Kdy: čtvrtek 16. až sobota 18. července 2026

Kde: Německo, Ferienland Crispendorf

Chaos Descends byl už hromadu let mým nejoblíbenějším letním festivalem. Vznikl z kdysi rovněž kultovní akce Hell’s Pleasure, které jsem se rovněž jednou zúčastnil a pak jezdil na Chaos prakticky každý ročník s jednou jedinou pauzou. Jestli dobře počítám, včetně letoška jsem zde byl devětkrát a vlastně to byl poslední metalový open air, na který jsem každoročně bez většího rozhodování s nadšením vyrazil.

Když tedy přišla zpráva, že letošní ročník má být úplně posledním, i bez jediné potvrzené kapely jsem měl jasno, že se jej přeci musím opět zúčastnit. Co si ale budeme nalhávat, nebyl by to Chaos Descends, kdyby i seznam potvrzených interpretů nestál za to. Namátkou mohu zmínit např. headlinery Bulldozer, DHG s Black Medium Current setem, Aura Noir hrající celý Black Thrash Attack, Obliteration, Nekromantheon, Deathhammer, Doombringer a hromadu dalších.

čtvrtek 16. července 2026

Ve čtvrtek 16. července tedy krátce po obědě vyrážíme směr Ferienland Crispendorf, abychom zde byli včas na postavení stanu a celý warm-up. Ten se tentokrát nekonal v kdysi oblíbeném bazéně, ale s ohledem na větší počet návštěvníků a asi i velikost jmen proběhl na hlavním pódiu.

A je každopádně dobře, že jsme vyrazili s předstihem. Byť vím moc dobře, jak u vstupu kontrolují auta a nepustí tě dovnitř s žádným sklem, s tou frontou, která zde vznikla ve čtvrtek, jsem fakt nepočítal. Asi úplně poprvé jsme se zde kousli skoro na hodinu a půl, během které jsme pomalinku popojížděli autem směrem ke kontrole. Nakonec se ukázalo, že to ani až tak nebylo kvůli kontrole skla, ale hlavně kvůli tomu, že u vstupu nestíhali vybírat a vracet prachy z poplatku za kemp. No co, bylo to asi docela zbytečné, ale aspoň jsem už před stavbou stanu stihl hezky zvnitřnit tři piva.

Rychle vztyčíme naše obydlí v mé oblíbené klidnější části kempu, kde tentokrát přibyly i nějaké hajzly, narveme do sebe první slivku a valíme na první kapelu. Tou byli rakouští EISENHAND. Heavymetalová banda z Linze, kde mj. hraje také Jannis z Kringy a Brånd, či Domenik z Death Racer. Roli úplně první kapely plní dobře, lidí je zde na warm up až překvapivě hodně. Řekl bych, že fakt, že se jednalo o Final Edition, motivoval k účasti větší počet návštěvníků než obvykle.

Nadšeně se tedy potkávám s hromadou známých tváří, klopíme do sebe placatku a sledujeme, co se děje na pódiu. Zpěvák v jednu chvíli zapaluje jednomu z kytaristů na nástroji jakousi prskavku. Pak zase máchá nad hlavou hořícím klackem. Hudebně docela ok heavy metal, ale tomu já reálně nerozumím, takže kvalitu extra hodnotit nechci. Ale ke stání v nekonečné frontě na pivo asi gut.

Jako druzí ale přišli na stage Finové HAUNTED PLASMA. Jedná se o poměrně nový projekt, o kterém se aspoň v mé bublině zatím moc nemluví. Stojí za ním ovšem členové z kapel jako Oranssi Pazuzu, Circle či K-X-P. Po poslechu jejich dva roky staré nahrávky jednoduše pojmenované I jsem si říkal fajn, to by mohlo docela makat. Kytara Oranssi zde jde dobře slyšet, k tomu i nějaké synt tucky, krautrock, zpěvy, mohla by to bejt docela gut diskotéka, ne?

U úplně prvního songu jsem měl ještě jisté rozpaky a nebyl si hned jistý, zda kapela hraje synťáky živě nebo je má puštěné ze samplu. Na pódiu stál totiž jak kytarista, tak i bubeník, basák a zpěvačka, všichni před sebou x krabiček, ale moc se jich nedotýkali. Velmi rychle to však začalo nabírat grády. Nechci to jen srovnávat s koncerty Oranssi Pazuzu, je zde z nich pouze jediný člen, ale start fakt dost zněl jako synťákovější Oranssi s ženským zpěvem à la Chelsea Wolfe.

Čím déle hráli, tím více začali kroutit s různými efekty a lezla z toho mnohem větší rychta. Veškeré další předsudky či srovnávačky jdou stranou, tady nahned paříme jako na totální diskotéce. Aji psychedelií je ale hudba Haunted Plasma dobře protkaná. Ty strunné nástroje zde dělaly taky svoje. No a když přišla chvíle na závěrečný třináctiminutový eponymní song, veškeré počáteční obavy už byly dávno pryč a jen si užíváme, jak je to absurdně dobrý. Zde budu klidně kacíř a řeknu, že tohle bylo lepší než veškeré koncerty Oranssi Pazuzu, co jsem viděl, a jediné, co tomu mohu vytknout, je hnusný Asahi dres zpěvačky, která sice hezky zpívala, ale vypadala, jako by do kapely vůbec nepatřila. Každopádně super a velmi rád si dám v budoucnu repete.

Hlavní kapelou čtvrtečního večera však byli Norové OBLITERATION. Ty jsem letos viděl už jednou, a to v Praze na Tones of Decay. A byť i tam odehráli docela dobrý koncert, kvůli slabému zvuku jsem pevně věřil v to, že na Chaosu budou mít podstatně lepší podmínky a odehrají zde o to větší diktát. A netřeba chodit kolem horké kaše, jasné, že to zde bylo asi stokrát lepší než na Tones, a to ve všech ohledech.

Zvuk měli naprosto výborný jak vzadu, tak i vpředu, kde díky intenzivnější hlasitosti měli i větší koule. Najednou tedy šlo o to lépe slyšet, jak absurdně dobří hudebníci to jsou. Nádherně zde vynikly různé kytarové finesy, stopky a všechny detaily. Hlavně kytarista Arild na levé straně pódia, který taky hraje v Nekromantheon a Abhorration, drhl svůj nástroj fakt nelidsky. K tomu měli aji profi světla, tady nebylo špatně ani nechybělo absolutně nic. Vše navíc zahrané jako z desky a co je hlavní, zároveň to byl metal jako prase.

Nevím proč v Praze měli Obliteration hodně progovej a spíše pomalejší set, ale jsem rád, že tady to sypalo prakticky nonstop. Jasně, progu a nadrcené techniky tam byla spousta, ale především perfektní death s jistými thrash prvky. Odehráli hodně obsáhlý set poskládaný ze skladeb z posledních tří desek a po hodinovém gigu přidali ještě parádní přídavek. Tady fakt nemůžu najít jediné negativum, protože tohle byl fakt úplně nejlepší koncert, co bych si kdy od takhle geniální deathmetalové kapely dovedl představit.

Pro čtvrtek bychom tímhle měli hotovo a společně se shodneme na tom, že už jenom díky prvnímu dni a Haunted Plasma s Obliteration stála návštěva letošního Chaosu za to. Reálně si nepamatuji, kdy jsem byl takhle nadšený z nějaké warm-up party. Snad naposled v roce 2018, kdy v bazéně hráli Chaos Echœs. Ještě nějakou dobu pokračujeme v afterparty, během které jsme se snažili dosáhnout pokročilého stavu mentální inkompetence opakovanou konzumací fermentovaných rostlinných nápojů.

Ani nevím, v kolik odpadávám, ale v pět ráno mě budí stále živí, těžce najebaní a zároveň hodně hlasití slovenští sousedé. Když po určité době zjistím, že s nimi u ucha spát už fakt nejde, vylézám ze stanu, leju do sebe další tři piva a rozhodnu se, že je zkrátka musím přehlučit. Asi docela neohleduplné vůči dalším spícím lidem, ale během nějakých tří hodin se mi naštěstí podařilo tu nejhlasitější dvojici poslat spát a následně i já opět ulehám a spokojeně chrním ve stínu od osmi až skoro do půl dvanácté.

pátek 17. července 2026

V pátek jinak pochopitelně nemáme až do první kapely nic lepšího na práci, než pokračovat ve vydatné konzumaci vlastní zásoby piv a slivovice. V průběhu dne přijde i celkem vydatný chcanec, během kterého bych asi nechtěl být v areálu. My jsme ale pod stanem hezky propojeným s autem, takže do nás padá jedna vychlazená plechovka za druhou. Dokonce i veškeré zásoby slivky mizzí ještě dříve než 24 hodin od příjezdu na festival. Jooo, jednu chvíli to vypadalo, že naprší více milimetrů, než budeme mít promile, ale jsem si jistý, že minimálně v pátek jsme souboj s počasím vyhráli my.

Následně přichází čtvrtá hodina a my se přesouváme do areálu, kde jako první začali sypat Poláci SEXMAG. Všichni členové hezky oháklí v kůži se stahováky, zpěvák Jacek měl kolem krku dokonce uvázanou kápi. Nechyběl ani minimalistický paint, prostě vše potřebné pro black thrash heavy worship kapelu evidentně silně vycházející z odkazu polské legendy Kat.

Hudebně to bylo hodně splašené tupa tupa s hromadou vyšinutého uaaaahhh jekotu. Ze začátku dne mě to bavilo, byť teda mnohem zábavnější byla asi jejich pódiovka. Během koncertu se ničily a do davu házely kříže. Nejdřív menší, ale na konci samotného setu se frontman chopil velkého dřevěného kříže, s kterým začal mlátit o pódium. Ke zklamání všech přítomných se mu ale nepodařilo jej rozbít.

Jako druzí přišli na řadu kolumbijští MASACRE. Ty jsem viděl kdysi v Berlíně na Never Surrender, kde mě zrovna dvakrát nebavili, navíc měli docela nachuja zvuk. Myslím si, že na Chaosu zněli podstatně lépe. Sound zde měli fakt hutný a pálili do nás totalis metal. Jejich riffy makaly, tempo měli přísné, papírově asi vše v pořádku.

Kapela funguje už od konce osmdesátek, na což je evidentně hrdá. Zpěvák nezapomněl několikrát zmínit, že hrají už 38 years a měl aj další kecy. Osobně bych možná u podobné hudby ocenil ještě o něco brutálnější vokál, díky kterému by o něco více vyčnívali. Každopádně nehrát ve stejný den tuna ještě lepších kapel, možná jsem z Masacre příjemně nadšený. Více jsem se ale těšil na jiné střelce a tohle byl pořád pouze death metal, byť solidní.

Jednou z hlavních kapel, na které jsem se ovšem v pátek mega těšil, byli Norové NEKROMANTHEON. I ti už hráli letos v Praze na Tones, a byť se mi i v Meetfactory dost líbili, stejně jako v případě čtvrtečních Obliteration jsem doufal, že na Chaosu budou vraždit ještě víc. A jasně, že zde měli naprosto parádní zvuk a odehráli úplně top notch thrashmetalový set.

Hned od samého začátku nastolili naprosto napálené tempo, které nepovolilo až do konce a kytaristé střídali jeden krutej riff za druhým. K tomu ještě dva přeřvávající se vokály, no prostě paráda. Tvle, viděl jsem je tentokrát potřetí a nezbývá mi nic jiného, než nonstop bušit pěstí do vzduchu a pařit jak šílený. Reálně mě až uráží, jak absurdně je ta kapela nadrcená a nechci si ani představit ty hodiny strávené ve zkušebně předtím, než se namakali do současného stavu.

Hráli jinak dost vydatný průřez ze všech řadových alb, kde k mému překvapení dostala více prostoru deska Rise, Vulcan Spectre oproti poslední Visions of Trismegistos, ale ono bylo reálně jedno, co za song hrají, všechno to byly facky jak bič. Kdybych se měl sice rozhodovat, asi řeknu, že Obliteration mě předchozí den bavili i díky setu ve tmě ještě o chlup víc, ale jinak na Nekromantheon nemohu říct ani půl špatného slova.

Okay, tak to bychom měli, ale Nekromantheon byli jen jednou z v páteční odpoledne hrajících thrash pecek z Norska. Hned po nich následovali DEATHHAMMER, na které jsem se pochopitelně taky mega těšil. Jejich koncert z Chaos Descends devět let zpátky dodnes považuji za jeden z nejlepších a nejzábavnějších thrashových gigů, co jsem kdy viděl, takže jsem doufal v podobně kvalitní repete.

A i když musím říct, že to teda byla opět solidní prdel, lhal bych, kdybych tvrdil, že Deathhammer po té smršti, co před nimi předvedli Nekromantheon, nevyzněli o něco slaběji a o trochu hůř než posledně. Jako jasně, je to kult, songy jako Warriors of Evil, Satan Is Back nebo Fullmoon Sorcery vládly. Ale jednak to nebylo až takové zjevení, jako když jsem je viděl poprvé, plus minule měli svůj setlist naflákaný ještě většími hitovkami.

Šlapalo to tedy výtečně, Daniel ze sebe tahal krásné fistule a házel super hlášky. Pamatuju si nějaká německá moudra typu “Metal bist schnell!” a podobné. Byl to metal, byl to punk, bylo to zběsilé, byla to prdel, prostě vše, co od téhle kapely chceš. Jen teda škoda, že se s Nekromantheon neprohodili, protože kolegové je svou totálně top technikou chtě nechtě smetli. Plus na Deathhammer taky začalo trochu chcát, takže na pár songů koukám raději od pivního stanu. Tak jako tak se ale těším na to, až je znovu uvidím a budu doufat, že to nebude trvat dalších devět let.

Následovali POISON RUIN, což byl dost vkusný punk. Svou funkci rozhodně plnil dobře, ale jak už jsem propařil několik kapel za sebou, s kolektivem do sebe raději posíláme další piva a chystáme se na další, pro nás důležitější kapely.

Jako další totiž hráli mnou uctívání DØDHEIMSGARD, kteří zde podobně jako na nedávném Fortress festivalu v Anglii přehráli celé své poslední album Black Medium Current. A byť jsem upřímně úplně nečekal, že by zde jejich set vyzněl až tak geniálně jako ten ve Scarborough, docela mě mrzí, že musím napsat, že se z mého pohledu jednalo o největší zklamání festivalu.

Ne, že by snad kapela nebyla úžasná. Zahrané vše bylo naprosto topově, jak se od Dødheimsgard sluší a patří. Byli zde tedy oproti Anglii v lehce pozměněné sestavě. Místo Jonase se staral o druhou kytaru kytarista, s kterým jsme DHG viděli v Lipsku a místo tříčlenného sboru zde byly jen dvě zpěvačky. A možná jsem jen špatně viděl, ale myslím si, že zde chyběl taky live člen se synťáky.

I tak se ale jednalo o kapelu s největším počtem členů, co jsem kdy na Chaosu viděl, což byl asi kámen úrazu, protože měli nejhorší zvuk celého ročníku. Pokud máš stejně jako všechny ostatní kapely na changeover se zvukovkou pouhých dvacet minut, ale zvučíš minimálně sedm lidí, asi to není taková prdel jako na Fortressu, kde na to měli hodinu.

Ve výsledku to teda dopadlo tak, že kopáky a virbl byly většinu času přepálené, sboristky nebyly prakticky slyšet, dokonce aji samply kolikrát chyběly. Časem se to samozřejmě lepšilo, ale ne tak, jak bych si přál. I já, který tu desku znám nazpaměť, jsem měl totiž problém některé pasáže pořádně poznat. Dokonce mi zde i chybělo přirozenější propojení některých pasáží, mezi kterými vznikalo divné ticho.

Nebudu lhát, nejstřízlivější jsem v tu chvíli nebyl, ale něco mi říká, že na tohle bych brblal kdykoliv. Pokud i během posledního songu hodinu a čtvrt dlouhém setu píská frontmanovi nebo kytaristovi mikrofon, je tady něco sakra špatně. Nevidět tuhle kapelu stokrát s geniálním zvukem (mj. i na stejném festivalu, byť jen ve čtyřčlenné sestavě), nevidět je před dvěma měsíci s totožným setem, avšak s naprosto topovými podmínkami, a nevědět, že to může znít o sto levelů lépe, dost možná hodnotím koncert Dødheimsgard jinak. Ale být zde pouze kvůli nim, asi odjíždím zklamaný.

Z areálu neodcházím, vydržím zde celou dobu, ale zároveň využívám času k tomu, abych se najedl a načerpal síly na poslední dvě kapely, které mi naštěstí fakt spravily chuť. Hned ve chvíli, kdy začali hrát další Norové AURA NOIR, přichází opět totální euforie. Tuhle bandu jsem viděl za poslední dva roky už počtvrté a pokaždé mi z nich naprosto padla brada. Koncert na Chaosu byl však ještě speciální v tom, že zde hráli celé své kvltovní album Black Thrash Attack, které letos slaví neuvěřitelných třicet let.

Tahle deska je plná hitů, které jsou přísnými riffy našlapané až po okraj. Když k tomu ale opět připočteme až absurdní sehranost všech hudebníků a oproti předchozím DHG naprosto perfektní zvuk, hned to bylo úplně o něčem jiném. Psal jsem to už několikrát a musím to zopakovat znovu, tahle kapela je fakt úplně absurdně namakaná. Třeba ty riffy, co zde hobluje Blasphemer, byly nadrcené úplně nelidsky.

Když o tom tak přemýšlím, vzhledem k tomu, že na letošním Chaos Descends hráli jak Aura Noir, tak Nekromantheon a Deathhammer, vlastně jsme zde měli téměř celou přehlídku kapel, díky kterým donekonečna tvrdím, že norský thrash je ten nejlepší thrash, což se potvrdilo i tentokrát. Přidat k tomu všemu navrch ještě Abhorration, tak máme už naprosto vymalováno.

Aura Noir zde každopádně odehrála jeden z nejlepších setů celého festivalu (koneckonců jako vždy) a předvedla, jak se to má dělat. Celý Black Thrash Attack byl řežba jako dement a s živým zvukem a top muzikantskými výkony vyzněl ještě podstatně lépe než z alba. Kdybych měl vzpomínat a porovnávat, asi mě některé dřívější best of sety bavily ještě o chlup více, ale i tohle, i díky přídavku v podobě Condor, byla absolutní paráda.

Po tomhle bych už mohl jít klidně spokojeně spát, ale jasné, že jsem musel vydržet ještě na poslední kapelu. Německá OCCVLTA si zde totiž po cca šestileté pauze střihla jednorázový set, na který byla velká část návštěvníků zvědavá. Kdo jezdí na festival pravidelně, dost možná si pamatuje jejich památný koncert během úplně první bazénové warm-up party v roce 2018, kde hráli po Chaos Echoes.

Od té doby o kapele prakticky nikdo neslyšel a až letošní koncert přišel jako zjevení. A jasně, že hned jak vylezli na pódium, byl to rokec jak debil a solidní party. Asi mohu říct, že to nebylo až tak zběsilé a šílené jako před osmi lety, ale stejně to byla velmi poctivá black’n’rollová rubanice. Sice zde tentokrát nebyla žádná krev ani svíčky, pouze čistě bílá světla puštěná do zad kapely, aby byly vidět jen její siluety a hromada kouře. Místy ho bylo tolik, že to vypadalo, jako by se zpěvákovi kouřilo z pleše.

Tahle kapela je taková místní legenda, kterou má dost zdejších punkáčů i metalistů v oblibě, takže se nelze divit tomu, že na ně hromada lidí fakt solidně paří. Nedivím se tedy tomu, že dostali takto exkluzivní slot, z kterého vymáčkli maximum. V jednu chvíli se na pódiu dokonce zjevil Sindre z Nekromantheon a Obliteration. Jednu skladbu, tipuji Above Pale Fields of Fevers, hráli zase naprosto potmě se zhasnutými světly. To fakt byl pro mnoho lidí, se kterými jsem se o tom bavil, highlight dne. Škoda jen, že tímto svůj koncert neukončili a dali pak ještě další dva songy s opětovně zapnutými světly. Ale to už je jen maličkost.

No a co dál? Každý normální člověk by šel spát, hromada lidí dokonce už v průběhu dne poodpadávala. Mě ale chytá skupinka českých holek, se kterou leju asi do tří ráno. Kalej se bowle, panáky, vše. A byť slečny pokračovaly v alkoholokaustu snad do šesti ráno, já to raději zabalím, ať se na poslední den přeci jen aspoň trochu vyspím. I tak mi bylo jasné, že sobotní kocovina bude příšerná.

sobota 18. července 2026

A jasně, že sobotní vstávání nebylo zrovna příjemné. Ale víš jak to je, čím ses zkazil, tím se musíš zase zpravit. Slivka sice už dávno není, ale nějak se ke mně dostává vodka a samozřejmě další pivíčka. Potkávám zbytek své zombie party, která se má k životu snad ještě méně než já. Někteří šílení jedinci šli aji na procházku, ale na to nemám morál, takže raději další pivíčka.

Jako první v sobotu hráli Švédové UNDERGROUND FIRE. Docela pohodový gothic rock, který program posledního dne velmi hezky odstartoval. Celý jejich koncert měl moc hezkou náladu a aji fajn zpěv. Byl to takový The Sisters of Mercy revival, což ale myslím pouze v dobrém. Znalec kapely, abych se o nich nějak více rozepsal, nejsem, ale bavili mě.

Po nich pak pokračovali DIABOLIC NIGHT. Speed black thrash metal z Německa. Tempo nasadili hodně slušné, riffy makaly a potřebný mrdanec do xichtu k tomu, aby vás to z celodenní pivovačky aspoň trochu probralo, rozhodně poskytli. Text jednoho songu zněl vyloženě jako “metal, zkurvenej metal!”, což nás poměrně pobavilo. Oproti tomu, co zde ale předchozí den předváděli vlastně kterýkoliv thrashoví Norové, byli Diabolic Night pouze slabý odvar. Úplně do konce tedy jejich set nedáváme a využíváme volné chvíle před další kapelou k tomu, abychom se na Chaosu aspoň jednou a asi už naposledy projeli místním vláčkem.

Po šotoušském zážitku ovšem opět zdrhám před pódium, kde po pár vteřinách začínají DEN DER HALE. Na Marastu v posledních letech velmi chválená psych/noise/rock/drone družina ze Švédska. V rámci letošního Chaos Descends rozhodně měli roli nejexperimentálnější kapely, což pro mě, který si zde všemožné výstřednosti užívá, bylo jasné lákadlo.

Vzhledem ke své okrajovosti na nich před pódiem zrovna moc lidí nebylo, a tak jsem si to namířil rovnou do první řady. Zde šlo krásně cítit, jak je jejich hudba nabasovaná. Z různých synts vibruje fakt celý areál a protidešťová přikrývka nad některými aparáty se klepala tak, že se časem rozervala. Hezky pěkně, to je tlak, co se mi líbí.

Škoda toho, že měli Den Der Hale nějaké problémy se synťáky. Kytaristu, klávesistu a zpěváka v jedné osobě jsem viděl, jak v průběhu první skladby zkouší opakovaně přepojit nějaký ze svých nástrojů. Počítám, že i tyto trable zapříčinily to, že Švédové naživo více improvizovali a natahovali než na deskách. Později se zase objevil problém s kytarou, do které museli krátce šroubovat. Poprali se s tím se ctí, ale zároveň šlo na samotných členech poznat, že něco není stoprocentně v pořádku.

DDH do nás jinak tlačí hodně Swansoidní noise rock. Jejich hudba rozhodně více ubíjí než hypnotizuje. Veškeré gradace a intenzitu však budují zdařile. Zpěvačka, která nejdříve stála za klávesami, brzo přebírá zpěvákovu kytaru a střídají si role. Ženský hlas mi mimochodem místy lehce připomínal vokál z Wolvennest nebo Blutharsch, zpěvákův hlas byl ale naopak Gira jak vyšitý. Ve výsledku dost dobrý, festivalový program zpestřující gig, který žel lehce ovlivnily výše zmíněné komplikace.

Následující CENTURY vynecháváme. I tyto kapely měly na Chaosu vždy své místo, ale netřeba stát v areálu celou dobu. Vracíme se tedy k autu se stany, kde dopíjíme poslední pivní plecháče, kolegům ze Slovenska zase likvidujeme poslední zásoby vodky a těšíme se na příchod jedné z nejlepších kapel festivalu.

DOOMBRINGER jsou už za roky, co je sleduju, fakt festivalová jistota. Reálně se mi nikdy nestalo, že bych je viděl odehrát byť jen průměrný set. Vždycky to byl nejvíc nejpřísnější metal, u kterého akorát nevěřícně kroutíš hlavou, jak absurdně dobří tihle Poláci jsou. Jasně, někdy se stalo, že jim neklapl zvuk na jedničku, ale oddanost černému kovu z nich jde pokaždé cítit maximální.

Na Chaosu jim to zvukově vyšlo výborně. Vlastně se mi zde líbili ještě o dost více než letos na House of the Holy, kde měli na můj vkus až moc vytažené kopáky. Tady to bylo solidně nahlas, ale co se poměru nástrojů týče, vlastně úplně ideální. A kdybych měl z celého festivalu vybrat jednu konkrétní kapelu, která byla nejvíce metal, rozhodně by to byli Doombringer.

Riffy? Výborné. Vokál? Posedlý. Přitom žádná rocket science, poměrně jednoduchá hudba, ale prostě metalová elita, která moc dobře ví, jak se má tahle hudba pořádně hrát. Doombringer mimochodem nedávno vydali novou desku Ad Compita!, která není vůbec špatná, ale pokud chcete někdy zažít tuhle bandu v plné síle, běžte se na ni kouknout naživo, protože to je fakt úplně o něčem jiném.

V průběhu padesátiminutového setu nás zvládli Poláci solidně uhranout a přesvědčit nás o tom, kdo je tady pánem. Jestli bylo ale na jejich koncertu něco opravdu památného, byl to úplně poslední song Seven Evil Spirits. Během něj vzýval kostmi ověšený zpěvák zlé duchy tak silně, až přivolal totální průtrž mračen. Ten slejvák, který se spustil během posledních vteřin této skladby, byl jednou z nejsilnějších smrští, co jsem kdy na festivalu zažil.

Doombringer tedy okamžitě přejmenovávám na Rainbringer, protože jsem byl během vteřiny mokrý až na kost. Kamkoliv utíkat v danou chvíli ani nemělo cenu, jelikož pršelo ze všech stran aji pod pivním stanem. Na pódium přes ten hustý déšť následně nešlo ani vidět a evidentně nachcalo aji na stage. Docela se obávám, aby nenastala situace, která ukončila letošní Czech Death Fest. Po asi třičtvrtěhodinovém zpoždění, kdy organizátoři uklízeli pódium, sušili podlahu, utírali bicí atd., se ale naštěstí pokračovalo.

My v pauze dali nějaká festivalová pivka, která se po ochlazení vzduchu dala aj kupodivu pít. Naštěstí jsem měl s sebou úplně komplet vše na převlečení včetně náhradních bot, takže jdu následně do suchého a vracím se do areálu akorát před startem další kapely. Někdo by mohl být z tohoto deště nešťastný, ale vlastně to byl úplně super památný zážitek, zvlášť v kombinaci s hudbou Doombringer. Jedna věc je ale jasná, v sobotu bychom už ten počet napršených mm svými promilemi na rozdíl od pátku asi těžko překonali.

Jedním z headlinerů celého festivalu byli následně BULLDOZER. Italský black/speed/thrash kult z osmdesátek, na které přísahá nejedna dnes i mnohem známější kapela. Třeba takoví Negative Plane jistě nebyli jediní, koho jsem v minulosti viděl coverovat jejich legendární Fallen Angel. Přitom se samotnými Bulldozer jsem až do letošního roku neměl to štěstí se naživo potkat. Logicky jsem tedy zvědavý, jak bude jejich koncert šlapat.

A jo hele, tady bylo znatelné, že podobnou hudbu mají v krvi a právem patří mezi kapely, které pomáhaly formovat první vlnu black metalu, byť zrovna Italové nepatří k těm úplně nejznámějším. Řízné riffy jsou v jejich skladbách přítomné, zvuk měli taky vhodný, bicí dobře úderné. A zpěváko-baskytarista Alberto samozřejmě nezapomněl ani na svůj drákulovský outfit.

Stáří kapely bylo sice taky znatelné, například oproti Aura Noir a Nekromantheon, kteří v pátek rozjeli totální diktáty, byli Bulldozer spíše jen takový punk. I tak jsem ale moc rád, že jsem je konečně viděl. Na ty nejdůležitější songy samozřejmě došlo, sólovalo se rovněž nekonečně. Končilo se hitovkou Whisky Time, načež ještě navázali coverem od Motörhead. Byl to samozřejmě Overkill, but faster. Jo, solidní Nosferatu thrash black. Vůbec by mi nevadilo, kdybychom se ještě někdy někde s Bulldozer potkali.

Další PAGAN ALTAR popravdě ignorujeme. Tyhle NWOBHM Londýňany jsem kdysi na Chaosu viděl, moc mě nebavili a podle toho, co slyším z pivního stanu, to se mnou nic nedělá ani tentokrát. Raději se tedy dále občerstvujeme, a to jak pevnou, tak tekutou stravou, a užíváme si vydatné zábavy v super kolektivu.

Hlavně ale také všichni čekáme na to, až přijde konec festivalu a s ním “secret closing band”. Pořadatelé se tentokrát rozhodli neodhalit jméno poslední kapely, čímž samozřejmě nasadili všem návštěvníkům brouka do hlavy. Spekulovalo se o všemožných nesmyslech, ale pozorný fanoušek měl minimálně po pátečním dni jasno, o jaké jméno se jedná.

Vzhledem k tomu, že se najednou po areálu pohybovala pětice známých Američanů, jejichž zpěvák zde dokonce v pátek dělal DJe a jehož kapela je s festivalem neoddělitelně spjata, mohli jsme se radovat z toho, že závěrečnou kapelou posledního Chaos Descends budou právě NEGATIVE PLANE. Osobně jsem v něco podobného tajně doufal. Negativní Letadlo koneckonců hrálo na úplně prvním ročníku Chaosu v roce 2015. Následně zde v roce 2023 odehráli dva geniální sety, během kterých odprezentovali celé své nové album první večer a ten druhý se zaměřili na starší materiál. Dávalo tedy naprostý smysl, že finální tečku za historií Chaos Descends udělali právě oni.

A co dál psát o koncertu Negative Plane? Jasně, že byli jako pokaždé výborní a patřili mezi nejlepší kapely celého festivalu. V Německu opět vystoupili v plné sestavě, tedy i s druhým kytaristou a členem, který jim pouštěl klávesy a samply. Za bicími seděl opět Bob Nelson, nikoliv Bestial Devotion. Zvuk měli prakticky od samého začátku úplně výborný, k tomu aji fakt špičková světla a vše odehráli naprosto precizně.

Jako hele, já si myslím, že jsem tuhle kapelu chválil na Marastu už hodněkrát, takže vám je jasné, jak je zbožňuju, takže jakýkoliv hate z mé strany na Negative Plane nečekejte. Reálně jediné, co bych tomuto koncertu vytknul, je fakt, že mohl být ještě mnohem delší. Jeho hlavní část byla opět primárně poskládaná z nové desky The Pact...

Začalo se tedy s A Work to Stand a Thousand Years, vrchol setu pro mě osobně nastal s Even the Devil Goes into the Church a nechyběla ani šestnáctiminutová And So It Came to Pass. Když už to vypadá, že to kapela balí, tak naštěstí ještě přidávají největší pecku v podobě The Chaos Before the Light. Během ní se k bubeníkovi přidává s paličkou klávesák, který zběsile tříská do jednoho z Bobových činelů.

Yes, super. Asi po třičtvrtěhodině ovšem Negative Plane definitivně končí a odchází. Jasný, byl to festivalový set, navíc i v dost pozdní hodině kvůli zpoždění způsobenému deštěm, takže chápu, že se někdy musí skončit. Aspoň jeden song ze Stained Glass Revelations bych ale přece jen snesl. Jak se ale říká, v tom nejlepším se má skončit a Negative Plane opět byli jedni z nejlepších.

Finální ročník Chaos Descends festivalu byl tímto u konce a nám nezbývalo nic jiného, než si jej pochválit a minimálně v mém případě i zavzpomínat na všechny ty výborné předchozí ročníky, kterých jsem měl tu čest se zúčastnit. Jo, skvělej festival to býval a rozhodně mi bude chybět. Kdo ví, zda jej pořadatelé jednoho dne reinkarnují, případně zda přijdou s novou akcí, podobně jako to bylo po konci Hell’s Pleasure. Osobně bych se tomu vůbec nebránil a uvítal jakékoliv pokračování s otevřenou náručí. Pokud se tak ale nestane, stejně musím všem z pořadatelské crew poděkovat za všechny ty úžasné ročníky!