Datum vydání: 25. duben 2025
Label: Loma Vista Recordings
Žánr: heavy metal, hard rock, occult rock, pop rock

If you have ghosts, you have everything

Ústřední verš skladby Rokyho Eriksona hned dvojace promlouvá do nátury Ghost, stále více oblibovaného švédského tělesa, které se, na pomezí metalu, okultního rocku a popu, zformovalo do hudební entity prosté obdob. Nenáročnější hudební konzumenti tak dostávají od Ghost vše – od nabubřelého, ale uvědomělého patosu, přes majestátní zdvižený prst kynoucí nad zkostnatělými systematickými strukturami, po satanistickou haha-diskotéku, která umí vystřihnout dobrý riff, namotávající refrén a hitovou tendenci přesahující žánry i jasně vymezenou cílovou skupinu.

V coveru Eriksonovy skladby se rovněž zračí aura jistého povýšení – nejen co do zvuku, kdy Ghost křesají z běžné rockové pecky podstatně majestátnější jiskru, ale i ve snaze povýšit samotnou tématiku. Stejně jako zmíněný cover berou Ghost do rukou někdejší výseč shock rocku. Do kissáckého (za zmínku zde stojí také italští Death SS, na které Ghost přímo navazují) formátu ovšem postupně vlévali atmosféričtější a serióznější příměs occult rocku, ve které nezanikala prvořadá zábava, jen ji obklopila vyšší míra koncepčnosti, promyšlenosti a poselství.

Přímé zvukové okultní lemování po vzoru Coven či Blue Öyster Cult s růstem Ghost opadalo. A kapela se začala čím dále tím více stávat entitou, která dnes stojí sama o sobě. I navzdory tomu, že nadále hýří jasně rozpoznatelnými vlivy. Tvůrce Ghost Tobias Forge ostatně sám vtipně a s určitou hrdostí tvrdí, že Ghost vetkali ABBA do Black sABBAth.

Co víc. S růstem proslulosti se z Ghost stal nejen hudební, ale také fascinující kulturně-společenský fenomén, který ve své rozpřáhlosti a vykořeněnosti nepřímo funguje jako oboustranné zrcadlo. To je na jedné straně projektivním nástrojem, ve kterém se odráží křehkost sebepojetí elitářských metalistů. Ti nedokáží unést, že se jejich ulita překotně rozpíná a vytváří místo pro lidi, kteří se sice nejevili jako přímá hrozba žánru, ale nahodilá manifestace toho, co s metalem nesmí být spojováno. Na straně druhé odráží rostoucí zájem společnosti o jakousi povýšenou, ale zábavnou formu rozbíjení status quo, kdy potutelný papež libozvučně káže o vzývání všeho, co je minimálně v západním člověku naprogramováno jako nekalé.

Odrazy blýštivého zrcadla nabyly své vrcholné formy na předešlé Impera. Dá se tvrdit, že Ghost zde dosáhli na Olymp zvukové majestátnosti. Snaha o povýšení songwritingu a produkce by tak v rámci grandiozity působila nuceně. Jeví se tudíž přirozeně, že kapela musela kontinuálně burcující a eskalující trajektorii utnout, velká a vznešená témata bylo potřeba vystřídat: zaujmout nové stanovisko a zasoustředit se na věci jinak.

Výsledkem je Skeletá, dosud nejosobnější deska Ghost, což dokládá produkční i textové pojetí, ale také skutečnost, že Tobias Forge v inkarnaci Papa V Perpetua dosud nejvíce odhaluje svou tvář a v nových rozhovorech vystupuje sám za sebe. Novinka se více než kdy jindy smrskává na autorovo nitro a skrze romanticky-temné metafory rozvíjí zejména stinné stránky vztahů a naděje a pohrává si s dichotomií lásky a nenávisti.

Zvuk následuje, i ten se přirozeně stahuje – ve své sporosti několikrát připomene i debut. Skeletá se tak dostává do podivné pozice, kde tolik nevystřihuje metalovou hrubozrnnost, kterou oblibovali žánroví fanoušci, ani přímou popovou vlezlost (snad s výjimkou Lachryma, kde se okatě jde po trendu Stranger Things), jež lákala posluchače z jiných sfér. Skeletá je tak primárně melancholickou kontemplací, která mění dramatická crescenda a bombastické refrény za purpurově zbarvené upírsko-romantické lamentace, kde se středobodem stává mlhavá fúze osmdesátkového glam-rocku, synth-popu a metalových balad.

Vadí to? Ano i ne. Kapelní hudební opulence na desce často chybí, některým skladbám uchází kýžená gradace, kloužou tak spíše po povrchu, odnikud nikam, úplně nejvíce pak v případě zapomenutelné finální skladby. Je zde ale stále dostatek momentů, kdy formát sepne a materiál baví. Děje se tak tradičně až po několika posleších – poté, co se ucho popere s prvotní pitvorností. Kromě singlů se začnou rychle zarývat tracky jako cowbellem korigovaná Umbra, apokalypticky akční Marks of the Evil One nebo blackmetalově pojmenovaná De Profundis Borealis.

Skeletá je tak podivným dílkem do skládačky Ghost. Na jednu stranu ukazuje osobitost projektu, ve kterém, i navzdory své obrovitosti, jde primárně o autorskou integritu a kreativitu jako takovou. Ta se v případě Skeletá jeví poněkud ploše, bez přehršle zvukové honosnosti, která by se – při pohledu na reinkarnovanou kapelní ikonografii – dala očekávat. Nelze však popřít, že Ghost prostřednictvím novinky ukazují jiný, dostatečně poutavý odstín. Nabízejí tak opět o trochu více ze sebe a pokračují v plnění ústředního verše coveru Rokyho Eriksona.