebo spíš mamlúci se šavlemi (šimitary), cválají v jasně melodické heavy/black výzbroji. Nejen v tomhle skočném meloriffu se vždycky usměju a ptám se sám sebe, jestli se mi tohle vlastně „smí“ líbit? Ale spíš jo, sice guilty, ale spíš pleasure. Často mi tu kytarové postupy připomínají i jisté riffy, sóla a vyhrávky u Tormentor a Master's Hammer (např. v Pádu modly) a tudíž samo i v upgrade verzi Negative Plane - hlavně The Pact… (případně i Funereal Presence, Spirit Possession atd.). A trochu i ty Dissection – starší i novější. Heváči prd rozumim a poslouchám ho svátečně, ale asi se čerpá hlavně z Mercyful Fate (třeba Fever Dance 1:16 á la Gypsy), internety zmiňují In Solitude (asi jo).

Začátek Red Ruins se opět přiblíží DsO, ale hlavně k pozdním Sabbath Assembly (Ascend) a Hammers of Misfortune - a nejen kytarami. Vokál Shaam A v základu vychází z psych/occult rock dědictví Jinx z Coven, částečně i z některých poloh Siouxsie (z) and the Banshees, ale nejvíc v něm slyším mou oblíbenkyni Jamie Myers. Shaam zachází s melodiemi obdobně svérázně jako kytaristé. Různě míchá harmo- i disharmonie, schizoidně prolíná dvojhlasy až sbory, asi může zaujmout i fans Agnete z Madder Mortem (?), vzhledem k NP vibeu i Occultation (vzdáleně). Prostě +- ten typ magického, echo „witch“ vokálu, který oblibuji. Shaam to sice s vypjatou teatrálností místy až přehání, hlavně ve výškách, ale většinou se mi její zpěv líbí. V pár chvílích jej vhodně doplňují i extrémnější řevy (backingy – někdo z pánů?).

Nejen tam, ale nejvýrazněji v Hungry Hallucinations se projeví i post-punk/gothic rock – hlavně v baskytaře a rytmice, trochu i v „cinkání“ kytar. Pořád ale převládá heavy/black. Tahle věc může oslovit i ty, kdo rádi třeba Dark Horse od Messa. Nicméně, Scimitarium jsou divočejší, název skladby je, vzhledem k tomu, co se občas děje v kytarách, vokálu i rytmice, docela výstižný. Nejen v téhle skladbě ty heavíkové arpeggio vyhrávky někdy až lehce krautově hypnotizují, podobně jako občas u Circle. Ale najdou se i chvíle, kdy je to pidlikání a sólování až trochu otravné (třeba Fever Dance kolem 6:00).

Skladatelsky, co do nápadů a aranží je deska celkem pestrá, vypíchnu ještě pěkný, akustický, opethovský závěr Red Ruins, dramatické smyčce na začátku Fever Dance, atmo intermezzo --- taky fajn. Ani desetiminutová, závěrečná Ophidia nenudí - nástup připomene Emperor (něco z Anthems/IX E?), rozklado-vybrnkávka Mayhem (cca Fall of Seraphs), pak jede heavy/black, v druhé polovině se atmosféricky zpomalí, blackově zkreslené kytary a minimal synthy evokují až Burzum, ale s psych/hard rock/heavy sólovkou, akustika, pěkný závěr.

Velkým + je i to, jak deska skoro celou dobu pěkně svižně šlape a jede. Bubeník co chvíli osvěží fillem, občas zasype a vůbec hraje nápaditě, rytmika i hudba celkově je dost dynamická. Zvuk bicích se mi líbí, kopáky většinou ok, občas mlasknou, ale přijatelně. Kytary, basa, vokál, mix (v kapelní režii), master (Ferreira Larsen) taky dobrý, dynamický, spíš tišší, lepší si ho trošku přifouknut v ekvalizéru, ale lepší než placák. Obal fajn (S v logu jak Svijany :) ).

Na jednu stranu je Scimitarium I odlehčená (+-) oldschool zábava, na druhou tu slyším i jistou progresivitu a aktualizaci, zajímavou psych divnost, energicky nakopává, převážně mi sedí i čistý vokál, což je u heavy(/black) metalu výjimečné. V celkovém součtu jednotlivostí jde o dobře složenou hudbu, která mi ze záplavy retra jasně vyčnívá. Sám se sice sobě trochu divím, kolikrát jsem tu desku už projel (15-20x?), ok, klidně ve >< guilty pleasure módu, ale baví. Takhle by ten hevač šel.